Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 14. kapitola

19.03.2013 (21:00) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4440×

14.    PŘEDSTAVENÍ

Obrátila jsem oči v sloup a rozešla se k frontě lidí, čekajících na jídlo. Rose si stoupla za mě a otráveně vzdychla. Ani mě tyhle dlouhé fronty nebavily, ale nedalo se nic dělat. Viděla jsem, jak každou chvilkou utíká pohledem k Emmettovi, který už seděl u stolu a který se kdovíjak dostal ze třídy dřív než ona, společně s Jazzem a Alicí.

„Běž si sednout. Budu předstírat, že beru jídlo i pro tebe,“ řekla jsem jí a kývla bradou k jejímu manželovi.

Rosalie se po mně nejistě podívala. „Určitě? Mně by nevadilo tady tu chvíli počkat…“

Pousmála jsem se. „Jen jdi.“

Oplatila mi zářivě úsměv a rychlým krokem odešla k Emmettovi. Oni, kteří jsou manželé a můžou být spolu, jak chtějí, kdy chtějí, navíc jim v tom nebrání jejich umanutost, bez sebe nevydrží ani minutu. Jak si asi myslí, že jsem na tom já?

„Pustíš mě za sebe, abych nemusel tak dlouho čekat?“ zašeptal mi medový hlas do ucha. Šíji mi ovál ledový, sladký dech a na svých bocích jsem ucítila jeho dlaně. Jeho svalnatá hruď se přitiskla na má záda a mně se freneticky rozbušilo srdce a zachvěla jsem se.

„Proč… proč…“ Zhluboka jsem se nadechla, abych byla schopná promluvit hlasitěji než šeptem a bez koktání. Ale věděla jsem, že jeho dech mě příliš rozrušuje, abych se mohla soustředit. Ač nerada, odtáhla jsem se od něj, otočila se k němu tváří a výhružně mu zabodla prst do prsou, aby se už nepřibližoval. „Proč bych to měla dělat?“

Pokrčil rameny a pokřiveně se na mě usmál. Má vůbec ponětí, jak je ten úsměv svůdný? Možná je to účel, napadlo mě náhle.

„Proč ne? Jsme přece rodina, bylo by to slušné.“

„Aha,“ vykulila jsem teatrálně oči a ironicky jsem ho usadila: „No, to je smůla, protože já jsem extra neslušná.“ Otočila jsem se k němu zády a překonala tu mezeru, která se zatím vytvořila, když jsem nedávala pozor. Byla jsem pátá od pultu, takže za chvíli přijdu na řadu, za mnou ovšem byla fronta mnohem delší.

„No tak, Bells,“ zašeptal a pravou dlaní mi začal přejíždět od pasu k žebrům, po celém boku. Přivřela jsem slastně oči. Jedna má část si uvědomovala, že mě pouze omamuje, aby dostal, co chce, ale ta druhá, která převažovala, si to nechala líbit.

„Vyberete si už?“ ozval se za námi netrpělivý, chlapecký hlas.

Vytrhlo mě to z omámení. Vytrhla jsem se Edwardovi z objetí a začala si nabírat jídlo. Hrozně jsem chtěla, aby se ke mně ještě přitiskl. V tom vzrušení jsem úplně zapomněla, jaký byl předmět naší hádky, takže Edward už automaticky zůstal stát za mnou a opravdu tak předběhl všechny ty čekající studenty.

Vzala jsem si jídlo a počkala, až ho bude mít i Edward. Podíval se na mě, překvapený, že čekám. Zvedl tázavě obočí.

„Vždycky dostaneš, co chceš, viď?“ zašeptala jsem a šla k našemu stolu s Edwardem v patách. Moc dobře jsem věděla, že tohle není zdaleka konec a že až to zkusí příště, pravděpodobně podlehnu natolik, že nebudu řešit následky, ale v tuhle chvíli jsem byla rozpolcená a nevěděla, co si mám o tom myslet.

Sedla jsem si ke stolu a Edward mě napodobil.

„Jaká byla biologie?“ ozval se Emmett a smál se. „Hezky jste perlili.“

Zdvihla jsem oči v sloup. „Co budeme dělat o víkendu?“ změnila jsem rychle téma.

Al pokrčila rameny. „Napadlo mě, že bychom si mohli zajet do Denali,“ navrhla.

Emmett se zákeřně usmál a já se bála, co použije. „No, Tanya už se určitě nemůže Edwarda dočkat.“ Ach, tak tahle – zkouší na mě žárlivost. Ačkoliv jsem se to snažila potlačit, opravdu to zafungovalo. Sevřela jsem čelist, zuřivě zaťala pěsti a zaháněla vrčení, které se mi dralo z úst.

Cítila jsem na sobě Edwardův pohled, a nejen ten. Samozřejmě na mě koukali i ostatní, protože to bylo přesně to, co měl Emmett v plánu. Nedivila bych se, kdyby nás kontrolovala celá jídelna, ale nepodívala jsem se. Slyšela jsem pouze vzdálený šepot, jak někdo diskutoval, jestli jsme s Edwardem spolu nebo ne. Časté téma.

Zpražila jsem Emmetta vedle mě pohledem, ale pak jsem se zarazila. Z vlastní zkušenosti jsem věděla, jaký je Edward sexy a jak dokáže každému poplést hlavu, aniž by chtěl. Co když… Co když přesně tohle zapůsobilo i na Tanyu? Co když o něj jeví velký zájem, který ani moje skryté city nepřemůžou? A co když ho teď budu tak dlouho odmítat, až se nakonec rozhodne pro ni?

Vyděšeně se mi rozbušilo srdce a zoufale jsem se kousla do rtu. „Já jsem teda proti Denali,“ řekla jsem a doufala, že mě v tom někdo podpoří a do Denali se nakonec nepojede.

„Já jsem pro,“ zahlásili Emmett s Jasper unisono.

„Mně je to jedno,“ prohlásila Rose a Alice přitakala.

Prosím, prosím, řekni ne, prosila jsem v duchu, když jsem pozorovala Edwardův zamyšlený obličej. Schválně to natahoval, to bylo jasné. Náhle se podíval do mého obličeje a něco v něm hledal. Nevěděla jsem, jestli mám ukázat to zoufalství a strach, který se mě při pomyšlení Edwarda a Tanyi v jednom domě zmocňuje, nebo si raději zachovat chladnou a lhostejnou tvář, abych mu ukázala, že je mi to vážně jedno. Jenže on si určitě před chvílí všiml mé žárlivé reakce, takže by to byla zbytečná snaha.

„Nechám to na vás,“ vydechl nakonec a odtrhl ode mě svoje oči. „Ať rozhodne Esmé s Carlislem.“

Alice protočila ledabyle oči. „Oběma dvěma je to jedno. Takže máme jedno proti, dva pro a čtyři, co se přizpůsobí.“ Přejela nás očima. „Myslím, že jedeme do Denali.“

Vzdychla jsem a sklopila pohled. To je v háji.

„Tak, Bello, nemusíš jet, jestli nechceš,“ řekla mi Rosalie. „Někdo z nás s tebou klidně zůstane doma.“

„Jo, jasně, a všichni víme, kdo by to byl,“ utrousil tiše Emmett a společně s Jasperem se zachechtal.

 Zvedla jsem obočí vzhůru, ignorujíc Emmettovu poznámku. To si vážně myslí, že nechám jet Edwarda samotného? Já tam hezky pojedu s nimi a ukážu Tanye, že tenhle upír už je zadaný, přestože tak docela není.

„Ne, já pojedu,“ oznámila jsem jim, věnovala rychlý pohled Edwardovi a pustila se konečně do jídla. Špagety jsem spěšně namotávala na vidličku a strkala je do pusy. Dala jsem si záležet, abych nikde po obličeji neměla omáčku. Bylo by to ponižující.

Když jsem dojedla, vzhlédla jsem k ostatním, abych se podívala, proč jsou tak potichu. Líbali se, jak jsem zjistila, dost dlouho. Alice s Jasperem se zasypávali něžnými polibky, a když se zrovna nepusinkovali, tak se navzájem dívali do očí a proplétali si pod stolem prsty. Rose s Emmettem… no, jejich líbání bylo krapet vášnivější, ale nepřeháněli to. Věděli, že jsou ve škole, takže jejich polibek byl krátký, přesto se v něm zračila všechna ta láska, kterou k sobě chovají.

Uhnula jsem rozpačitě pohledem a po očku se podívala na Edwarda. Měl sklopený zrak k desce stolu, jako obvykle, takže jsem mohla bez studu hypnotizovat jeho rty. Bezděky jsem se hryzla do rtu a naklonila hlavu na stranu. Spalovala mě ta touha znovu ochutnat sladkost jeho úst, vnímat tu hru našich jazyků, kdy se smyslně proplétají. Dovolit si ho pohladit po tváři, zaplést prsty do jeho vlasů a přitisknout si ho k sobě… Věděla jsem, že naše židle jsou docela blízko k sobě, vlastně byly přesně vedle sebe, takže se dotýkaly, a já se nevědomky, pohlcena svými vzpomínkami a touhami, naklonila blíž k němu. Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla vdechnout tu dokonalou vůni…

V tu chvíli ke mně šlehl pohledem. S výdechem jsem se podívala jinam a rychle se opřela zpátky do židle. Sakra, sakra, sakra, jsi pitomá, nadávala jsem si v duchu.

Věděla jsem, že se na mě kouká, přímo mě propaluje pohledem, cítila jsem to na sobě, tak jsem se snažila dívat kamkoliv jinam, než na jeho obličej, do jeho očí, protože kdybych se tam jen na setinu vteřiny podívala, určitě bych to nezvládla a skočila po něm. Ne že by to nebyla nádherná představa, dotknout se svými rty těch jeho a uskutečnit tak svoje předešlé myšlenky, ale nemohla jsem. Byla jsem příliš umanutá.

„Teď to vypadalo, že ho chce políbit,“ ozval se hlas nějaké dívčiny a já obrátila oči v sloup. Hrozně ráda bych řeči na toto téma ignorovala, ale ať jsem se snažila sebevíc, moje uši ty věty vždycky zaznamenaly.

„Jo, ale nepolíbila,“ opáčil druhý hlas.

„To snad není možné,“ zašeptal vedle mě Edward.

Překvapeně jsem vzhlédla. Šokovaně jsem zamrkala, když do mě narazila další dávka té touhy, kterou jsem ale teď úspěšně zacpala někam dozadu. „Co se děje?“

Podíval se mi do očí. „Ty neslyšíš ty otravné řeči, co vedou?“ Kývnul hlavou někam za nás.

„Ach,“ pokývala jsem hlavou, že rozumím. „Právě jsem na to myslela. Nechápu, proč se nemůžou starat o svůj život.“

„Přesně,“ přitakal Edward. „To jim tak záleží na naší budoucnosti, nebo prostě potřebují někoho pomlouvat… No, myslím, že odpověď je jasná.“

Odtrhla jsem od něj pohled a zadívala se do prázdna, jak se mi hlavou honila ta dvě slova. Zvlášť můžou působit lhostejně, jako obyčejná slova v obyčejném rozhovoru, ale společně… Naše budoucnost. V hrudi mě bolestně píchlo.

Ozval se zvonek, oznamující pět minut do začátku hodiny, ale my stále seděli na místě.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě jeho hlas a na paži jsem ucítila jemný dotyk.

Střelila jsem k němu pohledem. Přestože jeho ruka byla ledová oproti mé horké pokožce, v místech, kde se jeho prsty dotkly mé kůže, vybuchl ohňostroj. A nejen to, hořící láva, která mi okamžitě zatemněla mozek a nedovolila mi myslet racionálně.

Mrkla jsem na jeho rty a nedělala si starosti s tím, co si budou myslet ostatní a co si bude myslet on. Přitiskla jsem svá ústa na jeho a ucítila, jak ze mě všechno opadlo. A ten polibek sám o sobě byl tak… osvěžující a sladký. Málem jsem se rozpustila blahem a štěstím. Edward byl zjevně překvapený, ale reagoval velmi rychle. Jemně, jako bych byla nejkřehčí bytost na světě, mě chytil za zátylek a přimáčkl si mě k sobě.

Nevnímala jsem nic. Pouze jsem slyšela nějaké překvapené výdechy, hodně blízko, takže Alici, Jazzovi, Rose a Emmettovi zjevně došlo, co vyvádíme.

Nechtěla jsem se od něj nikdy odtrhnout, navěky ho líbat, ale pak mi došlo, že on třeba možná o můj polibek ani nestál, tak jsem se nuceně odtrhla od jeho rtů a s rudými tvářemi se mu zadívala do očí.

Byla v nich fascinace, radost a štěstí. Jenže v tu chvíli se zase vydrala na povrch ta umanutost, to naštvání, jež plynulo od toho faktu, že Edward mohl ze začátku poznat, co jsem zač.

Kousla jsem se do rtu. „Promiň.“ Rychle jsem se s nakrabaceným obočím otočila k tácu a popadla neperlivou vodu ve flašce, abych se zchladila. Nutně jsem to totiž potřebovala.

Když jsem odložila lahev, tolik jsem se styděla, že jsem nechala oči pevně přikované k zemi a pokusila se ignorovat jejich pohledy, které se mi zabodávaly do těla.

Po chvíli jsem opatrně vzhlédla – nechtěla jsem se střetnout s jeho pohledem, byla jsem příliš vylekaná ze své předchozí reakce – a mrkla jsem na ostatní. Silně jsem se kousla do rtu a zrudla ještě víc, když jsem spatřila Emmettův výraz.

Vykulené oči a otevřená ústa dominovaly jeho obličeji. Alice se samozřejmě spokojeně usmívala, Jasper vypadal…zaskočeně a mě už po několikáté napadlo, že je vyveden z míry intenzitou mých emocí. Rose se tvářila podobně jako Alice, ale její oči byly ostražité, jak mě pozorovaly. Pravděpodobně čekala, že zase uteču z místnosti, nebo prohodím něco, co Edwardovi ublíží.

Najednou jsem si naplno uvědomila, co jsem udělala, a zmocnila se mě hysterie. Tiše jsem se zachichotala. Ohlédla jsem se po Edwardovi.

Oči mu stále jiskřily vzrušením a šibalsky se usmíval.

„No,“ vydechla jsem a znovu se zachechtala, tváře mi hořely.

„Páni,“ zahvízdal obdivně Emmett. „Bell, ty se nezdáš.“

Rozpačitě jsem se pousmála. Zazvonilo podruhé. Rozhlédla jsem se po jídelně. Byla téměř vylidněná, takže k našemu stolu moc lidí nekoukalo. Nikdo tedy neviděl můj výstup? zadoufala jsem.

Zvedli jsme se. Periferním viděním jsem zaregistrovala, jak se Rose s Emmettem chytili za ruce. Vsadila bych se, že Alice s Jasperem udělali to samé, ale je jsem neměla v zorném poli. Věděla jsem, že by tohle udělali i normálně, ale nemohla jsem se zbavit toho pocitu, že chtějí vyzkoušet, jestli to bude fungovat stejně jako s tím líbáním. Oni se políbili, my jsme se políbili. Oni se chytili za ruce, my se chytíme za ruce. Ale mě víc bavila ta hra, kdy jsme se snažili zaujmout toho druhého a zároveň se naštvat.

Zastavili jsme před jídelnou.

„Co máte teď?“ zeptala jsem se.

Alice se zazubila a jednotlivě ukázala na sebe, Rose, Emmetta, Jaspera a Edwarda. „Dějepis, španělština, španělština, španělština a občanka.“

„Já mám také dějepis.“ Nevěděla jsem, jestli bych měla cítit úlevu, že s ním nebudu v jedné místnosti a nebudu si muset dělat starosti se sebeovládáním, nebo smutek, že se od něj teď odloučím. Byla jsem rozpolcená.

S Edwardem jsme si vyměnili dlouhý pohled, načež jsem se já odtrhla a vydala se společně s Alicí do učebny dějepisu. Al si po celou dobu vesele poskakovala a házela po mně zářivé úsměvy plné radosti. Lehce jsem si odvodila, z čeho její štěstí plyne, a nechtěla jsem jí kazit náladu těmi řečmi, že s Edwardem nejsem, ale nedalo se nic dělat.

„Alice,“ oslovila jsem ji před dveřmi do třídy malilinko káravým tónem. „My spolu nejsme.“

„Zatím,“ zdůraznila Alice, otočila se ke mně zády a vešla do třídy.

Nevěřícně jsem kroutila hlavou a následovala jí. Ostře jsem vydechla, když můj příchod doprovázelo šeptání. Samozřejmě se nikdo nebavil o ničem jiném než o našem polibku.

„Vážně!“ zašeptal někdo silným hlasem, jak se netrpělivě dožadoval něčí důvěry. „Bylo nás tam jen pár a moc z nás to nevidělo, ale asi dva ano.“

„To není možné,“ oponoval tiše další hlas. „Na co si to hrají?“

„Netuším,“ přidal se třetí. „Vypadá to, že spolu nechodí, ale…“

„Myslíš, že spolu jenom… to?“

Překvapeně jsem vykulila oči, když jsem dosedala vedle Alice do lavice. Vyměnila jsem si s ní krátký, ovšem všeříkající pohled a nasupeně pozorovala své prsty.

„Ti, co s ní mluvili osobně, říkali, že je to celkem milá holka, když se nevyptávají na její život. A on taky nevypadá, že by byl takový,“ nesouhlasil někdo.

Nenápadně jsem k té trojici vzhlédla, ale nikoho z nich jsem nepoznala. Byli to naprosto neznámí studenti, kteří se prostě rádi šťourali v něčím soukromí, aby si zpestřili nudné dny na střední. Byli to dva kluci a jedna holka.

Otočila jsem se zpátky a pokusila se je nevnímat.

„My už víme, že taková nejsi,“ řekla mi náhle Alice tiše. „A jich si nevšímej. Ať si myslí, co chtějí.“

Vděčně jsem se na ní usmála, ale spravit náladu mi nedokázala. Asi by bylo snadné chovat se prostě podle sebe a nevšímat si reakcí ostatních, ale když slyším každé jejich slovo, vadí mi, že si o mně myslí takové věci.

Sice je to přesně to, co jsem se snažila namluvit Jasperovi, aby to poslal dál, ale to už je minulost, říkala jsem si v duchu, když mé myšlenky přivolali nehezké vzpomínky, kdy se na mě rodina dívala skrz prsty a přemítala, kde udělala ve výchově chybu. K tomu už se nikdy nevrátím, přestože nikomu nedovolím, aby věděl, že své poprvé jsem prožila s Edwardem.

Nechtěla jsem už poslouchat ty otravné debaty, ale něco ke mně přece jen ještě uniklo.

„Dokud neuvidím, neuvěřím,“ mumlal někdo další z jiné skupinky.

„Nemyslím si, že to mají v plánu zopakovat takhle přede všemi.“

„Stačí se zaměřit na jejich chování navzájem.“

„Když myslíš…“

Povzdechla jsem si a byla jen kousek od toho, abych si zacpala uši jak malé dítě a vyčkala příchodu učitele. Naštěstí jsem se k tomu činu nemusela odhodlávat dlouho, protože pan Radley vešel spěšně do třídy a hned nařídil rozdat písemky, tudíž byly veškeré diskuze ukončeny.

Učivo jsem samozřejmě uměla, takže jsem s tužkou cvakla hned jako druhá v pořadí. Alice byla první, přirozeně.

Nahnula jsem se k Al. „Chcete jet do Denali už dnes?“

Ušklíbla se nad mým otráveným tónem. „Ještě se domluvíme.“ Otočila se k tabuli a zazdila mě tak. V první chvíli jsem se chtěla zeptat, co to dělá, ale pak se ozval učitelův hlas a mně došlo, že Alice už viděla, že mu naše šeptání neuniklo.

„Slečny Cullenovy už jsou hotové?“ optal se nás překvapeně Radley. Divila jsem se, že si ještě nezvykl.

S Alicí jsme nastejno přikývly.

„To je perfektní,“ řekl stále zaskočeně, ale do tónu se mu vkrádal sarkasmus. „Tak buďte laskavě potichu.“ Obrátil se zpátky ke své práci.

My se k sobě ovšem znovu přiklonily a pokračovaly.

„Co ti tak vadí na Denali? Vždycky jsi tam jezdila ráda. Navíc, víš přece, že Tanya je – „

„Vždycky jsem tam jezdila ráda, ale to jsem ještě nevěděla, že Tanya balí Edwarda. A věř mi, že v této situaci je mi úplně fuk, jestli je Tanya milá nebo ne,“ vyhrkla jsem na ní šeptem tak rychle, jak jsem byla rozčilená, že mi ani nedošlo, že jsem úplně oficiálně přiznala, že opravdu žárlím. Pravděpodobně to poznali už předtím, ale já to jen potvrdila.

Alice vyzdvihla obočí. „Kdybyste byli spolu, Tanya by si mohla začít dělat zálusk někde jinde.“

„Kdyby,“ přitakala jsem a několikrát přikývla, jako bych to vůbec nebrala vážně. Připomnělo mi to Emmettovo automatické „jasně, jasně“, které s oblibou používal a které jsem se od něj naučila.

„Pořád to nechápu,“ vzdychla zmučeně Al.

„Nemusíš,“ zašeptala jsem tišeji než předtím.

Zamračila se. „Milujete se, no ne?!“ zeptala se, nečekajíc na odpověď. Pak se rozzářila. „Tedy, to musím uznat, že ta hra je zábavná. Myslím to vaše ´nemám zájem, ale snažím se tě sbalit´.“ Alice se zazubila.

Tiše jsem se zasmála nad jejím úsměvem.

„Tu Aljašku zvládneš,“ dodala povzbudivě a pohladila mě po ruce.

Zhluboka jsem se nadechla. „Doufejme.“

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 14. kapitola: