Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 4. kapitola

02.05.2012 (18:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4009×

„Ahoj, zlatíčko,“ pozdravila mě maminka a objala mě. Políbila jsem ji na tvář a posadila se ke stolu. Objevil se přede mnou talíř plný těstovin a já protočila oči.

„Mami, nezlob se, ale já jíst nebudu. Už jsem večeřela,“ omluvila jsem se jí a zvedla se. Vzala jsem si do ruky jablko, z lednice sundala lístečky a přečetla si je. Úkol z matematiky, test z angličtiny a projekt z literatury. Zhluboka jsem se nadechla a vyběhla po schodech do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře, opřela se o ně a zavřela oči.

Seděla jsem u učení až do půlnoci. Byla jsem unavená z toho, co jsme s Carlislem dělali, ale musela jsem si udělat úkoly. Zrovna jsem dodělávala projekt z literatury, když mi znovu zavibrovala kapsa. Unaveně jsem vytáhla telefon a stiskla tlačítko.

Doufám, že jsem tě nevzbudil. Dnešek se mi moc líbil, přál bych si ho prožít znovu. C.

Přihlouple jsem se culila na těch pár písmenek a prohrábla si vlasy. I mně se dnešek moc líbil, ale pořád mi vrtalo hlavou, proč si se mnou začal. Měl rodinu, krásné děti a jeho manželka by mu nikdy neublížila. Potkala jsem ji jen jednou a moc jsem si ji nepamatovala, ale vypadala mile. Dokonce darovala škole nějaké své obrazy a vázy, které vyrobila. S Angelou jsme se tomu smáli, ale teď mi bylo spíš do pláče.

Po další půlhodině jsem všechno dodělala a ani se neobtěžovala s mytím. Udělám to až ráno. Svlékla jsem se, nandala si pyžamo a skácela se do postele. Než jsem napočítala do dvou, byla jsem tuhá.

Jako každý den se mi zdálo o něm. O mém dokonalém milenci. Byli jsme spolu na procházce, držel mě za ruku a říkal mi, že mě miluje. Chtěla jsem tomu uvěřit, ale i ve spánku jsem přemlouvala samu sebe, abych jeho slovům nevěřila. Nemohl mě milovat. Byla jsem celkem atraktivní a on chtěl sex. Já mu ho dala a tím to končí. Bolelo mě to, ale byla jsem ráda za něco. Když mě probudila ta ohavná hrající věc, zvedla jsem se, umyla se a udělala ze sebe člověka. Oblékla jsem si sukni, legíny a triko s menším výstřihem. Obula jsem si světlé balerínky a vyšla z domova. Rodiče tu už nebyli, takže jsem si mohla dát na čas. Otevřela jsem dveře, usmála se na sluníčko a podívala se na příjezdovou cestu. Čekali mě hned dva šoky najednou. U domu nestálo moje auto, nýbrž jeho nablýskané autíčko. Překvapeně jsem se podívala na místo řidiče a okamžitě ho poznala. Pomalu jsem přešla k autu, usmála se a nasedla. Pohlédla jsem na jeho dokonalou tvář a pohladila ho po paži.

„Nemusel jsi pro mě jezdit. Někdo nás může vidět,“ namítla jsem, ale nedokázala jsem z tváře dostat ten spokojený úsměv.

„Neboj, vysadím tě dál od školy. Přece tě nenechám jít pěšky,“ pověděl mi svým hlubokým melodickým hlasem a já se k němu přitiskla. Jeho ruce mě pevně svíraly kolem boků a mně bylo dobře. Když mě pustil, nastartoval a vyjel směrem ke škole.

„Proč už tam nejsi? Myslela jsem, že máš dneska hodinu,“ položila jsem mu tu nejjednodušší otázku a podívala se mu do očí. Zářily zlatem.

„Dneska jsem si vzal volno,“ odpověděl mi a podíval se na semafor před sebou. Zmateně jsem ho pozorovala a chtěla se zeptat proč, ale nakonec jsem se kousla do jazyka a raději nechtěla vědět důvod jeho dnešní profesorské absence. Věděl, že mě to zajímá a zasmál se.

„Rodinné záležitosti. Večer se za tebou stavím a někam pojedeme,“ navrhl a podíval se na mě pohledem, který jsem znala. Byl plný chtíče a touhy. Pousmála jsem se a kývla hlavou.

„Dobře, budu tě čekat,“ souhlasila jsem a uviděla, jak se po mé odpovědi zatvářil.

„Raději se sejdeme jinde, nechceme se setkat s nikým známým,“ připomněl mi a navrhl opuštěné parkoviště za městem. Když to řekl, začala jsem se smát. Opuštěné parkoviště, jako v nějakém hororu.

Na rozloučenou mě políbil, rukou mě pohladil po stehně a odjel. Celá omámená jsem se vydala ke škole a usmívala se. Měla jsem po dlouhé době opravdu dobrou náladu. Po několika metrech jsem se dostala k cestě, která vedla kolem školy a během pár minut se objevila na školním parkovišti. Viděla jsem své auto, pořád stálo na tom místě, kde jsem ho včera nechala. Došla jsem k němu, vyndala z něj své věci a zase ho zamkla. U vchodu jsem uviděla Angelu a vydala se k ní. Okamžitě si mě všimla a usmála se.

„Páni, Bello. Vím, že je duben, ale není ti v tom zima?“ zeptala se mě místo pozdravu a já ji objala. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a vstoupila do budovy školy.

„Není, jsem horkokrevná,“ odpověděla jsem jí se smíchem a viděla, jak kroutí hlavou. Došli jsme ke skřínkám, já si vzala učebnice na dnešní den a vydala se do učebny číslo pět. Moc lidí tam nebylo, takže jsem se v klidu posadila na své místo, pozorovala své spolužáky a připadala si jako jiný člověk. Ze dne na den se mi změnil život. Ještě včera jsem byla rozhodnutá nechat ho plavat, protože jsem měla výčitky svědomí, ale dnes mě jen představa, že bych přišla alespoň o to málo, které jsem teď měla, zabíjela. Otevřela jsem si sešit, přečetla si minulou látku a doufala, že mě profesor nevyvolá. Když zazvonilo, sešit jsem zavřela a podívala se z okna. Bylo nádherně. Viděla jsem bílé mraky, jak plují po obloze pryč a plánovala návštěvu zdejšího koupaliště.

„Ahoj, nemohla bych si sednout k tobě? Zapomněla jsem si učebnici,“ ozvalo se vedle mě a já sebou polekaně trhla. Otočila jsem se a pohlédla do zlatých očí černovlasé dívky, která seděla vedle mě. Poznala jsem ji hned. Na fotce v jeho pracovně byla vepředu a mile se usmívala. Jako teď. Nahodila jsem přátelský úsměv a trochu si poposedla.

„Jasně,“ odpověděla jsem jí a pozorovala, jak si ke mně nese své věci. Byla jsem nervózní. Budu sedět vedle jeho dcery. Sice adoptované, ale dcery. Asi chtěla něco říct, ale do učebny vešel profesor a já úlevně vydechla. Zvedla jsem se, pozdravila ho a zase se posadila. Dívka vedle mě se na mě podívala a nadechla se.

„Jmenuji se Alice. My dvě se ještě moc neznáme, ale doufám, že se to změní,“ řekla nadšeným hlasem a natáhla ke mně ruku. Přijala jsem ji a pocítila stejnou teplotu, jakou měl její otec.

„Jsem Bella,“ odvětila jsem stroze a chtěla věnovat pozornost profesorovi, ale ona mě nenechala. Přisedla si ke mně blíž a začala mluvit o mé sukni. Prý se jí moc líbí a je šťastná, že našla někoho, kdo se umí oblékat. Poděkovala jsem jí a byla nucena přijmout její pozvání na večerní nákupy. Moc se mi nechtělo, ale nechtěla jsem být nepřátelská. Zvláště ne k dívce, jejíž otec je vrcholem mých tužeb.

Když hodina skončila, vzala jsem své věci a pospíchala na tělocvik. I tam jsem byla středem vesmíru jejích poznatků a nápadů. Neotravovala mě, ale neměla jsem z toho moc dobrý pocit.

„Takže mě napadlo, jestli bys někdy nechtěla přijít k nám,“ nabídla mi nadšeně a já se probrala. K nim domů? Ona mě zve k nim domů? Překvapeně jsem se zastavila a do mých zad narazilo několik děvčat, která běžela za mnou. Profesor na tělocvik si mě podezřívavě měřil, takže jsem se znovu rozběhla a dohnala ji.

„Nevím, jestli je to nejlepší nápad. Neznám tě,“ snažila jsem se vymluvit, ale ona se nedala.

„Právě proto tě k nám musím vzít. Člověka poznáš podle jeho pokoje,“ odříkala moudro, které jsem znala již od své maminky. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a rozeběhla se rychleji.

Když skončila škola, nasedla jsem do auta a vydala se domů. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Opravdu jsem se chtěla stát kamarádkou někoho, kdo by mě měl nenávidět? Spím s jejím otcem, nemůžu si k ní vypěstovat nějaké pouto. Když jsem zatáčela k domu, poznala jsem na příjezdové cestě otcovo auto. Zaparkovala jsem, vystoupila a šla k domu. Už z dálky jsem slyšela zvonící telefon, ale nikdo ho nezvedal. Vběhla jsem do kuchyně, sáhla po sluchátku a zvedla ho.

„Swanovi,“ představila jsem se zadýchaným hlasem a opřela se o stěnu.

„Ahoj, Bello. Tady máma,“ ozvalo se z druhé strany a já se usmála.

„Ahoj, mami. Proč nejsi doma?“ zeptala jsem se a podívala se na prázdný sporák. V žaludku mi zakručelo a já si položila dlaň na břicho.

„Musím zůstat v práci o trochu déle, máme tu nějaký problém. Přijedu kolem páté,“ vysvětlila mi a já si povzdychla.

„Co budu jíst? Asi si budu stěžovat na tu vaši úžasnou firmu, kvůli ní nás necháš hladovět,“ namítla jsem pobaveně a uslyšela, jak se zasmála.

„Tak popros tátu, aby něco uvařil nebo si někam zajeď. Už musím jít, pa,“ rozloučila se a já nestačila říct ani slovo a sluchátko oněmělo. Zakroutila jsem hlavou a podívala se na hodiny. Ještě pár hodin a uvidím se s ním. Srdce mi poskočilo radostí a na tváři se mi objevil stejně stupidní úsměv jako dnes ráno. Vyšla jsem do pokoje, připravila si učení na další den a převlékla se.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 4. kapitola: