Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčný život, kapitola 6. - Nevyhnutelné záležitosti

28.03.2010 (11:45) • NovotnaIrenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1059×

Kapitola 6. – Nevyhnutelné záležitosti

U Jacoba v pokoji se někdo hýbal. To mne vytrhlo ze čtení. Podívala jsem se na hodiny. Osm hodin uběhlo, aniž bych si toho všimla. Za dvě hodiny přijede Edward. Udělám Jakeovi snídani a trochu tu poklidím. Založila jsem si rozečtenou stránku a vložila knihu zpět na její místo. Napadlo mne, že budu potřebovat čisté oblečení. Zavolám Edwardovi. Zvedl telefon na první zazvonění.

„Dobré ráno, lásko,“ přivítal mne.

„Dobré ráno. Byl bys tak hodný a vzal mi čisté šaty?“ prosila jsem ho.

„Také jsem na to myslel. Sbalil jsem ti ty modré a černý kabátek. Vyhovuje?“

„Jsi zlato. Děkuji. Edwarde, nezapomeň vzít naše přihlášky, pošlu je,“ upozornila jsem.

„Za chvíli se uvidíme. Miluji tě,“ zavěsil.

Poklidila jsem pokoj a umyla nádobí. Začala jsem se snídaní, když se Jake objevil ve dveřích.

„Ahoj Bello,“ přičichl. „Co to tu voní?“

„Ahoj Jaku, udělala jsem ti k snídani lívance. Doufám, že je máš rád,“ řekla jsem s úsměvem.

„Lívance? Miluji lívance. Jdu se umýt. Hned jsem tady,“ oznámil.

Dodělala jsem desátý kus a začala mýt nádobí. Položila jsem Jakeovu snídani na stůl, posadila se na židli a čekala, až dorazí.

„Jak ses vyspal?“ zajímalo mne.

„Celkem dobře. Co jsi dělala celou noc?“ také se zajímal.

„Zaujala mne jedna z tvých knih,“ stručně řečeno.

„Ty lívance jsou fakt mňamka,“ chválil. „Co to je za seznam?“ Než stačil vzít papírek do ruky, stáhla jsem ho k sobě a přeložila napůl. Musela jsem mu to říct.

„Víš, také jsem přemýšlela, co vše je potřeba zařídit na… pohřeb,“ řekla jsem sklesle. „Chtěla jsem to nechat až po snídani. Musíš se posílit a tyhle věci zařídit co nejdříve. Pomůžu ti.“

„Já vím, Bello. Včera, než jsi přišla, jsem na to myslel. A vím, že na to sám nestačím. Potřebuji oporu,“ oči se mu leskly.

„Mám návrh. Tyhle věci, co jsou na seznamu, zařídíme spolu. Ty u nich být musíš. Ale zbytek bych zařídila já. Pokud chceš?“ položila jsem svou ruku na jeho.

„Vážně? Nebude ti to vadit? Asi bych to nezvládl,“ přiznal.

„Jen potřebuji vědět, zda pro Billyho chceš diskrétní obřad v rodinném kruhu nebo pohřeb,“ zjišťovala jsem.

„Vím, že by chtěl být rozprášen na pláži La Push. Pomník by se udělal blízko břehu a jeho bychom rozprášili do moře. Chtěl by mít všechny známé u sebe,“ slzy mu tekly.

„Dobře, Jaku. Na pomoc si přizvu Alice, pokud ti to nevadí.“

„Ne, nevadí,“ vzlykal. Utřel si slzy a dojedl poslední kus lívance.

„Bylo to výborné, Bello, děkuji.“ Dal mi pusu na tvář.

„Jaku, za chvíli přijede Edward. Měl by ses dát trochu dohromady. Pojedeme do města a zařídíme vše potřebné,“ oznámila jsem mu.

„Dobře, dej mi chvilku.“ Zmizel ve dveřích pokoje. Po chvíli mne zavolal.

„Bello, mám menší problém.“ Ze dveří mi ukazoval jeho studentský oblek. „Je trochu malý.“

„Koupíme nový. Moc jsi vyrostl,“ zasmála jsem se. Už chtěl něco namítat, ale nestihl to. Zvedla jsem ruku a upozornila ho.

„Nechci nic slyšet. O peníze se nestarej.“ Tiše se schoval za dveře a rachtal ve skříni dál. Nikdy jsem si nemyslela, že tohle řeknu. Jmění Cullenů mi nikdy nepřirostlo k srdci. Ale tohle je dobrá věc, takže na peníze koukat opravdu nebudu. Z dálky bylo slyšet rodinné černé Volvo.

„Jaku, pospěš si, už jede,“ volala jsem na něj.

„Už to bude, Bello,“ a vyšel ze dveří. Slušelo mu to.

Edward už bylo blízko. Došla jsem k oknu a vyhlížela ho. Po chvilce přijel a zastavil kousek od domu. Otevřela jsem dveře. Edward byl ověnčený jako vánoční stromeček.

„Ahoj, tady máš šaty, boty a kabát,“ podával mi jedno po druhém a políbil mne na čelo. „Ahoj Jaku,“ usmál se.

„Ahoj,“ úsměv mu opětoval. Šla jsem do koupelny a převlékla se do šatů, nasadila lodičky, oblékla kabát, sepnula si vlasy a nechala spadnout na záda. Spěchala jsem za Edwardem, abych ho mohla políbit. Moc mě mrzel včerejší den. Málem bych zapomněla, kontaktní čočky. Vytáhla jsem jeden pár z kabelky.

„Odpoledne se uvidíme, zlato. Sluší ti to,“ odstoupil ode mne a mával na Jacoba.

„Můžeš jet s námi, Edwarde. Nic proti tomu nemám,“ ozval se Jake.

„Slíbil jsem Renesmé, že se hned vrátím,“ oznámil nám.

Jake i já jsme se zarazili a podívali se na sebe. Bylo nám líto, že nemůžeme být s ní.

„Vyřiď jí, že se odpoledne uvidíme. Ať nemá strach,“ prosila jsem Edwarda. Přikývl a zmizel v lese.

Vzala jsem Jacoba za paži a strkala směrem ven, abychom se hnuli z místa. Jake zamykal dveře. Startovala jsem auto a všimla si obálek na zadním sedadle. Nezapomněl. Při couvání jsem si všimla Jacobova výrazu ve tváři. Byl ztrhaný.

„Neboj, za pár hodin to budeš mít za sebou a uvidíš Renesmé. Zvedne ti náladu, uvidíš,“ ubezpečovala jsem ho.

Neodpověděl, ale bylo vidět, že se jeho nálada trochu zlepšila. Nejdřív jsme museli do nemocnice. Carlisle nás už jistě bude očekávat. Na informacích mi řekli, kde má kancelář. Jelikož nebyl u žádné operace, ani pacienta, ujistila mne, že bude určitě tam. Zaklepala jsem.

„Dále,“ poručil. „Bello, Jacobe.“

Podali jsme si ruce.

„Carlisle, přišel jsem si pro potřebné papíry,“ sdělil mu Jacob.

„Ano, počítal jsem s tím. Včera jsem zařídil spoustu věcí, aby ses tím nemusel zabývat,“ skromně řekl.

„Děkuji. Kam musíme zajít teď?“ optal se Jacob.

„Měli byste zajít na pohřební ústav a zařídit zpopelnění,“ odpověděl.

„Za všechno ti moc děkuji, Carlisle,“ poděkoval se slzami očích. „Odpoledne se uvidíme.“

Došli jsme k autu. Ucítila jsem přítomnost jiného vlka. Sam. Jacob ho také zavětřil.

„Ahoj brácho, jak je?“ zeptal se, když došel k nám.

„Co ti mám povídat. Jak to jde ve smečce?“ nedalo mu.

„To víš, bez tebe to není ono,“ tázavě se na Jacoba podíval.

„Teď zařizuji pohřeb. Bella mi pomáhá. Chci, abys rozhlásil, že jsou všichni zvaní k rozloučení s otcem. Bude to na pláži La Push,“ smutně dodal.

„Neboj, všichni se to doví. Jen nám pak dejte vědět, kdy to bude. Drž se, brácho,“ poplácal ho na rameni a zmizel mezi stromy.

Jake beze slova nastoupil. Vycítila jsem, že se nechce bavit. Zřejmě by se rozbrečel. Je to moc čerstvé. Už to, že musí zařizovat pohřeb, je pro něj nadlidský výkon. Celou cestu bylo ticho. Dojeli jsme k pohřebnímu ústavu v Seattlu. Ve Forks totiž nic takového není. Horko těžko se Jake soukal z auta. Neměl dost síly? Pomalu jsme vcházeli do dveří. Jake se začal klepat.

„Jaku, jsi v pohodě?“ ujišťovala jsem se. Donutila jsem ho posadit se na lavičku. Trvalo mu pár vteřin, než se zregeneroval.

„Dobrý,“ zvedl se a kráčel k nejbližší ženě sedící za kancelářským stolem.

„Dobrý den, mohu Vám být nějak nápomocná?“ přivítala nás. Jacob chvíli váhal a pak se podíval na mne. Nedokázal nic říct.

„Dobrý den, jmenuji se Isabella Cullenová. Jacob Black,“ ukázala jsem na muže vedle sebe. „Billy Black předevčírem zemřel na mozkovou mrtvici. Zde jsou veškeré formuláře potřebné k jeho zpopelnění.“

Nadechla jsem se a ucítila vábivou vůni její krve. Spalující bolest mne provázela po dobu s ní strávenou v této místnosti. Musím si zalovit, až dorazím domů.

„Ano, doktor Culen už mi volal. Díky němu se vše uspíšilo a pohřeb by mohl být už pozítří. Záleží na vás, jak se na to cítíte,“ tázavě se podívala na Jacoba.

„Ano, chtěl bych to mít za sebou, jak jistě chápete,“ smutně se na ni zadíval.

„Ano, to chápu,“ chvíli se prohrabávala v papírech. „Takže… vše je připraveno. Dnes je úterý, takže ve čtvrtek ráno bude vše hotové. Jsme tu od devíti hodin. Kde se bude pohřeb konat?“ zajímalo ji.

„Na pláži La Push ve Forks,“ sdělila jsem jí.

„Takže nepotřebujete zařídit obřad,“ zaškrtla kolonku v jednom z formulářů. „Stačí to už jen podepsat.“

Šest formulářů rozprostřela před Jacobem a podala mu propisku.

„Tady se, prosím, podepište,“ ukázala. Jacob se šestkrát podepsal a „vítězoslavně“ se na mne zadíval. Pochopila jsem. Je rád, že už to má za sebou a teď nadešla chvíle, kdy se o vše budu starat já. Zadal mi kritéria, kterých se mám držet a tím to pro něj skončilo. Snad ho nezklamu.

„Moc Vám děkujeme. Byla jste moc milá. Uvidíme se ve čtvrtek ráno,“ loučila jsem se podávajíc jí ruku. Do ruky mi dala její vizitku. Věděla, že ještě budu něco potřebovat a nechtěla jsem to probírat před Jacobem. Jacob se na ni děkovně podíval.

„Děkuji,“ dodal.

„Jsem ráda, že jsem mohla alespoň trochu pomoci,“ čišel z ní profesionální charakter. „Nashledanou.“

Jake mi gentlemansky otevřel dveře. Slyšela jsem jeho hluboké nadechnutí. Čerstvý vzduch byl opravdu povzbuzující. Usmál se. Pomalým krokem jsme se vydali k autu.

„Je ti už lépe?“ zeptala jsem se ho.

„Ta atmosféra uvnitř mne zabíjela,“ posmutněl. „Jsem rád, že to mám za sebou.“

„Ještě jedna věc tě čeká,“ musela jsem ho zklamat. „Oblek.“ Povzdechl si.

„Tak kam zajdeme?“ Vzala jsem ho pod paží a kráčela směrem k obchodu se společenským oblečením.

„Dobrý den,“ zahlédl nás jeden z prodavačů. „Máte přání?“

„Dobrý den, chtěli bychom pánský oblek,“ prohlížela jsem si okolí. „Potřebujeme černý. Na pohřeb.“

„Ach tak,“ prohlížel si Jacoba. „Snad najdeme potřebnou velikost.“

Musela jsem se pousmát. Výraz, který měl ten muž ve tváři jsem ještě neviděla. Jacob šel ochotně s ním. Prodavač vzal metr a zapisoval se Jakeovi míry. Po chvíli znali jeho velikost kalhot i saka a prohlíželi si různé druhy obleků. Jake si vyzkoušel nespočet obleků, až mu jeden padl, jako by byl na něj ušitý.

„Budeme potřebovat i bílou košili, černou kravatu a boty,“ přerušila jsem zkoušení.

„Samozřejmě,“ došel ke košilím. „Zkuste tuhle. Ještě přinesu kravatu. Jakou máte velikost nohy?“

„Čtyřicet osm,“ odpověděl Jake s úsměvem. Po chvíli vyšel z kabinky komplet oblečený a předstoupil před velké zrcadlo. Přistoupila jsem k němu.

„Billymu se budeš moc líbit,“ povzbuzovala jsem ho. Usmál se.

„Opravdu?“ nevěřil mi. Kývla jsem hlavou. Objal mne.

„Běž se svléknout,“ popohnala jsem ho. Jake vyšel z kabinky a za ním prodavač s oblečením schovaným v pytlích.

„Bude to vše, mladá paní?“ tázavě se na mne zadíval.

„Ano, děkuji,“ vytahovala jsem peněženku.

„Bude to čtyři tisíce dvě stě dvacet dolarů,“ oznámil.

„Tady máte a drobné si nechte,“ musela jsem ocenit jeho ochotu. Cítila jsem zděšení za mými zády. Jake nedokázal strávit tu ohromnou sumu.

„Bells,“ nadechoval se. Stačila jsem ho přerušit.

„Řekla jsem, žádné připomínky,“ tím jsem ho umlčela. Kývl na souhlas a mohli jsme vyrazit.

„Jaku, nemáš hlad?“

„Celkem jo,“ souhlasil. Zajela jsem k nejbližší restauraci.

„Tady máš peníze. Zajedu si ještě něco zařídit. Za hodinu tě vyzvednu. V klidu se najez,“ poručila jsem mu.

Tázavě na mne koukal, ale pak se sebral a vystoupil z auta. Počkala jsem, než zajde do restaurace a uslyším, jak si objednává jídlo. Vyrazila jsem směrem k poště. Poslala jsem naše přihlášky a vyrazila k nákupnímu centru. Musela jsem nakoupit výzdobu a plno věcí potřebných na pohřeb. Ruce jsem měla ověnčené, většinou, černými věcmi. Naskládala jsem je do kufru a sedla do auta. Stihla jsem to jen taktak. Zaparkovala jsem před restaurací, upravila se a vešla dovnitř.

Sedělo tam plno lidí. Cítila jsem, jak mne pálí hrdlo. Chvíli jsem se koncentrovala a bolest byla snesitelnější. Potřebuji si zalovit. Jake poznal, že nejsem „ve své kůži“. Zřejmě pochopil, oč se jedná a zavolal číšníka. Zaplatil a hned jsme vyrazili ven. Čerstvý vzduch mi pomohl pročistit si hlavu. Chtíč už nebyl tak silný.

„Bello, musíme domů,“ cpal se na řidičovo místo. „Budu řídit. Musíš mi říct, kde ti mám zastavit. Počkám na tebe, jak dlouho bude potřeba.“

„Vydržím to až domů, Jaku,“ ubezpečila jsem ho.

„Dobře, ale kdyby náhodou…,“ nedokončil. Chvíli se na mne koukal a pak nastartoval. Jeli jsme poklidně. Pootevřela jsem okénko, aby do auta proudil čerstvý vzduch. Ucítila jsem stádo srnek. Dostala jsem chuť.

„Jaku, zastav!“ vykřikla jsem.

Jakmile zastavil, vyrazila jsem do kopců. Čím blíže jsem jim byla, tím silnější byl chtíč. Skolila jsem jednu srnku a zbytek se rozutekl. Nikdy jsem nepocítila takovou úlevu. Vysála jsem ji do poslední kapky. Bylo mi jí líto, když jsem se na ni podívala. Ležela tam úplně bezmocná, bez života. Ale byl to lepší pohled, než na mrtvého člověka. Má žízeň nebyla dost ukojená. Popoběhla jsem směrem na jih. Opodál stál jelen. Jeho krev mi příliš nevoněla, ale přišel mi vhod. Skočila jsem na něj. Během pár vteřin z něj byla mršina. Už jsem byla sytá. Mohla jsem se vrátit k Jakeovi. Jeho pach se mi hnusil, ale nerada bych mu ublížila. Jeho krev je stejně vábivá, jako u ostatních lidí. Co si o mě pomyslí? Říkala jsem mu, že to vydržím. "Pochopí to," ujistila jsem sama sebe. Doběhla jsem zpět k autu.

„Už jsi to potřebovala. Ani ti to netrvalo dlouho. Máš nahnědlé oči. Jsi sytá,“ poznamenal s úsměvem. Úsměv jsem mu opětovala.

Pomalu odjížděl. Prohlédla jsem se, zda nemám poškozené šaty. Jsou mé oblíbené. Byla by jich škoda. Nenašla jsem nic. Oddychla jsem si. Teď mě čeká žadonění Alice o pomoc se zařizováním pohřbu. Snad jsem nic nezapomněla koupit. Přemítala jsem si v hlavě dnešní dopoledne. Bylo poklidné, až na můj chtíč po krvi. Doma musím zavolat do pohřebního ústavu, zda mi budou schopni zařídit pomník pro Billyho. Ani urnu jsme nevybrali. Je to opravdu profesionálka. Vycítila, že je na tom Jacob opravdu špatně a raději zavolám osobně bez jeho přítomnosti. Už tak toho na něj bylo dost. Budu ráda, když přežije pohřeb. Cesta rychle uběhla. Ani jsme se nenadáli a stáli jsme před vilou Cullenů. Ještě jednou se pořádně nadechl a vystoupil. Nesnášel ty výrazy v obličejích okolo jdoucích lidí, kteří věděli, co se stalo. Neměl v lásce lítost. Snad mu Renesmé pomůže na chvíli zapomenout na stesk. Vyšla jsem po schodech z garáže do suterénu. Jacob mě následoval.

„Mami, Jaku,“ Renesmé nás zahlédla jako první. Samozřejmě, že ostatní věděli o našem příjezdu.

„Ahoj Nessie,“ řekl Jacob s úsměvem. Zahřálo mne to u srdce.

„Mami, chyběla jsi mi,“ objala mne.

„Ty mě také. Ale musela jsem pomoci nejlepšímu příteli. To snad chápeš,“ vysvětlila jsem jí stručně. Jen přikývla. Ještě jednou mne objala a utíkala k Jakeovi. Edward mne vzal kolem ramen a políbil mne na čelo.

„Vše v pořádku?“ optal se. Kývla jsem na souhlas. Těšil mne pohled na usmívajícího se Jacoba. Sedla jsem si ke stolu, kde seděl zbytek rodiny a hleděli jsme na ty dva.

„Půjdeme ven?“ zeptala se Renesmé Jacoba. Bez řečí ji vzal do náruče a utíkal s ní ven.

„Jak to snáší?“ zeptal se mne Carlisle. „Dnes nevypadal moc dobře.“

„Možná mu bylo trochu špatně po včerejšku. Vypil whisky. Bolí ho to. Byly jsme v pohřebním ústavu. Ta žena byla velmi profesionální. Věděla, že to Jacob špatně nese. Dala mi vizitku, abych jí zavolala, jakou urnu a pomník si budeme přát. Jake jen podepsal potřebné papíry. Kdybych mohla, ušetřila bych ho toho všeho. Koupila jsem mu oblek. Ten, co nosil ve škole, bych mu nenatáhla ani na začátek paže. Dohodli jsme se, že vše nechá na mě. Chce, aby byl pohřeb na pláži La Push. Pomník bude postaven kousek od břehu a rozprášíme ho do moře. Chce tam mít všechny jeho známé. Tudíž i nás,“ vysvětlila jsem.

„Je to pro něj těžké. Musí být na pokraji svých sil,“ litovala ho Esme.

„Je znát, že přítomnost Renesmé mu velice pomáhá,“ zareagoval Jasper.

„Jo, ten se na ni podívá a rozsvítí se mu celý svět,“ rozesmál se Emmett. Všichni jsme se na něj káravě podívali.

„Snad jsem toho moc neřekl. Chtěl jsem odlehčit situaci,“ bránil se.

„V nevhodnou chvíli,“ poznamenal Carlisle.

Edward mne stále držel za ruku. Věděl, jak je to pro mne těžké.

„Alice, chtěla jsem tě požádat, zda bys mi nepomohla vše uspořádat. Možná je to velká prosba…,“ odmlčela jsem se.

„Ne, ráda pomůžu. I když pohřby nejsou má parketa,“ položila svou ruku na mou.

„Nakoupila jsem pár věcí. Mám je v autě. Když budeš chtít, mohli bychom je odnést do poschodí, aby to neviděl Jake a dáme se do práce. Pozítří už je pohřeb,“ zapomněla jsem dodat. Všichni se na mě zadívali.

„Už tak brzy?“ divil se Edward. Kývla jsem.

„Carlisle vše uspíšil, abychom to měli všichni co nejdříve za sebou,“ pochválila jsem ho.

„Dobře, jde se pro materiál,“ vyskočila Alice.

„Pomůžu vám,“ nabídl se Emmett. Zřejmě měl výčitky svědomí. Pousmála jsem se.

„Musím se připojit na internet. Vybereme tam urnu a pomník pro Billyho. Mám veškeré formuláře, takže víme i jeho datum narození,“ přiznala jsem se.

Veškerý materiál jsme vynesli do poschodí. V pokoji pro hosty bylo dost místa. Edwarda a Emmett nás opustili. Dali jsme se s Alice do práce. Na internetu byl velký výběr, ale nás se zalíbil motiv pláže a skal za ní ve zlatých odlescích. Vypadalo to jako na pláži La Push. S pomníkem to bylo krapet těžší, ale podařilo se nám ho najít.

„Necháme tam vytesat: Byl jsi symbolem odhodlání. Nikdy na tebe nezapomeneme. Rodina a přátelé,“ dodala jsem. Po dokončení všech úprav jsem zvedla telefon a vytočila číslo z vizitky.

„Pohřební ústav, paní Cooperová,“ ozvalo se z druhého konce.

„Dobrý den, paní Cullenová, dnes jsme s vámi hovořili,“ připomněla jsem jí.

„Ach, dobrý den. Máte nějaké přání?“

„Ano, na internetu jsem si vybrala urnu. Obrázek číslo dvacet osm,“ nadiktovala jsem. „A potřebovali bychom pomník. Byly byste schopni nám ho do čtvrtka upravit dle našich požadavků?“

„Ano, samozřejmě. O který se jedná?“ byla ochotná.

„Obrázek číslo dvacet. A chtěli bychom na něj nechat vytesat: Byl jsi symbolem odhodlání. Nikdy na tebe nezapomeneme. Rodina a přátelé.“

„Samozřejmě, jak je libo. Ještě něco si budete přát?“ optala se mne znovu.

„Ne, děkuji. Ve čtvrtek mezi devátou a desátou se zastavím,“ oznámila jsem jí.

„Dobře, mějte hezký den a děkujeme za Vaši důvěru,“ loučila se se mnou. Ukončila hovor.

„Tak, to bychom měli,“ oddychla jsem si. „Asi si ve čtvrtek s sebou vezmu Emmetta.“

Když mi došlo, co jsem řekla, podívala jsem se na Alice, která na mě zírala. Začali jsme se smát, až nás bolelo břicho. Jako bych potřebovala s sebou nějakého obrovského siláka, jako je Emmett. Dokončovali jsme výzdobu. Venku se stále smála Renesmé. Přistoupila jsem k oknu a zadívala se na dva šťastné obličeje válející se v trávě. Kéž by se Jacob smál stále. Po pohřbu mu v tom snad už nic bránit nebude. Zamyslela jsem se.

„Bello? Děje se něco?“ přerušila mne Esme, která nás přišla zkontrolovat.

„Ne, jen bych chtěla, aby všechna trápení Jacoba opustila a do konce života se jen smál,“ prozradila jsem své úvahy.

„To k životu patří, Bello,“ připomněla mi.

„Já vím,“ povzdechla jsem si.

Zaslechla jsem tóny své ukolébavky. Edward hraje na klavír. To mne vždy uklidní. Ani nepotřebuji služby Jaspera. Odtrhla jsem se od okna a sešla po schodech dolů. Přiblížila jsem se k Edwardovi. Cítil mou přítomnost. Objala jsem ho kolem krku a políbila na tvář.

„Ty víš, jak mne uklidnit,“ podotkla jsem. Jen se usmál.

„Miluji tě, Bello,“ prozradil mi. Objala jsem ho pevněji, ale dávala jsem si pozor, abych to nepřehnala. Sedla jsem si na zem a pozorovala ho. Pomalu se venku stmívalo. Edward přestal hrát. Také si všimnul? Vyšel ven ze dveří a zavolal na ty dva ďáblíky, aby šli domů. Byl to vzorný otec. Renesmé byla špinavá od hlavy až k patě. Jacob to samé. Jak jinak. Po měsících strávených s Jacobem jsme pro něj měli v záloze pár kousků oblečení. Vzala jsem Renesmé za ruku a vedla ji do koupelny. Vykoupala jsem jí a převlékla do čistých šatů. Byla jako porcelánová panenka.

„Mami, mám hlad,“ žadonila. Vyšly jsme z koupelny a ucítili linoucí se vůni skořice a jablek. Esme připravila sladkou mňamku. Renesmé se rozzářily oči. Pro Jacoba měla také něco k snědku. Jacob se šel vykoupat. Edward mu přinesl čisté oblečení, takže do něj s radostí vklouzl. Nedočkavě se posadil k jídelnímu stolu a hltal jednotlivá sousta. Byla to zábavná podívaná. Charlie. Musím mu zavolat. Došla jsem do poschodí a našla telefon mezi černými stuhami a látkami. Vytočila jsem jeho číslo.

„Prosím?“ zazněl smutně.

„Ahoj tati,“ oslovila jsem ho.

„Ahoj holčičko, tak jak vám to dopadlo? Už jste vše zařídili? Ani jsi nezavolala,“ zněl uraženě.

„Tati, zastavila jsem se až teď. Dopoledne jsme byli v Seattlu, zařídili jsme všechno, nemusíš se bát,“ ubezpečila jsem ho.

„A kdy bude pohřeb?“ zajímalo ho.

„Ve čtvrtek. Máš co na sebe?“

„Jasně, že mám. Černý oblek se ve skříni najde,“ ješitně zareagoval.

„Dobře. Chci, abys byl ve čtvrtek na pláži La Push v poledne. A vezmi s sebou všechny, kdo Billyho znali,“ oznámila jsem.

„Budu tam. Mám tě rád, holčičko,“ ukončil hovor.

Tak, to mám za sebou. Musím dát vědět Sethovi, ať to všude rozhlásí. Našla jsem jeho číslo v seznamu a zmáčkla zelené tlačítko.

„Halooo,“ ozvalo se. Podle hlasu to byl Seth.

„Sethe? Tady Bella. Chtěla jsem ti oznámit, že ve čtvrtek v poledne se koná na pláži La Push rozloučení s Billym. Chci, abys to rozhlásil po smečce a všem, kdo Billyho znali. Jacob tam chce mít všechny,“ chrlila jsem ze sebe.

„Dobře. Příště mi to říkej pomaleji. Nestačím vstřebávat. Pozdravuj rodinu. Ahoj,“ zavěsil. To by mohlo stačit. To jsou dvě nejhlavnější osoby. Ostatní už se to dovědí. Snad přijdou všichni.

Vystavím parte a odvezu ho k Charliemu dnes večer. Mohl by ho pověsit po městě. Lidé určitě přijdou. Znalo ho celé městečko. Dala jsem se do práce. Na internetu jsem si našla rámečky a text už jsem znala. Měla jsem i Billyho fotku. Také z internetu. Byl několikrát vyfocen na městských slavnostech. Při pohledu na jeho fotografie se mi chtělo brečet. Ovšem, kdybych mohla. Vytiskla jsem několikrát jeho parte a založila do desek. Sešla jsem schody a přistoupila k Edwardovi. Vzala jsem ho za paži a něžně táhla mým směrem.

„Co se děje, Bello?“ zajímal se.

„Jedu za Charliem. Vystavila jsem Billymu parte. Chci, aby ho Charlie zítra vyvěsil ve Forks,“ odpověděla jsem.

„Jedu s tebou, miláčku,“ ochotně šel se mnou. Carlisle vyslechl náš rozhovor a přikývl nám na odchod.

„Ty jsi dnes byla lovit?“ zeptal se mne v autě.

„Jo,“ přiznala jsem.

„A kdy? Ráno jsem z tebe necítil krev,“ dožadoval se.

„Ve městě bylo moc lidí, potřebovala jsem si zalovit. Myslela jsem, že to vydržím až domů, ale kousek za Seattlem jsem ucítila stádo srnek. Dostala jsem šílenou chuť. Jacob mi zastavil. Já si zalovila a mohli jsme jet dál. Nechápu to. Jindy vydržím mnohem déle. Teď to bylo jen čtyři dny,“ zastyděla jsem se.

„To je tím stresem okolo. Máš trápení. Myslíš na spoustu věcí. Potřebovala ses odreagovat,“ utišoval mne.

„Ta žena v pohřebním ústavu mi šíleně voněla. Bylo to silnější, než u kohokoliv jiného člověka,“ kroutila jsem hlavou.

„Nic si z toho nedělej. Hlavně, že jsi nikomu neublížila.“ Dojeli jsme k Charlieho domu.

„Slyšel náš příjezd. Vyrušili jsme ho z rozhovoru se Sue,“ oznámil mi Edward. Sue. Na tu jsem úplně zapomněla. Mělo mi dojít, že s ním bude v téhle těžké chvíli. Zaklepala jsem na dveře a vešla. Edward mi šel v patách.

„Ahoj,“ tónem svého hlasu jsem se jim omlouvala.

„Dobrý den, Charlie, Sue,“ ozvala se za mnou Edward.

„Ahoj děti, vůbec jsem vás nečekal,“ vyskočil z pohovky. „Jsem rád, že jste přišli.“

„Charlie, chtěli jsme vás poprosit, zda byste zítra po městě rozvěsil Billyho parte,“ požádal ho Edward.

„Samozřejmě, ukaž mi to,“ leskly se mu oči. „Kdo to dělal? Je to nádherné.“

„To Bella,“ ukázal na mne pyšně.

„Zlatíčko, to je opravdu nádhera,“ přidala se Sue. „Dáte si něco k pití?“

„Ne, děkujeme. Chtěli jsme vás jen vidět a požádat Charlieho, zda by to udělal,“ taktně odpověděl.

„Tati, nežádala bych tě o to, kdybych neměla tolik práce se zbytkem obřadu,“ omlouvala jsem se. Tekly mu slzy. Já jsem ho rozrušila. To jsem nechtěla. Objala jsem ho. Nenechal se dlouho přemlouvat a objal mne na oplátku.

„Víš, pořád tomu nemohu uvěřit. Za poslední dva roky jsem ztratil tři nejlepší kamarády,“ popotahoval.

„No tak, tati, jen se vyplakej. Potřebuješ to ze sebe dostat,“ povzbuzovala jsem ho. Měl pravdu, za poslední dva roky to byli tři lidé v jeho okolí, co zemřeli. Ale s tím rozdílem, že Billy umřel přirozenou smrtí. Ti dva zbylí zemřeli s pomocí upírů. S Billym trávili spoustu času. Bude mu trvat dlouho, než se z toho dostane. Po chvíli mne pustil. Povolila jsem sevření.

„Charlie, nezlob se, budu muset jít,“ řekla Sue.

„Můžu Vás odvézt,“ nabídl se Edward.

„Děkuji, to mi přijde vhod. Spěchám za dětmi,“ přikývla.

„Tati, nechceš dnes přespat u nás? Zítra jedu s Alice do města. Odvezli bychom tě,“ nechtěla jsem ho nechat samotného.

„Můžu? Nechci být dnes v noci sám. Sbalím si věci na zítřek. Dejte mi chvilku,“ a vyběhl do schodů. Bylo mi hrozně. Renesmé mu pomůže, stejně jako Jakeovi. Vše jsem v domě pozhasínala.

„Tak můžeme vyrazit,“ oznámil nám Charlie s dupáním po schodech. Zamkl dům a vyšli jsme k autu. Charlie a Sue se posadili na zadní sedadla a chytli se za ruce. Hřálo mne to u srdce. Konečně má někoho, kdo se o něj postará. Sue ho drží nad vodou. Odvezli jsme Sue k jejímu domu. Charlie jako pravý gentleman ji šel vyprovodit až ke dveřím. Rozloučili se a Charlie spěchal zpět k autu, jelikož začalo pršet.

„Edwarde, musíme si pospíšit, aby nám Jacob neutekl domů. Nechci, aby byl do pohřbu sám. Renesmé ho rozptyluje a on na to méně myslí,“ sdělila jsem mu. Jen přikývl na souhlas a usmál se.

Pospíchali jsme, ale Edward se musel soustředit na rychlost. Seděl s námi v autě šéf policie. Musela jsem se v duchu smát, jak moc se snaží. Ale Charlie byl duchem jinde. Edward zaparkoval v garáži. Emmett a Rosalie se hrabali v autě. Nechápala jsem Rosaliin koníček.

„Dobrý den, Charlie,“ pozdravili oba naráz.

„Ahoj,“ stroze odpověděl. Na schodech jsme potkali Jaspera. Edward použil zvláštní pohled. V tu chvíli jsem se cítila zcela bez starostí. Charlie také změnil výraz ve tváři.

„Díky, Jaspere,“ mrkla jsem na něj a poděkovala tak tiše, že jsme to mohli slyšet jen my, upíři.

Charliemu se rozzářily oči, když viděl Renesmé hrající si s Jacobem. Měl radost, že se Jacob usmívá. Uvítali se jako staří přátelé, kteří se léta neviděli.

„Ahoj Jacobe, rád tě vidím,“ radostně Jacoba objal.

„Ahoj Charlie, připadá mi jako věčnost, kdy jsem tě viděl naposledy. Přitom to jsou pouhé dva dny,“ objímal ho stále. Renesmé ke mně přiběhla.

„Mami, konečně jsi tady,“ usmála se.

„Zlato, vždyť jsme se před chvílí viděli,“ nechápala jsem.

„Ale až teď tě můžu pořádně obejmout,“ usmívala se dál.

„Jacobe, nechtěl bys dnes spát u nás?“ vyhrkla jsem ze sebe.

„Co, prosím?“ nechápal.

„Nechci, abys byl sám. Charlie tu také dnes zůstane,“ ukázala jsem na něj.

„Jo, to je pravda,“ souhlasil. „Jdu připravit dva pokoje pro naše hosty,“ mrkla na mne Alice. Usmála jsem se. Zapomněla jsem, že jeden z pokojů je obsazen černou výzdobou. Alice to dobře schová. Renesmé si třela oči.

„Jsem unavená,“ usmála se na Jacoba. „Kvůli tobě, Jaku.“

„Neprovokuj,“ vytřeštil oči a usmíval se u toho.

„Tak dost, jde se spát. Šup, šup,“ hnala jsem Nessie ke dveřím.

Také jsem s Edwardem chtěl být sama. Celý den jsem s ním skoro nebyla. Máme sice svou věčnost, ale každý okamžik, co s ním nemohu být, mne bolí. Uložili jsem Nessie do postele a věnovali se sobě. Za ty dva dny se ve mně nahromadili hormony. Něžně jsem Edwarda políbila na ústa a sjela rukama na jeho hruď. Netrvalo dlouho a byl můj.

Autor: NovotnaIrenka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný život, kapitola 6. - Nevyhnutelné záležitosti: