Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 22. kapitola

19.05.2013 (18:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4839×

22. kapitola

Kdysi dávno jsem slyšel, že se muž nestane otcem hned, jakmile poprvé spatří své dítě. Prý to příchází postupně. Nejdříve se z něj stane strážce, který dohlíží na to, aby jeho partnerku a jejich dítě nikdo a nic nerušilo. Pak se z něj stane parťák pro první stavbu komínu z kostek, kerého v těsném závěsu následuje nosič, který je vždycky při ruce, když začnou bolet nožičky. Teprve potom přichází funkce otce - vychovatele a učitele.

A já byl momentálně na úplném startu. To, že mám dítě, jsem se dozvěděl ani ne před třemi hodinami a už jsem byl nucen přijmout první úroveň toho, co znamená být tátou.

Držel jsem Bellinu horkou ruku, zatímco se jí naše dcera zakousla do zápěstí. Ten zvuk, kdy Nessieiny zoubky proťaly Bellinu hebkou kůži, si budu pamatovat navždycky. A členové mé rodiny taky.

Naštěstí se moje instinkty predátora držely stranou a pomohly mi tak soustředit se na to nejpodstatnější. Odvrátil jsem pohled od nejdůležitějších osob v mém životě a zkontroloval ostatní. V tu chvíli pro mě – pro nás – znamenali hrozbu.

Rosalie k nám stála nejblíž. Dychtivě sledovala Nessie a v duchu si opakovala jediné – pij! Její myšlenky byly starostlivé, ale přesto z nich čpěla jistá majetnickost. Dívala se na Nessie jiným způsobem než ostatní. A mně se to nelíbilo.

Ve chvíli, kdy jí hlavou prolétl obrázek Nessieiných úst přisátých k Bellině krční tepně, jsem zavrčel.

„Bylo by to rychlejší,“ řekla nahlas. To, že dodala – pro obě – si nechala pro sebe. Rosalie žila v tom, že Bellu necháme zemřít. Neznamenala pro ni nic. Jen zdroj potravy pro dítě, po kterém tak strašně toužila.

„Vypadni!“ neudržel jsem se. Nechtěl jsem se nechat jejími myšlenkami pohltit, ale její krutost, kterou vydávala za pragmatismus a které jsem se už léta snažil nevšímat, mě najednou opět dráždila. 

„Co by bylo rychlejší?“ zeptal se Carlisle a popošel k nám blíž.  Snažil se trochu zklidnit náhle hustnoucí atmosféru. To, že svojí blízkostí ve mně vyvoval další vlnu varovného vrčení, si neuvědomoval. Tázavě kmital pohledem mezi mnou a Rosalií.

„Kdyby se Nessie napila z velké tepny,“ odpověděla má sestra a nadějně se na něj zadívala. Ten teprve až teď pochopil, jak moc se Rosalie vzhlédla v Nessie. A opět ho přepadla ohromná lítost nad tím, jak jí překazil život. Nebo spíš smrt.

K mému údivu se ale rychle vzpamatoval a rozumně vyhodnotil stávající situaci.

„Myslím, že bys měla poslechnout Edwarda,“ pověděl a jemněji, tak, aby ji neurazil, dodal: „Odejdi, prosím.“
Když Rosalie s nevěřícným a ublíženým pohledem opustila pokoj, uvolnil jsem se. Ne však dost na to, abych přestal sledovat své rodiče.

Carlisle pozoroval Bellu a v duchu počítal jednotlivé údery jejího srdce. Byl připravený Nessie od Belly oddělit ve chvíli, kdy by to pro Bellu začínalo být život ohrožující. Na tekoucí krev, která by zchladila jeho hrdlo ani nepomyslel. Ne že bych snad čekal opak, ale v ten moment se nějaká malá část mého já vytasila s nápisem – Carlisle je taky upír. Můj otec zřejmě pochopil, na co myslím a couvnul dva kroky zpět.

Esmé se postavila vedle něj s mírným úsměvem. Teď už bude všechno dobré, Edwarde, slibovala mi v duchu a pozorovala Nessieinu tvář, která čím dál tím víc získávala narůžovělou barvu. Oproti tomu Bellin obličej byl bledší a bledší. Její ruka stále hladila Nessie ve vlasech, i když už ne tak zřetelně jako před tím. Teď ji spíš hladila jen konečky prstů.

Bella ležela vedle své dcery, oči měla pevně semknuté a silně si kousala spodní ret. Teprve pak mi došlo, že se tím nutí nekřičet.

Jed!

Došlo mi to ve stejnou chvíli jako Carlisleovi.

„Edwarde, musíme-“

„Já vím,“ přerušil jsem ho a snažil se osvobodit Bellinu ruku z Nessieiných drobných dlaních. Už jen samotná možnost, že upír může zplodit dítě, byla dost překvapující. Mít k tomu novorozonenou, kterou promění její vlastní dcera a která mě jen tak mimochodem nenávidí, by byl příliš velký oříšek.

Jenže, kdykoliv jsem Bellino zápěstí trochu poodtáhl, Nessie zpevnila svůj stisk. Bál jsem se, že Belle tu ruku rozdrtí.

„Přestaň,“ přecedila Bella skrz zuby a otevřela oči. Měla je plné slz. Přesvědčený, že její žádost byla směrovaná naší dceři, jsem se opět pokusil vyprostit její ruku z dětských dlaní. Ale Bella tentokrát svou žádost specifikovala. „Přestaň, Edwarde!“

A tak jsem přestal.

Když mě po Nessieině nakrmení a Bellině ošetření Carlisle citlivě vyhodil z pokoje, byl jsem mu víc než vděčný.

„Teď pro ně nic udělat nemůžeš,“ řekl mi, jako bych to sám nevěděl. Ale tu možnost – opustit ložnici – jsem přivítal s otevřenou náručí. Potřeboval jsem se s tím vším srovnat. S tím, že mám dítě. S tím, že to dítě mám s Bellou. S tím, že mi to Bella neřekla hned při našem první setkání a s tím, že zřejmě neměla nikdy v plánu mi to říct. Měl jsem vztek a hrozný strach. A taky ohromnou radost. Šílená kombinace pro někoho, kdo je fyzicky prakticky nezničitelný, ale emočně je na tom, jako moucha. Stačí jedna rána a je konec.

„Bude v pořádku,“ Alice se posadila vedle mě a chytila mě za ruku. Prkenně jsem přikývnul a dál sledoval neexistující bod na konferenčním stole. Jak mi to mohla neříct?

„Nemyslím si, že by bylo dobré, kdyby to byla první věc, na kterou by ses jí po jejím probuzení zeptal,“ podotkla, když její vize odezněla. Opět jsem přikývnul a opět jsem odmítal odtrhnout pohled od dřevěné desky. Bude to až druhá věc, na kterou se jí zeptám. Ta první bude, jestli se už cítí líp... Nebo ne, možná bych se měl zeptat, na to, jak se to vůbec stalo. Kdy zjistila, že je těhotná. A kde rodila. A-

„Kdo by kdy řekl, že se vše vyjasní díky Rosalii,“ pověděla Alice a zářivě se usmála, šťastná z toho, že mě vytrhla z mého zoufalého plánu pokládat nesmyslně a momentálně nedůležité otázky.

„Rosalie?“ Jedním rázným přikývnutím mi to potvrdila. A pak se zachmuřila. „Co udělala?“ zeptal jsem se.

„Takhle jsem to nechtěla,“ pověděla téměř zaráz se mnou. Ale když to jinak nejde, prohodila v duchu.

„Co-?“

„Mami?“ povědělo děvčátko, v kterém jsem poznal Nessie. Držely se s Bellou za ruku. Šly nějakým parkem, který jsem nepoznával, ale z myšlenek Rosalie jsem pochopil, že tohle bylo to místo, kam vždycky utíkala, když se naše rodinné diskuze strhly v hádku, ze které nikdy nevzešla jako vítěz.

„Ano?“ odpověděla Bella.

„Na něco jsem přišla,“ pověděla Nessie a opět ztichla.

„Na co?“ Zastavily se a Bella si dřepla, abych byla v úrovni jejích očí. Citelně jsem vnímal Rosaliiny myšlenky, když jí to všechno začalo docházet – Forks jsem opustili ani ne před dvěmi lety, není možné, aby měla dítě. Není možné, aby měla takhle velké dítě. A aby to dítě vypadalo jako... Hlavou jí problýskl můj obličej.

„Nejdřív mi slib, že se nebudeš zlobit,“ požádala Nessie.

Rosalie se rozešla směrem k nim, proti větru, tak aby se k nim nedostal její pach. O dvě vteřiny později si uvědomila, že Bella ji neucítí. Ovšem nebyla si jistá Nessie.

„Přečetla jsem všechny ty knížky. A zjistila jsem, že lidé smrt léčit neumí.“ Bella se shovívavě usmála. V tu chvíli se k Rosalie donesla prní vlna jejich pachu. Bellu poznala okamžitě, Nessie rozpoznala po pár okamžicích díky nezaměnitelné upíří esenci. Tahle nebyla tak silná jak u upírů, ale jinak se nijak nelišila.

„A proto bychom měly najít mého tátu... On je přece upír, tak by měl vědět, jak to udělat, abys nikdy neumřela!“

V tu chvíli se Rosalie snažila celou tu vzpomínku zastavit. Nedivil jsem se jí, protože to, co následovalo potom, bych na jejím místě přede mnou také skryl.

Poloupíří dítě! Nemyslitelné, aby žilo s lidskou matkou. Nemyslitelné, aby žilo s feťačkou a děvkou. Nessie je moje rodina. Neteř! Moje! Musím ji ochr-

„Nesnaž se mě obalamutit!“ zavrčel jsem jí do tváře. Poslední myšlenka už nebyla součástí vzpomínky, byla to její snaha obrátit vše ve svůj prospěch.

Rosalie mi vzdorně hleděla do očí. Snažila se na nic nemyslet.

„Udělala jsem to, co bylo v tu chvíli nejlepší,“ pověděla s klidem Angličana.

„Unesla jsi dítě!“ vykřikl jsem. Jak by odtrhnutí dítěte od matky mohla být ta nejlepší možnost? Rosalie se při tomhle obvinění duševně strhla. Na venek se však ani nepohnula.

„Chránila jsem naši rodinu!“ odpověděla rázněji.

„Neudělala jsi to pro nás, ale pro sebe!“

„Udělala jsem to pro nás!“ přesvědčovala mě i ostatní, kteří se tu náhle objevili. „Pro tebe... Donutila jsem Bellu za tebou přijít, aby ses ty nemusel stát vrahem. Díky mně znáš pravdu!“

„Nelži, Rosalie!“ vybouchnul jsem. Četl jsem jí myšlenky, viděl jsem všechno, co chtěla a co nikdy mít nebude. A i přesto mi dál lhala do očí. „Chtěla jsi Nessie jen pro sebe! Chtěla jsi nahradit Bellu! Chtěla jsi mít to, co nikdy-“

„No a?“ vykřikla. Její kamenná tvář ztratila svůj nic neříkající výraz.„Jedno nevylučuje druhé, Edwarde! Chtěla jsem jen pár hodin... Jen pár minut mít to, co má ona. A víš, co je na tom nejsmutnější?!“ zeptala se mě; na odpověď nečekala. „Já si alespoň toho času, který jsem strávila s Nessie budu vážít už navždy. Zatímco Bella se radši celé tři dny s někým pelešila, než aby šla hledat svoje dítě!“

Tímto mě naprosto umlčela. Rosalie věděla, že nevím, kde Bella celé ty tři dny byla. Mohl jsem si jen přát, že se jí stalo něco, co jí nedovolilo za mnou přijít a zeptat se na Nessie. Jaký to byl najednou paradox, že jsem si přál, aby Bellu potkalo něco takového... Jenže ona za mnou přišla! Sice o tři dny později, ale přišla. A i když byla v tom stavu v jakém byla, věřil jsem, že existuje pořádné vysvětlení, proč to trvalo tak dlouho.

„Přestaň házet vinu na Bellu!“ odsekl jsem. „Díky tobě Nessie onemocněla! Odvedla jsi ji a nebýt toho, že dostala horečku, nevrátila by ses!“ shrnul jsem fakta.

„Možná by to tak bylo lepší,“ prohodila, výzvu v jejím hlase jsem si nepředstavoval. „Isabella si ji nezaslouží! Nezaslouží si  mít žádné dítě!“

„Co tím chceš říct?!“ zasyčel jsem.

„Jen pravdu!“ odsekla. „Isabella je coura a feťačka v jednom... A nesnaž se ji hájit, Edwarde!“ upozornila mě, když jsem se nadechoval k odpovědi. „Spala s někým jiným přímo před tvýma očima! Do toho spí se svým manažerem a bůhví s kým ještě! Teorie o tom, proč bere drogy jste tu všichni vedli ještě před čtyřmi dny! Žít v takovém prostředí není vhodné pro žádné dítě!“

„Nikdo z nás neví, jak to je, Rosalie! Bellu jsem našel bytě, o kterém můžu říct, že je to pěkný domov!“ Na urážky, kterými nazvala Bellu jsem nereagoval; jen by mě to odvedlo od toho podstatného.

„Opravdu?! Nebo je to jen tvoje domněnka a touha vidět v Isabelle to nejlepší?!“

„O čem to, ksakru, mluvíš?!“

„O tom, že hezký domov neznamená bezpečný domov! Jak můžeš vědět, že si tam nevodí svoje amanty. Že zatímco si Nessie hraje s panenkami, tak za zdí si to Bella s někým nerozdává?! Jak můžeš vědět, že-“

„Dost!!!“ Emmett stál najednou mezi námi. To, že se chystám Rosalie napadnout jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy mě Emmett rukou odtlačil od své manželky. „Přestaňte oba!“ zakřičel. Bylo toho na něj už moc. Celé ty týdny, co mi pomáhal s Bellou, byl rozhádaný se svojí manželkou. A teď – ve chvíli, kdy jsme se s Rosalie málem střetli – to všechno vybublalo na povrch. „Už toho-“

„Emmette?“ Rosalie zněla jako by jí někdo vrazil kudlu do zad. A ten někdo byl její muž.

„Rose, ne-“ Zarazil se, když si uvědomil, jak se na něj dívá. Zradils, křičel její obličej. Nejhorší bylo to, že to nehrála. I její mysl se stáhla k tomu jedinému slovu. Emmett věděl, jak těžké to pro Rosalie je. Pokaždé, když zaslechla v televizi zprávu o týrání dětí, jejich zneužívání, či zavraždění, brala to skoro osobně. Pokaždé se v duchu rozčilovala nad nespravedlivostí světa. Nad tím, že ona by to dítě milovala jako vlastní. Nad tím, že ona svou lásku nebude nikdy moct dát žádnému dítěti. A Emmett tohle všechno věděl. Včetně toho, že kdyby si Rosalie měla vybrat mezi lidským životem a ním, vybrala by si život.

„Nekřičte.“ Na nejvrchnějším schodě najednou stála Nessie. Vlásky jí trčely do všech stran, pravou tvář měla otlačenou od polštáře a mračila se. „Vzbudíte maminku.“

-oOo-

Když jsem se probudila, přála jsem si už nikdy neusnout. Vidět Nessie, jak u mě klečí a víská mě ve vlasech, bylo přesně to, co jsem potřebovala. Její vlásky ztratily takový ten mdlý odstín a už se opět nádherně leskly a kroutily v kudrlinkách, které zdědila po Charliem. Tvářičky měly svou přirozeně narůžovělou barvu a celá vypadala naprosto zdravá a v pořádku. Koukala na mě mýma očima a když si uvědomila, že už jsem vzhůru, posadila se vedle mě.

„Jak ti je?“ zeptaly jsme se zaráz jedna druhé. Nessie mi při tom položila ruku na čelo. Myslela jsem, že se zasměje, tak jako vždycky, když jsme řekly tu stejnou věc ve stejnou chvíli, ale tentokrát se její smích neozval.

„Nessie, jak je ti?“ zeptala jsem se neklidně a stáhla jí ruku ze svého čela. Teplotu jsem neměla.

„Mně je dobře, ale co tobě?“odpověděla a uhnula pohledem. Sledovala mé zápěstí, které někdo, asi Carlisle, profesionálně obvázal.

„Je mi fajn,“ pověděla jsem. Tak moc fajn, jako kdyby mě přejel buldozér. Tojsem jí ale nemínila říct.

„Málem jsem tě-“

„Pššt.“ Položila jsem jí ruku na pusu, u toho jsem kroutila hlavou. Tohle jí nikdy nedovolím říct. „Nic se nestalo. Ty jsi v pořádku a to je nejdůležitější, ano?“

„Ale-“ zamumlala.

„Ale nic,“ utnula jsem ji. Ona nemůže za to, že já jsem tak slabá. Nemůže si vyčítat něco, co není její chyba. A už vůbec by se něměla cítit provinile, protože ona neudělala vůbec nic špatného.

„Mami,“ zkusila to znovu se ztrápeným výrazem a hlasem.

„Tak dobře,“ pověděla jsem, v hlavě skvělý plán, který ji odvede od těchto chmurných myšlenek. Nessie si ihned všimla změny mého chování. „Asi mi ještě není úplně nejlíp,“ přiznala jsem pravdu. „Možná,“ váhala jsem a nevinně jsem jezdila pohledem po místnosti. Koutkem oka jsem sledovala náhle zvědavou Renesmé. „Možná bych potřebovala svůj lék, paní doktorko.“ Nessie mě pozorovala s doširoka otevřenýma očima. Když jí to došlo, okamžitě vyskočila na nohy.

„Že mě to nenapadlo,“ plácla se do čela a otočila se ke Carlisleovi, který nás zřejmě trochu nechápal. Edwarda v rohu jsem se snažila nevnímat.

„Máte tady karamelové bonbony s čokoládovou náplní, pane primáři?“ Renesmé do naší malé hry zapojila i upířího doktora. Ten se na mě podíval s otázkou a děsem v očích. Ovšem – upíří doupě, zde těžko bude něco k jídlu.

„Hm, no-“

„Právě nám poslali nové zásoby!“ Alice vtančila do pokoje v oblečku zdravotní sestry, v rukách nesla nerezový tácek, na kterém ležely tři zabalené karamelky. Carlisle si neslyšně oddychl a Renesmé začala bonbony pomalu rozbalovat, zatímco mě Alice pozorovala s napjatým výrazem. Jestli čekala, že jí poděkuju, tak byla hodně naivní. Oni mi seberou dítě, málem ho zabijí a já mám děkovat?! Alice sklopila oči k zemi a potichu opustila místnost. Necítila jsem ani kousek viny.

„Otevřít,“ Renesmé se ke mně obrátila i s bonbonem. Poslušně jsem si nechala karamelku vložit do úst a pak jsem jsem se úlevně usmála.

„Hmm, už teď mi je líp,“ zavrněla jsem a pohladila tu svou malou doktorku po tváři.

„Opravdu?“ zeptala se dychtivě. Oči jí šťastně jiskřily a koutky rtů se jí samy vytahovaly nahoru. Byla naprosto v pořádku. Živá a zdravá.

„Opravdu,“ přikývla jsem. „Bude z tebe senzační doktorka.“

„Myslíš?“ Lehla si vedle mě. Hlavičku mi zavrtala pod bradu a rukou mě objala kolem pasu.

„Ta nejlepší,“ zamumlala jsem a schovala ji ve svém náručí. Stačilo mi ji jenom držet a ten pocit po přejetí buldozérem se úplně vytratil. Cucala jsem bonbon, vdechovala Nessieinu poloupíří vůni, chovala její malé tělíčko v náručí... Bylo mi naprosto skvěle. Dokonale.

„Mami?“ zeptala se váhavě po chvilce ticha.

„Hm?“

„Našla jsem ho,“ zašeptala a bojácně se na mě podívala.

„Koho?“ optala jsem se. Vlastní zmatení jsem neskrývala.

„Tátu.“ Aha. Doufala jsem, že tuhle záležitost vyřešíme později. Nejlépe až budeme doma. A samy. Ne, když nás každý slyší. Ne, když nás slyší právě on. „Teď už nemusíš zemřít,“ pověděla nahlas a radostně.

„Nessie-“

„Ne!“ přerušila mě a položila mi ruku na pusu, tak jako já jí před chvílí. „Poslouchej mě... Táta je upír a jeho táta je taky upír a doktor k tomu. Oni to budou vědět, víš?“ přesvědčovala mě. „Že jo?“ otočila se ke Carlisleovi a Edwardovi. „Že to víte? Že víte, jak to udělat, aby máma nemusela zemřít?“  

Už dlouho jsem vám nepoděkovala za hlasy v měsíčních anketách, takže - moc děkuji. :-)

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 22. kapitola: