Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virgo - 3. kapitola

29.11.2009 (10:30) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4094×

III –  Nehoda

Ráno mě probudil pípavý zvuk budíku. Vypnula jsem jej a šla rozespalým krokem do koupelny. Vyčistila si zuby, oblékla se do oblečení a ještě rozespale jsem scházela schody na snídani. Vůbec jsem se nevyspala. Celou noc jsem se převalovala v posteli a zdálo se mi o vodě a o tom jak jsem se topila. Došla jsem do kuchyně a nepřítomně prošla kolem René.

„Neumíš zdravit?“ Utrhla se na mě se smíchem a otočila se od sporáku.

„Hm…“ Zabručela jsem a skácela se na židli. Bylo mi hrozně. Nejraději bych se otočila, utekla od té usmívající se osoby a zahučela zpět do postele. To byly sny. Kdybych se jenom netopila, mně se zdálo, že se ze mě stala nějaká zrůda s ocasem.

„Co se děje, zlatíčko?“ Promluvila na mě mamka a úsměv jí zmrzl na rtech.

„Vůbec jsem nespala. Zdálo se mi pořád o tom včerejšku.“ Odpověděla jsem popravdě a položila hlavu na stůl.

„Tak zůstaň doma a vyspi se. Já jdu s Philem na zápas, nebude tě tu aspoň nikdo rušit.“ Navrhla a pohladila mě po vlasech. Nejprve jsem chtěla odmítnout, nerada zameškávám, ale když jsem včera málem přišla o život. Proč nezůstat jeden den doma a neprospat se?

„Díky mami.“ Vyklopila jsem ze sebe a zvedla se. „Jdu spát.“ Schody do pokoje jsem div nevyběhla, jak jsem se těšila do postele. Když jsem zavírala dveře do pokoje, uslyšela jsem ze zdola. „Ahoj. Do pěti jsme zpátky.“

Převlékla jsem se zpátky do pyžama a zalehla. Otočila se na bok a potom mi to došlo. To nebyl sen. Rychle jsem se vyšvihla do sedu, až se mi zamotala hlava. Musel to být sen. Říkala jsem si v duchu ale jak se o tom přesvědčit?  Asi už vím.

Došla jsem do koupelny a zamkla se. Napustila si vodu do vany a přemýšlela. Co ještě? Jo! Tu sůl. Vzala jsem celou flaštičku a připravila na okraj vany. Když byl dostatek vody. Vypnula jsem kohoutek a do vany si stoupla. Nic se nestalo. Nasypala jsem si do ruky trochu té soli a přemýšlela. Mám to udělat? Už jsem přibližovala ruku k vodě, když jsem si to rozmyslela. Ne, ještě mi opravdu naroste ocas a já můžu jít do blázince. Klekla jsem si ve vaně a natáhla se zpátky pro tu flašku. Když jsem přesypávala zrníčka soli zpět, tak tři unikly a spadly do vody. Hned se rozpustily.

„Fuj, už jsem si myslela… Ne!“ Vřískla jsem. Znovu mi narostla ta ploutev kvůli třem zrníčkům soli!!! To není možný. Vždyť se ta voda neobarvila. Byla jsem naštvaná. Nechtělo se mi tady sedět s tou ploutvý. Snažila jsem se dostat z vany, ale vůbec se mi nedařilo, nakonec jsem dopadla tak, že jsem ve vaně ležela ve velice nepřirozené poloze. Pomalu jsem vzdávala boj. Byla jsem vysílená. Sedla jsem si tak, aby mě nic nebolelo a pozorovala tu ploutev. Co s ní mám dělat? Včera mi prostě zmizela.

Z vedlejší místnosti se rozezněl mobil. Začal hrát moji oblíbenou píseň a já se aspoň odreagovala. Vytáhla jsem špunt a nechala odtéci vodu. Když odtekla, tak akorát doznívali poslední tóny písně a já se rozhodla něco zkusit. Zapnula jsem sprchu a začala se sprchovat. Chvíli to trvalo, ale najednou se ta ploutev proměnila opět v mé nohy. Páni. Takže to znamená, že mi vadí jenom slaná voda? Asi jo. Dosprchovala jsem se a vylezla ven. Vypadá to, že mám po soli do koupele. Rozesmála jsem se. Byla jsem ráda, že mi ploutev nebude růst pořád. Sůl oželím a v moři jsem si stejně jen smáčela nohy. Tak až se půjdeme příště procházet po pláži, půjdu dál od něj a nic se nestane.

Došla jsem do pokoje a vzala si mobil. Volala mi máma a chvíli po tom mi psala sms ať uvařím oběd, přijedou dříve. Seběhla jsem do kuchyně, ospalost mě dávno přešla, a začala vařít. Rozhodla jsem se pro zapečené těstoviny. Proto jsem dala vařit vodu a osolila ji, krájela salám a ostatní věci. Když začala voda vřít, nasypala jsem do ní těstoviny. Opět, jako vždycky, trochu vody vyprsklo rovnou na mě, co mě ale překvapilo, že to vůbec nepálilo. Koukla jsem se na svou ruku, ale než jsem si stačila uvědomit tu podstatnou věc, že voda je slaná, válela jsem se s ploutví na zemi. No bezva. Bouchla jsem rukama i ploutvý o zem.

Znovu mi ulpěl pohled na mém těle a já začala přemýšlet, Kam zmizelo to oblečení. Asi se proměňuje spolu se mnou. Trvalo deset minut, než jsem se proměnila zase zpátky do své podoby.

Vstala jsem a dodělala oběd. Jen co byl hotový. Tak jsem slyšela bouchnout dveře od domu. Mamka s Philem přišla nějak brzo.

„Hm… co to tu tak voní?“ Strčil Phil do kuchyně nos a mamka se mu smála za zády.

„Oběd. Co jiného? Pojďte jíst.“ Zasmála jsem se a začala nandávat na talíře.

„Proč jste zpátky tak brzy?“

„Zápas se odložil. Chtěl jsem vzít René na oběd, ale představ si ona chtěla za svou dcerou domů. Hrůza co.“ Odpověděl mi Phil s plnou pusou a snahou o vtip jako měl ve zvyku.

„Půjdeme se projít po pláži?“ Zeptala se najednou z ničeho nic máma a já se vyděsila. Asi to poznala, a proto pokračovala. „Neboj. Nedovolím, abys tam spadla znovu.“ Nezbylo mi nic jiného, než souhlasit.

Hodinku po obědě jsme tedy všichni tři vyrazili na procházku. Phil s mamkou se brouzdali ve vodě a já šla v uctivé vzdálenosti. Byla celkem legrace. Phil jednou zakopl a zabořil se hlavou do písku. Šli jsem daleko, až jsme dorazili k útesům. Mamka je měla nejraději. Vždy jsme tu strávili hodně času. Stála jsem kousek od mámy a koukala a tu tříštící se vodu. Bohužel jsem stála moc blízko a Phil na mě vystříkl vodu. Většina ke mně nedoletěla, ale stejně jsem cítila, jak mi pár kapek dopadlo na ruku. Zhrozila jsem se. Co mám dělat?

Kousek ode mě se tyčil kámen tak jsem se k němu rozeběhla. Stihla jsem to jen tak tak. Jen co jsem za něj doběhla, jsem se proměnila.

„Bell?“ Volala na mě máma zmateně.

„Dobrý. Jen si tu chvilku odpočinu.“ Křikla jsem zpátky. „O samotě je tu krásně.“ Snažila jsem se to nějak zamluvit.

„Není ti něco?“ Ptala se máma a slyšela jsem kroky směřující ke mně.

„Ne! Nechoď sem prosím.“ Křikla jsem na ní.

„Proč?“ Ptala se a já si vzpomněla na jedinou věc, která na ní zabírala, už když jsem byla malá.

„Je to moje tajné místo.“ Odpověděla jsem jí a slyšela, jak se kroky zastavili. „Za chvilku vás dohoním.“

„Dobře.“ Odpověděla a já už slyšela pouze hádavý rozhovor mezi mamou a Philem.

Seděla jsem tam za tím kamenem a ptala se sama sebe, proč zrovna mě se musí tohle stát. Nenávidím vodu a proměním se v něco, co ve vodě má žít. Hrůza. Přemýšlela jsem, jak mám tady bydlet. Tak strašně blízko důvodu, kvůli kterému se měním. Kdybych to aspoň mohla ovládat a nemusela vždy čekat, až oschnu. Po nějaké chvíli jsem se proměnila zpátky do dvounohého tvora, díky bohu a vyrazila jsem domu. Mamce i Philovi jsem se vyhnula obloukem a zamířila do pokoje. Nějakou dobu jsem si četla nebo učila, a když začalo zapadat slunce. Opět jsem si sedla před okna a pozorovala ho. Zapadlo už celé, bylo to nádherné, ale já zůstala ještě sedět a koukala jsem, jak se začíná nad moře pomalu vyhupovat měsíc.

„Nenávidím tě.“ Špitla jsem do ticha pokoje a patřilo to tomu měsíci. „Můžeš za to ty.“ Obvinila jsem ho a zvedla se. Popadla jsem knihu a ulehla do postele.

4. Kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virgo - 3. kapitola: