Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 14. kapitola

21.11.2012 (09:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4771×

14. kapitola

Těsně po porodu Renesmé, ve chvíli, kdy bolest odstoupila do pozadí a já byla schopna reagovat, jsem se natáhla k Leeinim rukám, aby mi podala maličký uzlíček zabalený v žlutém ručníku. Byla jsem zpocená, rozbolavěná a děsně unavená. A i přes to jsem pocítila náhlý příval síly, jakmile jsem držela v rukách to křehké tělíčko. Byla kouzelná, dokonalá. Obličej měla lehce narůžovělý, měděné vlásky slepené dohromady a drobné prstíčky stažené do prťavých pěstiček. Její oči byly hnědé, jako ty moje. Ale i tak jsem v ní zahlédla Edwardovy rysy – jeho bradu, která teď byla ještě miminkovsky zakulacená, barvu rtů, jež ukrývaly dvě řady ostrých zoubků.

Byla neuvěřitelná. Byla moje. Naše...

Otočila jsem se doprava, abych mi ji ukázala. Abych mu mohla říct, jak moc ho miluju. Jak moc miluju je oba.

Ale když jsem odtrhla pohled od děťátka v mém náručí, nikde tam nebyl. Otáčela jsem hlavou dokola, abych ho našla. Ale jediné, co jsem viděla, byl zdevastovaný obývací pokoj. Skleněný konferenční stůl byl roztříštěný na malé kousky, které se třpytily v posledním denním světle. Bílá stěna vedle krbu byla zbouraná. Bílý gauč, na kterém jsem rodila byl zašpiněný od krve.

A Edward tam nebyl.

Zato teď tu stál přímo přede mnou. Na rtech mu pohrával lehký úsměv, když si to Marylin mířila přímo k němu. Stále ševelila o tom, jak jsme se před chvílí potkaly a že to určitě bylo znamení osudu a kdesi cosi. Nevěnovala jsem jí pozornost. Bojovala jsem s náhlým vztekem, který se mi šířil celým tělem. Nebyl tam! Prostě tam nebyl!

Zatlačila jsem slzy, které se mi do očí vlily pokaždé, když jsem se rozčílila. Pocit úplné samoty, který jsem zažila v tu chvíli, kdy jsem se porozhlédla po jejich obýváku, jsem ignorovala. Všechnu svou snahu a soustředění jsem věnovala tomu, abych se uklidnila. Ničemu by nepomohlo, kdybych se teď na něj rozkřičela. Nemluvě o tom, že nikdo z přítomných by to nepochopil a kdyby se Edward náhodnou rozhodl hrát hloupého, bylo by to ve finále pro mě dost zlé. Leon by-

Leon!

Vztek, zloba i rozčílení byly najednou pryč. S Leonem nás dělilo několik metrů prostoru a pár tenkých zdí. Edwarda a Leonardovy myšlenky nedělilo vůbec nic. Byla jsem takhle malinká. Kdykoliv mohl přijít ten moment, kdy by se Edward dozvěděl pravdu. Kdykoliv - teď, za pět vteřin, příští minutu, hodinu - se mohl dozvědět, že je otcem. Stačí jedna zbloudilá myšlenka, náhlá vzpomínka.

Opět jsem balancovala na hraně. Měla bych zůstat tu a prohodit dvě tři zdořilostní věty a pak se omluvit a jít za Leonardem. Tajně jsem doufala, že ho smůla ještě neopustila a on tak bude chtít odejít dřív, než se stane, respektive než pomyslí na něco, co by mi poté zničilo celý svět.

Anebo bych za ním měla jít hned, než mě začne hledat. A nějak ho nenápadně nasměrovat k odchodu. Možná bych ho mohla nějak rozzlobit, aby se mu ihned zachtělo opustit společnost, aby mě mohl poučit o nesprávnosti mého jednání.

Anebo bych to radši dělat neměla, aby ho nenapadlo se mi pomstít přes Renesmé. I když to by neudělal. Ne ve skutečnosti. Ovšem v myšlenkách mohl udělat mě nebo Renesmé cokoliv...

Anebo-

„Rád vás opět vidím, Marie.“ Ztracená ve svých úvahách, jsem si nevšimla, že došli s Marylin až ke mně. A už vůbec jsem si nevšimla, že v místnosti spolu s námi třemi byli i Marylinin manžel a Emmett. Ti seděli v čalouněných křeslech u ebenového stolu, na kterém ležely nějaké papíry.   

„Dobrý večer,“ pozdravila jsem se staženými hlasivkami. Schválně jsem neřekla – potěšení na mé straně, nebo taky vás ráda vidím-, nebyla by to pravda. Opět jsem balancovala nad propastí. Zůstat, či odejít? Hořce jsem si uvědomila, že nemám žádnou možnost na výběr. Ať tak, či tak, vždycky donutím Leona na mě pomyslet. Když zůstanu tady, po chvilce si všimne, že vedle něj ještě nesedím. A pokud se za ním hned teď vrátím, zaznamená, že už jsem zpět.

„... říkala jsem, že by byla skvělá Ella. Má přesně ten samý srdcovitý obličej a kaštanové vlasy, jako píšete v tom scénáři. Kdybych nevěděla, že jste ten film chtěli točit už před rokem, myslela bych si, že jste to psali přímo pro ni.“ Marylin byla s širokým úsměvem zavěšená na Edwardově paži, zatímco on si mě prohlížel, jako by mě viděl poprvé v životě.

„Možná máte pravdu,“ připustil. Otázka byla ta, jestli odpovídal na to, že bych se pro tu roli hodila, nebo na to, jestli to bylo psané přímo pro mě. V tu chvíli bych vsadila na tu druhou možnost.

„Mám pravdu.“ Blondýnka po jeho pravici se nedala. Dvěma kroky přitančila ke mně a objala mě kolem ramen. „Jen se na ni podívejte, Edwarde. Bledá pokožka, hnědé oči, drobná postava...“ Při svém výčtu se mě jemně dotýkala, nejdříve na ruce, potom pod očima, nakonec jí ruka sjela po křivce mého pasu. „Jak jsem řekla – tohle je naše Ella.“

„Ella?“ zeptala jsem se. Nebyla jsem zmatená, jen jsem chtěla vědět víc. A zároveň jsem odsud chtěla co nejrychleji odejít. Marylin mě chytla za ruku a táhla mě ke stolu, u kterého seděli zbylí dva muži. Pozdravili jsme se mírným přikývnutím.

„Ano, Marie. Edward se na nás obrátil s žádostí o pomoc, při úpravě scénáře,“ vysvětlovala mi a do ruky mi vtiskla jednu složku. „Vzhledem k tomu, že zde nejsme ve Francii, musíme upravit pár scén.“ Lehce se pousmála a odpila si z vysoké koktejlové skleničky. S nevítaným zájmem jsem se podívala na první stranu. Kolonka název byla prázdná. Chtěla jsem se zeptat, proč, protože tyto věci se většinou řeší jako první, ale Marylin pokračovala.

„Tohle bude trhák, Marie,“ garantovala. „Divím se, že to ještě nikoho nenapadlo,“ zakroutila hlavou a opět se rozzářila. „Mysteriόzní horor s erotickými prvky a úžasným námětem. Nevinnost, láska, sex, vášeň, smrt. Tohle nebude film buď jen pro muže, nebo ženy. Na tohle se páry budou dívat společně,“ přikyvovala. Horor? Tohle jsem nečekala. Spíš jsem si myslela, že se vytasí s nějakým klišé ve stylu Rose a Jacka z Titanicu.

„Mysteriόzní?“ zeptala jsem se na to, co mě zarazilo.

„Uhm,“ přitakala se zářicíma očima. „Požírač duší...“ ta slova vydechla jak modlitbu, „geniální nápad. Žádná blbost jako upíři a vlkodlaci. Neexistuje nic otřelejšího než představa upíra, jak saje krev nevinné panně...Ale bytost živící se životem... To tu ještě nebylo.“ Nevšímala jsem si jejího nadšení. Pohledem jsem zabloudila k Edwardovi, který i přes kamenný výraz měl v očích jisté pobavení. Emmett to neskrýval, úsmíval se jako obvykle a když zaznamenal můj pohled, ještě na mě mrknul.

„A dál? O čem to bude?“ Odpovědi jsem se začínala bát. Marylin si hraně odkašlala a začala vyprávět. Vzrušení z toho příběhu z ní doslova sršelo.

„Mladá žena – Ella - se stěhuje kvůli práci do nového města. Tam potkává záhadného a okouzlující Edmonda...“ Bledla jsem, cítila jsem to. „... zachrání ji před jedoucím autem...“ Edward se už netvářil nečitelně. Zvědavě si mě prohlížel, musel slyšet, jak se mi roztlouklo srdce, když jsem rozeznávala důležité milníky svého života. „... pohádá se svou rodinou a pak-“

„Pohádá se s rodinou?“ přerušila jsem ji náhle. Nepamatovala jsem si, že by se kdy zmínil... Nejhorší hádka, jakou jsme kdy měli... Vlastně věděla, ale nic určitého.

„Zachrání ji tím, že jí vdechne zpátky život,“ vysvětlila mi Marylin, „a tím samozřejmě odhalí nejen své tajemství,“ pohodila rameny. Začala jsem listovat složkou, kterou jsem stále měla v rukou. „Strana čtrnáct,“ navedla mě.

„Zajímavé, že?“ zeptal se její manžel. Nepřítomně jsem přikývla. Bylo štěstí, že si mé chování vysvětlil po svém.

Očima jsem přejela po řádcích se jmény postav pro tuto scénu – Edmond, Erin, Cameron, Alia, Jay, Ruth, Matt... Zběžně jsem si přečetla děj a pak tiše zalapala po dechu. Nikdy mi neřekl, že mě Rosalie s Jasperem chtěli zabít. Šokovaně jsem vzhlédla od textu, Marylin mě dychtivě sledovala.

„A dál?“ Tušila jsem to. Ale potřebovala jsem to slyšet.

„Zamilují se do sebe,“ špitla s úsměvem, viditelně potěšená z vývinu událostí.

„Nenechte se mýlit, Marie,“ pokračoval Gregor, její manžel. Byl to asi šedesátiletý sympaťák už od pohledu. Jeho tmavé vlasy byly protkané elegantní šedí, na obličeji měl pár vrásek, ale jeho oči vypadaly stále mladě. Byl to ten typ muže, kterému byste jeho roky nikdy nehádaly. „Marylin vám to podává jako romanci. Ve skutečnosti bude mít příběh dvě roviny. Tu první vám již nastínila moje žena. Ta druhá bude z Edmondova světa a jeho pravidel.“ Musela jsem se tvářit dost zmateně, protože jinak nevím, jak jsem si měla vysvětlit ten Gregorův úsměv.

„Celý film bude pojatý jako boj protikladů. Ta světlá stránka věci je právě Ella, Edmond a jejich láska. Ta temná část spočívá v tom, čím se požírači duší živí.“ Stále jsem tomu nerozuměla. „Temná část bude plná chtíče, erotiky a zla. Edmond a jeho rodina se budou krmit na životech rostlin a zvířat. Ale jiní jejich druhu se budou živit lidmi. A duše člověka bude nejchutnější v okamžiku fyzického uspokojení-“

„Jak jsem řekla – na své si přijdou jak muži tak ženy.“ Marylin byla potěšená. Jen nevím z čeho. Z příběh samotného, nebo z mých reakcí? Cítila jsem šílený vztek, který mi koloval v žilách. S každou novou scénou a každým dalším slovem jsem se musela doslova prorvat tak, aby si nevšimli, jak moc naštvaná jsem. Jak si to jen mohl dovolit?! Jak si mohl dovolit udělat z nejlepších okamžiků mého života horor?! Jak mohl použít ty nejčistší vzpomínky k tomu, aby je takhle pošpinil. Sexem, hledáčky kamer, tímto byznysem...

„Něco se vám nezdá, Marie?“ oslovil mě ten, kterého jsem momentálně chtěla stáhnout z kůže.

„Já nevím,“ odsekla jsem docela hrubě. Potřebovala jsem se nejdřív trochu uklidnit, tak jsem přijala skleničku, kterou mi Greg mlčky nabídnul. Napila jsem se a málem tu věc vrátila zpátky. Kombinaci tvrdého alkoholu a šampaňského jsem opravdu nečekala. Nicménně ani to nedokázalo ztlumit moje rozčarování. Edward jen vyčkával, až budu pokračovat. „Nepřijde vám to trochu... naivní?“ trhla jsem rameny. Vztek jsem držela pod velmi špatnou kontrolou.

„Naivní?“ optal se klidně. On chce celou naši krátkou minulost zaprodat a je při tom v klidu! Nemluvě o tom, že se na mě díval jak na malou holku, která trucuje, protože jí rodiče nechtějí koupit další panenku.

„Ano,“ rázně jsem přikývla. „Nechápu, proč by se B-Ella měla zamilovat do u-požírače duší. Tohle se děje jen v naivních příbězích a pohádkách jako je Kráska a zvíře. Nikdo přece není tak hloupý, aby se zamiloval do někoho, kdo vás může zabít. Je to stejně tak hloupé jako to jehně, které věří, že se do něj zamiloval lev. Nemluvě o tom, že-“

„Moment!“ Marylin vykřikla a tím mě vrátila zpátky do reality. Proboha, kdy jsem zapomněla na to, že tu jsou i ostatní? Jak si asi vysvětlují tento můj bojovný zápal. „Jak jsi to, Marie říkala?“ Nechápala jsem, co přesně měla na mysli. „To o tom jehněti a lvovi,“ napověděla.

„No,“ váhala jsem, „že jehně, které si myslí, že se do něj zamiloval lev, je hloupé,“ dořekla jsem pomalu.

„To je fantastické,“ vypískla. „Ten motiv se mi líbí. Mohli bychom to použít.“ Gregor jí přikyvoval. „Lev, co se zamiloval do jehňátka... Perfektní,“ švitořila a radostně se usmívala. Sledovala jsem, jak si tu poznámku zapsala na okraj složky, aby ji mohla použít v tom filmu. Nejhorší na tom bylo, že jsem ji k tomu inspirovala já. To vyznání patřilo mě! Ne nějakým fanouškům filmové erotiky a dalším, kdo tohle uvidí.

„Pokračuj, Marie,“ pobídla mě. „Chtěla jsi něco říct.“ Nejistě jsem přešlápla z jedné nohy na druhou. Nechtěla jsem jí už dát ani nejmenší podnět k tomu, aby tento – můj/náš – příběh dál upravovala a vylepšovala.

„To důležité jsem řekla – milovat někoho, kdo vás může zabít, je hloupé.“ Nelitovala jsem toho, že já to ve skutečnosti udělala. Snažila jsem se je jen odradit od toho, aby to chtěli natočit. A pokud bych jim předložila pár pádných argumentů, mohlo by to fungovat.

„Je to hloupé,“ Edward se mnou překvapivě souhlasil. Sledoval mě opět tím nečitelným výrazem. Ani zlato v jeho očích nedávalo najevo nějako emoci či plán. „Ale tak už to bývá. Lidé dělají hloupé věci,“ pokrčil rameny.

„Takže Ella je hlupaňa, co se zamiluje do prince Krasoně?“ Můj hlas zněl smutněji, než jsem si přála.

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Je jen lidská. A Edmond rozhodně není princ na bílém koni,“ podotknul.

„Být lidský, neznamená být hloupý,“ hádala jsem se tiše. Donutila jsem ho se usmát. Smutně usmát.

„Ne. Ale znamená to dělat chyby.“

„Tak o tom to bude? Jak dělat chyby?!“

„To záleží na tom, jestli lásku považujete za chybu.“ To vykání mě dohánělo k šílenství.

„Jak to teda bude?“ zeptala jsem se. „Udělá z ní Edmond taky požíračku duší?“ ťala jsem do živého. Edwardovy oči nepatrně ztmavly, podle toho jsem to poznala.

„Ne,“ pověděl kontrolovaným hlasem. „Právě kvůli tomu, že ji miluje, by jí to nemohl dělat.“

„V tom případě není hloupost jen lidskou vlastností.“ Vzájemně jsme se probodávali pohledem. Nemínila jsem ustoupit. Prostě ne.

„To nemohu popřít,“ řekl nakonec. „Nicméně láska se nikdy neptá, čím jsme.“

„Možná to je právě ta chyba,“ zamumlala jsem. Nebylo to myšleno nijak proti němu. Ani proti tomu, co mezi námi bylo, protože nebýt toho, nikdy bych neměla Renesmé. Myslela jsem to tak, že kdyby to pro ten důvod, proč chtějí být dva lidé spolu, bylo důležité, stála bych teď po jeho boku v kamenném těle. A neřešila bych nějakou Ellu s Edmondem.

„Copak, vy byste, Marie, dokázala vzít duši někomu, koho milujete?“ zeptal se. Také zasáhnul to správné místo. Věděl, že ne. Musel se nějak dozvědět o mé rozmluvě s Carlislem. Kdyby se mě zeptal, jestli bych za Edwarda nasadila svou duši, odpověď by byla jasná. Ale obětovala bych Edwardovu duši? Zatřepala jsem hlavou, tuhle vzpomínku jsem nepotřebovala. Navíc, od jisté doby vím, že člověk musí bojovat za to, co chce. A někdy musí i něco obětovat.

„Pokud by pak se mnou zůstal napořád, tak ano.“ Nedívala jsem se mu do očí. Pohled jsem upírala do prostoru za ním; styděla jsem se za svou sebestřednost.

„Nepřijde vám to sobecké?“ optal se. Ano, bylo to sobecké. Ale to neznamená, že bych to neudělala. Odhodlaně jsem k němu vzhlédla; byl blíž, než jsem čekala. Na okamžik jsem se ztratila v jeho vroucném pohledu. Jeho tvář byla upřímně zvědavá, avšak jeho oči... Ty hřály jako tenkrát.

„Jsem člověk,“ pohodila jsem rameny. „A lidé bývají sobečtí.“ Zarazil se nad mými slovy. Na krátkou chvíli svraštil obočí k sobě a pak se mu čelo opět vyrovnalo. Usmál se.

„V tom s vámi souhlasím,“ přikývl.

„Já ne.“ Leon stál mezi dveřmi, s rukama založenýma na prsou se opíral o jejich rám. Musel nás poslouchat už nějakou dobu.

OK, tak do mě. Kapitola měla původně vypadat maličko jinak a hlavně jsem vám ji chtěla naservírovat s celou touhle scénou, ale nakonec se z toho vyvrbilo tohle. A můžou za to Edward s Leonem, takže to dávejte sežrat jim, pokud máte nějaké námitky...

Jinak, moc děkuji za komentáře...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 14. kapitola: