Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 24. kapitola

07.07.2013 (17:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4230×

24. kapitola

Než jsem stihla vylézt z auta a doběhnout k nim, posunuli se o dalších deset metrů. Respektive Edward Jacoba posunul jednou - do břicha mířenou -  ranou.

„Edwarde, přestaň!“ křičela jsem, když jsem se k nim snažila dostat. Nevím, co Edwarda takhle rozzuřilo, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Neexistoval žádný rozumný důvod pro tuhle agresi.

„Přestaň, slyšíš?!“ Běžela jsem přímo k nim a snažila se, alespoň svým hlasem nějak Edwarda uklidnit. Ten ale jako by vůbec nevnímal. Vrhl se na chvějícího se Jacoba a než jsem udělala další dva kroky, držel ho pod krkem. Proč se nepromění?! Zoufala jsem si v duchu nad Jakeovým chováním.

Když jsem k nim celá a bez dechu dorazila, Edward svými prsty svíral Jacobovo hrdlo a hlasitě vrčel. Alfa La Pushské smečky naopak jen sípal a chrčel; jeho obličej nabýval ještě tmavší barvy než obvykle.

„Pusť ho!“ Rukama jsem se pověsila na Edwardovo vražedné předloktí. Jeho oči byly chladnokrevně černé; rysy v obličeji zostřené a zuby výstražně vyceněné. Byl děsivý. A v tu chvíli se pokoušel zabít jedinou bytost na tomto světě, která by kromě mě byla schopná zemřít pro dobro mé dcery.

„Tohle je ta tvoje snaha?“ zeptala jsem se zoufale. „Takhle si mě chceš získat, Edwarde? Tím, že zabiješ mého kamaráda?“ Edward stočil svůj chladný pohled ke mně. Nebylo příjemné dívat se do těchto jeho očí. Bylo to jako čekání na výpad kobry; dvě vteřiny a pak nepostřehnutelný pohyb, který vás zabije.

„Pusť ho,“ šeptla jsem vystrašeně. „Prosím.“

Edwardova ruka, na které jsem visela celou svou vahou, povolila a přitáhla mě k chladnému tělu. Neodvážila jsem se odtáhnout. Ve skutečnosti jsem se neodvážila ani pohnout. Natož odporovat.

Za sebou jsem uslyšela dva Jacobovy hluboké nádechy před tím, než se rozkašlal. Ani to mě však nedonutilo otočit hlavu a zkontrolovat ho. Bála jsem se, strašně moc. A k tomu jsem si velice citelně uvědomovala Edwardovy paže omotané kolem mého těla a obličej zabořený v mých vlasech. To, že dýchá, jsem poznala jen podle zvedajícího se hrudníku, ke kterému jsem byla momentálně strachy přikovaná.

„Omlouvám se.“ Jeho hlas paradoxně neztratil nic na své melodičnosti. Kdybych ho před chvilkou neviděla na vlastní oči v módu skoro vraždícího upíra, řekla bych, že se mi omlouvá za pozdní příchod nebo nějakou podobnou nedůležitost.

Chtěla jsem mu říct, že mně se omlouvat nemá, že mně neublížil. Ale nechtěla jsem riskovat další hádku, případně nerovnocenou bitku, takže jsem jen mlčky přikývla. Když jsem mu neviděla do obličeje, dokázala jsem samu sebe přesvědčit, že mi nic nehrozí.

„Nikdy bych jí neublížil!“ zasyčel po chvilce. Trvalo mi pár vteřin, než jsem si uvědomila, že nemluví z cesty a také že nemluví se mnou. Mě sice Edward neslyšel, ale Jacoba ano.

„To bylo něco jiného,“ odpovídal dál a uvolnil svůj stisk. Mohla jsem se otočit čelem k Jacobovi. Ten se nedíval na mě, ale na upíra za mými zády. Pokud byl Edward před chvílí v módu upíra, tak teď byl Jacob v módu Alfy. V obličeji jsem mu nedokázala přečíst jedinou emoci. Stál rovně a hrdě.  A vůbec nevypadal, že by ho před chvílí někdo rdousil.

„Nikdy toho nepřestanu litovat.“ Edwardův hlas sliboval a Jacobovi v očích problesklo zadostiučinění.

„To bych ti radil,“ řekl tentokrát vlkodlak nahlas. Čekala jsem z Edwardovy strany minimálně zavrčení, ale jediné, čeho jsem se dočkala, bylo jeho souhlasné přikývnutí. Svět se snad zbláznil?! Zemský jádro zamrzlo a nebe začalo hořet?! Edward neměl Jacoba rád. Neměl ho rád už dřív, ještě v době, kdy jsme spolu tancovali na stužkovacím plese, nemohl Jacoba vystát a teď před ním sklopí hlavu, jako by byl členem jeho smečky?!

„Co se děje?“ Edwardova otázka patřila mně. Zřejmě ho zarazilo, to, jak jsem se na něj dívala.

„Nic...“ Zatřepala jsem hlavou. On prostě sklopil hlavu! „Jen kdybych věděla, že na tebe bude platit vlkodlak, už dávno bych na tebe nějakého poslala,“ zamumlala jsem, nejistá, jestli to myslím vážně, nebo ne.

Edward se pousmál - takže to vzal jako vtip - a svojí studenou rukou mě pohladil po tváři.

„Bello,“ pověděl měkce, upřímně mi hleděl do očí. „Ani smečka vlkodlaků by mě nedokázala od tebe držet dál.“ Celé tohle vyznání by znělo nádherně a romanticky... Kdyby se ovšem hned po něm Jacob nahlas nerozesmál.

Nejsmutnější na tom ale bylo to, že i mně začaly cukat koutky. Ne snad, že by mi to přišlo směšné. Bylo to prostě jen šíleně absurdní – vlkodlaci by ho ode mě nedokázaly držet dál... Zato stačila jeho tvrdohlavost a vlastní přesvědčení, že mě svým odchodem chrání, aby mě definitivně opustil. Vlastně se ode mě odstřihl kvůli sobě. A to už nezní tak nesobecky jako snaha o záchranu mé duše.

-oOo-

 Nevěděl jsem, co bylo horší. Jestli hněv, který jsem cítil vůči Blackovi (a tentokrát v tom nehrálo roli to, že je vlkodlak a já upír), nebo ponížení, které mi svým výrazem tváře způsobila Bella. Chtěl jsem, snažil jsem se, jí slíbit, že už nikdy neodejdu, ale po mém vyznání, které, když jsem si ho zpětně přehrál v paměti, znělo opravdu moc teatrálně, se nutila nesmát, jsem si uvědomil jednu zásadní věc – na Bellu žádná slova – ať jsou seberomantičtější – nepůsobí.

Měl bych přestat mluvit a začít jednat. Jenže to šlo velice těžko. Bylo toho tolik, s čím jsem se musel srovnat. A to, že mám dceru, bylo to nejmenší. O dost horší byl fakt, že se o ni – o ně – postarali vlkodlaci, když to byla moje povinnost zajistit jim bezpečné zázemí.

A pak tu byla ta záležitost s otiskem. Jacob Black se otisknul do mé dcery... Nedokázal jsem to strávit. Vlastně to plus jeho myšlenky byly důvodem k tomu, abych vypěnil a prostě po něm skočil. Jeho ochranitelské a majetnické chování vůči Nessie mě vyprovokovaly. Ničemu nepomohl ani jeho vnitřní monolog, který si chystal pro Bellu a který, kdyby ho slyšela, by jí ublížil.

Nakonec mi však nakopali ego oba dva.

Black tím, že se narozdíl ode mě dokázal kontrolovat a neproměnil se tak, jak mu kázal pud sebezáchovy. Jediné, na co myslel, i když to mohly být poslední vteřiny jeho života, bylo to, že by Nessie ublížil, kdyby se mě pokusil zpacifikovat. Čímž mi uštědřil ještě větší kopanec, protože já na tohle nepomyslel. Bylo mi jedno, jestli bych jeho smrtí někomu ublížil. I kdyby ten někdo byla moje dcera.

Dalším důvodem mého vzteku a zároveň ponížením bylo to, že i když si to neuvědomoval, neodpíral mi otcovskou pozici v Nessieině životě. Což bylo o hodně víc, než jsem mohl říct o Belle. Ta ve mně viděla jen dárce spermatu... A teatrálního kecala.

-oOo-

Jacob položil Nessie do postele a začal jí zouvat boty. Od té doby, co se Edwardem poprali (respektive co Edward přiškrtil Jacoba), se na mě Jake vůbec nepodíval. Vlastně mi neřekl ani ahoj. Jen se vysmál Edwardovi za jeho vyznání a bez toho, aby na nás počkal, vytáhl Nessie z auta a odnesl ji do našeho bytu. Nezastavila jsem ho. A zoufale jsem doufala, že si Elisa nevybere tenhle večer k tomu, aby nás navštívila.

Natáhla jsem ruce k spící Nessie, abych jí rozepnula bundu. Jacob udělal přesně to samé ve stejnou chvíli jako já, takže jsme se střetli rukama. Čekala jsem, že uhne a nechá mě to udělat, ale jedinou jeho reakcí byl tvrdý pohled. Ruce neodsunul; čekal, že to udělám já. Překvapilo mě, že se na mě nedívá kamarád, ale Alfa. Bojovala jsem se snahou sklopit oči a odsunout se někam do rohu, abych mu nezavazela. Když Jacob chtěl, šel z něj strach. A v tuto chvíli opravdu moc chtěl, abych se ho bála. Ale tohle byla moje dcera. Takže jsem své nutkání submisivně sklopit hlavu potlačila a jeho ruce prostě těmi svými odstrčila. Pak už jsem se na něj radši nepodívala. 

„Řekni něco,“ požádala jsem ho, když jsem Nessie vysvlékla a přikryla peřinou. Jacob stál mezi dveřmi; poté, co jsem mu dala najevo, že se o svou dceru postarám sama, se tam sám odklidil.

„Nemám, co bych ti řekl,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval. Jeho pohled – tentokrát už ne tvrdý - směřoval k Renesmé.

„Nemáš?“ zeptala jsem se, zklamání jsem neskrývala. Jacob byl můj jediný přítel. Jediný, kterému jsem teď chtěla všechno vysvětlit. A kterému jsem se chtěla milionkrát omluvit za to, že jsem mu poslední rok takhle lhala. Neměla jsem výčitky svědomí z toho, co jsem dělala. Bylo to nutné k tomu, aby Nessie nestrádala. Tížily mě jen ty lži.

Jacob se po mé otázce na mě podíval. Tentokrát ne jako Alfa, ale jako podvedený přítel.

„Ne, Bello, nemám.“

„Ale... jak to?“ dotírala jsem dál. Počítala jsem s tím, že mě po tom náhlém telefonátu před třemi dny, bude zpovídat a bude chtít znát úplnou pravdu včetně těch nechutných detailů, které jsem napáchala. Čekala jsem, že pak na mě bude naštvaný a že na mě bude křičet a že mi pak řekne, že měl pravdu v tom, že jsme s Nessie nikdy neměly La Push opustit.

„Co po mě chceš?!“ zeptal se ostře. „Chceš abych na tebe křičel a abych tak ulehčil tvýmu svědomí?!“ Zarazila jsem se; takhle jsem se na to nedívala. Nechtěla jsem odpuštění, chtěla jsem mu to všechno jen vysvětlit.

„Ne! Tak jsem to nem-“

„Ohrozilas ji!“ Jeho obvinění bylo jako ledová sprcha; mrazilo a pálilo zároveň. „Vtáhla jsi ji do nebezpečí a to ti nikdy neodpustím!“

„Nech mě ti to vysvětlit.“

„Nechci nic slyšet, je ti to jasný?! Nechci to vědět... Nechci vědět, do jakých sraček ses dostala svojí vlastní vinou!“

„Jaku,“ žadonila jsem.

„Žádný Jakeu, Bello.“ Díval se na mě tentokrát s jasným odhodláním. „Tohle jsi podělala, ale mě do toho nezatáhneš. Mám před sebou maturitu a potřebuju se soustředit na to, abych ji udělal, abych pak mohl získat líp placenou práci, díky které pak zabezpečím Nessie. Nepotřebuju mít v hlavě bordel, kterej by tyhle moje plány zkazil.“ Tohle byla ledová sprcha číslo dvě. Jacob už nebyl ten mladší kluk, který mi nechtěně prozradil o upírech a vlkodlacích. Vyrostl. Vyrostl tak moc, že jsem si před ním připadala jako malá, hloupá holka... Která se mu snaží zkazit to, na čem tak usilovně a trpělivě pracoval.

„Rozumím,“ přikývla jsem.

-oOo-

Stálo mě to hodně přemlouvání, abych tomu psovi nevyrval hlasivky za to, jak s Bellou mluvil. Jenže jsem tak nějak tušil, že když se do toho přimíchám, Bella se postaví na jeho stranu. Takže jsem dál postával v obýváku a prohlížel si fotky mé dcery.

Stále jsem si na tu myšlenku nedokázal zvyknout – mám dítě, jsem otec/táta – ale i přesto jsem věděl, že kdyby za mnou kdokoliv přišel a řekl mi, že to byl omyl a že vlastně žádný dítě nemám, tak bych toho dotyčnýho na místě zabil. Dítě mění všechno. A podle všeho i všechny – lidi i upíry.

Přejel jsem pohledem po dalším obrázku své dcery, když jsem si všimnul, že nikde není žádný obrázek Nessie jako malého miminka. Na všech fotkách už uměla chodit a vypadala tak na dva, tři roky. Zarazilo mě to.

Když Bella odešla do své ložnice a Black do jídelny, šel jsem za ním. Vnímal jsem jeho vztek. I strach. Ale jakmile si uvědomil mou přítomnost, jeho mysl se změnila. Znecitlivěla. Nahlas bych to nikdy neřekl, ale udělal tím na mě dojem – nedovolil svým emocím, aby zastřely jeho úsudek. Což bylo o hodně víc než jsem dokázal já (viz můj útok na jeho osobu).

„Co chceš?“ zeptal se přímo.

„Bella to dělala pro Nessie.“ Nebyla to přímo odpověď na jeho otázku, ale skrývalo to všechno, o čem jsem s ním chtěl mluvit.

„Nezájem,“ odsekl a ze skříňky u stěny vytáhl knížky, které si položil na stůl. Byla to matematika pro maturanty.

„Nevěřím, že tě to nezajímá.“ Na to jen pohodil rameny a sedl si ke stolu. Na oko předstíral, že se učí; v mysli však vypočítával svoje možnosti pro případ, že bych se ho opět pokusil napadnout.

„Nechci tě zabít,“ pověděl jsem.

„Tomu mám věřit?“ opáčil.

„Naštval bych tím Bellu.“ Moje odpověď ho rozesmála. A zároveň mu rozvázala jazyk.

„Tebe to neštve?“ zeptal se. „Že dělala to, co dělala?“

„Štve,“ přiznal jsem. „Ale jenom kvůli tomu, že za to můžu já. Kdybych ji neopustil...“ Zakroutil jsem hlavou. Tohle kdyby si nikdy neodpustím.

Jacob si posměšně odfrknul.

„Co?“ zeptal jsem se.

„Pro tebe bude svatá, že? Nezáleží na tom, co by udělala, vždycky bys to vzal na sebe.“ Zamračil jsem se; tohle rozhodně nebyla věc, kterou bych čekal právě od něj. Jacob Black už neměl jen tunelové vidění, které mu říkalo, že upíři jsou ti zlí. Neměl nás rád, upíry, kteří zabíjeli lidi, nenáviděl. Ale já a moje rodina jsme byli Nessieinou rodinou. A on si to moc dobře uvědomoval. Opět na mě udělal dojem.

„Nemohla za to, co se stalo. I já na tom mám svůj podíl viny,“ pověděl jsem.

„Bylo to její rozhodnutí, že se odstěhuje sem. Bylo to její rozhodnutí, že udělá to, co udělala. Takže si přestaň lhát.“ Naprosto mě usadil. Zíral jsem na něj, neschopný slova a poslouchal jeho myšlenky, ve kterých mě tituloval slepým hlupákem. Po chvilce se jeho mysl stočila k učebnicím na stole.

Já zatím přemýšlel o jeho slovech. A zjistil jsem, že vlastně nevím vůbec nic. Bellin poslední rok a půl byl pro mě slepou mapou. Nevěděl jsem, co se kdy a jak stalo. Nevěděl jsem, do jakých situací se dostala. Nevěděl jsem, proč odešla z La Push. Prokrista, ani jsem nevěděl, jak se tam dostala. A i přesto jsem se považoval za viníka.

Musel jsem získat odpovědi na své otázky. Nebyl jsem Jacob Black, abych nechtěl vědět, co přesně se stalo. A neměl jsem strach ze své reakce, až bych se dozvěděl, čím si Bella s Nessie prošly, protože to bylo přesně to, čeho se Black bál. Že by přehnaně zareagoval a že by ublížil Belle. A tím pádem i Nessie.

Jenže taky jsem nechtěl vyzvídat, chtěl jsem, aby mi to Bella řekla sama. Aby to byl její hlas, který mi dosvědčí všechny moje chyby, kterých jsem se dopustil. Jenže Bella mě k sobě nechtěla pustit. Sice mi slíbila, že mi dá šanci, abych to napravil, ale za posledních pár týdnů jsem zjistil, že kdykoliv já řeknu ano, tak ona řekne ne.

Ale byl tu Black. A ten se mi z nějakého neznámého důvodu snažil otevřít oči. Zaměřil jsem se opět na něj a zjistil... Že totálně plave ve stereometrii.

„Chceš pomoct?“ zeptal jsem se po jeho dalším duševním výbuchu vzteku nad nesprávným řešením.  

„Ty tomu rozumíš?“ odseknul, aniž by zvednul pohled od knížky.

„Mnohem víc než ty.“ Tentokát po mém sebejistém prohlášení, pohled zvednul.

„Proč bys to dělal?“ zeptal se podezíravě.

„Jen tak.“ Pohodil jsem rameny. Jen tak to rozhodně nebylo. A on to moc dobře věděl.

„To ti nežeru.“

„Mám své důvody,“ přiznal jsem.

„Jaké?“

„Bella.“ Čekal jsem, že se rozesměje. Nebo že si ze mě začne utahovat. Případně, že mě opět nějak v mysli otituluje, ale on jen naklonil hlavu a přimhouřil oči. Sledoval jsem jeho mysl. Vypočítával, teoretizoval a kalkuloval. A vždycky mu vyšlo jediné – ta pijavice pro ni udělá cokoliv.

„Přesně tak,“ odpověděl jsem na jeho domněnku.     

„Takže mi polezeš do zadku, abys to měl dobrý u Belly?“ ujišťoval se.

„Jo,“ odpověděl jsem. Black se zakřenil a s vědomím, že ho slyším, si v duchu zaševelil – tak tohle si vychutnám. Což jsem mu rozhodně nemínil dovolit. Avšak faktem bylo, že mi nic jiného nezbývalo. Tedy, kromě útěchy, že v budoucnu to bude naopak. „Ale nezapomeň,“ varoval jsem ho, „jednoho dne, až budeš chtít vzít Nessie na rande, polezeš do zadku ty mě.“

Když jsme před skoro osmdesáti lety uzavírali dohodu s Ephraimem Blackem, nikdy by mě nenapadlo, že o pár desetiletí později budu jeho pravnukovi vysvětlovat prostorovou geometrii. A už vůbec by mě nenapadlo, že s ním uzavřu další dohodu o tom, že mi pomůže v tom, abych získal zpět svou lásku...

Svět je vážně absurdní místo.  

-oOo-

Vůbec jsem nespala dobře. Polovinu noci jsem se přehazovala na posteli a přemýšlela nad tím, co udělat, abych si usmířila Jacoba zpátky. Jenže jsem věděla, že na něj platí jen čas. A toho jsem měl strašně málo. Prakticky jsem neměla žádný.

Musela jsem nám najít nové bydlení. Musela jsem nás sbalit, přestěhovat se a k tomu se vypořádat s Edwardem a vtíravou myšlenkou, že i když je Leon pryč, neznamená to, že se mnou nemůže manipulovat. Protože ať si byl v Asii nebo v Evropě, tak pořád věděl, kde bydlí moji rodiče. Proto jsem se rozhodla, že za žádnou cenu si nesmím změnit telefonní číslo. Ale bydliště jsem rozhodně změnit musela.

Nad ránem jsem vstala a začala si balit věci do tašky. Ještě jsem sice nevěděla, kam půjdeme, ale tašky jsem mít připravená mohla. Bránila jsem se myšlence, že bych měla vyjít z pokoje, abych si vzala počítač, který jsem nechala v obýváku, a abych si prošla nabídky realitek. Tentokrát to nebyl Jacob, na koho jsem nechtěla narazit.

Edward zůstal celou noc. Věděla jsem to proto, že jeho auto pořád stálo před naším domem. A octnout se s ním sama v jedné místnosti jsem nechtěla. Neměla jsem z něj strach, jen jsem ho prostě nechtěla vidět. Byla jsem z toho všeho už unavená. A vnitřně vzteklá. 

V sedm ráno, kdy jsem z kuchyně slyšela bouchání skříněk a cinkání nádobí, jsem se ale už nemohla schovávat. Vešla jsem do kuchyně a málem zkameněla, když jsem viděla Jacoba  s Nessie sedět u stolu, jak se ládují palančinkami, které chystal Edward. Stál u sporáku, jednou rukou držel pánev, na kterou zrovna dopadala placka, a druhou mazal další palačinku jahodovým džemem. Nessie se s plnou pusou smála a drobnýma ručkama mu tleskala. 

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Edward se zářivým úsměvem. Na odpověď jsem se nezmohla. Mým plánem bylo se ho zbavit a pak poslat Nessie s Jakem na lov, abych já mohla v klidu balit. Snídaně rozhodně v plánu nebyla.

„Sedni si, ať nám nevyneseš spaní,“ vesele mi rukou pokynul k prázdné židli u stolu. Málem jsem mu hystericky odsekla, že on spát přece nemusí, ale pak jsem se sama zastavila. Slíbila jsem mu přeci šanci – on se bude snažit a já nebudu dělat vůbec nic. Což znamená, že nebudu odsekávat. Ale ani chválit.

Když jsem se usadila, položil přede mě talíř s palančinkami. Zamumlala jsem díky a poslušně se do toho jídla pustila.

Nessie se pošťuchovala s Jacobem a Edward kolem nich kroužil s další várkou palačinek. Bylo to směšné. A jako vystřižené z nějakýho bláznivýho sitcomu. Kvůli svému šoku z této bizarní situace jsem si prvně nevšimla toho, jak na sebe Edward a Jacob reagují. Po tom včerejšku bych od Jakea čekala minimálně odtažitost (rozhodně jsem nečekala, že by se Jake nechal od Edwarda nakrmit), ale oni oba se chovali jako by zakopali válečnou sekeru. Což nebylo dobré, tedy dobré pro můj plán.

„Spalas dobře?“ zeptal se mě Edward, když obrátil ve vzduchu další palačinku.

„Jo,“ odpověděla jsem naprosto automaticky a hlavně lživě. A on to věděl, i když to na sobě nedal znát. „Vlastně ne,“ opravila jsem se. Edward přikývnul (opět s úsměvem) a vytáhl z kapsy kalhot klíčky od auta... Které pak hodil Jacobovi; ten je chytl levou rukou.

„Doufám, že máš plnou nádrž,“ pověděl vlkodlak. Nebyla to pichlavá poznámka, spíš přátelské popíchnutí. Což bylo... Děsivé?

„Neboj se, na Mount Seymour a zpátky hravě dojedete.“ Edward se na něj sladce usmál a Jake se zakřenil. O co tu, ksakru, šlo?!

„Kam jedeš?“ zeptala jsem se tiše. Bála jsem se, že Jacob se ke mně bude chovat tak jako včera. Ale podle toho jak se na mě podíval, to vypadalo, že za noc vychladnul.

„My,“ zdůraznil, „jedeme s Nessie na lov,“ odpověděl přátelsky, i když imperativ v jeho hlase jsem znatelně postřehla. „A ty,“ pokračoval, „a tadyhle pija- vlastně Edward,“ ukázal na toho, koho myslel, „sbalíte vaše věci, abyste se s Nessie mohly přestěhovat.“ Tohle se mi vůbec nelíbilo. Byl to sice můj plán, ale z Jakeových úst kapalo až moc velké zadostiučinění, což samo o sobě svědčilo o tom, že odpověď na mou otázku se mi nebude líbit.

„Kam přestěhovat?“

„K pija- Cullenům.“

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 24. kapitola: