Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virgo - 6. kapitola

03.12.2009 (18:00) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3980×

VI – Škola ve Forks

„Bello! Vstávej! Dneska jdeš do školy.“ Budil mě Charlie a já se jen přetočila na druhý bok. „Ale no tak. Vstávej. Přece nebudeš chybět hned první den.“ Přemlouval mě Charlie.

„Mně by to nevadilo.“ Zamumlala jsem mu nazpátek. Vůbec se mi do té školy nechtělo. Věděla jsem, že mě budou všichni pozorovat. Stejně jako včera a to jsem byla jen nakupovat.

„Vstávej. Dole máš snídani. Jestli do pěti minut nevylezeš, budeš mít domácí vězení.“ Vyhrožoval.

„Dobře. Stejně se mi nikam nechce jít.“ Zamumlala jsem znovu.

„Dobře jak chceš. Zítra letíš zpátky na Floridu.“ Jasně tak pojedu zpátky do tepla, a co má být. Nebudu se v noci klepat zimou a z okna nebudu mít výhled na zamračenou oblohu, ale na… Počkat, ne já nemůžu zpátky!

„Už letím.“ Křikla jsem a vylítla z postele, bohužel moc rychle, že jsem vrazila do Charlieho, asi bude mít modřinu.

„Promiň.“ Řekla jsem a běžela rovnou do koupelny. Umyla se, oblékla a už jsem zbíhala schody do kuchyně, samozřejmě jsem posledních pět sletěla. Asi poprosím Charlieho, aby dal pod schody žíněnku. Potom to bude míň bolet.

„Díky tati.“ Řekla jsem a začala do sebe cpát snídani. Bylo totiž docela pozdě. Do školy to stihnu na minutu přesně.

„Už běžím.“ Křikla jsem ještě na Charlieho a oblékala si bundu.

Školu jsem našla hned a naštěstí jsem měla i kde zaparkovat. Vyběhla jsem z náklaďáčku a mířila si to na sekretariát. Byla jsem od něj už jenom kousek, když se mi zamotaly nohy a já padala k zemi. Zachytili mně dvě paže, těsně před tím, než jsem se stačila se zemí setkat.

„Ahoj.“ Uslyšela jsem zvláštní hlas, jako bych jej už znala. „Snad si mi tu nechtěla padnout k nohám.“ Už vím, komu patří. Tomu klukovi z obchodu.

„Neboj. Od tvých nohou se budu raději držet dál.“ Odsekla jsem mu a snažila se z jeho náruče dostat.

„Snad mi nechceš zase utéct.“

„No víš…“ Řekla jsem pomalu a rozhodla se ho štvát. „Vlastně bych se raději chtěla od takového nevychovance držet dál. Ani nevím, jak se jmenuješ.“ Věděla jsem to moc dobře, ale ten pohled na jeho obličej, když jsem mu sdělila, že jeho osoba ani nestojí za to znát jeho, jméno byla k nezaplacení.

„Jsem Troy.“ Řekl zaskočeně.

„Jo jasně. Tak když dovolíš, ráda bych šla.“ Nakonec jsem odcházela a on zase stál zaskočeně na místě.

Na sekretariátu si vyřídila papíry a šla hledat třídu. Vůbec jsem se v té mapce nevyznala.

„Ahoj já jsem Mike. Ty jsi určitě Isabella, že jo?“ Uslyšela jsem za sebou hlas.

„Jo jsem a nemůžu najít třídu, nevíš kde je?“ Rozhodla jsem se toho využít.

„Jasně, pojď se mnou. Mám stejnou hodinu jako ty.“ Odpověděl, když nahlédl do mého plánku.

Dovedl mě do třídy a já si to zamířila k učiteli. Podepsal mi ten papír a poslal, mě si sednou. Z jedné strany na mě mával Mike a z druhé strany ten otravný Troy. Uprostřed byla jedna volná lavice, tak jsem k ní zamířila a dělala, že jsem si ani jednoho nevšimla. Dosedla jsem a čekala, až zazvoní. Svůj podhled jsem upírala z okna a ani si nevšimla, že vedle mě někdo sedl. Viděla jsem jej až periferním viděním, když jsem se podívala na učitele. Pěkně jsem se lekla, až jsem na židli nadskočila.

„Páni, ten mě přivede do hrobu.“ Zašeptala jsem a slyšela vedle sebe tichý smích. Otočila jsem se a tam seděl tmavovlasý kluk. Byl to pěkný svalovec. A na tváři mu hrál úsměv.

„Co je tady k smíchu?“ Vyjela jsem na něj šeptem a jeho odpověď mě dostala.

„Ty.“ Řekl pouze. Ve mně začala pěnit zlost. Tak nejprve dva otravové a potom jsem i k smíchu. Bezva den ve škole.

Hodina utekla rychle a já vystřelila ze třídy mezi prvními. Ohlédla jsem se za sebe a uviděla ty dva, jak se mě snaží dohonit. No bezva. Zrovna okolo procházela nějaká holka a já se na ní vrhla.

„Ahoj. Prosím tě nevíš, kde najdu tuhle učebnu?“ Zeptala jsem se jí a ukazovala na plánek.

„Jasně.“ Špitla. „Pojď za mnou, zrovna mám stejnou hodinu. Já jsem Angela.“ Domluvila a podala mi ruku.

„Bella.“ Představila jsem se a šla za ní. Doprovodila mě na další hodinu. Byla to hrozně tichá, ale milá holka. Celou dobu jsem se u ní držela. Naštěstí měla stejný rozvrh jako já.

Nastal čas oběda a já se vydala do jídelny. Byla to jediná budova, kterou jsem stoprocentně našla. Vešla jsem dovnitř a postavila se do fronty. Přede mnou stál zase Troy a hned jak si mě všiml, snažil se navázat hovor. Úspěšně jsem jej ignorovala a hledala v jídelníčku, co si dám k obědu.

„Hele Troyi? Nevadí ti, že tě neposlouchá?“ Zahřměl za mnou něčí hlas, až jsem nadskočila. Podívala jsem se, kdo to byl a stál tam zase ten z první hodiny.

„On mě snad chce zabít úmyslně.“ Mumlala jsem si šeptem. „Kvůli němu umřu na infarkt takhle mladá.“  Byla jsem opravdu vytočená. Nikdy jsem se nelekala a jemu se to povede dvakrát za jeden den.  Naštěstí to mělo své pro. Troy se konečně rozhodl dát mi pokoj, ale na jak dlouho.

„Jsi na řadě.“ Zašeptal mi někdo do ucha a já opět nadskočila. Samozřejmě to byl zase ten hromotluk.

„Co proti mně máš, že ses rozhodl mě zneškodnit.“ Křikla jsem na něj rudá vzteky. Třikrát za den je už opravdu hodně. Bohužel ho to vůbec nevytočilo. Jen se smál víc než před tím.

„Tak ti děkuju.“ Řekla jsem ironicky a vzala si jídlo a otočila se do jídelny. U jednoho stolu seděla Angela a mávala mi, jenže u stejného stolu s ní seděli i Troy a Mike. Tam teda nejdu. Zahlédla jsem ve vzdáleném koutě ještě jeden stůl. Byl jen pro dva, tak jsem se rozhodla tam jít. Sedla jsem si za stůl a ještě jednou se rozhlédla. Stůl kousek od mého byl pro pět lidí a seděl u něj už ten hromotluk. Podívala jsem se po celé jídelně a sledovala tváře spolužáků, kluci koukali na mě a téměř všechny holky upíraly zrak na vchod do jídelny. Najednou se otevřeli a do vnitř vešla čtveřice lidí. Dvě holky a dva kluci. Byly nádherní. Nikoho hezčího jsem nikdy neviděla. Byla tam blondýna a ta se od nich hned oddělila a zamířila ke stolu vedle mě a usadila se vedle toho kluka. Další dívka byla malá a měla krátké černé vlasy, držela okolo pasu vysokého blonďáka. Poslední mi bral dech, byl nádherný. Hnědé vlasy s nádechem bronzové barvy měl rozcuchané. Neexistuje snad na něj žádné pojmenování. Rozhlédl se po jídelně a já slyšela z každé strany zalapání po dechu. Nedalo mi to a musela jsem se podívat taky, některé spolužačky měli na tváři naprosto blažený úsměv, jiné se drželi za srdce a našli se i ty, které svým pohledem vraždili ostatní dívky sedící vedle nich. Pohlédla jsem zpátky k příchozím a střetla se s pohledem zlatých očí. Koukal se na mě ten s hnědavě-bronzovými vlasy. Jeho výraz byl frustrovaný. Díval se na mě a já si připadala jako by mi viděl až do duše. Jeho pohled mě přikoval na místě. Trvalo mi chvíli, než jsem se dokázala vzpamatovat a odtrhnout od něj svůj zrak. Když se mi to povedlo, rozhlédla jsem se naprosto vyvedená z míry po jídelně.

Zdá se mi to, nebo na mě koukají naprosto všichni? Sklopila jsem raději zrak na svůj tác a začala jíst. Za celou dobu oběda jsem se už neodvážila na kohokoliv podívat.

„Jdeš na další hodinu?“ Ozval se vedle mě hlas a já v něm poznala Mike. Asi si nedá pokoj.

„Jasně.“ Odsekla jsem mu, a zvedla se. Konečně jsem se odvážila podívat se po ostatních. Jídelna byla ještě plná. Stůl vedle mého byl celý obsazený. Seděl tam ten hromotluk a vedle něj blondýnka, drželi se za ruce. Byla tam i ta dvojice a nádherný kluk. Sledoval mě. Měla jsem z toho velice zvláštní pocit.

Raději jsem zvedla tác a podívala se na Mike.

„Jdeme?“ Zeptala jsem se a vyrazila ke koši, kde jsem zbytek vysypala. Mike zase celou cestu ke třídě o něčem mluvil, ale já byl duchem nepřítomná, byla jsem svou myslí stále v jídelně. Přemýšlela jsem co měl ten pohled znamenat.

„Jsme tady.“ Zaslechla jsem hlas Mike.

„Jo díky. Jsi hodný.“ Odpověděla jsem a podívala se na něj. Viděla jsem, jak se mu po tváři rozlil úsměv.

„Víš. Napadlo mě, jestli by jsi nechtěla provést po městě.“ Promluvil znovu. A je to tady, toho jsem se bála. Celý den se k nim chovám hnusně, aby mě nechali být. Aby je nenapadlo mě někam zvát. Tohle jsem nechtěla.

„Víš. Miku, já tu jsem jenom na chvíli a nemyslím, že…“ Začala jsem koktat, ale vůbec mě nenapadlo jak pokračovat. „… nechci se tu s někým moc bavit. Takže raději ne.“  Dořekla jsem a doufala, že ho moc nenaštvala.

„Já už půjdu dovnitř.“ Promluvila jsem znovu a sáhla na kliku ode dveří. Jen co jsem za sebou ty dveře znovu zavřela, ucítila jsem, jak ze mě ta nervozita spadla. Aspoň na chvíli sama. Přešla jsem do prostřední řady a usedla do druhé lavice. Snad tu nikdo nesedí. Vyndala jsem si učení a položila hlavu na lavici. Už aby byl konec dne. Pomyslela jsem si. Chtělo se mi strašně spát. Vůbec jsem si nepřipadala vyspaná. Jako ty dny, kdy jsem byla náměsíčná. Snad jsem nic nevyváděla.

„Nespíš?“ Ozval se vedle mě sametový hlas.

„Ne.“ Odsekla jsem a nechala dál mou hlavu na lavici

„Vypadáš pěkně unaveně.“ Mluvil dál.

„Můžeš mě nechat nepokoji?“ Odsekla jsem a uslyšela za sebou zalapání po dechu. Ohlédla jsem se, kdo to byl a seděla tam nějaká holka. Nakonec jsem pohlédla i do obličeje toho, kdo mě vyrušoval, a byla jsem zaskočená. Byl to ten kluk z jídelny.

„Já jsem Edward.“ Ozval se a podával mi ruku. „Ty musíš být Bella.“

„J – jo jsem.“ Vykoktala jsem a podala mu ruku. Cítila jsem jak je jeho ruka studená. Byla jsem zaskočená. Já jsem byla tak hnusná na něho? To není možné. Drželi jsme se za ruce dlouho. Pustili jsme se, až když vešel do třídy učitel.

Hodina uběhla velice rychle. A já se hned se zazvoněním zvedla a vydala se ke dveřím. Těšila jsem se domů na to, až budu moci zalehnout. Přijela jsem domů, uvařila oběd a najedla se. Raději jsem ještě nechala Charliemu dole vzkaz, že spím, ať mě nebudí. Trvalo mi dlouho, než jsem usnula. Celou dobu jsem musela myslet na jeho pohled. Na to, že jsem k němu byla hnusná. Nakonec se mi, ale podařilo usnout.

7. Kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virgo - 6. kapitola: