Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 7. kapitola

27.12.2012 (07:30) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 4293×

7.    MIMO REALITU

  Ten sen byl tak živý, že jsem myslela, že se rozpláču, když jsem otevřela oči do černočerné tmy pokoje. Proti své vůli, jak jsem byla stále zmatená z toho snu, jsem šeptem vyhrkla: „Edwarde.“ To, jak jsem promluvila, mě naplno probralo a já se posadila.

  Rozhlédla jsem se po ztemnělém pokoji. Byl tam. Ležel na té krátké pohovce u okna a v ruce držel knížku. Samozřejmě si na čtení nemusel svítit, protože jeho zrak byl dokonalý i ve tmě. Hlavu měl natočenou směrem ke mně a díval se na můj překvapený obličej.

  Bože můj, co si asi teď myslí? Vždyť jsem řekla jeho jméno – doufám, že jsem ho neříkala i ze spánku, přemítala jsem. Měla bych teď něco říct?

  No, zdálo se, že se rozhodl ujmout se toho sám.

  „Děje se něco?“ zeptal se ostražitě.

  Zamrkala jsem zmámeně a zavrtěla hlavou. „Ehm, ne,“ zamumlala jsem tiše. „Nic se neděje. Jen se mi zdál… zvláštní sen.“

  Asi těžko bych mu řekla, o čem ten sen byl. Sledovala jsem, jak obrátil svou pozornost zpátky ke knize, a lehla si zpátky. V duchu jsem zauvažovala, jak bych mu pověděla, co se mi zdálo.

  Ehm, ne… Nic se neděje. Jen se mi zdál… zvláštní sen. Byl jsi tam ty a já. Vlastně jsme leželi na pláži – myslím, že to byl Esméin ostrov – a koukali si navzájem do očí. Řekl jsi, že mě miluješ a já řekla to samé. Bylo to až sladkobolně romantické, ale já jsem teď úplně zoufalá, že to nebyla pravda. Jo a mimochodem, potom jsme se začali líbat – bylo to vážně úžasné – a nakonec jsme se… no, ty víš co. A když už jsme u toho milování, strašlivě po tobě toužím…

  Škubla jsem sebou. Tak to nebyl dobrý nápad, přehrávat si v hlavě znovu ten sen. Zavřela jsem oči a doufala, že zbytek noci bude bezesný.

  „…nechceš přijít pozdě do školy, že ne?!“ zeptal se mě zvýšený hlas blízko mé hlavy a já měla pocit, že mluví už delší dobu, ačkoliv jsem ho předtím vůbec neslyšela. „No tak, Bello, já si nedělám legraci. Emmett se chystá přinést kýbl s ledovou vodou a tobě by se asi nelíbilo, kdyby…“

  Ještě ani nestihla doříct větu a já už stála na nohou a ostražitě se dívala kolem sebe, jestli náhodou někde nespatřím svého potrhlého bratra, který mě tímto způsobem už několikrát vzbudil.

  „Vždycky to zabere,“ zachechtal se zmiňovaný o patro níž a já si úlevně vydechla. Teprve teď jsem zaregistrovala Alici s rukama v bok, jak stojí vedle mé postele a naštvaně si podupává nohou.

  „Dobré ráno,“ pozdravila jsem ji a nevině se usmála.

  Usmála se na mě, spokojená, že už vím, že tam je. „Dobré. Teda, vzbudit tě to stojí sakra námahu. Esmé ti už dole připravila snídani, tak si pospěš.“ Otočila se k odchodu a přes rameno na mě ještě houkla: „Na pohovce máš oblečení.“

  Obrátila jsem oči v sloup. Jakmile zmizela, zalezla jsem do sprchy. Potřebovala jsem se probrat, protože jsem měla vzpomínky na dnešní noc. Ten sen, to, jak jsem omylem vyhrkla Edwardovo jméno, ta nevědomost, protože jsem ho možná neřekla jen jednou… Po tom, jak jsem se v noci probudila, už naštěstí žádné sny nebyly.

  „Bože můj,“ zašeptala jsem tiše, když jsem spatřila, co mi přichystala. Fialové tílko, šedivé šaty, které měly vpředu zip, fialové podkolenky, černé kozačky, černou kabelku a nějaký náhrdelník. Bylo to normální a asi bych si to na sebe vybrala i já sama… nebýt délky šatů. Byly opravdu krátké, těsně pod zadeček. Tak okrajově mě napadlo, že Alice tím zjevně něco sleduje, a nemusela jsem přemýšlet dlouho, aby mi došlo, co.

  Oblékla jsem si její model a podívala se na sebe. Vyzývavé to bylo ažaž. V prvním momentě jsem si to chtěla sundat a vzít si na sebe něco méně sexy, ale zezdola jsem zaslechla Edwardův hlas: „Takhle tedy nepůjde, Alice, dej jí něco jiného.“ Pravděpodobně se snažil nebýt hlasitý, ale hlas mu přeskakoval rozčilením, takže mu to moc nevyšlo. Zřejmě viděl v Aliciných myšlenkách, jak budu vypadat – nebo, jak si ona představuje, že budu vypadat – a evidentně se mu to moc nelíbilo. Žárlí?

  A právě tohle změnilo moje rozhodnutí převléknout se.

  Vyšla jsem z pokoje, v kabelce připravené potřebné učení na dnešní den, a svou rychlostí se přemístila do jídelny.

  „Páni, Bello, sluší ti to,“ okomentoval můj vzhled Jasper a Emmett – jak jinak – souhlasně přikyvoval.

  Pochvalu jsem dostala i od Alice, Esmé a Rose. Carlisle už byl asi v práci. Edward, opřený o zeď naproti mé židli, měl zlostně zaťaté ruce v pěst a vypadal, že se snaží nic nerozbít, takže od něj se asi ničeho nedočkám. A ani jsem nechtěla. …Nebo jo?

  No, samozřejmě, že chceš – protože když ti on řekne, že ti to sluší, bude to znamenat, že se mu opravdu líbíš, začal druhý hlas.

  Je dobře, že máš tohle na sobě, protože bude žárlit, až po tobě pojedou všichni ostatní kluci ze školy. Třeba si potom uvědomí, že jsi úplně jiná než myslel, a vzdá to. A nebudeš mu moci zlomit srdce.

  Zatřepala jsem krátce hlavou, abych obě části mého já zahnala, a pustila se do snídaně. Toasty už byly vychladlé, ale pořád výtečné. Zapila jsem je mlékem, a pak se otočila na ostatní.

  „Tak jedeme?“

  Rose se kousla do rtu. „Jak chceš jet?“

  „Pojedu s vámi.“ Myslela si snad, že bych raději jela s Edwardem, nebo co?

  Vyrazili jsme. Rose nechala otevřenou střechu, takže to bylo vážně príma. Pustily jsme si hudbu, a když hráli Kiss me od Sixpence None The Richer, vyjekla jsem nadšením a donutila holky, aby si se mnou zazpívaly.

  Nakonec to bylo jako z nějakého filmu. Přijížděly jsme na parkoviště s vytaženou střechou, všechny tři rozesmáté a zpívaly jsme si. Pro přihlížející to asi mohlo vypadat dost povrchně, ale my jsme si to neužívaly kvůli pozornosti, ale protože nás to bavilo.

  Vystoupily jsme z auta, a jakmile jsme zaregistrovaly, že na nás celé parkoviště zírá, přestaly jsme se smát. Rose zamkla auta a vydaly jsme se ke klukům, kteří vedle nás bohužel nenašli volné místo, takže parkovali o kus dál než my.

  Podívaly jsme se na sebe a znovu se rozesmály. Takhle jsem se nebavila hrozně dlouho. S Candice to sice také byla občas sranda, ale Rose a Alice to je prostě něco úplně jiného.

  Cítila jsem se neskutečně divně, když se holky přitulily ke klukům a políbily je a já stála jak tvrdé Y a snažila se dívat kamkoliv jen ne na Edwarda. Vypadalo to, že má stejný problém. Podívala jsem se rychle stranou, než se naše oči mohly střetnout, a zvedla nevěřícně obočí, jakmile jsem spatřila všechny ty zvědavce, co po nás pokukovali.

  Zdvihla jsem oči v sloup a otočila se zpátky k rodině.

  „Tak jdeme?“ zeptala jsem se netrpělivě, protože mi ty pohledy strašlivě lezly na nervy – ne že bych se jich v průběhu dne zbavila…

  Alice se pousmála. „Samozřejmě,“ přitakala. „Máme teď společnou španělštinu, pokud vím.“

  „Bezva,“ hlesla jsem a tahala ji za ruku od Jaspera. Nebylo to nic snadného, ale šlo to lépe, než tahat Rose od Emmetta. Když se mi konečně povedlo odtáhnout ji pryč, potají jsem se ohlédla přes rameno na Edwarda.

  Díval se přímo na mě, a tak jsem se rychle otočila zpátky.

  Alice mě dovedla k učebně španělštiny.

  „Jsem ráda, že budu moct sedět s tebou – a ne s těmi zvědavci,“ prohlásila jsem šeptem, když jsme vešly do třídy a všechny oči se upřely na nás.

  Alice se zatvářila omluvně a lítostivě. „Já už ale bohužel s jedním zvědavcem sedím. Pan Clinton potřebuje ve své třídě pořádek, takže místa již určil.“

  „Aha,“ zabručela jsem.

  Chvíli jsem si s Alicí povídala u její lavice a pár minut před zvoněním, když byla třída zaplněná, jsem se šla zeptat té holky, která se mi včera představila jako Jessica, jestli jí nevadí, když si přisednu.

  „Samozřejmě že ne,“ řekla rychle, jako by se bála, že budu snad sedět s někým jiným. „Jinde stejně volno není.“

  Seděla jsem u okna ve třetí řadě, Alice byla uprostřed v řadě druhé, blíž ke dveřím. Nebyla tedy žádná šance, že bychom si mohly ještě povídat.

  „Hele, můžu se tě na něco zeptat?“ oslovila mě náhle Jessica.

  Přikývla jsem.

  „Je… tvůj bratr… Edward… zadaný?“

  Jen taktak jsem zabránila úšklebku. „Pokud vím tak ne. Proč?“ Jako bych se snad potřebovala ptát…

  Jess se zadívala na své ruce, červená rozpaky. „No, myslela jsem, jestli by si někam nevyšel… se mnou.“

  Chvíli jsem se na ni zaraženě dívala. „A mě žádáš o povolení, nebo co?“ Ačkoliv to nebyl úmysl, můj tón byl dosti jízlivý.

  „Ne, ale myslela jsem, jestli bys ho na mě neupozornila.“

  Vzdychla jsem. „Poslyš, chodíte do stejné školy už dva roky, jistě tě dávno zaregistroval. Nemyslíš, že kdyby o tebe měl zájem, tak tě někam pozve?“

  Zvedla ke mně oči. Nebyly tak ztrápené, jak bych čekala od holky, která právě zjistila, že u kluka, kterého chce, nemá šanci. „Takže bych ho měla nechat být?“

  Kousla jsem se do rtu – nesměla jsem jí poradit, ať ho nechá, jen proto, že bych žárlila. „Jo,“ řekla jsem nakonec. „Myslím, že je zbytečné plýtvat jím čas.“

  Jessica se uchechtla, načež se zatvářila provinile. Došlo mi, že teď o něm bude uvažovat spíš jako o nějakém idolovi ze šoubyznysu. „Ale když on je tak nádherný.“

  „Vzhled není všechno,“ oponovala jsem. „Co když je uvnitř špatný?“

  Jess se zamračila. „Je?“

  Zavrtěla jsem rychle hlavou. „Netvrdím, že je to pravda, ale co kdyby byl?! Nevybírej si kluky podle vzhledu, ale podle toho, jací jsou uvnitř.“ Podívala jsem se stranou, zírala jsem do prázdna a viděla před sebou jenom jeho obličej. „Co na tom, že má nejkrásnější oči na světě? Že když se do nich podíváš, nemůžeš popadnout dech, buší ti freneticky srdce a ty si myslíš, že se rozplyneš na místě? Co na tom, že jeho úsměv tě doslova vykolejí a ty nejsi schopná vnímat nic jiného? Když zkroutí rty do toho pokřiveného úsměvu, nejraději bys mu skočila kolem krku, pevně ho chytila a nikdy nepustila. Když je smutný, netoužíš udělat nic jiného, než ho utěšit. A když se tě dotkne… tvoje tělo se zachvěje, projede jím elektrický proud a ty cítíš jenom jeho blízkost…“

  Učitelovo „zdravím všechny“ mě probralo z transu a já se podívala na Jessiku – oči rozšířené zděšením, že jsem v tom opravdu až po uši a tím, že se to dozvěděla Jess jako první.

  Jessica měla vykulené oči, otevřenou pusu a nevěřícně na mě zírala. „Ty jo,“ ulevila si tiše. „To bylo… Ty jsi…“

  „Jen jsem ti řekla, na čem u kluka nezáleží,“ prohlásila jsem rozhodně. „Nehledej v tom nic víc, já Edwarda… ne… nechci.“ Vyslovit to nahlas bylo opravdu těžké.

  Jessiky oči byly podezíravé, ale jak jsem se vymlouvala a vysvětlovala, co jsem tím dlouhým monologem myslela, vypadalo to, že začíná věřit, že k Edwardovi necítím nic víc, než sourozenecký vztah.

  Byla jsem si úplně jistá, že mi teď Jess věří, takže jsem se začala uklidňovat. Pan Clinton ji potom vyvolal a já znuděně přejela očima po třídě.

  Krucinál! V tom zmatku a zděšení jsem si neuvědomovala, že se mnou třídu sdílí Alice. Ta se na mě teď dívala se zjihlýma očima, rty vytažené do drobného úsměvu.

  „Zapomeň na to, co jsi slyšela,“ zašeptala jsem.

  Nespokojeně se zamračila.

  „Prosím…“

  Můj výraz musel být opravdu zoufalý, protože přikývla, tiše zašeptala: „pokusím se“ a obrátila se zpátky k tabuli. Alici jsem stoprocentně věřila, ale bála jsem se, že si to Edward z jejích myšlenek stejně vytáhne.

  „La seňorita Cullen?“ oslovil mě najednou učitel.

  Podívala jsem se na něj zmateně. „Hm?“ Celá třída se na mě otočila. Sakra, dneska vedle mě není nikdo, kdo by mi poradil, a Alice nic neříkala. „Mi scusi. Qual era la domanda?“ (Promiňte. Jaká byla otázka?)

  Pan Clinton se na mě zmateně podíval, jako by ani netušil, o čem mluvím. To zase zmátlo mě.

  „Slečno Cullenová,“ řekl pomalu a na rtech se mu začínal tvořit úsměv. „Teď máme hodinu španělštiny, nikoliv italštiny. Jsem si jist, že máte v cizích jazycích přehled – evidentně – ale byl bych rád, kdybyste si je nepletla.“

  „Disculpe,“ opravila jsem se rychle. „Se puede repetir la pregunta, por favor?“ (Promiňte. Můžete mi zopakovat otázku, prosím?)

  Učitel vzdychl. „Quál es al ´acento´?“ (Co znamená ´akcent´?)

  „Centrarse en la vocal acentuada,“ nezaváhala jsem. (Důraz na přízvučné samohlásky.)

  „Vy-výborně,“ pochválil mě učitel koktavě a zaskočeně – a mě napadlo, jestli jsem náhodou neměla odpovědět anglicky - a dál se věnoval učivu. I zbytek třídy se otočil zpátky, jen Alice na mě káravě koukala. Pokrčila jsem rameny.

  Doufala jsem, že je mezi studenty střední školy normální, že umí více jazyků. Právě jsem totiž předvedla, že umím i italsky.

  Jakmile zazvonilo, přiskočila jsem k Alici s rozvrhem v ruce.

  „Má se mnou dneska někdo hodiny?“

  Alice se chvíli dívala na papír, pak mi ho vrátila a usmála se. „Teď máš hodinu s Rose, třetí a čtvrtou s Jazzem a pátou – tělocvik – si užiješ s Emmettem.“

  „Emmettem?“ vyhrkla jsem překvapeně. „Vždycky jste si na tělocvik nosili omluvenky, nikdy jste necvičili. Co ta změna?“

  Pokrčila rameny. „Občas, když vidím, co se na tělocviku bude dělat, si omluvenky opatříme, ale dnes hrajete jen badminton, takže předpokládám, že ani ty ani Emmett neuděláte v raketě díru.“

  Zasmála jsem se. „Doufejme, že ne.“ Najednou mě ale smích přešel, když jsem si uvědomila, že chybí ještě jeden člen rodiny. „A, Alice… S ním mám dnes nějakou hodinu?“

  Vzdychla – nevím, jestli jí lezla na nervy má otázka, nebo to, že se mu snažím vyhýbat. „Myslím, že se s ním uvidíš pouze na obědě, ale potom… možná… No, ještě nevím. Tak zatím.“

  Zastavila jsem před mou učebnou a Alice šla rychle dál. „Počkej,“ zavolala jsem za ní naštvaně. „Já to potřebuju vědět!“

  „Uvidíme se na obědě,“ zatrylkovala vesele a s úsměvem zmizela v davu studentů…kteří na nás mimochodem zvědavě koukali.

  Rozmrzele jsem vkročila do učebny občanky. Rosalie už seděla na místě a nadšeně poplácala místo vedle sebe.

  Usmála jsem se na ní. Doufám, že Alice něco nechystá…

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 7. kapitola: