Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 39. kapitola

29.09.2012 (09:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3694×

Dojely jsme do hotelu, ubytovaly se a během několika hodin se vzpamatovaly z toho šoku, který nás po příletu čekal. Ve Forks bylo zataženo, pršelo, zatímco v Itálii bylo něco kolem třicítky a na nebi svítilo slunce, které se na nás usmívalo a dobilo nás energií.

Během prvních pár dnů jsme prošly okolí hotelu, vykoupaly se v moři a Marry byla štěstím bez sebe. U moře nikdy nebyla, stejně jako já. Užívaly jsme si to a výlety nechávaly až na odpolední hodiny. Prošly jsme několik památek, byly se podívat v letním divadle, které hrálo samé úžasné hry a těšily se na to, jak si sem jednou zajdeme. Snažila jsem se své dceři vynahradit ty dny, kdy jsem ji skoro neviděla a kdy mě k ní nepustili. Užívala jsem si každou volnou chvíli, kterou jsem s ní mohla strávit.

Když jsme pátý den večeřely v místní restauraci, zeptala se Marry na něco, čeho jsem se obávala. Modlila jsem se, aby se zeptala mnohem déle, ale její dětský rozum potřeboval vědět, co se děje.

„Mami, proč s námi nejel tatínek?“ zeptala se, když na vidličku namotávala špagety. Překvapeně jsem na ni pohlédla a zhluboka se nadechla. Neměla jsem tušení, co jí říct. Pravdu jsem jí povědět nemohla, na to ještě nebyla připravená, ale lhát jsem jí nechtěla.

„Víš, tatínek udělal něco zlého a já jsem s ním už dál nemohla být,“ vysvětlila jsem jí a ona se na mě podívala zpod dlouhých černých řas.

„On ti ublížil?“ zeptala se a očíčka se jí zalila slzami. Rychle jsem zakroutila hlavou a natáhla se přes stůl k její tvářičce.

„Ne, princezno, neublížil. Papej, ať ti to nevystydne, to by bylo -“ chtěla jsem pokračovat, ale přerušila mě.

„Opravdu špatné, holčičko moje,“ dokončila za mě a já se zasmála. Měla mě přečtenou, přesně věděla, co řeknu a co udělám. Když dojedla, vzala jsem ji do hotelového pokoje a uložila ji do postýlky. Přečetla jsem jí pohádku a seděla u ní, dokud neusnula. Po té jsem se šla umýt, oblékla se do pyžama a lehla si do postele. Dívala jsem se na bílý strop a přemýšlela. Co by se stalo, kdyby Edward nebyl takový? Co by se stalo, kdyby nezasahoval do mého vztahu s Calem? Opravdu by opustil rodinu a byl se mnou? Kdyby to udělal, byla by malá jeho? Zakroutila jsem hlavou a podložila si hlavu rukama. Na levém prsteníčku jsem pořád nosila prsten, který mi dal Edward. Sundala jsem ho, podívala se na něj a rozhodla se, že ho prodám. Podle všeho byl velice drahý a dostanu za něj hodně peněz. Budeme mít něco do začátku našeho nového života.

Když uběhl týden, měly jsme prozkoumáno skoro všechno v okolí. Marry se začínala trochu nudit, a tak jsem pro ni vymyslela novou zábavu. Seděly jsme v jejím pokoji, nakláněly se nad mapou Itálie a malá měla zavřené oči. Kroužila ručičkou nad mapou a občas otevřela oči. Napomenula jsem ji a ona mě s úsměvem poslechla. Oči znovu zavřela, prst zabořila doprostřed mapy a jezdila s ním. Když se její prstík zastavil, podívala se na to místo a usmála se.

„Co tam je?“ zeptala se mě nadšeně a já se podívala.

„Volterra,“ vydechla jsem a neměla tušení, co je to za místo. Nikdy jsem o něm neslyšela. I když ten název nezněl děsivě, projela mnou vlna strachu, který jsem neuměla pojmenovat. Jako kdyby tam na nás něco čekalo. Nebo spíš někdo.

Nemohla jsem se rozhodnout, zda je dobře či špatně, že se tam chystáme. Marry z toho byla nadšená, pořád se usmívala a poskakovala, ale já její nadšení nedokázala sdílet. Měla jsem strach, ale nevěděla z čeho. Na jednu stranu jsem byla ráda, že prozkoumáme nové místo, ale na druhou jsem se bála jet tak daleko od hotelu. Ptala jsem se recepčního, zda je to místo bezpečné a hezké. Když jsem mu pověděla, kam se chystáme, spráskl ruce a začal básnit o tom báječném místě. Zvědavě jsem ho poslouchala a bavila se tím, jak hledal správné výrazy pro to, co měl na mysli.

Ráno jsem sbalila věci, udělala svačinu, oblékla malou a vydaly jsme se na cestu. Než jsem našla autobus, který jel na místo, kam jsme chtěly, uběhlo dobrých pár minut. Malá si ze mě dělala legraci, že ani nepoznám, odkud máme jet, ale sama neměla tušení, k jakému nástupišti jít. Když jsme našly autobus, který jel do Volterry, nadšeně jsem vypískla. Několik lidí kolem mě se otočilo, ale já je nevnímala. Vzala jsem malou do náruče, doběhla k autobusu a nastoupila do něj. Dala jsem řidiči peníze, usmála se na něj a hledala volné místo. Našla jsem jen jedno. Posadila jsem malou, vedle ní položila tašku a chytila se tyče. Zhluboka jsem se nadechla a otřela si čelo.

„Maminko, já chci pít,“ rozkázala Marry a já se na ni usmála. Pustila jsem se tyče, vyndala pití a podala jí ho. Ve chvíli, kdy jsem zavírala tašku, se autobus rozjel a já sebou cukla. Padala jsem k zemi a hledala ve vzduchu něco, čeho bych se mohla chytit. Okolo mého pasu se obtočily dvě tmavé ruce a já se postavila. Za mnou stál mladý muž a usmíval se. Vděčně jsem se na něj usmála a vrátila se k malé. Ta se smála, až se za břicho popadala. Káravě jsem na ni pohlédla, ale ona se dál smála.

„Beruško, ztiš se trochu,“ poprosila jsem ji a upozornila ji tak na fakt, že se na nás otočilo několik lidí.

„Tak dobře,“ povzdychla si nakonec a ručičkama si začala hrát se svými vlásky.

Cesta netrvala dlouho, malá ani nestačila únavou zívat a už jsme vystupovaly. Vzala jsem ji do náruče, přes rameno si hodila tašku a spolu se svojí dcerkou se octla na náměstí města, které mě naprosto okouzlilo. Uprostřed kulatého náměstí byl kostelík, na kterém právě odbilo dvanáct. Pod ním bylo několik stromů, malých obchůdků a velké množství turistů.

„Páni,“ vydechla Marry, která tu nádheru pozorovala se mnou. Usmála jsem se na ni a postavila ji na zem.

„Podívej, támhle prodávají zmrzlinu,“ křikla nadšeně malá a zatahala mě za ruku. Došli jsme k obchodu, já si dala čokoládovou a Marry malinovou zmrzlinu. Zaplatila jsem, chytila ji za ruku a vedla do středu náměstí. Kolem nás proudily davy lidí, povídali si, sdělovali si názory na tohle kouzelné místo.

Prošly jsme skoro celé město. Nakoupila jsem nějaké suvenýry, tričko pro malou a dárky pro rodiče. Když jsem procházela kolem obchodu s šátky, neodolala jsem a jeden si hned koupila. Obtočila jsem si ho kolem krku, vlasů a ramenou. Nemohla jsem uvěřit tomu, kolik krásy toto místo skrývalo. Z věže kostela jsme se dívaly na tu krásnou krajinu a já zatoužila po nemožném. Zůstat tu navždy. Již nikdy se nevrátit na to místo, které mi tolik dalo, ale zároveň vzalo. Již nikdy jsem se nechtěla setkat s těmi, kteří mi tak ublížili. Zatřepala jsem hlavou, chytila malou za ruku a vlekla ji dál.

Když se nad městem pomalu začal měnit čas a na nebi se objevil náznak západu slunce, sedla jsem si na lavičku a Marry si posadila na klín. Nechtělo se mi zpátky. Za nic na světě jsem nechtěla tohle místo opustit.

„Maminko, chce se mi spinkat,“ zašeptala malá a položila si hlavu na mé rameno. Pohladila jsem ji po vláskách a políbila ji na tvář.

„Jen spinkej,“ vydechla jsem a více si ji k sobě přivinula. Už byla skoro tma, ale všude kolem bylo pořád dost lidí. Dívala jsem se na nebe, na špičku věže a usmívala se. Kolem kašny na náměstí běhalo několik dětí a já je pozorovala. Malá holčička si hrála ve vodě, její maminka ji pobaveně pozorovala a smála se. Pohledem jsem zavadila o malého blonďatého chlapce a úsměv na rtech mi zamrzl. Překvapeně jsem ho pozorovala, jak sedí na žulovém kameni a hraje si s dívenkou, kterou jsem také znala. Pozorovala jsem ty dva a najednou si vzpomněla na den, kdy jsem je poznala. V tu dobu jsem ještě pořád věřila pohádkám a nedávala možnost stínům a zlu, aby si mě vzaly. Žila jsem si svůj sen, který skončil, a nastala má noční můra. Rozhlížela jsem se po náměstí a pohledem hledala jejich otce. Nikde jsem ho neviděla, ale cítila jsem jeho přítomnost. Byl blízko, moc blízko. Pomalu jsem se zvedla, vzala malou do náruče a vykročila ke kašně. Každým krokem jsem cítila, že jsem mu blíž a blíž. Skoro jsem mohla jeho vůni sevřít v dlani a přičichnout k ní jako k nějaké květině. Když jsem došla ke kašně, usmála jsem se na Willa, který mě překvapeně pozoroval.

„Bello,“ křikl a seskočil z kamene. Chytil mě kolem nohy a já se zasmála. Marry se v mé náruči trochu zavrtěla, ale spala dál.

„Wille, copak tady děláš?“ zeptala jsem ho a pohladila ho po vláskách. Vyrostl.

„Jsem tu s tátou,“ oznámil mi a já se podívala kolem sebe. Stále jsem ho neviděla, rozhlížela jsem se, ale nikde nebyl.

„A kde je tatínek?“ zeptala jsem se ho a on ukázal za má záda. Zhluboka jsem se nadechla a otočila se. V ten moment pro mě okolní svět přestal existovat. Stál tam, pod hodinami a překvapeně mě pozoroval. Nemohl tomu uvěřit, stejně jako já. Sledovala jsem jeho tmavnoucí oči a usmála se. On udělal totéž a pomalu se ke mně rozešel.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 39. kapitola :