Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 32. kapitola

28.11.2015 (09:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3393×

32. kapitola

Když mi Rosalie před necelými pěti dny představila svůj návrh, brala jsem ho jen jako nezávaznou myšlenku. Myšlenku, která mi ale v tu noc nedala vůbec spát. Bylo to vážně tak jednoduché? Obrátit stránku a začít úplně odznova tak, jak to mělo být už předtím? Opravdu to šlo? Jen tak zapomenout na minulost a zeměřit se jen na budoucnost?

Ale ten nápad – další dítě – se mě držel i další den. A ten následující jsem ho už vnímala jako svůj osobní plán. Jako směr, o který jsem žádala Alici, když jsem se jí ptala, co mám dál dělat.

Avšak po dnešní schůzce s Carlislem jsem si opět připadala bezradná. Nejhorší na tom bylo to, že jsem to vlastně mohla čekat. Co se kdy v mém životě stalo tak, jak jsem chtěla, aby se stalo?!

Zoufale jsem zavrtěla hlavou a snažila se soustředit na silnici přede mnou. Do domu Cullenových to byl už jen kousek, ale mě to připadalo jako nekonečná dálka. Silněji jsem sešlápla plyn a vjela do protisměru. Auto, které jsem předjížděla, se mi ve zpětném zrcátku vzdalovalo závratnou rychlostí.

Upíří jed...

Negativní dopad...

Je mi to líto, Bello...

Jak jen tohle řeknu Edwardovi? Protože vlastní svědomí mi nedovolavalo mu to neříct. Jen ta představa, že bych mu to zamlčela a stala se jeho manželkou, aniž by znal můj zdravotní stav, se mi ošklivila.

Svatba.

To byl další směr, kterého jsem se držela. Věděla jsem, že Edwarda potřebuji. Nejen jako matka, ale i jako žena. Už jsem si nedokázala představit, že by se naše cesty opět rozešli a já zůstala s Nessie sama.

Proto jsem požádala Alici, aby nám naplánovala svatbu. Protože já bych ji za deset dní zorganizovat nedokázala.

Když jsem zastavila na příjezdové cestě, Edward stál na otevřené verandě. Čekal na mě. A já se v tu chvíli cítila jako  malá nezodpovědná holka. Odejít z domu, když většina jeho obyvatel byla na lovu, se mi zdál jako dobrý nápad. Nechtěla jsem vyvolávat zbytečné vzrušení kvůli tomu, proč potřebuji mluvit s Carlislem o samotě. A taky jsem spoléhala na Alicinu schopnost.

Vypnula jsem motor a otevřela dveře. V tu chvíli byl Edward u mě. Podal mi ruku a pomohl mi vystoupit. Nic neříkal. Ani se na mě nedíval.

"Doufám, že nevadí..." začala jsem, ale jeho pohled - špatně skrývaný vztek, starost, ale také úleva - mě umlčel.

"Nejsi tu ve vězení," pověděl a zhluboka se nadechl.

"Nechtěla jsem ti přidělávat starosti." Nevesele se uchechtl a zakroutil hlavou, jako by ho mé vysvětlení spíš rozčílilo, než uklidnilo. Odmítala jsem cítit vinu; jak sám řekl - nebyla jsem tu ve vězení. „Co?“ zeptala jsem se.

„Bude to takhle i potom?“ Jeho otázka mě zmátla. Potom? Po čem?

„Nerozumím.“

„Po svatbě,“ upřesnil. „Bude to takhle i potom, co složíme sliby? Že se sebereš a odjedeš pryč, aniž bys někomu něco řekla?“ Nechápavě jsem na něj zírala.

„Byl jsi s Alicí, myslela jsem-“

„A to je právě ono! Proč se spoléháš na Alici a ne na mě?!“ Vina mě donutila sklopit hlavu. Edward na mě nekřičel, jen se ptal. Zoufalým hlasem. Chladné prsty mi přejely něžně po tváři. „Proč mi nevěříš?“ zašeptal. Chtěla jsem zaprotestovat a říct mu, že mu věřím, ale umlčel mě svými dalšími slovy. „Proč mě k sobě nepustíš? Proč mě nenecháš převzít všechnu tu zátěž, která tě tíží?“ Obě ruce mi zapletl do vlasů a přitáhl si mě k sobě, chladné čelo si opřel o to mé. „Jednou jsi mi řekla, že chceš být taky superman. Stala ses jím skoro na dva roky. To je čtyřikrát tolik, než jsem jím byl já.“ Hlasitě jsem polkla a odvrátila se od něj. Nechápal, jak těžké to pro mě je – nechat vše na něm.

Doteď jsem neměla na koho se spolehnout. Ano, měla jsem podporu Jacoba a Rachel, kteří se mi snažili pomoct. Avšak ve finále se ta pomoc vždy točila kolem Nessie. Ne, že bych jim za to nebyla vděčná, ale už jsem si zvykla na to, že každou ránu, kterou schytám, si musím vyléčit sama.

„Je Alice uvnitř?“ Záměrně jsem změnila téma. Ještě jsem mu to nedokázala vysvětlit. Nedokázala jsem mu říct o tom, jak moc bych mu chtěla absolutně věřit, ale že to nejde jen tak ze dne na den. Nemluvě o té novince, kterou jsem ještě potřebovala strávit. Edward přikývnul a nechal mě jít; své zklamání a frustraci neskrýval.

-oOo-

Pevná mužská ruka se stočila do pěsti a rázně dvakrát zaklepala na bílé dveře. Po chvilce se ozvaly rychlé kroky a dveře se otevřely. Mezi nimi se objevil Charles Swan. Za poslední dva měsíce, co ho Alice viděla naposledy, jeho tvář o dost zestárla. V obličeji se mu vytvořilo spousta vrásek, které nebyly od smíchu, ale od zoufalých starostí. Ve vlasech se mu objevilo i pár šedin. Ne, tohle nemohla být vize blízké budoucnosti.

„Wille? Co se stalo?“

„Charlie, můžu jít dál?“ zeptal se muž.

„Co se stalo?“ zopakoval Bellin táta. Willa, jak toho muže oslovil, dál nepozval. Dotyčný nahlas polkl a zřejmě přešlápl z jedné nohy na druhou, podle toho jak se obraz trochu pohnul a vzápětí zastavil.

„Tvá dcera-“

„Bella? Co je s Bellou?!“ Charlieho obličej naplnila čirá hrůza.

„Je mrtvá.“ Charlieho oči zalily slzy. Vize zmizela těsně před tím, než Charlie vydechl tiché ne.

-oOo-

Když jsem Alici požádala o zorganizování svatby, věděla jsem, že to bude dobré rozhodnutí. Nejen, že zvládla zařídit vše potřebné, ale také pochopila, že nechci nic pompézního a světoborného. Striktně se řídila zdravým rozumem a tím, o čem si myslela, že opravdu ocením – jednoduchostí.

Proto mě překvapilo, když v jejím šatníku nevysely jen jedny šaty.

„Nevěděla jsem, které se ti budou víc líbit,“ vysvětlila. Nemyslím si, že to nevěděla. Spíš mi chtěla ukázat, co bych mohla mít, kdybych ještě chvíli počkala.

Ty první šaty byly dokonalé. Naprosto přesné. Byly to šaty, které bych si vybrala, kdyby mě tenkrát neopustil… Ale bohužel jsem měla na zádech dost ošklivou podlitinu, která by pod tou krajkou byla vidět. Nemluvě o obvazech, které mi stahovaly hrudník kvůli zlomeným žebrům.

„Tyhle,“ ukázala jsem na druhé šaty. Byly taky bílé, s dlouhým rukávem, ale postrádaly krajku a jakoukoliv jinou ozdobu. Byly prosté, bez výstřihu, s řadou perlových knoflíčků, které se zapínaly vysoko ke krku. Byla jsem si jistá, že skryjí všechna má zranění.

„Určitě? Opravdu se ti tyhle líbí víc?“ Dívala se na mě se zvednutým obočím, jako by se opravdu ujišťovala, že to myslím vážně. Přitom jí muselo být naprosto jasné, že lžu.

„Budou vhodnější,“ odpověděla jsem.

„Na to jsem se neptala.“

„Alice,“ povzdychla jsem si. „Netlač na mě.“ Chvíli mě upřeně sledovala a já se snažila nedát nijak najevo, jak moc bych si přála, aby to všechno bylo jinak.

„Jak si přeješ,“ nakonec přikývla a tiše odešla.

Zůstala jsem stát před zrcadlou skříní a ještě jednou si prohlédla oboje šaty. Mezi nimi jsem zahlédla svůj odraz. Vypadala jsem strašně. Vlasy jsem měla zplihlé a pod těžkou vrstvou make-upu prosvěcovaly modřiny. Jediná rána, která se mi už zacelila, byla ta na rtu. Bylo mi ze sebe samotné zle.

Proč si odpírám to, co bych mohla mít? Proč si šlapu po štěstí? Vždyť Leon je mrtvý. Elisa se ke mně nepřiblíží, protože by to Cullenovi nikdy nedopustili. Tak proč odmítám přijmout to, co si po tom všem zasloužím?! Proč musím být tak tvrdohlavá?! Proč to prostě nehodím za hlavu a nenechám Edwarda, aby mě miloval. Abych já milovala jeho?!

Proč?!

Věděla jsem, že takhle to už dál nejde. Že je to jen otázka času, kdy se Edwardova frustace projeví naplno a já ho opět odmítnu. A právě to byl ten paradox – že poté, co udělal to, o co jsem ho už dlouho žádala – o zabití Leona -, jsem mu nebyla schopná padnout do náruče a zapomenout na všechno to špatné. Myslela jsem si, že jen potřebuji čas. Že to přejde. Samo. Pravdou ale bylo, že čím víc se blížila naše svatba, tím víc jsem se cítila pod tlakem. A vůbec tomu nepomáhalo to, že se mi začalo stýskat po Nessie.

„Sakra, sakra, sakra,“ mumlala jsem si pro sebe, když jsem si uvědomila, že všechno to, co cítím, jsem si zavinila sama. Tak moc jsem chtěla nějaký plán, nějakou jistotu, že jsem si nevšimla, že se za tu rádoby kontrolu jen schovávám.

Rukou jsem přejela po krajce šatů, které jsem si nevybrala, protože by nebyly vhodné, a zároveň zavřela oči, abych zahnala slzy, které se mi v nich nahromadily. Edwardovu přítomnost jsem vycítila ještě před tím, než se mě dotknul. Stál těsně za mnou, chladnými dlaněmi mi zlehka přejížděl po pažích. Dával. Vždycky jenom dával. A já sobecky brala.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem.

„Za co?“ Jedním pohybem jsem se otočila čelem k němu.

„Za to, že tě využívám.“

„Bello-“

„Pšt!“ Přiložila jsem ruku k jeho ústům a tak ho umlčela. „Sám víš, že to je pravda. Kolikrát jsem ti řekla, že tě nemiluji. A stejně jsi tady a snažíš se mi pomoct. Kolikrát jsem tě už od sebe odstrčila a ty ses stejně vždycky vrátil. Měl si pravdu, víš? Dneska ráno, když jsi řekl, že se spoléhám na Alici. Je to tak. Spoléhám se na ni, protože vidí budoucnost. Zatímco já se ji jen snažím vidět.“

„Bello-“

„Víš, proč jsem ti řekla ano? Ještě před tím, než se objevil Chester?“ Lehce zakroutil hlavou a mezi obočím mu vyskočila starostlivá vráska. „Kvůli Nessie. Kvůli tomu, že si to přála, abychom my dva byli spolu. Nebylo to kvůli mně, nebo kvůli tobě, ale kvůli ní. A to není fér. Ani k jednomu z nás.“

„Chceš tu svatbu zrušit?“ zeptal se.

„Já nevím,“ přiznala jsem. „Já opravdu nevím. Ty by sis mě chtěl vzít? Po tom všem?“

„Moc dobře víš, že ano.“

„Tak jo.“ Přikývla jsem.

„Tak jo?“ Mátla jsem ho, to jsem poznala z jeho výrazu.

„Ty mě budeš vždycky milovat, že ano?“ ujišťovala jsem se. „I kdybych se změnila, nebo udělala něco neodpustitelného. Pořád bys mě miloval, že ano?“

„Ano.“ Jeho hlas byl pevný a rozhodný. „Pro mě není cesty zpět.“

„Dobře.“ Opět jsem přikývla. Jeho ujištění bylo přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Byla úleva vědět, že i kdybych se nechala proměnit a pak někoho v návalu žízně zabila, jeho city ke mně by to nezměnilo.

„Byla jsem za Carlislem,“ pověděla jsem po chvilce. Na moment jsem zaváhala a hledala správná slova, protože jsem nevěděla, jak mu to říct. Ale hlavně jsem nevěděla, jak mu vysvětlit to, co jsem se od jeho otce dozvěděla. „Chtěla jsem… Chtěla jsem vědět, jestli můžu mít děti.“ Edward přestal na okamžik dýchat; úplně zkameněl. Jeho pohled oproti tomu vyzařoval tisíc emocí.

„Proč?“ vydechl. Proč?! Protože tu myšlenku na další dítě mi vnutila tvá sestra, což nebylo to nejhorší. Ne, nejhorší bylo to, že to napadlo ji, a ne mě samotnou.

„Abys to taky mohl zažít,“ vysvětlila jsem. Opět byl zmatený. A opět jsem za to mohla já.

„Co abych mohl zažít?“ Jeho hlas byl sice tichý, ale tu naději, která v něm zněla, nešlo neslyšet.

„První úsměv, první slůvka, kroky-“

„Oh, Bello.“ Jeho rty do mě narazili silněji, než kdy před tím. A já dokázala myslet jen na to, že jsem mu neřekla vše a že další dítě už nikdy nebude. Tedy dítě, jehož matkou bych byla já.

„Nemůžu mít děti,“ zašeptala jsem v momentě, kdy se naše ústa od sebe odlepila. Oba jsme do té chvíle zhluboka dýchali, ale jakmile jsem vyložila karty na stůl, Edward dýchat přestal. A zkameněl.

„Cože?“ zamumlal. Oči měl stále zavřené.

„Nemůžu mít děti,“ zopakovala jsem. „Carlisle mi dělal testy a zjistil, že jsem neplodná.“ Po slepu si Edward opřel čelo o to mé. Jeho výraz nedal najevo žádnou emoci, ale já věděla, že jsem ho ranila. Falešná naděje je kolikrát bolestivější než lež.

„Dobře,“ přikývl po chvilce a otevřel oči. Byly jasné a smířené. „Tak jo.“

„Tak jo?“ Byla jsem zmatená – on to jen tak přijal? Na okamžik jsem si přála, aby mi to nějak vyčetl, ale pak jsem si uvědomila, že pro něj není cesty zpět. Neexistuje nic, co by ho přinutilo mě přestat milovat.

„Jo, máme Nessie.“ Důrazně přikývl, v jeho hlase nebyla jediná pochybnost. „Ta kolikrát vydá za dvě děti.“

-oOo-

Jak jsem si kdy mohl byť na okamžik myslet, že by mě další dítě mohlo udělat šťastnějším? Tahle otázka mi běžela hlavou celou tu dobu, co jsme s Nessie tančili uprostřed louky za naším domem, kde se odehrávala naše svatební hostina. Samozřejmě bych byl rád, kdybychom s Bellou mohli mít další dítě, miloval bych ho stejně jako miluji Nessie, ale to, že máme jen ji, neubírá nic tomu pocitu, který právě mám. Jsem ženatý muž. Mám krásnou, silnou ženu a roztomilou dceru, které budu ochraňovat po zbytek věčnosti. Nic víc nepotřebuji.

„Ještě,“ žadonila usmívající se Nessie. Držel jsem ji v náručí, protože nestíhala rychlost mých otoček, když jsme tančili na starý rockenrollový hit. Líbilo se jí to a strašně se u toho smála, i když za posledních deset minut už dvakrát zívla.

Byl to pro ni dlouhý den. Včera se vrátila s Esmé a s Jasperem ze Států, kde má matka s bratrem koupili nový dům kousek za Seattlem. A dnes byla svatba.

Nikdy nezapomenu na Bellin hlas, když  řekla své ano. Byla si tímto krokem naprosto jistá. A to i přesto, že se obřad konal v našem obýváku a tvář ji halila tuna make-upu, který skrýval její modřiny, a šaty, které ji pokrývaly od krku až po kotníky.

Dokonce i svatební oběd, který se musel kvůli soudci, jež nás oddával, konat v jídelně, nebyl tak strašnou záležitostí. Tři sousta, které jsme každý pozřel stačily k tomu, aby věřil, že jsme všichni jen lidé. Hlavní zásluhu na tom měl samozřejmě Jacob, který se chopil společenské diskuze, při níž si cpal všechno možné do úst.

Ale jakmile soudce opustil náš dům s tlustou obálkou a velkou výslužkou, mohli jsme se přestat přetvařovat a přesunout se na zahradu, kterou teď osvětlovala malá světýlka, pověšená po jejím obvodu. Trochu mi to připomínalo stužkovací večírek, na kterém jsme s Bellou kdysi tančili.

„Dej mi ji,“ pověděla Rosalie a pomalu přistoupila ke mně, aby si vzala usínající Nessie do náruče. „Půjdu ji uložit.“ Opatrně, tak abych Renesmé co nejméně probral, jsem ji jí předal. Nessie jakmile zjistila, že ji už nechovám, trhla hlavičkou, až ji málem odletěla korunka, která jí ladila s náramkem a řetízkem. Když se Alice nemohla pořádně vyřádit na Belle, tak se alespoň vyřádila na naší dceři, to byla její slova, ne moje. Podle mě Bella ale vypadala nádherně.

„Na co ještě čekáš?“ Emmett do mě drcnul ramenem, když jsem mu nevěnoval pozornost a sledoval Rose, jak odnáší Nessie do útrob našeho domu. Jeho otázku jsem záměrně ignoroval stejně jako zvířené myšlenky, které se mu motaly v hlavě.

„Chtěl jsem s tebou mluvit, víš?“ Jasně, že víš – mohl sis to přečíst v mý hlavě.

„Vím,“ přitakal jsem.

„Takže taky víš, o čem jsem chtěl s tebou mluvit.“

„Jo.“

„Ale pak jsem usoudil-“

„Já vím, Emmette. A vážím si toho.“

„Jo, no. To je jedno, stejně ti to řeknu.“

„Dobře.“ Věděl jsem, o co mu šlo a opravdu jsem mu byl vděčný, že se nakonec odhodlal si se mnou promluvit. A tím důvodem nebylo to, že kdysi on hledal radu u mě, ale to, že za nějaký čas to budu já, kdo ho bude prosit o pomoc.

„Nelituj ji. Netlač na ni. Nenuť ji. A když bude chtít, tak do toho jdi. A když ti pak řekne stop, tak přestaň. To je to jediný, co ti můžu poradit. Oba nasekáte spoustu chyb a oba si musíte projít několika zhrouceními. Ale všechno to, co přijde – slzy, vztek, hořkost -, to je to, co vám pomůže se dostat dál. Vidíš, kam to dostalo mě a Rose?“

Útrpně jsem zavřel oči, před obrázkem, který mi podsunula jeho mysl, jenže on se tím nijak netrápil a dál šeptem pokračoval v našem hovoru.

„To, že jsme já a Rosalie s naším fyzickým vztahem tak expresivní je proto, že jsme hrdí na to, že jsme překonali její minulost. A i když to někteří z vás nechápou, tak si myslím, že ty to brzo pochopíš.“ Anebo možná později.

Jeho pohled sklouzl na Bellu, která si neklidně žmoulala šaty v rukách. Byla nervózní a její oči těkaly mezi mnou a autem, kterým jsme měli odjet na naše dvoudenní líbánky.

Ano, já vím... Osm měsíců je moc dlouhá doba. Ale jak jsem řekla – tuhle povídku (stejně jako ostatní rozepsané povídky) dopíšu. A navíc, když se VHN dostalo do Síně slávy, za což moc děkuji administrátorům, tak je to skoro povinnost.

Už nás čeká jen poslední kapitola a epilog.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 32. kapitola: