Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 22. kapitola

03.08.2012 (18:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3474×

Poslouchala jsem její slova a nevěděla, co dělat. Mám se radovat z jeho neštěstí? Mám být spokojená, že prožíval to samé, co já? Miloval mě, o tom nelhal, ale vybral si rodinu, a tím mě ztratil. I kdyby se trápil sebevíc, nikdy by své děti neopustil.

„Promiň, neměla jsem to říkat,“ omlouvala se Alice, ale já se na ni otočila a usmála se.

„Je to za mnou, teď jsem s Edwardem,“ sdělila jsem jí a divila se tomu, jak pravdivě to znělo. Říkala jsem pravdu. Opustil mě a vybral si rodinu. Já se trápila, ale jeho syn se o mě postaral a nabídl mi pomoc, kterou jsem tolik potřebovala. To on byl hoden mé lásky. 

„Neříkej Edwardovi, že jsem ti to pověděla,“ žádala mě a já se zasmála.

„Nemusím Edwardovi říkat všechno,“ řekla jsem tajemně a spolu s ní se zasmála. Bylo na ní vidět, že se jí ulevilo. Byla jsem ráda. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně trápila.

Po několika minutách jsme dojely ke květinářství, ve kterém měla Alice vybranou kytici pro Rose. Ptala jsem se jí, proč neudělá nějakou sama, když mají zahradu plnou nádherných květin, ale ona mě odbyla s tím, že se jí prý domů nechce. Neptala jsem se proč a ona to dále nerozváděla, tak jsem to nechala být a spolu s ní vybírala vůně, provedení a velikost kytice, kterou její sestra uvidí až za pár dní. Procházely jsme velkou prodejnou, snažily se vymyslet co nejhezčí a nejkouzelnější variace, ale nakonec zvítězila kresba, kterou namalovala sama prodavačka. Lilie, kopretiny a bílé růže.

Stavily jsme se ještě pro nějaké stuhy, ubrusy a pomalu se chystaly zpátky. Byla jsem ráda, že jsem s Alicí mohla být chvilku sama. Znovu jsem se cítila jako před pár měsíci, kdy naše přátelství začínalo. Alice si to také užívala a několikrát mi řekla, jak je šťastná, že se to konečně vyřešilo. Věřila jsem jí to. I já jsem byla konečně o krok dál a nehodlala se ohlížet. Když jsme se vracely domů, vyprávěla mi Alice o svojí první svatbě. Když popisovala, jak byla u oltáře dojatá, vzpomněla si na sen, který se mi zdál, a pousmála se. Viděla jsem jeho zlaté oči a štěstí, které z nich vyzařovalo.

„Jsem moc ráda, že jsem dnes mohla být s tebou,“ řekla, objala mě a odjížděla pryč. Stála jsem u domu, mávala jí a cítila se skvěle. Nic mě netížilo, konečně jsem si mohla vychutnávat život, který jsem si zasloužila. Odemkla jsem vchodové dveře, podívala se do schránky a vzala několik obálek, které mi spadly do náruče. Vyšla jsem schody, otevřela dveře a přešla do obýváku. Posadila jsem se na pohovku, vzala do ruky první dopis a otevřela ho. Ach ne, účet za byt. Jeden papír byl určen mně, druhý Edwardovi. Podívala jsem se na čísla u svého jména a překvapeně vydechla. Bylo to ještě méně, než jsem čekala. Ze zvědavosti jsem pohlédla na sumu na papíře pro Edwarda a nemohla uvěřit tomu, co jsem viděla. Platil víc. O hodně víc. Když jsem z čistého nájmu odečetla svoji část, kterou jsem byla připravena zaplatit, zbylo víc než dost. Vzedmula se ve mně vlna vzteku. Proč to udělal? Přece jsme se dohodli, že budeme platit byt napůl. Cítila jsem se zrazená, ale malá část mého já byla šťastná. Staral se o mě a dal mi byt, který se mi tak líbil. Raději jsem papír složila, vrátila ho do obálky a zbytek položila na stůl. K zemi se snesl kousek bílého papíru a já ho zvedla. Když jsem uviděla těch pár slov napsaných úhledným malým písmem, otřásla jsem se.

Dnes večer u brány parku, musím tě vidět. C.

Bez dechu jsem hleděla na těch pár písmen a nevěděla, co dělat. Proč by mě chtěl vidět? Myslela jsem, že je to za mnou, za námi. Vrátil se ke své ženě, tím to rozhodl. Papír jsem položila na stůl, zvedla se a došla do koupelny. Svlékla jsem se, vlezla si do velké prostorné vany a pustila teplou vodu. Vana se pomalu plnila vodou a já do ní nalila několik kapek sprchového gelu. Ucítila jsem jeho příjemnou vůni a povzdychla si. Vodu jsem vypnula, opřela si hlavu a zavřela oči.

Snažila jsem se nemyslet na ten vzkaz, ale mé myšlenky kroužily kolem něj a já se nechala vtáhnout. Proč mi to dělá? Proč by se chtěl po té době sejít? Co mi chce? ptala jsem se sama sebe, ale odpovědi se mi nedostávalo. Vzpomněla jsem si na jeho tvář, doteky, polibky a otřásla se. Vyděšeně jsem otevřela oči, nadechla se a ponořila hlavu pod vodu. Musela jsem z hlavy vyhnat myšlenky na něj. Přemýšlela jsem nad Edwardem, nad jeho sourozenci a ucítila, jak mě začínají pálit plíce. Nedostávalo se do nich tolik vzduchu, kolik by mělo, a já se raději vynořila. Zhluboka jsem se nadechla, otřela si tvář a ručníkem, který byl položený u vany, jsem si osušila obličej a znovu zavřela oči.

„Bello,“ ozvalo se ode dveří a já sebou polekaně trhla. Chytila jsem se za hruď a cítila, jak mi do dlaní tluče mé vyděšené srdce.

„Tady,“ zašeptala jsem a snažila se trochu uklidnit. Během okamžiku do koupelny vstoupil Edward a usmál se na mě.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě a přešel ke mně. Klekl si, vzal moji tvář do dlaní a políbil mě. Když se naše rty setkaly, všechny starosti najednou byly pryč. Myslela jsem jen na něj, na nic jiného. Přitáhla jsem si ho k sobě blíž a bylo mi jedno, že jeho oblečení bude mokré. Dlaněmi jsem ho objala kolem krku a prohloubila náš polibek. Když se odtáhl, podíval se na mě tmavým pohledem a já vydechla. Než jsem se nadála, octla jsem se v jeho náruči a jeho nohy nás nesly do jeho pokoje. Znovu.

Cítila jsem na svém těle jeho doteky. Všude. Sténala jsem, svíjela se pod jeho tělem a prosila ho, aby nepřestával. Mé prosby však nebral v potaz a dělal si, co chtěl. Šílela jsem z jeho doteků, slůvek lásky a stenů, které se draly z jeho úst. Hlavu jsem měla prázdnou, naplňoval ji jen chtíč, slast a prosby. Chtěla jsem mu přetáhnout triko přes hlavu, ale jeho ledové dlaně mě zastavily.

„Celá se třeseš,“ vydechl mi do tváře a já si ho ihned přitáhla zpátky k sobě. Bránil se. Znovu se odtáhl a starostlivě si mě měřil.

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě a já jen zakroutila hlavou. Až když se mého krku dotkla teplá slza, došlo mi, že pláču. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Potřebovala jsem jeho blízkost.

„Prosím,“ žadonila jsem, ale on mě od sebe odehnal, zabalil mě do deky a sevřel mě ve své náruči. Kolébal mě ze strany na stranu. Pevně jsem ho chytila za ruku a snažila se splynout s jeho vyrovnaným tělem. Svíral mě, dodával mi sílu každým pohybem svého těla a šeptal, že je všechno v pořádku.

„Co se stalo?“ zeptal se mě šeptem a já se odtáhla. Pohlédla jsem do jeho zlatých očí a povzdychla si. Vstala jsem, přešla do obýváku, sebrala ze stolu vzkaz a znovu došla do pokoje. Posadila jsem se, podívala se na něj a podala mu papír. Vzal ho do ruky, přečetl těch pár slov a zatnul čelist. Zavřel oči, prsty si promnul kořen nosu a povzdychl si.

„Já to věděl,“ zašeptal a papír položil na postel. Sledovala jsem jeho tvář a děsila se toho, co jsem viděla. Byl zoufalý. Smutný, rozzlobený a zoufalý. Natáhla jsem k němu dlaň, ale on se zvedl a přešel k oknu. Zmateně jsem ho pozorovala a nechápala, co se děje.

„Věděla jsem, že tě to naštve, ale to já bych měla být zoufalá,“ vydechla jsem a sledovala jeho tělo, jak se ke mně pomalu otáčí.

„Cože?“ zeptal se mě a ruce nechal viset podél těla.

„Říkám, že já bych se …“ Chtěla jsem pokračovat, ale on se zasmál. Trpce a krátce.

„Já vím, co jsi říkala, jen tomu nemůžu uvěřit,“ vysvětlil mi a tentokrát jsem se zasmála já.

„Nějak nechápu, o čem se tu vlastně bavíme, ztrácí to pointu,“ sdělila jsem mu svůj názor a založila si ruce na hrudi.

„O čem se bavíme? Bavíme se o tom, že mě opouštíš! Když tě nechal a odjel, myslel jsem si, že konečně budeš moje. Přál jsem si to a byl neskonale šťastný, když ses stala mou. Věděl jsem, že přijde chvíle, kdy se ozve a ty mu znovu podlehneš. Jen jsem nečekal, že to bude tak brzy,“ pronesl hlasem plným bolesti a hlavu si vložil do dlaní. Zmateně jsem ho pozorovala a nechtěla věřit tomu, co právě řekl.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a přešla k němu. Dlaní jsem ho pohladila po zádech a do toho doteku dala vše, co jsem teď cítila. Zmatek, lásku a trochu zloby. Nezlobila jsem se na něj, ale na sebe. Opravdu si myslí, že když se po několika měsících ozve, poběžím za ním a vrhnu se mu do náruče? Už jsem se smířila s tím, že je pryč, nechtěla jsem otevírat staré rány. Čekala jsem na tento okamžik tak dlouho, ale když nastal, najednou jsem místo radosti pocítila nepříjemné prázdno.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 22. kapitola :