Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 11. kapitola

13.02.2013 (21:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4161×

11.    OMLUVY

Cesta domů byla tichá záležitost. Zpočátku jsem se zalekla, že se možná nějak dohodli a nechají mě jet s Edwardem, abychom si to vyříkali, ale neudělali tak. I když by to možná nebyl tak úplně špatný nápad. Svěřila bych se mu se svými obavami a on by mi třeba řekl, že mě stejně nemiluje, nebo tak. No anebo by mi řekl, že ke mně cítí přesně to samé a že bychom měli žít přítomností.

Když jsme přijeli k domu, Esmé s Carlislem už nás s úsměvem vítali. Jak zahlédli můj obličej, zkameněli.

„Co se stalo?“ vyhrkla vyděšeně Esmé.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic… nic se nestalo.“

Rosalie s Alicí mi věnovaly jeden nicneříkající pohled a zmizely v domě. Předpokládala jsem, že jejich muži už na ně čekají. Zajímalo by mě, kam se asi vytratil Edward. Nebylo by ale lepší se s ním teď nevidět?

Esmé už mi připravila večeři. Seděla jsem u stolu, dloubala do jídla a pořád se rozhlížela.

„Není tu,“ řekla mi mamka.

Ohlédla jsem se po ní. „Já jsem ho ale nehle–„ Významně se na mě podívala a povytáhla obočí. „Dobře, kam šel?“

Esmé pokrčila rameny. „Řekl, ať mu dáme dva dny, pak že se prý vrátí. Nevím, kam odešel, ale nevzal si auto, takže nejspíš nemá v plánu být daleko. Tipovala bych tak Aljašku nebo Kanadu.“

Vykulila jsem vyděšeně oči a srdce mi začalo freneticky bušit. V očích mě pálily slzy a lapala jsem po dechu. „On… on-on odešel?“

„Ano,“ přitakala mamka zmateně. „Pravděpodobně prostě potřeboval pořádný lov. To není nic osobního, zlatíčko.“

Nic osobního? Slzy přetekly přes okraj a já zavzlykala. Já jsem ale slaboch! Vždyť je to teprve druhý den, co tohle musím snášet! Ale nedokázala jsem to vydržet. Bylo toho moc na tak krátký čas.

„Co se stalo v tom kině, Bello?“ zašeptala maminka a pohladila mě po vlasech.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic. Jen jsem udělala pár věcí, na které zrovna nejsem pyšná. No, to je fuk.“ Mávla jsem rukou a setřela si slzy. „Jsem unavená. Děkuju za večeři – byla dobrá.“ Omyla jsem rychle talíř ve dřezu a vydala se do pokoje.

Jako omámená jsem si dala sprchu a v ručníku vylezla ven. Chtěla jsem si obléknout jednu z nových košilek, ale pohled mi padl na Edwardovu šatnu. Vešla jsem dovnitř a ucítila jeho vůni. Tady byla silnější. Brzy jsem našla, co jsem hledala. Nějaké delší Edwardovo triko, nasycené jeho vůní. Oblékla jsem si ho. Bylo mi do půli stehen. Paráda.

Zalezla jsem si pod peřinu, pevně zavřela oči a zhluboka se nadechla vůně trika – bylo to, jako by tam byl se mnou.

Když jsem ráno otevřela oči, byla jsem překvapená, protože nebylo potřeba Alicina vyhrožování, abych vstala včas. Jak jsem nad tím tak chvíli přemýšlela a v hlavě se mi začínaly promítat vzpomínky na minulý večer, uvědomila jsem si, že mám asi hodně co napravovat, protože na mě budou všichni naštvaný.

Při sprše jsem přemítala, co to do mě včera vjelo. Chovala jsem se přesně tak, jako… bych se měla chovat, došlo mi, když jsem si vzpomněla, jaké o mně mají teď moji sourozenci mínění. Ale já už se nechci chovat jako holka, která jde jenom za sexem. Už ne. Neřeknu jim sice pravdu, protože jsem na Edwarda stála naštvaná, že mě v tom baru nepoznal, takže mu neudělám to potěšení, aby zjistil, že byl můj první, ale začnu se chovat lépe.

Po sprše jsem si odevzdaně bez jakýchkoli protestů oblékla model připravený od Alice. Úzké džínové kalhoty a rozevlátý top – obyčejné věci, které jsem nemohla odmítnout.

V kuchyni jsem všechny pozdravila a oni mi lhostejně pozdrav oplatili.

Když se tak na mě koukali, začala jsem mít pocit, že bych se měla omluvit.

„Chci se omluvit za včerejšek. V těch kabinkách jsem to asi trochu přehnala.“

Alice vybuchla: „Trochu? Chovala ses jako… já nevím! Nikdy jsi taková nebyla. A já mám pocit, že to, co jsi včera Jasperovi řekla, byla čistá pravda!“

Esmé zdvihla obočí a podívala se na mě. „Co jsi Jasperovi řekla?“

„Nic,“ zalhala jsem.

Jasper, který na mě byl očividně také dosti naštvaný, ale Esmé řekl pravdu: „Bella je tak trochu… závislá na sexu a na chlapech. Nymfomanka, dá se říct.“

„Cože?“ vypískla mamka.

„No ano,“ přidala se Rosalie, která se najednou objevila mezi dveřmi do kuchyně. „Bella prostě Edwarda v sobotu využila, protože to tak s chlapy dělá, nemám pravdu?“ Podívala se na mě.

Všichni jsou na mě totálně naštvaní. A já se jim nedivím. Všechno jsem zkazila.

Emmett, aby nebyl pozadu, dodal: „Bellu totiž New York hodně změnil. Už to není ta stará Bella, která se chtěla zamilovat a prožít první milování s tím pravým.“

Sklopila jsem oči. „Omlouvám se za to, co jsem řekla. Jestli jsem na vás byla protivná, za svoje chování… Za všechno.“

Nastalo hrobové ticho.

„No, děkuju za snídani. Asi dnes pojedu svým autem.“ Vstala jsem od stolu a rychlým krokem vyšla ven. Za sebou jsem ještě slyšela nějaké hlasy, ale nevnímala jsem je. Vlezla jsem do svého auta a nastartovala. Vyrazila jsem a v hlavě se snažila vymyslet nový plán.

Napadlo mě, že se třeba Edward vrátí a sám se mě zeptá, co to mělo včera znamenat. Možná si navzájem vyznáme… Ne, špatný nápad. Nezasloužíš si ho, nezasloužíš si ho, opakovala jsem si v duchu. Byl pro mě moc dobrý. No, pomyslela jsem si a toužebně se kousla do rtu. Jestli mě bude sám nahánět, já mu bránit nebudu.

Chtěla jsem těsně před vjezdem do školy zpomalit, ale pak jsem si řekla, že pozornosti stejně neujdu, tak jsem projela školním parkovištěm jako tornádo a na své parkovací místo jsem dorazila s dlouhým, táhlým smykem. A bylo mi jedno, co si kdo myslí. Vylezla jsem z auta přesně ve chvíli, kdy vedle mě zastavilo žluté Porsche – které si zjevně myslelo, že je na závodu Formule 1, stejně jako předtím já.

Usmála jsem se a chtěla počkat, až vylezou, když jsem si uvědomila, že se mnou vlastně nemluví. Otočila jsem se ke škole – ignorujíc milion párů očí, které na mě vyjeveně koukaly – a vydala se na první hodinu.

První dvě hodiny jsem myslela, že zešílím. Dolehly na mě emoce z Edwardova odchodu a já nebyla schopná se soustředit. Pořád jsem viděla jeho tvář zkřivenou bolestí v kině. O přestávce mezi druhou a třetí hodinou jsem se dala jakžtakž dohromady. No, občanku jsem měla bohužel společnou s Jessikou, která byla zase zvědavá.

„Říkala jsi, že s ním nechodíš,“ obvinila mě, když jsem si sedla k ní.

Nevěřícně jsem se na ní podívala. Asi ji začnu ignorovat. „Taky tě zdravím. A co jsem řekla, je pravda.“

„Včera to ale vypadalo jinak,“ vyhrkla a já čekala, že si ještě založí ruce v bok a začne naštvaně podupávat nohou.

„Je mi úplně jedno, jak to vypadalo,“ odbyla jsem jí. „A je mi taky jedno, co si o tom kdo myslí, tak když dovolíš… starej se laskavě o své věci, ano?!“ Otočila jsem se k tabuli a zbytek hodiny vůbec nedávala najevo, že si jí nějak všímám.

Čtvrtou hodinu jsem protrpěla s Emmettem, který vedle mě zarytě mlčel a sledoval – kupodivu – učitele. Žádné obvyklé vtípky, ani pohledem o mě nezavadil. Když hodina skončila, tiše jsem ho oslovila, ale dělal, že mě neslyší a odešel.

Jak jsem šla na pátou hodinu, uvažovala jsem, jestli bych nebyla radši, kdybych jí neměla s někým z rodiny. Samozřejmě, mohla jsem si přát, co jsem chtěla, stejně to nevyšlo, a tak jsem si odevzdaně, připravená na totální ignoraci, sedla k Alici.

Učitel vešel přesně se zvoněním a zahájil výuku. Mezitímco povídal o nějaké nové látce v trigonometrii, kterou už mám několikrát za sebou, vytrhla jsem ze sešitu papír a zuřivě na něj napsala: Já vím, že jsi na mě naštvaná, ale dovol mi se alespoň omluvit. Podstrčila jsem jí vzkaz a pozorovala, jak ho rychle přelétla očima a vzdychla. Na moment jsem měla pocit, že vůbec nemá v plánu odpovědět, ale nakonec sáhla po tužce a začala odepisovat.

Dokonce jsem si držela palce, doslova, jak jsem se bála její odpovědi.

Už ses omluvila, ale po nás odpuštění nemůžeš žádat. Nám nic nedlužíš. To jemu. Víš, jde hlavě o tu tvou změnu – nezměnu. Někdo z nás si myslí, že to před Edwardem jen hraješ, s čímž by souvisela Jasperova verze, kterou ti včera řekl. A někdo si myslí, že ses opravdu změnila. Je nám to líto.

Kulila jsem na papír oči. No… a teď co?

Kdo si co myslí?

To je jedno, ne?

Asi ano, odepsala jsem. Alice si vzkaz nechala před sebou; konverzace byla u konce. Sledovala jsem ten kus papíru před ní a hryzala se do rtu. Dost jsem si to pokašlala. A proč? Jaký toho byl důvod? Že jsem si myslela, že Edward je pro mě moc dobrý, že jsem se bála, že ho nebudu milovat dostatečně. Zatímco jsem si v duchu pokládala otázky a odpovídala na ně, klepala jsem si prsty o nohu. Jenže jsem na něj taky byla dost naštvaná kvůli té sobotě.

Zazvonilo a já vylekaně nadskočila. Ohlédla jsem se po Alici, která už stála u lavice a čekala na mě. Pousmála jsem se, byla jsem ráda, že už na mě není tolik naštvaná, aby mě ignorovala. No, ještě si musím získat ostatní, což, předpokládám, nebude tak lehké.

Do jídelny jsme vešly s houfem dalších lidí. Už mi přišlo automatické ignorovat ty vlezlé, zvědavé pohledy, takže jsem je bez sebemenších rozpaků či rozčilení přešla.

Stouply jsme si do krátké fronty, která se zatím nestihla víceméně utvořit, takže jsme nemusely příliš čekat. Když si Alice brala jídlo, podívala jsem se k našemu stolu. Už tam byli všichni, kromě něj, ale jeho jsem ani nečekala. Možná… možná, že jsem v sobě měla malinký kousek naděje, že se najednou objeví ve dveřích. Rosalie si na prst natáčela koneček svých nádherných blonďatých vlasů a dívala se přitom na Emmetta, který ji držel za její druhou ruku a proplétal si s ní prsty. Jasper se nimral ve svém jídle, vidličkou brázdil po talíři a posunoval kousky stranou a zase zpátky. Nikdo z nich se na mě nedíval a já se bála, že nebudou ke mně tak milí, jako je teď Alice.

Vzala jsem si svůj tác s jídlem a po boku Alice jsem se se sklopeným pohledem vydala k nim. Byla jsem tak smutná a zoufalá, že mě dokonce napadlo, že jim řeknu pravdu. Ne úplnou, samozřejmě, to se ví, ale částečnou. Mohla bych jim vysvětlit, že vůbec nejsem žádná nymfomanka, ale popřít, že Edward byl můj první. To by přece nebylo na škodu, ne? Sice jsem se původně snažila Edwarda od sebe odlákat, abych mu později neublížila, ale to není tak snadné. Ať se snažím sebevíc, nenechá se zmanipulovat.

Sedla jsem si na židli, oči stále upřené k zemi, a pustila se do jídla, aniž bych se na ně podívala. Chtěla jsem se omluvit, vážně chtěla, ale nevěděla jsem, co víc ještě říct. Ráno jsem se omluvila a způsobila jsem tím akorát to, že i Esmé ve mě ztratila důvěru. Když jsem se omluvila Alici, zjistila jsem, že několik z nich moji hru prokouklo. Co když se teď omluvím a dopadne to ještě hůř? Zjistí celý můj plán, nebo si naopak budou myslet, že jsem ještě horší?

Ale omluvit se musím, to je nevyhnutelné.

„Já…“ začala jsem nervózně a pozvedla hlavu, abych se na ně mohla podívat – čtyři páry zlatavých očí mi zíraly do tváře. „Já se chci znovu omluvit, protože jste to ráno asi nevzali moc vážně.“ Kousla jsem se do rtu. „Moc, opravdu moc mě mrzí, jestli jsem se včera zachovala nějak špatně, jestli jsem vás urazila, nebo na vás byla zbytečně naštvaná. Všechno je mi moc líto.“ V půlce mého monologu se mi zlomil hlas, takže jsem přešla do šepotu, který postupně zanikl, tudíž poslední slovo mohli jen odezírat z mých rtů. Slzy se mě pokusily přemoct, ale já jim nedala šanci a rychle je potlačila.

U stolu bylo příliš velké ticho, tak jsem zvedla hlavu. Koukali na mě, obličeje zproštěné všech emocí, ale každý z nich vypadal, že chce něco říct. Zhluboka jsem se nadechla a čekala, co přijde.

„Co chceš slyšet, Bello?“ zeptal se řečnicky Emmett a s nadzvednutým obočím bezmocně zakroutil hlavou. „Nevíme, proč se tak chováš, jestli to hraješ, či ne.“

Vydechla jsem a se zavřenýma očima rychle zamumlala necelou pravdu. „Hrála jsem to. Nejsem žádná nymfomanka, nespala jsem si miliony kluky, jen s několika. Vymyslela jsem si to, protože jsem si myslela… protože jsem se bála, že… Prostě jsem si to vymyslela. New York mě nezměnil ani trošičku.“ Nedokázala jsem přiznat, proč jsem tak jednala. Kdybych totiž řekla, že jsem to dělala kvůli tomu, abych Edwardovi neublížila – což nevím jistě – tak by se to brzy dozvěděl i on, a celá snaha by vyšla nazmar. Tahle část pravdy jim musela prozatím stačit.

„No,“ vydechla Rosalie překvapeně. „Tím se to… všechno ještě víc zamotává.“

Alice naladila na její vlnu. „Proč jsi to dělala? Vlastně stále děláš, protože Edward pravdu neví.“

Hryzla jsem se do rtu, tentokrát silněji než kdy jindy, a v duchu na sebe křičela, že nesmím nic říct. Možná trochu… Ne! Nesmím.

Pomalu jsem otevřela oči a podívala se do jejich zamyšlených a stále překvapených tváří. „Důvody si už nechám pro sebe… jestli to nevadí.“

„Nevadí…“ zamumlal Jasper. „Nebo ano, vadí. Myslím, že nám dlužíš vysvětlení, oblbovala jsi nás všechny.“

Odfrkla jsem. „Dva dny. To nebylo zase tak dlouho. A stále si stojím za tím, že vám to nepovím. Už mě nepřemlouvejte.“ Znovu jsem se pustila do jídla, abych si naplnila pusu a nemohla říct celou pravdu. Potajmu jsem vzhlédla, abych zkontrolovala, jestli se zase neurazili, ale vůbec na mě nekoukali. Alice koukala do očí Emmettovi vedle mě a ten jí pohled opětoval, při čemž jeden z nich chvílemi zakroutil mírně hlavou. Nechápala jsem, jak se takhle domlouvají – vždyť si nemůžou číst myšlenky – ale zjevně si rozuměli. Jak jsem je tak pozorovala… vždycky mírně pohnuli rty. No jasně, využívají toho, že můj sluch není úplně dokonalý jako ten jejich! Rosalie s Jasperem dělali to samé, načež se zase podívali na Al a Emma. Zírala jsem na ně překvapeně a nevěřícně kroutila hlavou. Sklopila jsem pohled, abych na sebe nepřipoutala jejich pozornost, a pokusila se poslouchat.

Marně. Jediné, co jsem zaslechla, bylo občas moje jméno a občas Edwardovo. Nic víc, nic míň.

Odsunula jsem tác, zavřela oči a vzpomínala.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 11. kapitola: