Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virgo - 9. kapitola

07.12.2009 (08:00) • xlovexx • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4283×

IX – Blízko smrti

Píseň

V jednu ráno mě probudil pocit, že mě někdo sleduje. Nejprve jsem to přehlížela, ale když se ozvala rána. Vyšvihla jsem se do sedu. „Co to bylo?“ Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala příčinu. Můj pohled padl na závěsy na okně. Byly zatažené, ale jak to? Vždyť jsem je včera roztahovala. Najednou se ozvala další rána. Šla ze spodní části domu. Zaposlouchala jsem se a přemýšlela, jak co nejtišeji přejít do pokoje k Charliemu a vzbudit ho, že máme doma lupiče. K další ráně se přidalo i nadávání.

„Sakra.“  Zaslechla jsem Charlieho hlas. Zaposlouchala jsem se lépe, a když se ozvala další rána, rozpoznala jsem v ní ledničku. Na mých rtech se roztáhl úsměv a já se rozhodla jít Charlieho potrápit. Přes košilku od mámy jsem si oblékla župan. Moje nejoblíbenější pyžamo leželo totiž v koši u pračky, po včerejším výletu bylo úplně špinavé.

Scházela jsem co nejtišeji po schodech a zastavila se u baru v kuchyni. Koukala jsem na Charlieho, jak se snaží ukrojit chleba.

„Nechceš pomoc?“ Zeptala jsem se a sledovala, jak to s Charliem škublo. Rychle se otočil a v ruce držel nůž od másla.

„Víš, jak si mě vylekala? Co tu vůbec děláš?“ Ptal se a už sklonil svojí zbraň.

„Vzbudil mě jeden nenajedený chlap tak jsem se rozhodla jít napít.“ Odpověděla jsem a koukala na talíř za Charlieho zády. Měl na něm už tři krajíce chleba, ale asi ho nikdo nenaučil, jak se krájí. Jedna strana byla tlustá jako dva krajíce a druhá strana tenká jako kolečko salámu.

„Chceš s tím pomoc?“ Zeptala jsem se.

„Není nutný, já vezmu si to nahoru.“ Odpověděl, popadl talíř, pivo a už vycházel schody. Chvíli jsem ho sledovala, a když zašel za roh. Vzala jsem skleničku a došla ke dřezu. Zapnula jsem kohoutek a sledovala jak se sklenička plní vodou. Když byla plná. Vypnula jsem vodu a opřela se o dřez. Napila jsem se ze skleničky a pohlédla z okna. Obloha byla zamračená a zase pršelo. Napila jsem se znovu a sledovala oblohu za okny. Najednou mezi mraky zasvítil měsíc.

Chvíli jsem na něj koukala a potom odložila skleničku. Dneska musím rychle. Rozhodla jsem se a tak jak jsem byla, jsem vyběhla před dům. Běžela jsem co nejrychleji k lesu a za sebou zanechávala stopy bosých nohou v blátě. Pásek na županu se mi rozvázal a odletěl někam daleko. Nestarala jsem se o to, že ho už nikdy nenajdu. Myslela jsem jen na to jak se co nejrychleji dostat k moři. Župan mi mlátil ze zadu do nohou, vlál za mnou jako nějaký plášť. Běžela jsem už dlouho, a když si byla jistá, že v temnotě lesa mě už nikdo neuvidí. Zpomalila jsem do kroku a rozhlédla se okolo sebe. Všude byl klid, z listí skapávala voda a lesem se ozýval jen zvuk, jak kapky narážely o zem. Šla jsem pomalu do hloubi lesa.

Postupovala jsem a užívala si pocit volnosti, tolik vody co okolo mě byla. Nádherný pocit cítit se mocná. Těšila jsem se, až skočím do moře a zároveň mě lákala možnost použít svou moc. Přemýšlela jsem už, jakou moc použiji, když se stromy přede mnou začínali rozestupovat, cítila jsem, že kousek přede mnou teče řeka, která se napojuje na moře. Přidala jsem do kroku a ani si nevšímala, že moji cestu začíná ozařovat světlo. Šla jsem čím dál tím víc rychleji, až jsem se rozeběhla. Proběhla jsem okolo nějakého domu a zrak mi padl na řeku. Byla ohromná, nádherná. Přidala jsem a najednou mě chytli ruce okolo pasu.

„Pusť mě.“ Zavrčela jsem a nespouštěla pohled z té řeky. Měla silný proud a já si byla jistá, že kdybych do ní skočila, odnese mě k moři rychleji než moje nohy.

„Víš, že jsi na soukromém pozemku?“ Ozval se za mnou hlas.

„Jen procházím.“ Odsekla jsem a začala sebou kroutit a snažila se dostat se z jeho rukou.

„V noci v lese je to nebezpečné. Co tu děláš?“ Ptal se. Pohlédla jsem na něj a začala se topit ve zlatých očích. Okolo pasu mě držel Edward.

„Jen procházím, je to nejkratší cesta k moři.“ Odpověděla jsem mu a cítila, jak moje tělo začalo ochabovat.

„Dneska zase?“ Zasmál se. „Vždyť neumíš plavat.“

„To nemůžeš vědět.“

Měsíc znovu prosvitl mezi stromy a já ucítila novou dávku energie, začala jsem sebou házet. „Pusť mě.“ Křičela jsem a snažila se dostat z jeho sevření.

„Až budeš doma.“ Odpověděl. „A táhl mě od řeky.“

„Ne!“ Křičela jsem a házela sebou. Nesmí mě dotáhnout znovu zpátky domů. Dneska už chci k vodě.
Jak chceš, nepustíš mě dobrovolně, bude to po zlém. Rozhodla jsem se na něj použít svou moc. Z mraku se jako na zavolanou začalo snášet více deště. Zaměřila jsem se na jeho nohy a nechala kapky zmrazit. Nic to s ním neudělalo. Dál se koukal před sebe a vláčel mě sebou. Vzpouzela jsem se víc a on mě jen přehodil přes rameno a šel.

Teď jsem se koukala na jeho záda a použila svou duhou moc. Zahřívala jsem kapky, které na něj dopadali na větší a větší stupeň. Z jeho zad začala stoupat pára, ale jemu to nic nedělalo. Byla jsem naštvaná. Tak moc jsem chtěla, aby mě pustil, až jsem svou moc neovládla. Voda v řece začala vřít. Aspoň to ho donutilo se otočit.

Otočil se čelem k řece a můj pohled padl na šest lidí, kteří vylezli z domu. Už nemá cenu bojovat. Věděla jsem, že proti sedmi nic neudělám, když ani s jedním moje moc nepohnula. Vzhlédla jsem k nebi a sledovala, jak se měsíc schovává za husté mraky. Cítila jsem, jak moje tělo ochabovalo. Vzdala jsem boj a jen vysela na ramenou Edwarda. Voda v řece přestala vřít a já se začala klepat zimou.

„Dones jí do vnitř, necháme jí dneska u nás, já zavolám Charliemu, aby o ni neměl strach.“ Zaslechla jsem něčí hlas. Byla jsem naštvaná, že jsem se tam dnes nedostala.

V nose mě začalo lechtat a já si kýchla. Myslím, že to moje zdravý odnese.

„Na zdravý.“ Zaslechla jsem sametový hlas toho, kdo mě držel. Cítila jsem, jak mě nese do toho domu. Prošel dveřmi, vyšel schody a uložil mě na postel.

„Snad už nebudeš zlobit.“ Promluvil znovu sametový hlas. Já ho slyšela už jen okrajově. Moje víčka začala klesat a já cítila, jak usínám. Ještě jsem vzdáleně slyšela, jak zaklaply dveře. Otočila jsem se na bok a do očí mi zasvítilo světlo. Donutilo mě je opět otevřít a já vyhlédla z okna. Přímo na mě svítilo světlo měsíce. Zaposlouchala jsem se a celý dům byl v klidu a tichu.

Vstala jsem potichu z postele a přešla k oknu. Zahleděla jsem se na měsíc a otevřela okno. Cítila jsem potřebu jít tam, kam mě volá. K moři. Otevřela jsem okno úplně a pohlédla dolů. Vedle okna byl okap a já se rozhodla ho využít.  Nahmatala jsem ho a přesunula se na něj. Pomalu jsem se po něm spouštěla.

„Panebože, co to vyvádí?“ Zaslechla jsem ženský hlas.

„Myslím, že je náměsíčná. Dneska to ve škole říkala.“

„Běžte tam někdo pro ni.“ Ozval se další vystrašený hlas.

„Když jí nevzbudíme, nemělo by se jí nic stát. Četl jsem jednu studii o náměsíčnosti.“ Promluvil mužský hlas.

Aspoň, že si tohle myslí. Moje nohy se dotkli země a já se zahleděla na řeku. Teď rychle.

Rozeběhla jsem se a chystala se ke skoku. Skočila jsem a cítila jsem, jak moje tělo prořízlo hladinu, a proud mě začal unášet. Byla jsem tak šťastná. Unikla jsem jim. Už se jenom nechat donést k moři.

Najednou mě stáhl pod hladinu proud a já se začala topit. Měli pravdu, já neumím plavat. Kopala jsem okolo sebe. Házela sebou, ale nad hladinu jsem se už nedokázala dostat. Cítila jsem, jak do mích plic vstoupila voda. Už jsem v sobě neměla žádný vzduch a začala se dusit. Kopla jsem ještě jednou a ucítila ostrou bolest v zádech. To bylo poslední, co jsem cítila, než mě pohltila tma…

10. kapitola

Shrnutí

Autor: xlovexx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virgo - 9. kapitola: