Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 16. kapitola

08.07.2012 (19:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3342×

Stála jsem uprostřed kuchyně, plakala a pořád mi nedocházelo, co se to vlastně stalo. V hlavě mi nepříjemně hučelo a cítila jsem se, jako kdyby mě někdo kopl do břicha. Všechno ve mně se otřásalo pod návalem vzlyků, které naplňovaly hrobové ticho našeho domu. Nemohla jsem popadnout dech a nedokázala jsem se smířit s tím, že je pryč. Proč se k ní vracel, když ji nemiluje? Kdyby s dětmi odjel, za chvíli by si zvykly. Proč mi sliboval hory doly, když nic z toho nesplnil? Ze země jsem sebrala boty, oblékla si bundu a vyšla z domu. Proběhla jsem zahradou k lesu a šla k místu, které jsem tak milovala. Lavička z borovice. Přes slzy jsem neviděla na cestu, ale nakonec jsem dorazila tam, kam jsem měla namířeno, a zhroutila se mezi větve a listí. Plakala jsem a cítila, jak všechno ve mně umírá. City opustily mé tělo ve chvíli, kdy odešel.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale pořád jsem plakala a třásla se. Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, žádné rozumné vysvětlení jeho činu mě dostatečně nepřesvědčilo o tom, že udělal dobře. Miloval své děti, ale kdyby chtěl, mohl udělat to, co se patřilo v dané situaci. Nemiloval ji, neměl ji rád. Z kapsy jsem vyndala kapesník a na zem spadl můj telefon. Shýbla jsem se pro něj a chtěla ho vrátit zpátky do kapsy, ale najednou mě napadl bláznivý nápad, který jsem měla ihned zavrhnout. Já však vytočila jeho číslo, přiložila telefon k uchu a nadechla se. Muž na druhém konci hovor přijal a já otevřela pusu. Nic kromě vzlyku se neozvalo a já začala pochybovat o tom, zda to byl dobrý nápad. Povzdychla jsem si a otřela si tváře.

„Přijď, prosím,“ žadonila jsem a znovu vzlykla. Na druhém konci se nic neozvalo a já propadla totálnímu zoufalství.

„Prosím, já to sama nezvládnu,“ zkoušela jsem to dál a doufala, že mé prosby ho přinutí za mnou přijít. Na druhém konci se ozvalo povzdychnutí následované průvanem.

„Kde jsi?“ zeptal se a já se oddychla.

„Věřím, že mě najdeš,“ odpověděla jsem a hovor ukončila. Vysmrkala jsem se, snažila se trochu uklidnit a promýšlela, co mu řeknu. Ví, co jsem provedla? Za mými zády praskla větvička a já se polekaně otočila. Pohlédla jsem do jeho zlatých očí a podle jeho výrazu mi došlo, že to ví. Nenávistně si mě měřil a ani se mi nepodíval do očí.

„Je mi to líto,“ začala jsem, ale on se jen posměšně zasmál se a založil si ruce v bok.

„Je moc pozdě na lítost,“ oponoval mi a já mu musela dát za pravdu.

„Edwarde, nikdy jsem nechtěla, aby to takhle dopadlo,“ omlouvala jsem dál svoje činy, ale on se na mě rozzlobeně podíval a nechal ruce viset podél těla.

„Co sis myslela? Že na to nikdy nepřijdeme? Proboha, jsme upíři, my víme všechno,“ křikl a ani se nepozastavil, když odhalil svoji pravou tvář. Věděl, že už mi to řekl.

„Já tvého otce miluji, nechtěla jsem nikomu ublížit,“ také jsem křikla a pozorovala jeho pobavený obličej.

„Ty jsi opravdu myslela, že vám to vyjde? Že kvůli tobě opustí rodinu?“ zeptal se a já zakroutila hlavou. Když jsem byla s ním, na nic takového jsem nemyslela.

„Myslel jsem, že jsi normální a slušná, proto jsem se do tebe zamiloval. Doufal jsem, že spolu prožijeme něco hezkého, ale teď je mi z tebe zle,“ pověděl pevným hlasem a já ucítila, jak mě jeho slova bodala do srdce. Bolestně jsem se chytila za břicho a cítila, jak ztrácím pevnou půdu pod nohama. Svět se se mnou zatočil a já padala k mokré zemi. Jeho ledové dlaně mě však včas zachytily a já se posadila na kmen. Po tvářích mi tekly nové slzy a já znovu zavzlykala. Vedle mě se ozvalo tiché povzdychnutí.

„Proč? Proč on?“ zeptal se mě a já zakroutila hlavou.

„Lásce nikdy neporučíš,“ vysvětlila jsem mu a nohy si složila pod bradu. Dívala jsem se na hnědou zem a otřásla se. Uvědomila jsem si, jaká zima mi je, a více si natiskla nohy k tělu. Na ramenou jsem ucítila dotek studeného větru a podívala se vedle sebe. Edward se zvedl, podíval se na mě a hlavu si vložil do dlaní.

„Neodcházej, prosím,“ žadonila jsem a modlila se, aby mě poslechl. Podíval se na mě a v jeho očích jsem uviděla svůj odraz. Vypadala jsem hrozně. Oči jsem měla opuchlé, tváře mokré a rty suché. Raději jsem odvrátila tvář a snažila se trochu uklidnit.

Seděl vedle mě, dokud jsem se neuklidnila. Choulila jsem se pod jeho bundou, kterou mi půjčil, a konečně přestala plakat. Jen jsem tupě zírala před sebe a chtělo se mi umřít.

„Děkuji,“ vydechla jsem a podívala se do jeho tváře. Kývl a opřel si hlavu o kmen stromu.

„Asi mě teď všichni nenávidí, viď?“ zeptala jsem se ho a raději se podívala na zem.

„Ne, takové slovo bych nevolil. Jsou jen překvapení a zklamaní, hlavně Esmé,“ přiznal a já kývla hlavou. Přišlo mi, že zklamání je možná mnohem horší než nenávist. Po tváři mi stekla nová slza a já ji raději hned setřela.

„Neplakej už,“ řekl, když si přede mě klekl, a pousmál se. Snažila jsem se své koutky vytáhnout do úsměvu, ale nešlo to. Byla jsem příliš zoufalá na to, abych se usmála.

„Co bude teď?“ položila jsem mu další otázku a sledovala jeho tvář. Pokrčil rameny a prohrábl si vlasy.

„Všichni jdeme na vysokou, jen s tím rozdílem, že poprvé každý jinam. Rozhodli jsme se, že zkusíme jiný život, takže já pojedu do Seattlu, Rose s Emmem do Kanady a Alice s Jazzem na Aljašku. Táta odjede se zbytkem rodiny za příbuznými do Kanady,“ odpověděl mi a já kývla hlavou. To mi mohlo dojít. Odjede, aby mě už nikdy neviděl. Opravdu to skončilo. Když jsem se na něj znovu podívala, zaujala mě jiná věc.

„Seattle?“ zeptala jsem se ho a zatajil se mi dech.

„Ano, tamní vysoká nabízí přesně to, po čem toužím,“ odpověděl, podíval se na mě zvláštním pohledem a já se usmála. Nevím proč, ale najednou jsem se chtěla smát.

„Tohle je mnohem lepší,“ řekl si sám pro sebe a cvrknul mě do nosu. Zakroutila jsem hlavou a více se zachumlala do jeho bundy.

„Proč ses rozhodl tady zůstat? Všichni odjedou pryč, jenom ty ne,“ zeptala jsem se ho se zájmem a otřela si stále vlhké tváře.

„Nechci být pořád s rodinou. Poslední dobou je to všechno nějak vyhrocené a celá tahle situace tomu všemu jen nahrála,“ pověděl mi a já si vložila hlavu do dlaní.

„Je mi hrozně. Celou dobu jsem myslela jen na sebe a na nás. Ani mě nenapadlo, jak může být těm ostatním,“ vydechla jsem a povzdychla si. Na rameni jsem ucítila jeho studenou dlaň a zvedla hlavu. Podívala jsem se na něj a zasmála se.

„Spala jsem s tvým otcem, málem jsem rozdělila tvé rodiče a teď mě tady utěšuješ,“ zasmála jsem se a kroutila hlavou. Byla to hořkosladká ironie. Pořád mi bylo na umření, ale jeho přítomnost mě trochu uklidnila. Mohla jsem se nadechnout a čelit všemu, co na mě čekalo.

„Víš, něco jsem tušil,“ přiznal po chvíli ticha a já na něj zvědavě pohlédla.

„Viděl jsem na něm, že se něco změnilo. Byl šťastnější, smál se, a když byl s dětmi, choval se úplně jinak. Kryl si myšlenky, takže jsem nevěděl, co se stalo, ale byl jiný,“ shrnul to a já se smutně usmála.

„To mi moc nepomůže,“ vydechla jsem a podívala se na koruny stromů nad mou hlavou.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ omlouval se a já se na něj podívala. Byl blízko. Příliš blízko. Trochu jsem se odsunula a povzdychla si.

„Už budu muset jít,“ řekla jsem a zvedla se. Sundala jsem si z ramen jeho bundu, podala mu ji a podívala se mu do očí.

„Ani nevíš, jak si mi pomohl. Jsem ti vděčná,“ zašeptala jsem a usmála se. Kývl hlavou, oblékl si bundu a otočil se ke mně zády.

„Uvidíme se ještě?“ zavolala jsem a sledovala jeho tvář, která se ke mně otočila. Usmál se, dělal, že přemýšlí, a já na něj hleděla s povytáhnutým obočím.

„Myslím, že ano,“ odpověděl a během vteřiny byl pryč. Zakroutila jsem hlavou a vydala se k domu. Po cestě jsem si hrála s prstenem, který jsem nosila na levé ruce, a povzdychla si.

S rodiči jsem moc nemluvila, viděli na mně, že se něco stalo. Maminka mi uvařila kakao, čekala, že začnu mluvit, ale já dál mlčela, takže to nakonec vzdala a já se vydala do pokoje. Lehla jsem si na postel, zavřela oči a uviděla jeho zlaté oči, jak na mě s láskou hledí. Zvedla jsem se, sundala si prsten, ze stolu vzala vše, co s ním mělo něco společného, a věci vložila do dřevěné krabičky, kterou jsem měla položenou pod postelí. Všechno jsem do ní vložila, zamkla ji a cítila, jak kousek mě zemřel. Zvedla jsem se ze země, přešla k oknu a vzpomínala. Nechtěla jsem to, ale myšlenky si plynuly mojí hlavou, jak chtěly, a já se znovu ponořila do všeho, co jsem s ním prožila. Rukama jsem si objala hrudník a zavřela oči.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 16. kapitola :