Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 15. kapitola

09.12.2012 (14:30) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 35× • zobrazeno 4584×

Ne, ne, ne! Takhle se to přece nemůže stát! To by byl absolutní konec. Od chvíle, kdy jsem si uvědomila Leonovu přítomnost, do okamžiku, než jsem postřehla a zanalyzovala Edwardovu blízkost, která najednou dost narušovala můj osobní prostor, uběhlo sotva půl vteřiny. Za ten zlomek času jsem si uvědomila pár věcí. Za prvé, tahle situace je naprosto neodvratitelná. Za druhé, kdykoliv (třeba zrovna teď) se dozví, že je otcem. A za třetí, se svou schopností – čtením myšlenek – může Leona zmanipulovat tak, aby se dozvěděl, kde bydlím. A do mého bytu by se dostal mnohem rychleji než já už jen proto, že jsem závislá na Leonově odvozu.

Pomalu, abych nikoho z nich nevyplašila – v Edwardovi nevzbudila podezření a Leonovi nedala záminku nade mnou moc uvažovat –, jsem odstoupila od otce mého dítěte. Nevšimnul si toho. Nebo mě spíš nechal si myslet, že si toho nevšimnul. Pohledem skenoval mého manažera; jen z jeho soustředěného výrazu jsem poznala, že se zaměřuje na Chesterovu mysl.

Neměla jsem moc času, v tu chvíli mi zbyly jen tři možnosti; dvě z nich – donutit Edwarda, aby odsud odešel, nebo přenést tu vadu, která způsobuje nečitelnost mých myšlenek na Leonarda - byly pro mě neuskutečnitelné. Za to ta třetí, poslední možnost byla dost reálná. Přešla jsem k Leonardovi a postavila se mu do výhledu na celou místnost a osoby v ní. Teď se mi praxe v hraní hodila.

„Hledal jsi mě?“ zeptala jsem se, schválně jsem nechala v hlase zaznít drzý chlad a odstup. Na okamžik byl skutečně překvapený. Takhle jsem s ním naposledy mluvila... Vlastně nikdy.

„Dlouho jsi nešla,“ potvrdil a dal mi mizivou šanci se začít chovat tak, jak byl zvyknutý. Nevyužila jsem ji, pohled jsem mu dál tvrdě a neústupně oplácela, dokud se mu v očích nebezpečně nezablýsklo. Leon nesnášel tohle troufalé chování, vlastně celkově nesnášel jakoukoliv podobu mého vzdoru. Rád mě viděl pokorně sklonit hlavu a odsouhlasit mu vše, co říkal, ať jsem s těmi prohlášeními souhlasila nebo ne.

„Potkala jsem Marylin a zapovídaly jsme se,“ prohodila jsem ledabyle s pokrčením ramen. Čím více vzpupnější jsem byla, tím více jsem dosahovala svého – Leon začínal zuřit. A tím také začínal toužit po mém umravnění.

„Mohla jsi mi dát vědět,“ navrhnul. Samozřejmě, on nikdy nezapomněl na to, že máme obecenstvo. I já na to pamatovala. Ale i přes Edwardův pohled, kterým mi vypaloval do zad obrovskou černou díru, jsem se to snažila ignorovat. Mým jediným cílem bylo dostat Leona odsud. A to za jakoukoliv cenu.

„Nebyl čas,“ odsekla jsem. Leonovy zorničky se rozšířily, mohla bych přísahat, že jsem v nich zahlédla příslib msty. Byl to přesně ten moment, kdy jsem věděla, že se pode mnou probořil led. Avšak stále to nebylo dost rychlé. „Ale už jsem unavená, tak bychom mohli jet!“ Byl to příkaz, ne prosba.  

Před tím než přikývnul, mě chvíli upnutě sledoval. Mohla jsem si jen představovat, co se mu honilo hlavou. Možná to byly plány na dnešní večer, možná na příštích deset let... Ale ať už to bylo cokoliv, nebylo to to, čeho jsem se bála nejvíc. A to bylo nejdůležitější.

Otočila jsem se k ostatním, pohledem jsem se zaměřila na Hansonovy. Edwarda i Emmetta jsem se rozhodla nevnímat. Bylo to tak jednodušší.

Marylin nevypadala moc vesele, jakoby se všechno její nadšení, které jsem ještě před pár okamžiky mohla hltat každou buňkou svého těla, někam vypařilo. Teď tu stála s přepadlým a lehce podmračeným výrazem. Gregory byl na tom podobně, jen s tím rozdílem, že místo toho, aby seděl vedle Emmetta, tak v tuto chvíli stál vedle své manželky.

„Marylin,“ přešla jsem k ní. „Ráda jsem tě viděla.“ Usmála jsem se, abych jí snad vrátila část jejího veselí.

„Já tebe taky.“ Smutně mě objala a pak mě předala dál. S Gregorem jsme si jen podali ruce.

Když byl čas čelit Edwardovi, sotva jsem dokázala vyrovnaně jít, natož tak dýchat. Ale i přes to jsem rádoby sebevědomě zvedla hlavu a narovnala se v ramenou. Měl to být vrchol všeho, zlatý hřbet mého představení, chcete-li.

Postavila jsem se před něj s hrdým výrazem. Leon, který se během mého loučení s Hansonovými ke mně přidal, aby si s nimi vyměnil otřepané fráze o tom, jak je rád, že je viděl a že by se s nimi rád zdržel na slovíčko, ale vzhledem k mé únavě o tom nemůže být řeč, mě objal kolem pasu. Tradičně zatnul nehty do mé kůže. Byla jsem na to připravená, takže mi neuniklo jediné bolestné zaskučení.

„Pane Cullene,“ natáhla jsem k němu ruku. Chlad, který jsem z toho dotyku očekávala, se mi vloudil i do výrazu tváře.

„Rád jsem vás opět viděl, Marie,“ zapředl a lehce stiskl mou dlaň. Vítězství jsem měla na dosah ruky. „Škoda, že se nezdržíte déle. Chtěl jsem s vámi a panem Chesterem projednat výši honoráře.“ Edward tohle uměl. Absurdně jsem si pomyslela, že by s Charliem byli skvělí parťáci – nahodit, zaháčkovat a vytáhnout. Leon vedle mě se narovnal, jeho prsty se uvolnily.

„Netušil jsem, že jsme dostali nějakou nabídku.“ Leon i přes to, že hrozně moc chtěl jednat o penězích, si především chtěl udržet mírnou a hlavně zdánlivou převahu. Doufala jsem, že Edward řekne něco, co Leona naštve a my tak budeme moct jít. Ale doufala jsem marně. Než jsem stačila reagovat a Leonovi přikyvovat a pak ho následně opět a důrazněji přivést k myšlence odchodu, Edward pokračoval.

„Dostáváte ji právě teď.“ Edward se tvářil nebezpečně sebevědomě. „Rozmyslel jsem si to právě před chvílí.“ Byla to jasná výzva, o níž Edward věděl, že ji Leonard neodmítne. Hraně jsem si odkašlala a přísně se podívala na blondýna po mém boku.

„Snad bychom to mohli projednat zítra, ne? Dnes jsme přeci ještě měli program.“ Všechno jsem vsadila na jednu kartu – vytočení Leona a následně jeho nabuzení, že se na to vlastně těším, mělo být trumfem.

„Bohužel, do konce týdne budu mimo město.“ Edward mou hru nehrál, prostě všechny karty smetl ze stolu. „Vrátím se až na natáčení. Roli tak měla vybrat naše spoluproducentka, uvažovala o Larisse Hallové.“ Omyl, Edward hrál hru. A hrál ji velmi nebezpečně. Avšak já se do tohoto levelu ještě nedostala. Věděla jsem to ještě před tím, než se Leon vyjádřil – tohle byl konec.

„V tom případě se můžeme zdržet.“ Poklepal mě prsty po boku a navedl mě ke stolu.

„Ale-“ Umlčel mě jediným pohledem. On už byl rozhodnutý. A já víc na pilu tlačit nechtěla. Jedna věc je přivést ho na myšlenku pomsty, kterou by vykonal na mě. Jiná je strkat ho tak daleko, až se rozhodne odvděčit na někom, kdo je pro mě nejdůležitějším člověkem na světě.

Rychle jsem se posadila a vrhla se na svou skleničku, ve které se nacházel ještě zbytek toho alkoholového mixu. Horší už to být nemohlo.

Edward si jakože odkašlal; jasné gesto, aby na sebe upoutal pozornost. „Nevadila by vám hra?“ zeptal se a hodil významný pohled ke kulečníkovému stolu, který stál na druhé straně místnosti.

„Samozřejmě že ne.“ Momentálně neexistovalo nic, s čím by Leon, pokud by to vyšlo s Edwardových úst, nesouhlasil. Lokla jsem si další várky bublinek a ohnivé vody. Tohle byl totiž další omyl – mohlo to být ještě horší. Edward, Leon, kulečník a vzdálenost, kterou můj lidský sluch nepřekoná.

V tom na prvním pohled pohodlném křesle jsem seděla jak na trní. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Edward se arogantně otočil zády k ostaním a šel připravit hru. Leon se postavil za mě a položil mi ruce na ramena, nejdříve mě po nich zlehka pohladil a pak se s nimi vrátil k mému krku, jako by mě chtěl namasírovat. Jenže místo jemného přejetí palci kolem páteře, mi je bolestivě zabořil mezi svaly.

„Budeš tak hodná, Marie, a nachystáš mi pití?“ zeptal se sladce. Leon nezapomíná, tímto mi to připomněl. A já se začala děsit toho, co přijde až tenhle večer skončí. Prkenně jsem přikývla a Leonard své prsty zjemnil. Rychle jsem vyskočila a přeběhla k baru. Do sklenice jsem mu nalila první brandy, kterou jsem zahlédla a pak mu ji předala. Spokojeně se na mě usmál a otočil se k ostatním.

„Nechcete se připojit ke hře?“ nabídnul. Marylin odmítla s tím, že si chce dočíst scénář. Ihned jsem si k ní přisedla. Na tu otázku jsem neodpověděla, nebyla určená mě. Navíc, hrát jsem to neuměla. Gregor se ze hry omluvil a vstal, aby se prošel po klubu a promluvil si s nějakým známým, kterého tu údajně zahlédl. Nikdo si nemohl nevšimnout toho odstupu, jaký mezi sebou Leonard a Hansonovi udržovali.

„Já taky odmítnu,“ prohlásil Emmett s rukama založenýma na prsou. „Pro mě je v tom málo adrenalinu.“ Zeširoka se usmál a ruce si pro změnu složil v ležérním gestu za hlavou. Mohla jsem jen hádat, že jeho poznámku Edward okořenil (upíří hlasitostí) nějakým komentářem. Leon se zarazil. Snad si na okamžik připadal jako o něco menší muž, když nebezpečné sporty  - pokud vím – nikdy nevyhledával.

„Čemu, tedy, dáváte přednost?“ upřímně se zajímal. A Emmett byl za to viditelně rád.

„No, takovej wrestling není špatnej,“ pověděl. „Ale lov je mnohem lepší.“ Dříve bych na něj zírala s pusou dokořán. Ale teď? Další doušek ze skleničky.

„Lov?“ Leon vyzvídal dál.

„Ano,“ souhlasil Emmett, úsměv měl od ucha k uchu. „Jeleni, srny... ale nejlepší jsou medvědi,“ přikývnul. „Není nic zábavnějšího než rozdrážděný grizzly,“ pověděl a šibalsky na mě mrknul.

Leon se zdál tímto koníčkem dost zaskočený, ale i tak si udržel výraz. Já si znovu odpila. Nejen Edward se zdál zatvrzelý v tom, že mi připomene mou/naši minulost.

„Nuž, každému vyhovuje něco jiného,“ odpověděl Leon diplomaticky. Pak do sebe otočil panáka, kterého jsem mu nalila, a odporoučel se za Edwardem.

Sledovala jsem je celou dobu. Bylo to až nemístné, jak jsem je očumovala a snažila se zaslechnout cokoliv, by řekli. Bohužel, akustika salonku mi nebyla nakloněna. Podezírala jsem Edwarda, že schválně započal rozhovor s Leonem tlumeným hlasem, aby tak udal hlasitost jejich diskuze. Nutno podotknout, že jestli to opravdu plánoval, tak se mu to povedlo -  slyšela jsem snad každé páté slovo a to jen velice špatně.

Přes zvuky, které vydávaly koule po střetnutí s tágem, jejich cesta, nárazy do mantinelů až k samotným krokům hráčů, jsem neměla jedinou šanci se cokoliv dozvědět. Ničemu nepomáhalo ani šustění stránek, které Marylin vedle mě otáčela. Stejně tak její komentáře, kterými mě zahrnovala a pobízela mě k nějaké reakci (která většinou vypadala jako úsměvné přikývnutí s pár uhm a ano pro klamné zdání skutečného nadšení), mě nevýslovně rušily. To stejné platilo i o tichých hlasech a hudbě z celého klubu, které se prolévaly až k nám, protože Gregor nedovřel dveře.

„Další drink?“ Emmett se pohyboval nehlučně jako duch. Náhle seděl vedle mě, opět se usmíval.

„Já si ho udělám.“ Třeba toho od baru zaslechnu víc.

„Pročpak? Nevěříš mi?“

„Ani ne,“ přitakala jsem. „Bůhví, co bys mi to namíchal.“ A taky jestli by se to dalo pít.

„Ale no tak, Bello.“ Zněl jak pětileté dítě. Vlastně se tak i tvářil. Rychle jsem se podívala na Marylin, ale ta vypadala, že si toho oslovení nevšimla; byla plně zabraná do příběhu v jejích rukou. Výstražně jsem se na Emmetta zatvářila. A ten na mě na oplátku zakoulel očima.

Od kulečníku se náhle ozval hlasitý a hluboký smích. Leon stál naproti Edwardovi a upřímně se smál něčemu, co Edward pověděl. Pokud bych je neznala a pokud by se Edward alespoň usmíval, myslela bych si, že si dva přátelé vyměnují zábavné historky. Jenže Edward se tvářil smrtelně vážně, po stopě smíchu nebylo v jeho tváři ani památky.

„Tak, jak si to mícháš?“ Emmett mi sebral skleničku z rukou. „Dvě ku jedné? Tři ku jedné?“ Zdálo se mi to, nebo se mě snažil rozptýlit? Něco za těmi šibalskými jiskrami v očích, mě v tom utvrzovalo. Okamžitě jsem se podívala ke kulečníku – Leon se už nesmál. S totožnou seriόzností, jakou měl v obličeji i Edward, si podávali ruce.

„O čem to je?“ zeptala jsem se Emmetta vážně a ukázala na jeho bratra. Upíří vzpěrač se na ně ani nepodíval.

„Dobře, tak jedna ku jedné.“ Naprosto mě ignoroval. S mojí sklenkou se otočil a štrádoval si to k baru.

„Emmette?“ zasyčela jsem a šla za ním. Tohle nebylo jen tak nějaké nic. Muselo to být něco důležitého.

Chvíli si pohrával s lahvemi alkoholu. Pak si vzal jinou sklenici a začal to do ní lít jedno přes druhé. Zařekla jsem se, že se toho rozhodně nenapiju.

„Pověz mi to!“ přikázala jsem mu. Aniž by se na mě podíval, zakroutil hlavou.

„Věděla jsi, že tequila se může vyrábět pouze v pěti mexických oblastech a to jen z Weberovy modré agáve?“ zeptal se a prohlížel si flašku s čirou tekutinou.

„Ty mi to nepovíš, že?“

„Trvá to deset let, než se ta rostlina vypěstuje,“ pokračoval.

„Fajn!“ prskla jsem. „Zjistím si to sama.“ Naštěstí se mě nepokusil zastavit.

Trvalo to přesně patnáct kroků, než jsem se k nim dostala. Edward se zrovna nakláněl nad stolem, tágem mířil na bílou kouli, v jejíž trajektorii stála koule oranžová. Za ní byl mantinel... Pokud vím, tak princip hry spočívá v tom, dostrkat všechny ty koule do dír. Tak proč míří na stěnu?

„Přišla ses podívat, jak mi to jde?“ Leon si mě přitáhl k sobě; byl ve značně dobré náladě. Zlatý pohled se na chvilku zvedl od stolu a zavrtal se do toho mého. Měl něco za lubem...

„Tak nějak,“ odvětila jsem pokorně. Jako bych ho snad tímto tόnem hlasu donutila zapomenout na to, jak jsem s ním mluvila ani ne před dvaceti minutami.

„Zatím vyhrávám,“ oznámil mi. V tu chvíli Edward šťouchnul do bílé koule. Ta vletěla přímo do oranžové, která se následně odrazila od mantinelu a mířila si to mezi dvě – červenou a modrou. Obě dvě padly do dír – modrá do levé, červená do pravé.

„Srovnáno, příteli,“ opravil ho Edward a obešel stůl. Leon mě pustil a šel si zblízka prohlédnout postavení hry. Emmett se náhle zjevil vedle mě, v ruce držel něco oranžovo-růžového.

„Drink?“ nabídnul mi tu ohavnou věc. Jen jsem zakroutila hlavou. „Jak chceš,“ pověděl a dál postával vedle mě.

Edward se opět naklonil přes stůl. Nepamatovala jsem si, že by se kdy zmínil, že tohle umí hrát. Tenký hlásek mi našeptával, že Edward umí vlastně všechno. A nejhorší na tom bylo to, že to všechno uměl nejlíp na světě. Což znamenalo, že když vstupoval do této hry, věděl, že vyhraje. Otázkou je, proč chtěl jít hrát? Dalším jistým pohybem poslal kouli - tentokrát zelenou - do díry.

„Teď to jsem já, kdo má výhru nadosah,“ prohlásil Edward a opět obešel stůl. Neušel mi ten drzý úsměv, kterým obdařil Leona. Ten začínal pomalu ale jistě zuřit.

Leonard nesnášel prohry, vždycky musel být první a jediný nejlepší, aby pak mohl na každého hledět z vrchu. Ale dnes už prohrál pár kol Blackjacku a teď do toho neúspěch v kulečníku. Málem jsem Emmetta požádala, aby mi to barevné pití přece jen dal. Tohle bude pro mě dlouhá noc, alkohol by mě mohl docela slušně znecitlivět a otupit.

„Neříkejte hop, dokud nepřeskočíte,“ varoval ho Leonard. Ale Edward si z něj nic nedělal, další koule, tentokrát ta oranžová, skončila v levém rohu. Za ní v rychlém sledu následovaly ty ostatní – žlutá, fialová a hnědá. Mému manažerovi málem vycházela pára z uší. Pro uklidnění si šel nalít další skleničku, kterou do sebe kopnul ještě u baru. Ale ani brandy mu nepomohla, Edward se postaral i o černou, poslední, kouli. Na stole jich zůstalo pět. A všechny byly stejné – z části bílé a barevné.

„Prohrál jste,“ oznámil, jakoby to snad ten dotyčný nevěděl. „Výhra je moje.“ Leonard se na mě ostře podíval, donutil mě se přikrčit. Neblahé tušení mě dohnalo k poznání důvodu, proč chtěl Edward hrát. Ale i tak jsem se zeptala.

„Co,“ nervόzně jsem si odkašlala, „co je výhra?“ Zadržela jsem dech, doufala jsem, že tentokrát se moje intuice spletla.

„Vy, Marie,“ Edward si nenechal ujít příležitost, aby mi odpověděl. Díval se na mě s vážným očekáváním. Avšak v jeho očích plálo vítězství.

„Drink?“ Emmett mi strčil do výhledu tu odporně barevnou skleničku. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

Po šesti locích, které jsem dokázala pozřít a které mě utvrdily v tom, že upíři by na barmany fakt aspirovat neměli, se všechno seběhlo strašně rychle. Edward měl náhle naspěch, Emmett se tvářil nad míru spokojeně a něco mi pošeptal do ucha, znělo to jako – buď na něj hodná.

Pak se přede mnou objevil Leon, který mě odtáhl na druhou stranu místnosti. Nedokázala jsem vnímat nic jiného kromě jeho rychle se pohybujících úst. Věděla jsem, že mi něco říká, nebo že mi spíš nadává a přikazuje, co mám a nemám dělat, ale já si připadala, jako bych stála za skleněnou stěnou a mohla se na něj jen dívat. Jediné, co jsem slyšela a co jsem si naplno uvědomovala, bylo to, že jsem vyhrála. Edward se nic nedozvěděl. Nesebere mi ji. A to jsem si už myslela, že tohle je konec.

Málem jsem se nad tou ironií rozesmála – dostat Edwarda odsud byl pro mě nesplnitelný úkol. Ani jsem nad tím zrovna dvakrát nepřemýšlela, prostě to byl holý fakt. A teď se zdá, že to bylo jednodušší než jsem si představovala. Stačilo ho nechat si s Leonem zahrát kulečník...

„Půjdeme?“ Edward ke mně natahoval ruku. Jeho tvář, i když si zřejmě snažil udržet nicneříkající výraz, zářila upřímnou radostí. Mohla jsem se jen domnívat, že vypadám stejně. Nad jeho nabídkou jsem dvakrát nepřemýšela, prostě jsem svou ruku vložila do té jeho. Čím dřív odsud vypadneme, tím dřív budu moct říct – hop.

Klubem jsme prosvištěli závratnou rychlostí, dole v restauraci jsme se ještě rozloučili s Hansonovými, kteří si zrovna objednávali večeři. To, že se Marylin ze salonu vypařila už během té kulečníkové bitvy, jsem nepostřehla.

Do auta jsme se dostali téměř okamžitě. Edward mi podržel dveře a pak i sám nastoupil. Bez toho neustálého napětí a stresu bylo tak jednoduché zapomenout, kde jsem a s kým jsem. Se vší tou úlevou a lehkostí, která mě zaplavila, sotva jsme vyjeli z klubového areálu, jsem se dokázala pohodlně uvelebit, opřít hlavu o sedadlo a zavřít oči. Úsměv, do kterého se mi samovolně roztahovaly rty, jsem nedokázala potlačit. Nezjistil to... Nevezme mi ji...

V té tmě, kterou vyplňovala jen klavírní hudba z přehrávače a prosvěcovala ji světla přístrojové desky, jsem si dokázala plánovat to, co se mi do dneška zdálo nemyslitelné. Ale jak se ukázalo, tak to možná půjde. Natočím ten film, Leon na tom vydělá a Edward zjistí, že já za záchranu opravdu nestojím. Za pár týdnů – dva, maximálně tři, pokud to bude schválně natahovat – bude po všem. A pak se vrátí tam, kam patří, a nechá tento svět - a s ním i mě - na pokoji. A to vše bez toho, aby zjistil, že existuje někdo, kdo má jeho bradu a barvu vlasů. Málem jsem si spokojeně povzdechla – půjde to, nějak to prostě půjde.

S Edwardem jsme vjeli do města. Tuhle část jsem poznávala, kousek odsud byl velký městský park, kam jsme s Nessie často chodily. Vždycky jsme si u stánku koupily praženou kukuřici; ta paní ji tam přímo vyráběla v takovém průhledném přístroji ve tvaru kostky a mně to vždycky připomnělo dětství, kdy jsme s Renné chodily ve Phoenixu na promenádu, kde měli taky takovýhle přístroj.

Zastavili jsme na parkovišti přilehlých budov. Spolu s motorem se vypnula i hudba, a tím se i má malá šťastná bublina smrskla do mrňavých rozměrů. Edward se na mě nedíval, zrak upíral přímo před sebe do – pro mě – absolutní tmy. Nedýchal. A mě najednou došlo, proč tomu tak je a proč po celou cestu ani jendou nepromluvil. Moje krev.

Rukou jsem nahmatala kličku a otevřela dveře. Třeba mu čerstvý vzduch pomůže se zkoncentrovat. Chlad noci se rychle vkradl do auta, až mě střáslo. V tu chvíli jako by se probral. Svojí rychlostí vyběhl z auta a už se objevil na mé straně. Pomohl mi vystoupit a přehodil přese mě sako, které měl hozené na zadních sedadlech. Až moc mi to připomnělo jistou situaci, kterou jsem už zažila.

„Musíme se kousek vrátit,“ pověděl a rukou mi naznačil směr. Nepohnula jsem se ani o centimetr. O tomhle jsem ani neuvažovala, brala jsem jako samozřejmost, že ať už zastaví kdekoliv, tak tím tato noc končí. Taxík, nebo vchod do podzemky se dají v tomto městě najít skoro všude a já se tak hodlala vrátit domů.

„Co je?“ zeptal se, když viděl mou strnulost.

„Kam chceš jít?“ Jeho do té doby vážná tvář se po mé otázce zkroutila do pobaveného úsměvu.

„Že sis nemyslela, že tě po tomhle nechám jít, že ne?“ Stále se usmíval a přiblížil se o dva kroky blíž ke mně. Vzduch kolem mě se náhle prosytil jeho chladem a sladkou esencí. Můj rozpačitý výraz byl jasnou odpovědí na jeho otázku. Opravdu jsem si to myslela, celou tu záležitost jsem považovala jen za přetahovanou mezi ním a Leonem. Rozhodně jsem si nemyslela, že by to myslel vážně. A přitom mi to mělo dojít - on nikdy nedělal nic bezdůvodně. Čím déle jsem mlčela, tím více trapně mi za moji naivitu bylo.

„Co tedy chceš?“ Riskla jsem pohled do jeho očí, které jsem díky tmě neviděla dost jasně. Možná to bylo dobře, něco o jeho pronikavém pohledu jsem už  totiž věděla – zaručeně mi dokázal rozhodit životní funkce. A o to jsem v tu chvíli opravdu nestála.

Edward se naklonil ke mně blíž. Já na oplátku o krok ustoupila a narazila do auta. Jeho úsměv se rozšířil, ale něco v tom, jak se ke mně sklonil, jak natáhnul ruce, aby si je opřel o kovový rám vozu a tím mě tak uvěznil mezi sebou a autem, mi způsobilo lehkou závrať a těžké končetiny. Jeho ústa se mučivě pomalu přibližovala. Kromě nohou a rukou mi začala těžknout i víčka. Byla jsem vyděšená. Takovým tím příjemným a rozechvěcujícím způsobem.

„Svoji výhru, samozřejmě.“ Svými rty se obtřel těsně pod mým uchem tam, kde dolní čelist přechází v krk. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem tuto odpověď zpracovala. A pak, když mi konečně došel význam, jsem otevřela oči. Díval se na mě opět tím vážným pohledem, snad aby svá slova potvrdil i výrazem tváře. On to opravdu chtěl.

„Dobře,“ přikývla jsem s ochraptělým hlasem. „Tak to abychom neztráceli už ani minutu.“ Co to dělám? Co to dělám?! ptala jsem se sama sebe, když jsem se protáhla pod jeho rukou, abych šla tam, kam mě prvně směroval.

Nedokázala jsem se zastavit. Dokonce jsem nedokázala zastavit ani svoje vlastní myšlenky, které mi předhazovaly všechny možné scénáře, jak by tahle noc mohla dopadnout. Nutno říct, že ten konec byl pokaždé stejný – já, Edward a žádné oblečení. Zoufale jsem zakroutila hlavou; zbláznila jsem se, totálně jsem se zbláznila.

Ušli jsme asi dvacet metrů. Opět v absolutním tichu. Pak mi vstoupil do cesty a otevřel jednokřídlé dveře. Byl to hotel. Takový ten, kterých byly ve Vancouveru stovky – žádný přehnaný luxus, jen příjemná praktičnost obalená v příjemých rumělkových a žlutozlatých tόnech.

Pokoj, který Edward vybral, jistě patřil k těm nejlepším v této kategorii. Malá předsíň, větší koupelna s hnědým mramorem a chromovými doplňky, a velká ložnice, jejíž hlavní dominantou byla samozřejmě postel.

„Tak jsme tady.“ Edward se stál ve dveřích, sledoval každý můj pohyb.

„Ano,“ přitakala jsem a otočila se k němu. Stále měl na sobě tu bílou košili a černou vestu. A i přes to, jak se snažil tvářit nad věcí, jsem poznala jeho strnulost. Nemístně jsem se zachichotala. Pan Suverénní zřejmě až tak moc suverénní nebyl.

„Čemu se směješ?“ Opět jsem se zasmála a stáhla ze sebe jeho sako. Působil strašně bezbranně, když jsem se k němu blížila pomalým ale jistým krokem.

„Jsi nervόzní?“ odpověděla jsem otázkou a ruku mu položila na hrudník do úrovně srdce.

„Ne,“ prohlásil pevným hlasem. Kdyby se alespoň trošku pohnul, třeba sklonil hlavu, nebo uvolnil ramena, věřila bych mu. Ale takhle...

„Když to říkáš,“ prohodila jsem s pobaveným úsměvem. Na okamžik se zatvářil strašně zoufale a frustrovaně. Připomnělo mi to okamžiky, kdy se mi snažil dostat do hlavy a pokaždé narazil na tu zeď, co mě chránila.

„Nejsem,“ hádal se tiše. Tentokrát do toho zapojil i moc svých očích, kterými mě donutil zapomenout se nadechnout. Už jen to mě utvrdilo v mojí pravdě.

„Jistě,“ přikývla jsem bez dechu a zlehka se opřela o jeho rty. Byly studené a tvrdé. A i přesto, že ty moje horké a měkké brněly, nedokázala jsem přestat. Bylo to návykové, on byl návykový. Nejen já jsem tu byla oblíbenou značkou heroinu.

„Bello,“ vydechnul zoufale. Pod mou rukou zavibrovalo jeho nadpřirozené já. Přimkla jsem se k němu celým tělem. Ústa jsem měla přimáčklé k jeho rtům, pomalu ale jistě mi podléhal. Nechal mě ho vést. Rukou jsem sjela k malým knoflíčkům jeho vesty. Podařilo se mi rozepnout všechny tři. Rozhrnula jsem tu tenkou látku a přejela mu dlaněmi po celém torzu těla. Byl chladný. A já hořela.

Zapojoval se a dráždil mě jen tím, jak mě objal. Jak si mě majetnicky přitáhl k sobě a odmítl mezi nás vpustit jedinou částečku vzduchu. Jako by mě doopravdy chtěl, jako bych pro něj byla skutečně důležitá...

Zasténala jsem, když mě nechal proniknout do svých úst. Ta chuť se-

„Bello ne!“ Nenechala jsem se odradit. Stáhla jsem svůj jazyk a opět ho jen zlehka líbala na rty. Uklidnil se. „Jsi opilá,“ poznamenal, aniž by přestal cokoliv dělat. Neodpověděla jsem. Rukou jsem se začala zbavovat i dalšího jeho oblečení.

„Jsi opilá,“ zopakoval. Tentokrát svůj hlas plně ovládal. Ale nezastavil mě.

„Využij toho,“ poradila jsem mu. „Alespoň tě nebude otravovat moje krev.“ Potichu se zasmál. Avšak mi stále nepřestal oplácet něžnosti.

„Nedokázal bych pak se sebou žít,“ zamumlal a rukou mi vešel do vlasů. Moje rty ale neopustil.

„Kdybych tě neznala.“ Rychlý nádech. „Myslela bych si, že jsi panic,“ škádlila jsem ho. Opět se v polibku usmál.

„Nejsi daleko od pravdy,“ šeptnul. Prudce jsem otevřela oči.

„Cože?!“ Rychle jsem se od něj odtáhla. Podle toho, co mi tvrdil tenkrát v lese, mu vadila má lidskost právě kvůli tomu, že se musel moc držet na uzdě, aby mě nezabil. Chtěl vědět, jaké to bude, když se nebude muset kontrolovat. A teď tu stál, bezmocně si rukou prohrábnul vlasy a stydlivě se usmíval. „Cos to říkal?“

„Že bez té jediné noci, kterou jsem strávil s tebou, bys měla pravdu ohledně mé nezkušenosti.“ Nedokázala jsem se nadechnout. Tohle bylo naprosto mimo plán.

„Ale-“

„Prosím, neřeš to,“ požádal mě. „Už jsem ti jednou říkal, že jsem ti tenkrát lhal.“ Přiblížil se ke mně, hřbetem ruky mě pohladil po tváři. „Nic se nezměnilo. Pořád tě-“

„Neříkej to,“ přikryla jsem mu ústa dlaní. Nechtěla jsem to slyšet, nechtěla jsem do toho opět spadnout, nechtěla jsem potom zas trpět. Stačily ty tři dny mezi jeho odchodem a pozitivním testem.

„Dobře,“ zašeptal a ustoupil. „Měla bys jít spát. Upřímně doufám, že si na toto zítra ráno nebudeš pamatovat.“ Pak se otočil a prostě zmizel.  

Ráno to ale nebylo o nic lepší. Sotva jsem nabyla vědomí, věděla jsem, kde jsem, s kým jsem a o co jsem se včera pokusila.

„Do háje,“ zaklela jsem a přikryla si obličej dlaněmi. Vážně jsem se po něm sápala s alkoholem omámenýma krvinkama a jasně nedokrveným mozkem. Je možný, abych byla opravdu tak blbá? Odpověď je jednoduchá – ano, je.

„Aspirin?“ nabídnul mi odněkud z místnosti. Ksakru! Musel se vrátit někdy po mém vytuhnutí. Pomalu jsem se posadila, svět se se mnou naštěstí netočil.

„Ne,“ odmítla jsem a odvážila se na něj podívat. Pořád měl na sobě včerejší oblečení. Včetné té košile, jíž jsem stihla rozepnout první dva knoflíky. „Myslela jsem, že jsi pryč.“ Rozpačitě se zasmál. Asi jsem nebyla jediná, kdo se cítil trapně.

„Nechtěl jsem přijít o svou výhru,“ pověděl hravě. Zrudla jsem – výhra odpadla minutu po jeho odchodu.

„Stejně jsi o ni přišel,“ šeptla jsem s pohledem upřeným do prostěradla.

„Neřekl bych.“ Matrace, na které jsem seděla, se lehce prohnula. Edward se posadil vedle mě, dvěma prsty mi zvedl bradu, abych se střetla s jeho pohledem. „Výhrou byla noc strávená s tebou. A to jsem dostal.“ S vážnou upřímností se mi díval do očí. Mluvil pravdu, ba co víc, on nikdy nezamýšlel dostat mě do postele. Tedy, ne tím způsobem, na jaký jsem byla zvyklá.

„Bello,“ oslovil mě. „Zastav to. Přestaň s touhle prací,“ žádal mě. „Stačí jediné slovo a já tě z toho vytáhnu. Dostanu tě na nějakou univerzitu, třeba v Evropě, zajistím ti bydlení i dostatek peněz, abys měla z čeho žít. Odejdu, pokud mě ve svém životě nechceš. Jen řekni, že to chceš,“ prosil mě. Upíral na mě své zlaté oči, které nikdy před tím nevypadaly na svých skutečných sto let. A já chtěla souhlasit. Se vším. I jeho odchodem. Ale bylo tu něco, co jsem nemohla ignorovat – Charlie a Renée. A jejich životy, o které by přišly, jakmile by se Leon dozvěděl o mém zmizení. Existovala jen jediná možnost, jediné východisko.

„Dobře,“ souhlasila jsem. Na rtech se mu začal tvořit nádherný úsměv. „Ale mám jednu podmínku.“ Zarazila jsem ho.

„Podmínku?“ optal se. Vážně jsem přikývla.

„Není to nic, co bys nedokázal,“ ujišťovala jsem ho. Na ta slova bylo těžké jen pomyslet. Ale já nikdy nechtěla z tohoto světa ven víc než právě v tuto chvíli.

„Co je to?“ zeptal se netrpělivě, předem rozhodnutý mi to dát. Zírala jsem na něj s vědomím, že byly doby, kdy by kvůli mně pohnul třeba i hvězdami. To jediné mi dalo odvahu říct to nahlas.

„Zabij Leona.“

Uff, moje zatím nejdelší kapitola vůbec. Snad se vám líbila. Jinak mám opět pár věcí k řešení:

1) Děkuji za komentáře. :-)

2) Děkuji za hlasy v Nej povídce. :-)

3) Opravdu to nebyla moje chyba, že kapitola byla vydaná, aniž by obsahovala text (viz komentář č. 3).

Toť zatím vše...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 15. kapitola: