Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 6. kapitola

19.12.2012 (19:15) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4581×

6. SEBEOVLÁDÁNÍ

  Složila jsem příbor a odsunula talíř stranou.

  „Bylo to výborné, Esmé, děkuju.“ Usmála jsem se na ní. Vypadala zaraženě, jako by se nemohla smířit s tím, že s Edwardem nechodím. Když jsem na ni promluvila, zamrkala.

  „Jsem ráda, že ti to chutnalo.“

  Vzala jsem talíř a omyla ho ve dřezu. Pak jsme se já, Esmé a Emmett vrátili zpátky do obývacího pokoje. Všichni jsme zůstali stát. A tehdy jsem zaslechla zvýšený hlas Alice, jak se o něčem dohaduje s Rose. Přes hlasitost televize jsem ale nedokázala určit, o čem přesně mluví. Myslím, že jsem slyšela něco o neschopnosti.

  „Co se tam nahoře děje?“ zeptala jsem se a podívala se na každého z nich – kromě toho u piana, samozřejmě, na to jsem neměla sílu.

  Než mohl kdokoli z nich něco říct, právě ten nejkrásnější hlas, který mě jak pohladil na duši a vyvolal u mě pocit bezpečí, tak trhal srdce a přivolal zoufalství, mi odpověděl.

  „Alice je naštvaná, protože dodavatelé, co dnes dovezli tvou skříň, zjevně spletli objednávku – máš o jednu polici na boty méně,“ vysvětlil rychlým, automatickým tónem.

  Šlehla jsem po něm otráveným pohledem. „Dík, nemusel ses obtěžovat.“

  „Nemusíš být hned nepříjemná,“ odsekl a v momentě stál přede mnou. Měřili jsme si jeden druhého, naštvaně a ostražitě, ale přísahala bych, že i on musel cítit to erotické napětí, které se prohnalo našimi těly, jak jsme stáli blízko u sebe. Znovu jsem měla co dělat, abych po něm neskočila – ne bojovně, nýbrž toužebně.

  „Nejsem nepříjemná,“ opáčila jsem vztekle. Esmé, Jazz a Emmett nás se zatajeným dech pozorovali.

  „Ale jsi! Neustále!“ Nekřičel na mě, jen jsme oba měli zvýšený hlas… a nepatrně se to podobalo hádce.

  „To říká ten pravý!“ vyštěkla jsem.

  „Můžete s tím přestat?“ přerušila nás Al, která právě s Rosalií scházela ze schodů, a my oba jsme se na ni otočili. „Bello, je mi to líto, ale stavba tvého pokoje se ještě víc prodlouží, protože ti neschopní blbci nedokáží udělat skříň se správným počtem polic na boty! Místo dvaceti je jich jen devatenáct!“

  Vykulila jsem oči. „Dvacet? Devatenáct? Jen devatenáct?“ vyhrkla jsem sarkasticky. „Alice, neblázni. Kde všechny ty boty seženu?“

  Zazubila se. „O to už se postarám.“

  „To je mi jasný,“ zamumlala jsem.

  V tu chvíli se ozval Carlisleův hlas v přední místnosti. Zjevně jsem byla tak mimo z Edwarda, že jsem úplně přeslechla zvuk jeho auta.

  „Tak kdepak ji máme?“

  Zeširoka jsem se usmála. Vešel do obýváku a já jsem mu vlétla do náruče. Dnes už po tolikáté jsem vdechla tu báječnou vůni. Nemohla jsem odolat.

  „Tati,“ zašeptala jsem spokojeně.

  Objímali jsme se dlouho. Pak, když jsem se odtrhla, se na mě Carlisle podíval.

  „Předpokládám, že už ses seznámila s Edwardem.“

  Emmett zase odpověděl za mě. „Možná až moc.“ A tiše se zachechtal.

  Carlisle se na něj zmateně zadíval. „Cože?“

  Esmé přešla k němu a chytila ho za ruku – možná, aby to s ním neseklo… jako by to bylo možné.

  „Bella a Edward spolu trávili noc – v sobotu, ještě v New Yorku. Nevěděli, že jsou téměř sourozenci,“ přeříkal Emmett automaticky, jakoby to opakoval poněkolikáté dítěti z mateřské školky.

  Sklopila jsem zrak před Carlisleovým překvapeným pohledem. Doufala jsem, že nedojde ke stejnému závěru jako Esmé, ale naděje byla úplně zbytečná.

  „No, tak to vám gratuluju, děti. Jsem rád, že jste spolu.“

  Přejela jsem si rukou po obličeji, unaveně a strhaně. Na jeden den toho na mě bylo moc. Nechtěla jsem Carlisleovi vysvětlovat, jaká je teď situace, a Esmé to zjevně poznala, protože odpověděla místo mě.

  „Oni spolu nejsou,“ zašeptala mu do ucha.

  Teď táta vypadal ještě víc zmateně, než předtím, ale mamka mu zjevně nějak řekla, že teď není vhodná doba řešit to. Nevěděla jsem, co dělat. Stáli jsme tam uprostřed obývacího pokoje – a všichni přeskakovali pohledem ze mě na Edwarda.

  Po očku jsem se na něj podívala. Chtěla jsem vědět, jak se tváří. Jeho obličej byl zase zamyšlený a koukal před sebe dolů do prázdna. Buď se soustředil na myšlenky ostatních, nebo byl ponořen do svých vlastních úvah.

  Všimla jsem si, jak se mi začal třást dech. Dýchání se zrychlovalo a zkracovalo. Polkla jsem a zhluboka se nadechla, abych ho srovnala zpět. Nechtěla jsem na sebe poutat jeho pozornost.

  Sklonila jsem hlavu, ale zpod řas se na něj znovu koukla. Díval se na mě zkoumavě, jako by se snažil uhodnout, nač myslím. Když se naše oči střetly, jeho výraz se změnil. Utvořil si stěnu, která nedovolila ukázat emoce, které cítí. Ale já za ní zahlédla tu touhu, kterou jsem u něj už jednou dnes viděla.

  Bello, pamatuj, co je pro něj nejlepší, připomenula mi moje první část.

  Cítila jsem slzy, které se mi hnaly do očí, a rychle jsem zamrkala, abych je odehnala.

  „No,“ protáhla jsem a vydechla. „Už jsem docela unavená… Ehm, půjdu si lehnout.“ Kousla jsem se do rtu, když jsem ho přelétla pohledem jako všechny ostatní.

  „Dobrou noc,“ popřáli mi, ale já už svou rychlostí vyběhla schody, abych byla co nejdřív pryč.

  Jakmile se za mnou zavřely dveře, rozplakala jsem se. Opřela jsem se o dveře zády a svezla se na podlahu. Slzy mi tekly doslova proudem. Nadechla jsem se, doufajíc, že se tím uklidním. Jenže jak jsem do sebe vtáhla vzduch, do nosu mě udeřila jeho vůně. A já měla před očima zase každý okamžik té dokonalé noci, ale i dnešního dne. To mě rozplakalo ještě víc a já nedokázala zadržet vzlyk, který se mi vydral z hrdla. Vylekaně jsem ztichla – tohle jim určitě neušlo. Ale byla jsem příliš unavená, abych se šla zase proběhnout, protože jen tehdy jsem měla nějaké soukromí. Tak co jsem měla dělat?

  S povzdechem jsem vstala, otřela si oči a tváře a přešla k tašce, co ležela na posteli. Věděla jsem, že Candice čeká, až jí zavolám. Vytáhla jsem telefon.

  Bylo teprve půl desáté, ještě nemohla spát. Proběhla jsem na balkon a po cestě vytáčela její číslo.

  „Halo?“ ozval se Candiin ospalý hlas. Že bych se spletla?

  „Tady Bella. Vzbudila jsem tě?“

  „Ne,“ vyhrkla rychle – jako by se bála, že to položím; zjevně měla stejnou radost, že jí volám, jako já. „Ne, nevzbudila. Už jsi s rodinou?“

  Nakrčila jsem čelo. „Jo, jsem. Jsou tu všichni.“ Dokonce i ti, které jsem tu vůbec nečekala.

  „A co ten… Edward? Jaký je?“

  Proč se na něj krucinál pořád všichni ptají?!

  Zaťala jsem zlobně čelist. „Dobrý.“

  „Jenom dobrý? Bells, víš, že nesnáším tyhle ty jednoslovný odpovědi.“

  Ušklíbla jsem se. „Pro dnešek ti to bude muset stačit.“ Nebudu pět ódy na Edwarda, když je o patro níž celá moje rodina včetně něj a pravděpodobně poslouchají každé slovo, co vypustím z úst jak já, tak Candice.

  „Je hezký?“ nedala se. „Ne, ne, počkat – jak hezký?“ Doufala, že na mě vyzraje…

  „Hodně?“ zkusila jsem.

  „Bello…“

  „Tak co chceš slyšet?“ vydechla jsem mírně nabručeně.

  „Jak je hezký na stupnici od nuly do desítky.“

  No co, každý by uznal, že vypadá naprosto dokonale, tak nač lhát. „Deset,“ prohlásila jsem a našpicovala uši, jestli třeba uslyším Emmův smích. Ale dole bylo ticho.

  Candice se zasmála. „Vlastně jsem nečekala jinou odpověď. Přestože nejste příbuzní, máte tu krásu v rodině. Když jsi mi ukazovala fotky tvých bratrů, podlamovala se mi kolena.“

  Ach ano, vzdychla jsem v duchu, když se zezdola ozvalo pobavené zahýkání od těch dvou pakoňů, kteří byli právě zmíněni.

  „Jo…no,“ zamumlala jsem. Vůbec jsem nevěděla, co říct. Na rozhovor s Can jsem se těšila hlavně z toho důvodu, že byla jedna z nezasvěcených – neměla potuchy o upírech, mojí rodině, noci s Edwardem,… Mohla jsem se s ní bavit o normálních věcech, normálních lidských problémech (přestože jsem ani já nebyla tak docela člověk). „Takže ti volám, abych ti oznámila, že jsem v pořádku dojela a už jsem s rodinou.

  „To jsem ráda. Já byla teď na malé večeři s Marcusem.“

  „Vážně?“ vyjekla jsem. Marcus DiLaurentis a Candice Meyerová – dva lidi, co se neskutečně milují, ale oba jsou příliš stydliví a sebekritičtí na to, aby toho druhého oslovili – se konečně dali dohromady? Ty jejich pohledy v hodinách, to se nedalo přehlédnout, ale podle toho, jak jsem je pozorovala, bylo vidět, že si myslí, že ten druhý je pro ně až moc dobrý. „To mám radost!“

  Úplně jsem viděla, jak se Can usmála. „Byli jsme na rohu v Mercy´s. Ale včera večer jsem dělala seminárku pozdě do noci a ráno brzy vstávala, takže jsem se musela omluvit, že jsem opravdu hodně unavená. Usnula jsem sotva na pět minut, když jsi zavolala.“

  „Jé, tak to promiň. Já jsem taky unavená. Zavoláme si zase brzy, ano?“

  „Dobře. Tak se měj. Dobrou noc.“

  „Dobrou,“ rozloučila jsem se a pak ještě rychle dodala: „A hezké sny o Marcusovi.“

  A ukončila jsem hovor. Opravdu mě přemáhal spánek, ale byla jsem si jistá, že pořádná sprcha mě alespoň částečně probere. Vrátila jsem se do pokoje, který byl prázdný – doufala jsem, že to tak ještě na chvíli zůstane –, a vytáhla z kufru hygienické potřeby a ručník. Myšlenkami jsem byla mimo – představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych zůstala v NY – takže jsem ani nevnímala, co beru a co mi chybí.

  Vplula jsem do koupelny a rychle vlezla do sprchy. Voda byla teplá – v domě, kde se nikdo nepotřebuje umýt, neexistovalo, že by snad byla vyplácaná. Bylo to příjemné a já tam stála celkem dlouhou dobu. Napadlo mě si umýt vlasy, ale pak jsem uznala, že jsem příliš vyčerpaná, abych měla výdrž si je foukat. Spát se mi nechtělo, jen bych ležela na posteli.

  Osušila jsem se a zděšeně zjistila, že nemám pyžamo. Ale co, uklidňovala jsem se. Jaká je šance, že přijde do pokoje zrovna ve chvíli, kdy se téměř nahá vrátím z koupelny?

  Vyšla jsem z koupelny a upravovala jsem si uzel na ručníku. V tu chvíli klaply dveře a já vyděšeně vzhlédla – moje obavy se naplnily. Edward stál pár kroků ode mě a toužebně se na mě díval. Udělal několik krátkých krůčku mým směrem a zastavil se. Pochopila jsem; dával mi na výběr. Jenže v ten moment nebylo moje sebeovládání a odhodlání zrovna nejsilnější a tak jsem překonala ten jeden krok, co nás dělil. Naše těla se na sebe natiskla a já se mu podívala do očí. Mírně se naklonil – zase to nechával na mně, mohla jsem odmítnout – a mě ovál jeho dech. Neváhala jsem a přitiskla své rty na jeho. Prsty jeho ruky mě chytly za zátylek a palcem mi přejížděl po tváři, zatímco jeho druhá ruka mi spočinula na levém boku.

  Ta chvíle byla dokonalejší, než jsem si kdy dokázala představit. Věděla jsem, že toho budu litovat, ale já už bych to nevydržela. Potřebovala jsem ho. Noci, kterou jsem s ním prožila, se nemohlo nic rovnat, přesto jsem cítila, jak výjimečný tento polibek je. Alespoň pro mě byl, protože jsem celý den potlačovala tu touhu, jež mě ubíjela.

  Jemně mi skousl spodní ret a já zasténala. Ten zvuk působil jako bomba. To jsem přehnala. Hůř se mi s tím bude vyrovnávat, vyváděla jsem v duchu.

  Co? Tobě? začala první část mého já. A co on? Co když už se do tebe zamilovává? Popleteš mu hlavu, navěky se do tebe zamiluje a ty – protože jsou tvoje emoce měnné stejně jako lidské – se brzy zakoukáš do někoho jiného a ublížíš mu.

  Odtáhla jsem se a podívala se na něj. Už teď vypadal ublíženě… a zmateně.

  „Promiň,“ pípla jsem roztřeseně. „Nechtěla jsem… Já…“ Ustoupila jsem od něj a chtěla se jít obléct, ale chytil mě za ruku a natočil zpátky k sobě.

  „Co se stalo? Co jsem udělal?“ Jeho oči byly téměř vyděšené, jak horečnatě přemýšlel, co provedl.

  „Nic jsi neudělal. Nech mě prosím být.“

  Pustil mou ruku a já se rychle obrátila ke kufru. Pyžamo bylo naštěstí hned na vrchu, takže jsem se mohla brzy schovat před jeho pohledem v koupelně. Málem jsem zasténala hrůzou, když jsem si uvědomila, že mám pyžamo roztrhlé. Vůbec jsem nevěděla, kdy se to mohlo stát – je pravda, že jsem tu noční košilku měla na sobě naposledy v pátek, takže jsem jí mohla omylem roztrhnout, když jsem balila.

  Kdyby nebyla roztržena přesně na hrudníku, klidně bych si ji oblékla, uvažovala jsem, když jsem tiše otevírala dveře do pokoje.

  Nebyl tam. Okno bylo otevřené dokořán, takže mi bylo jasné, kam se vypařil.

  Vzdychla jsem, potlačujíc slzy. Vyšla jsem na chodbu. „Alice, můžeš na moment?“ zeptala jsem se hlasem, jaký bych použila v běžném rozhovoru.

  Objevila se přede mnou, jako by tam byla celou dobu. „Ano?“

  „Mám roztržené pyžamo, mohla bys mi nějaké půjčit?“

  Al se šibalsky usmála. „Jistě.“ Mávla rukou, abych šla za ní, a jakmile jsme prošly jejím a Jazzovým pokojem, zdvihla jsem obočí. Šatna větší než samotný pokoj? Že mě to překvapuje. Alice mi podala krátkou krajkovanou košilku. Ani jsem se nenamáhala poprosit ji o nějakou méně vyzývavou; s Alicí Cullenovou nemělo cenu se hádat, boj vždycky vyhrála.

  „Dík.“ Užuž jsem se chystala k odchodu, když se mě zeptala: „Proč jsi to udělala? Proč jsi ho políbila a pak jsi… vlastně prohlásila, že to byla chyba?“ Měla přimhouřené oči a zvědavě se na mě dívala.

  „Nechci o tom mluvit, Alice, prosím.“

  Pokrčila rameny, obličej zvědavý, ostražitý, podezřívavý, ale v očích jí byl vidět ten hněv, který prožívala. „Ubližuješ jak jemu, tak sobě.“

  „Dobrou,“ řekla jsem rychle a odběhla zpátky do pokoje. Rychlými pohyby jsem se převlékla, ručník nechala oschnout v koupelně a lehla si do velké postele. Byla opravdu veliká. Dokonce tak, že by se tam vešlo víc lidí – například dva.

  Přestaň. Hned. Teď. Moje první část mi zakazovala i dokonce snít.

  Zavřela jsem oči. Do několika minut jsem o sobě nevěděla.

Na závěr přeju Veselé Vánoce a šťastný Nový rok! :-)

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 6. kapitola: