Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 4. kapitola

19.07.2012 (15:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 5599×

4. kapitola

Stála jsem ve větším pokoji, který osvětlovala malá lampička na nočním stolku. Renesmé tiše spinkala na bílé posteli s pomněnkovou přikrývkou. Byla klidná. Ale co bylo mnohem důležitější pro mě – byla v bezpečí. Na její tvářičce jsem nenašla jediný náznak bolesti, či strádání. A že jsem měla obrovský strach, aby jí nějak neublížili. Možná bych měla Leonovi poděkovat, napadlo mě těsně před tím, než jsem se okřikla. Ne! To on je ten, kdo nás ohrožuje! Vlk v rouše beránčím.

To, že je Nessie tady a že se nejedná jen o jeho další nechutný žert, či podvod, jsem věděla ještě před tím, než jsem otevřela dveře do tohoto dětského království. Srdce mi obalil ten bolestně svíravý pocit, že nejsem dostatečně rychlá, abych byla ihned u ní. Zároveň s tím se mi ale mnohem lépe dýchalo.

Takhle jsem dříve vnímala Edwarda. Vysoká frekvence tepu, která volala jeho jméno a dech osvobozený od žalostné křeče, kterou způsobovala jeho nepřítomnost.

Ale teď to bylo jiné. Silnější. Intenzivnější. A děsivější.

Bylo po půlnoci. A i když jsem bytostně prahla po tom, abych mohla Nessie obejmout, cítit její křehké tělíčko v náručí, přivinout si její ruku k obličeji a nechat se tak pohltit jejími zážitky, otázkami a pocity, neudělala jsem to. Vystrašilo by ji to a já ji rozhodně nechtěla znepokojovat. 

Navíc mi Leon slíbil, že za mnou přijde, jakmile si něco vyřídí s Dianou. Ta, při našem příchodu, seděla na velkém gauči. Když mě spatřila, rychle vstala a rozešla se ke mně, hrůzu a strach vepsané ve tváři. Z jejího postoje bylo patrné, že se mě chce dotknout, nabídnout rameno a útěchu. Ale Leon jí v tom zabránil. Zatarasil jí cestu vlastním tělem. A když se ho snažila obejít, prudce ji chytil za ruce a nepustil ji ke mně. Nenávistně si ho měřila a snažila se mu vysmeknout. Ale marně.

„Jdi po schodech, první dveře vlevo,“ řekla. Neváhala jsem ani chvilku.

Ten pokoj byl vším, co jsem si nemohla dovolit. Vším, co jsem jí nedokázala dát. Bílý, čistý nábytek s dívčími motivy. Měkký koberec, poličky plné hraček a panenek. Jedna skříňka s dětskými knížkami a stropní světlo ve tvaru leknínu. Byla to moje noční můra. Byl to můj sen, Nessiein ráj.

„No, není nádherná?“ Leon se z ničeho nic objevil za mnou. Lekla jsem se. Když jsem se na něj podívala, usmíval se. Oči mu žhnuly radostí a mně se udělalo zle. Při vzpomínce na něj a jeho pohled, kdy jsem před ním klečela, se mi ruce sami zatnuly v pěst. Cítila jsem náhlý příval adrenalinu, sílu, která se mi rozpínala po těle. Vkročila jsem mezi něj a postel, ve které spala moje holčička. Nedovolím mu, aby se k ní přiblížil.

„Nech ji být.“ Zarazil se a po chvilce, kdy si uvědomil, že ho k ní opravdu nepustím, se jeho výraz změnil - odrážel ten můj. Tvrdý a nekompromisní. Dlouze se na mě zadíval, oči přimhouřil do výrazného varování. Jdi mi z cesty! přikazoval.

Ale já neustoupila ani o píď.

„Isabello,“ šeptnul skrz zatnutou čelist. „Ty nevíš, s kým si zahráváš.“ Ne, ani tohle mě nedonutilo uhnout pohledem. Dnes už toho bylo dost. Nepohnula jsem se, jen jsem stála naproti němu, zpříma jsem mu oplácela ledový pohled.

Jeho ruce se náhle objevily na mých bocích. Silně je stiskl, cítila jsem jeho prsty, nehty mi postupně zarýval přes tenkou látku hedvábí do kůže.

Ne, neuhnula jsem.

„Máme dohodu,“ vydechla jsem. Přitom jsem se snažila skrýt bolestný podtόn v mém hlase. Jeho stisk bolel.

„Opravdu?“ zeptal se výsměšně s hlavou skloněnou k jedné straně.

„Říkal jsi-“

„Že vždycky dostanu to, co chci,“ přerušil mě a prudce mě otočil zády k sobě. Přitáhl si mě blíž, ruce pevně obtočil kolem mých loktů.

„Vyber si, Isabello,“ šeptal mi do ucha. „Dej mi to, chci, nebo se s ní rozluč.“

„To přece nemůžeš!“

„Ale můžu. Mám tě v hrsti, Isabello. A ty to víš.“ Jeho slova, ač je pronesl klidným šeptem, se zdála příliš hlasitá. Křičela, vtírala se a dotírala na mě. Už dříve mi představil svou teorii o tom, jak jsem k Renesmé přišla. Zahrnovalo to spoustu nechutných a zvrácených událostí, které mu ale perfektně hrály do karet

Otčím s pedofilními sklony? Týraná Renée? Zkorumpovaný Charlie?

Nevyvrátila jsem mu to. Nemohla jsem si dovolit dát mu byť i jen malinkou záminku k tomu, aby si prověřil kluka, s kterým jsem chodila na střední. Bylo to zoufalé, kruté ale hlavně bezpečné. Pro mě i Nessie.

„Ale abys neřekla, že jsem ti nedal na výběr, můžeš se rozhodnout.“ Tázavě jsem se na něj ohlédla. Mám možnost volby?

Na chodbě, kam mě odvedl, mi dal do ruky hnědou obálku, když jsem ji otevřela a prohlédla její obsah, málem jsem ji odhodila, jakoby mě uštkla.

Na světlém linoleu ležela malá holčička, podobala se Nessie. Oči měla převázané šátkem a ruce spoutané nad hlavou. Byla nahá. Na dolní straně té fotografie byl vidět ztopořený penis.

„Buď tohle, nebo toto.“ Leon mi do ruky vrazil nějaké papíry. Nepodívala jsem se na ně, nejdříve jsem pohledem zkontrolovala Nessie. Ochranitelsky jsem si stoupla do dveří pokoje, ve kterém spala.

Když jsem otevřela první list, hleděla jsem na rodný list Renesmé Swanové. Podle něj, jí byly tři roky. A její máma jsem byla já – Isabella Marie Swanová.

Další dokument byl registrací u dětského lékaře. A další byl cestovní pas. Poslední dva byly pro mě – řidičák na mé jméno a na Marii Masenovou.

Nebylo co rozhodovat. Pro matku není většího zdroje síly a současně největší slabinou, než-li jejího dítěte.

„Co chceš, Leone?“ zeptala jsem se přiškrceně. Usmál se a natáhl se po mně.

„Pro začátek tohle.“ Otočil mě k sobě zády.

Pak mi vyhrnul šaty.

-oOo-

Duben 2010 - současnost

Už je to osmnáct měsíců, co jsme odešli z Forks. Bella by touhle dobou měla mít po prvním zkouškovém období na vysoké škole. Možná že právě teď v tuto chvíli je někde venku se svými přáteli a slaví svůj úspěch. Baví se a směje. Užívá si to, co bych jí já dát nemohl, protože věčné studium nepřináší ty správné pocity štěstí a radosti, jako když jste člověk. Pro nás to je jen další malý zdar z milionu budoucích.

 S rodinou jsme se přestěhovali do severní Kanady, kde jsme si začali opět hrát na lidi. Carlisle tradičně nastoupil do nemocnice, Esmé zůstala doma jako matka v domácnosti a já s mými sourozenci jsme nastoupili na místní střední školu.

Prvních pár měsíců jsme ale nedokázali fungovat. S Bellou jako bychom opustili i část našeho já. Alice na mě byla naštvaná, protože jsem jí zakázal sledovat Bellinu budoucnost. Jasper se mnou kvůli mým pocitům nedokázal vydržet v jedné místnosti. Emmett smutnil po Belle jako po svojí malé nemotorné sestře. Rosalie byla vzteklá, protože se Emmettovi stýskalo po někom, koho ona nesnášela. Esmé byla smutná z nás všech a Carlisle zase proto, že byla smutná Esmé.

Nakonec jsme to ale překonali. Jenže tu pomyslnou harpunu s pěti hrotem jsem si z hrudníku vytáhnout nedokázal. A ve chvílích, jako byla tato, mi ta rána cukala o to víc, protože jsem si dovolil vzpomínat. Doma a hlavně ve společnosti Jaspera jsem na Bellu nikdy nemyslel. Už tak jsem své rodině způsobil dost trápení a bohatě stačilo to, že jsem neustále pátral po Viktorii…

Měl jsem plán. V prvé řadě jsem se musel zbavit té rusovlasé upírky. Její stopování mi ze začátku bránilo v tom, abych se chtěl vydat zpátky do Forks. Jenže ona mi stále unikala. Dokonce ani Alice ji nedokázala vyhledat ve svých vizích. Poslední stopa mě zavedla do Jižní Ameriky. Tam jsem ji ztratil nadobro.

A tak jsem se vrátil ke Carlisleovi. A k našemu obvyklému bytí. Před ostatními jsem předstíral, že je vše v pořádku, že to zvládám. Jen Alice jsem neoblafl. Znala můj plán. Věděla, že za patnáct let ji požádám, aby si vyvolala vizi o Belle. To, abych věděl, kam mám jít, abych se mohl z dálky podívat na to, jak se má. Svým způsobem jsem se těšil. Až uvidím její tvář, zkrásněnou mateřskými vráskami. Až zaslechnu smích jejích dětí. Až nahlédnu do mysli jejího muže, kterého budu nenávidět a zároveň mu v duchu děkovat.

A pak, protože Bella bude mít rodinu a já budu jen zastrčená vzpomínka na její dospívání, která její rodinu nikdy nerozbije, se budu držet v jejím dosahu. Budu jí tajně pomáhat a chránit. Stejně tak i její ratolesti a manžela. A jednoho dne, až se naplní její čas, ji doprovodím na druhý břeh, kde se naše cesty navždy rozdělí. Ona půjde tam, kam si zaslouží - do nebe. A já budu zatracen, vděčný, že jsem směl alespoň na tu poslední pouť jít s ní.

Ano, byl to dobrý plán. I Alice to věděla. Proto mi ho nerozmlouvala.

„Ne! Neměli bychom mu o tom říkat!“ Vracel jsem se z lovu, když jsem uslyšel rozčilený hlas Rosalie.

„Ale proč ne? Tohle přece není to, co chtěl,“ namítala Alice.

Vtrhl jsem do dveří a sledoval ty dvě, jak stojí naproti sobě a zuřivě se měří pohledem. Naposledy se pohádaly před půl rokem a to jen kvůli tomu, že Alice s Emmettem zmínili Bellu v souvislosti s nějakou historkou o červenání se.

„Co komu nemáte říkat?“ zeptal jsem se. Ostatní stáli tiše kolem nich a pozorovali je, připraveni kdykoliv zasáhnout, kdyby se hádka změnila ve rvačku. Když mě spatřili, strnuli a podívali se jeden po druhém.

„Tys věděla, že nás přistihne!“ obvinila Rose Alici, která se jen škodolibě usmála.

„O co jde?“ zeptal jsem se a podíval se na všechny členy mé rodiny. Carlisle uhnul pohledem. Esmé propalovala špičky svých bot a Emmett s Jasperem dělali, že tu nejsou.

„Tak?“ Rosalie se na mě otočila s kamenným výrazem.

„Není to nic důležitého,“ lhala mi a pak se posadila ke svému manželovi.

„Nic důležitého?!“ vylítla Alice. „To, že jsme zřejmě zkazili jeden lidský život, není důležité?!“

„O čem to mluvíte?“ Moc jsem jim nerozuměl. Mlčeli.

„O Belle,“ řekl Carlisle po chvíli. Rose na něj zasyčela. Nato jí Esmé darovala varovný pohled. Rána v hrudníku mi opět zacukala. Nevěděl jsem co říct. Pokud se jednalo o Bellu, věděli, že o ní nedokážu s nikým mluvit. Opustil jsem ji proto, že se mnou byla jen v nebezpečí. Nechat ji žít její lidský život bylo to nejlepší, co jsem pro ni mohl udělat.

„Edwarde,“ Esmé mě vzala chlácholivě kolem ramen a vedla mě k pohovce. Jasper se přesunul na druhou stranou stranu místnosti, co nejdál ode mě. Přesto mě soucitně sledoval. „Emmett se o ní dozvěděl náhodou,“ zašeptala. Podíval jsem se na svého bratra a čekal, co mi poví. Neusmíval se. Ani jeho myšlenky nejevily jedinou známku vtipu.

„Viděl jsem ji v televizi.“ Přikývl jsem. Tohle přece nic neznamenalo. Mohla být v jedné z těch reportážích o úspěšných studentech, kteří získali místa na prestižních stážích v zahraničí.

„Vyhrála Cenu M&S,“ dodal sklíčeně.

„A?“ zeptal jsem se zmateně. O takové ceně jsem sice nikdy neslyšel, ale každé ocenění se přece uděluje za dobře odvedenou práci. Pocítil jsem náhlý závan hrdosti. Bella byla skvělá ve všem, co dělala. A teď jí to někdo dal najevo.

Emmett se zhluboka nadechl, ale nepokračoval. Složil si obličej do dlaní a v myšlenkách si zoufal.

„Emmette?!“ Byl jsem netrpělivý. Svým způsobem mě vyděsil. Pokud mu – Emmettovi, který nezkazí žádný vtípek a na všem vidí jen to dobré – tohle nepřijde směšné, tak je něco hodně špatně.

„Tuhle cenu dostávají… herečky,“ vysvětlil mi Jasper s malým zaváháním. Takže Bella studuje herectví? Tohle bych do ní nikdy neřekl. Vždyť neuměla lhát, natož něco předstírat.

„Tak to je dobře, ne?“ Všichni se nervózně ošili. Kromě Rosalie. Ta vypadala, jako by se jí tato konverzace vůbec netýkala.

„No,“ začal Carlisle. „Vlastně to dobře není.“ Posadil se naproti mně a zoufale se podíval po ostatních. Já byl zmatený čím dál tím víc – pokud to není dobře, tak to znamená, že je Bella špatná herečka a tu cenu dostala za hrozný výkon.

„Ta cena je něco jako Zlatá malina?“ Carlisle zakroutil hlavou.

„Uděluje se hercům za účinkování v-“

„Ve filmech pro dospělé,“ přerušila ho Alice a přehlušila tak jeho myšlenky, které použily jiné slovo.

„Cože?!“ Nevěřil jsem jim. Bella by tohle nikdy neudělala. Jesicca Stenleyová, Lauren Malloryová a pár dalších z forkské střední by k tomu neměly daleko. Ale Bella?! Moje Bella?!

„Včera v noci jsem se koukal na zápas a o přestávce jsem přepínal programy a na jednom z nich předávali tyhle ceny. Bella byla zrovna na pódiu.“ Emmett se mi nedíval do očí.

„To není možné,“ odporoval jsem chabě. Jenže jeho vzpomínky na včerejšek se mi promítaly v hlavě v přímém přenose.

„Je mi to líto,“ ozval se Carlisle. Nečekal jsem, až dořekne větu, vběhl jsem do svého pokoje a okamžitě sedl k počítači.

Isabella Swanová, zadal jsem do vyhledávače. Potřeboval jsem se přesvědčit na vlastní oči. Někde se přece o ní musí psát, pokud vyhrála to ocenění.

„Vystupuje jako Marie Mason,“ špitl Emmett za mými zády. 

Lidičkové, strašně moc děkuju za hlasy v anketě. Vůbec jsem si netroufla ani doufat, že by se tato povídka kdy umístila v tabulce. Přece jen to téma není zrovna něčím, o čem se lehko čte (a taky píše, to můžu odpřísáhnout). Takže ještě jednou moc děkuji.

Jinak co se týká frekvence přidávání kapitol. Teď přes prázdniny to bude bída, protože jsem většinu léta na chalupě v Orlických horách a, ne, nemáme tam zapojený internet. Takže další díl přibude až po 20. srpnu (to se opět vracím do Brna, protože mimísek musí na očkování). Ale počítám, že od září by povídka mohla přibývat rychleji. 

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 4. kapitola: