Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 13. kapitola

08.03.2013 (08:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3747×

13.    ZOUFALSTVÍ

Po zbytek středečního večera už nikdo nepromluvil o mně a mém lhaní. Jen když přišel Carlisle, tak mu Esmé rychlým, tichým hlasem vysvětlila, jaká je teď situace. Krátce se zeptal, jestli už jsem to s Edwardem vyřešila, a pak nastalo ticho, takže jsem usoudila, že mamka ho rychle umlčela.

Čtvrteční den na mě všichni koukali. Dívky nenávistně, kluci toužebně. Jessica se mnou na španělštině vůbec nemluvila a mě to ani nepřekvapilo. Ale nehodlala jsem se jí omlouvat, protože jsem neměla, za co. Ani jsem nečekala omluvu od ní; ona taková nebyla. Na tělocviku bych dala cokoliv za to, aby se objevil, protože jsem si vzpomněla na Emmettovu poznámku o tom, že se mu bude líbit můj titěrný obleček.

Odpoledne jsem už umírala. Potřebovala jsem ho alespoň vidět. Nebo slyšet jeho hlas, cítit jeho vůni – cokoliv!

Seděla jsem na malém křesílku uprostřed jeho šatny, v rukou několik jeho triček a střídavě k nim čuchala. Měla jsem u toho zavřené oči a představovala si, že je tam se mnou, drží mě v náruči a jeho rty se otírají o mé čelo a vlasy. Jo, tolik k mé závislosti na lásce mé existence. Už jsem věděla, že lhát sama o sobě o citech, které k němu chovám, je naprosto zbytečné. Byla jsem v tom až po uši. A ukázalo se, že Jasper tak trochu odhalil jedno z mých tajemství.

Právě jsem otevřela oči a odkládala jedno z triček, když jsem si všimla, že v otevřených dveřích šatny, které jsem před příchodem sem pečlivě zavírala, stojí Jazz. Měl zdvižené obočí a vyčkávavě se na mě díval. Naštěstí byl sám; ostatní byli na lovu.

Tomuhle se říká: přichycena při činu. Povzdychla jsem si, postavila se a přešla k němu.

V první chvíli jsem chtěla automaticky zalhat, že jsem jen chtěla nějaké volné triko na spaní, ale jelikož by to zrovna nebyla věrohodná lež, pouze jsem se mu podívala do očí a čekala, až promluví.

„Bello,“ oslovil mě váhavě. „Já to z tebe cítím.“

Uhnula jsem pohledem. „Já vím,“ zašeptala jsem. „Jsem hrozně průhledná, že jo?! Kdo si toho ještě všiml?“

„Zatím nikdo jiný. Myslí si, že je to pouze jednostranné.“

Překvapeně jsem zvedla hlavu. „Oni si myslí, že on… že on miluje… mě?“

Jasper přikývl. „Znají ho. Jeho povahu, jeho reakce… Ví, že by si s tebou nezahrával, kdyby k tobě nic necítil.“

„To je hloupost, Jazzi,“ odporovala jsem šeptem. „Je přímo absurdní, aby mě miloval.“ Nevěděla jsem, jestli přemlouvám jeho, nebo samu sebe. Moje nitro, moje srdce přímo jásalo nad tou představou, ale mozek se mu silně bránil, protože se bál bolesti, která by mohla nastat, jakmile bych zjistila, že to opravdu není možné.

Pokrčil rameny.

Přimhouřila jsem podezíravě oči. „A co…“ Odkašlala jsem si a zavřela oči, abych se mohla více soustředit. „Co od něj cítíš ty?“

„Není správné, abych ti prozradil jeho city.“

Otevřela jsem oči a znaveně se na něj podívala. Zběsile jsem zakývala hlavou. „Dobře. Ale, prosím, neříkej mu, co teď víš o mně. A pokus se na to nemyslet. Prosím.“

„Budu se snažit, co bude v mých silách. Můžu mít ještě otázku?“

„Hm?“

Podíval se stranou, když se ptal. „Proč si se snažila, aby si o tobě myslel to nejhorší?“

Hryzla jsem se do rtu. „Promiň, ale to… nemůžu.“

„Fajn, chápu.“ A zmizel z místnosti.

V pátek ráno jsem už totálně vyšilovala. Sešla jsem dolů do kuchyně v dalším z Aliciných modelů a očekávaně nahlédla do obývacího pokoje. Nebyl tam.

Posadila jsem se ke stolu a pozdravila ostatní, kteří se postupně objevovali v kuchyni. Esmé mi přichystala snídani.

Váhala jsem, jestli mám o něm vůbec začít mluvit, ale pak jsem uznala, že pokud se jim nesvěřil Jasper, stejně si toho asi všimli. Navíc, může to být pouze starost o bratra…

Oči jsem zabodla do talíře. „Neměl se vrátit už včera?“ zeptala jsem se tiše a rázem všechno ztichlo. Carlisle, který se právě loučil s Esmé ve dveřích kuchyně, se na mě společně s mamkou otočil. Jasper s Emmettem přerušili rozhovor o včerejším baseballovém zápase a Alice přestala upravovat květiny ve váze. Rose odložila časopis. Neodpovídali, a tak jsem pokračovala. „Říkal dva dny, ne?“

Jejich mlčení mě znervózňovalo. „Neozval se znovu?“

„Ne, je mi to líto,“ zašeptala Esmé. „Pravděpodobně si prostě prodloužil výlet.“ Jemně se usmála a já v tom drobném pohybu rtů zahlédla lítost. „Dnes odpoledne už určitě bude zpátky.“

Pokývala jsem hlavou a znovu sklopila pohled, aby neviděli slzy v mých očích. „Tak to jo,“ zamumlala jsem a šla uklidit talíř do dřezu.

Carlisle se s námi rozloučil a odešel do práce, Esmé měla schůzku v Seattlu, takže také brzy zmizela z domu. Když jsme vyšli k autům, něco mě napadlo.

„Alice?“ oslovila jsem svoji sestru, v hlavě příliš nadšení.

„Ano?“ podezíravě se na mě otočila.

„Ty nevidíš, kdy se vrátí?“

Al se hryzla do rtu. „No… víš, on pořád mění rozhodnutí.“

Zamračila jsem se. „Díky.“ Zdálo se mi to, nebo v jejím tónu zazněla lež? Nejraději bych ji chytila a nepustila ji do té doby, dokud mi neřekne, kdy se Edward vrátí, ale věděla jsem, že by to byla zbytečná snaha. Navíc jsem možná trochu paranoidní a ten tón tam třeba vůbec nebyl.

Když jsme dorazili ke škole, okázale jsem ignorovala zvědavce, klopila pohled k zemi a stále byla myšlenkami jinde. Emmett a později i Alice se zeptali na můj názor, ale já nebyla schopná odpovědět, protože jsem neměla nejmenší tušení, o čem se bavili, takže jsem se jenom pokusila o provinilý úsměv, zašeptala jsem „promiň“ a dál přemítala, kdy se asi Edward vrátí a jak se bude chovat.

První tři hodiny jsem přežívala, zatímco jsem potlačovala slzy. Láska je krutá. Já ho potřebovala.

O přestávce před čtvrtou hodinou za mnou přišla ta holka, co mi přinesla mé klíčky od auta. Cassie, tuším. Dívala se na mě chvíli dost ostýchavě, než se odhodlala. Bylo štěstí, že jsem věděla, že se ke mně chystá jít, jinak bych slzy v mých očích nestihla včas zamaskovat.

„Ehm, ahoj,“ pozdravila mě.

Bála jsem se, že mě zradí hlas, a tak jsem jen mírně pokývla hlavou.

„Pan Greene mě požádal, abych se všech, co nechodili na zkoušky kvůli historickému tanci na ples, zeptala, jestli mají zájem o poslední lekce.“ Kousala si nervózně ret a zvědavě si mě prohlížela.

Přejela jsem si rukou po obličeji. „O jakém plese je řeč?“ zeptala jsem se.

„Příští týden v pátek je ples s tématikou osobnosti historie. A právě kvůli tomu tématu jsou poslední měsíc zkoušky tance, aby ho všichni uměli a ples mohl být takový, jaký byl tehdy. Někteří ale na ty lekce nechodili, a teď mají poslední příležitost.“

„Ehm,“ zamručela jsem a rychle hledala výmluvu. „Já jsem v New Yorku… navštěvovala jednou hodiny tance a myslím, že moje rodina… je velmi zdatná v tomhle ohledu. Když tak mě to doučí.“ Pousmála jsem se.

Překvapeně povytáhla obočí. „No tak jo. Zatím.“ Mávla na mě rukou a zase odešla k dalšímu studentovi.

Podepřela jsem si bradu rukou a přemítala, jestli o tom plesu něco vím. Pravděpodobně to bude ten, pro který Alice sháněla šaty z New Yorku. Proklatý ples! Neměla jsem tušení, jestli tam vůbec chci jít. Ostatní tam půjdou určitě, když už mají šaty, ale půjde tam i on? Věděla jsem najisto, že kdyby šel, šla bych taky.

Jessica si ke mně sedla těsně se zazvoněním a celou hodinu mě okatě ignorovala. Nedělala jsem si s tím vrásky; tohle přátelství jsem si udržovat nepotřebovala. Alice tu dnes nebyla. Jelikož jsme měli španělštinu, tak trochu jsem očekávala, že Clinton upozorní na můj výpadek z minulé hodiny, kdy jsem zaměnila dva jazyky, ale vypadal, že si vůbec nevšímá mé přítomnosti. Občas se na mě zamyšleně podíval a ostražitě mě pozoroval. Mohlo mi dojít, že i učitelé se dozvěděli o tom incidentu v jídelně, kdy mě Edward tak hrdinsky zachránil a já ho potom odstrčila, a samozřejmě věděli i o tom, že teď není ve škole a já funguju jako chodící mrtvola. Ach jo.

Za celou dobu mě vůbec nevyvolal. Pár spolužáků mě sledovalo a já si musela dávat větší pozor, abych se nerozbrečela.

Před pátou hodinou jsem se zavřela v kabince na záchodech a tiše plakala do papírových kapesníků. Nemalovala jsem se – nepotřebovala jsem to – takže jsem se nebála, že budu mít rozmazaný make-up.

Zazvonilo a já se strachy plně přesunula k zrcadlu, abych zkontrolovala svůj zjev. Kdyby mě zkoumal někdo blíž nebo by mě viděl upír, poznal by, že jsem plakala, ale jinak to bylo nenápadné a neviditelné.

Klusem jsem se rozeběhla do třídy – biologie. Učitel mi věnoval káravý pohled a já se omluvila. Dosedla jsem na své místo a smutně se podívala na prázdnou židli vedle mě. Kdy se asi vrátí?

Klaply dveře – myslela jsem, že jsem třeba špatně zavřela a průvan s nimi bouchnul. Třídou se ozval zběsilý šepot a několik lidí v mé těsné blízkosti se po mně očekávaně otočilo. Zmateně jsem se ohlédla kolem sebe – spolužáci se dívali střídavě na mě a ke dveřím – a začala mít pocit, že tu něco nehraje. S povytaženým obočím jsem se podívala ke dveřím.

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce, zrychlil dech, a aniž bych to vědomě udělala, koutky úst se mi vytáhly v širokém, šťastném úsměvu. Chytila jsem se rukama pevně okrajů židle, abych se za ním nerozeběhla a nevlétla mu do náruče.

Překlad: Edward stál před třídou v celé své božské kráse. Svýma dokonalýma očima bloudil po místnosti, až se zastavil na mě. Nejdříve vypadal nejistě, když spatřil můj rozzářený úsměv. Pak se na mě pokřiveně usmál.

„Á – pan Cullen!“ vyhrkl Banner. „Čemu vděčíme za vaši přítomnost?“

Lauren v první lavici se tiše zachichotala. „Spíš komu,“ opravila učitele hlasitým šeptem. „Myslím, že odpověď je jasná všem.“ Ozval se další tichý chechtot.

Cítila jsem na sobě několikery oči, ale nedokázala jsem se dívat jinam, než do těch jeho očí. Byly to zlaté studánky naplněné něhou a láskou, laskavostí a obětavostí, upřímností a pochopením. Nechápala jsem, jak jsem kdy mohla dovolit, aby ty oči byly byť jen na malý moment ztrápené. Mělo by se to trestat.

Edward neodpovídal na učitelovu řečnickou otázku a díval se mi do očí. Ten oční kontakt byl téměř nekonečný a já si byla jistá, že nás teď pozoruje i učitel, velmi bedlivě a ostražitě.

„Byl byste tak laskavý a připojil se k nám?“ vyzval ho Banner netrpělivě. „Vypadá to, že vaše přítomnost velmi vylepšila zdejší atmosféru. Jen se podívejte na slečnu Cullenovou – před několika minutami byla jako tělo bez duše.“

Odtrhla jsem se od Edwardových očí a sklopila pohled do svého klína. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne červeň. To zrovna učitel nemusel, ale byla jsem si jistá, že by to Edward stejně brzy zjistil z myšlenek ostatních.

„Občas je sourozenecké pouto až příliš silné,“ zamumlal si učitel pod vousy, ovšem ne nijak tiše.

„Sourozenecké,“ odfrkl ironicky nějaký kluk a třída se zachechtala.

Banner už se otočil k tabuli, aby pokračoval v zapisování výkladu. Slyšela jsem od něj „ou“, příliš tiché, aby ho zaslechl někdo jiný než já a Edward, jak mu došlo, co tím studenti myslí.

Edward přešel po třídě až k naší lavici a ležérně se usadil na židli. Ubránila jsem se zavzdychání. Vypadal snad ještě nádherněji než kdy jindy. Na rtech mu pohrával jemný úsměv a oči mu šibalsky jiskřily. Tehdy, když jsem se pořádně zaměřila na jeho grimasy, jsem si poprvé všimla, že něco není v pořádku.

Přimhouřila jsem podezíravě oči. Periferním viděním jsem si všimla, že nás koukají tak dva tři lidi, zbytek už se věnoval učiteli, který si vyžádal jejich plnou pozornost. Sledovala jsem Edwarda, jak položil učebnici na stůl a posunul se na židli blíž ke mně. Rozbušilo se mi srdce. Náhle se ke mně naklonil a mě ovál jeho studený, voňavý dech. Omámeně jsem zamrkala.

„Stýskalo se ti?“ zeptal se a blýsknul po mně úsměvem. Ale nebyl to ten můj oblíbený, ten nádherný úsměv, co mi dokázal rozbušit srdce, totálně mě omámit a při kterém jsem měla chuť se mu skutečně kolem krku vrhnout. Tenhle byl… falešný. Ne že by se nutil do pozitivní nálady, spíš jako kdyby se nutil do téhle nálady. Okamžitě mi došlo, o co se pokouší. Snaží se dělat přesně to, co jsem dělala já, než jsem odjel.

Smutně jsem zavřela oči. Tohle jsem nechtěla. Ale na druhou stranu… Jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že se vrátí a odpustí mi a všechno bude najednou krásné a dobře to dopadne? Bylo jasné, že ho to velmi bolelo, jinak by neodjel, tak nemůžu čekat, že se bude chovat pořád stejně.

Pootevřela jsem víčka a viděla ho, jak zamračeně hledí na lavici před sebou, zase opřený do židle. Už se na mě nedíval, ale viděla jsem, jak se pere sám se sebou a váhá.

Byla jsem vystrašená. Bála jsem se, že mi opravdu neodpustí a bude mě nenávidět a ignorovat. Ubližovat mi stejně jako já jemu. Ne že bych si to nezasloužila…

Ve chvíli, kdy po mně střelil pohledem, když na sobě vycítil moje oči, jsem se rychle podívala na tabuli. Zakázala jsem si se na něj po zbytek hodiny dívat, ale jeho těsnou blízkost nešlo tak snadno ignorovat. Srdce mi bušilo rychleji než obvykle, dech se mi zrychloval a zároveň zpomaloval.

Pozoroval mě a po celou dobu nepřestával. Ráda bych se na něj otočila a vychutnávala si, že ho konečně vidím, ale byla jsem příliš rozrušená tím novým zjištěním, abych dokázala dělat něco jiného, než zaraženě hledět před sebe a pokoušet se nevnímat jeho vůni.

„Kruci,“ zabručel si pro sebe náhle Banner. „Zapomněl jsem přinést ty vzorky.“ Rozhlédl se po třídě. Nevím, jestli si na mě tam nahoře někdo zasedl, nebo to byl prostě osud, ale učitelovy oči se zastavily na naší lavici. „Slečno Cullenová, mohla byste mi tam, prosím, skočit? Jsou na stole. Nebo klidně pan Cullen – je to jedno.“

„Ne,“ vyhrkla jsem a rychle se postavila. Jak jsem byla rozrušená, zamotala se mi hlava – jsem zkrátka divný poloupír. V tu chvíli mě však zachytily Edwardovy paže, takže jsem neměla příležitost sletět k zemi. Podívala jsem se do jeho obličeje. Jeho oči byly starostlivé. Postavil se a otočil se na Bannera.

„Raději tam zajdu já.“

„Ne,“ stála jsem si na svém. „Já tam zajdu.“

Edward zavrtěl hlavou. „Jsem hned zpátky.“

„To já taky,“ odsekla jsem bojovně. Nechtěla jsem být nepříjemná, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem snad malomocná. Navíc, tahle hra, kdy se snažíme předčit toho druhého, se mi celkem líbí.

„Ježíš, tak jděte oba!“ vyhrkl netrpělivě učitel.

Oba jsme naráz šlehli pohledem do jeho obličeje. Oba dva zaskočeni a vyděšeni jeho návrhem. Poslat nás společně přes celou budovu do svého kabinetu? Přišel o rozum?

„Jdi ty,“ řekli jsme s Edwardem naráz tomu druhému a posadili se. Bylo to dost komické a já potlačovala úsměv. Edward vedle mě měl stejný problém.

Banner obrátil oči v sloup. „Pane jo, Nicol, můžeš tam dojít ty, prosím tě?“ poprosil dalšího studenta.

Malá zrzavá dívka ve druhé lavici souhlasně přitakala a odešla ze třídy. My s Edwardem jsme stále potlačovali smích. Učitel už mluvil o něčem jiném, ale sem tam střelil očima k naší dvojici. Studenti – mé pokusy je ignorovat vyšly, protože moji plnou pozornost měl jen a pouze Edward – nás po očku pozorovali. Pravděpodobně čekali, jestli se třeba nechytneme pod lavicí za ruce, nebo tak.

Hodina brzy skončila, takže jsme si Bannerovy zázračné vzorky ani nestihli prohlédnout.

Vyběhla jsem ze třídy a svižným krokem kráčela k jídelně. Jestli jsem se snažila utéct před přitažlivostí, která mě v jeho přítomnosti mučila… to nevím.

Před dveřmi do jídelny jsem potkala Rosalii, které dost okatě cukaly koutky.

„Co je tak vtipného?“ otázala jsem se zvědavě.

Rose se na mě podívala a zvonivě se zasmála. „Ty… a Edward. Co to mělo být?!“ smála se.

Ztuhla jsem překvapením, když mi to došlo. „Ty jsi to slyšela?“

Přikývla. „Alice, Jasper a Emmett taky. Měli jsme společnou hodinu.“

„Skvělé,“ utrousila jsem, ale neubránila jsem se tichému smíchu. I mně to přišlo vtipné. Vkročily jsme do jídelny a všichni si začali šeptat.

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 13. kapitola: