Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 10. kapitola

21.06.2013 (10:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3550×

Bella

Shrnula jsem si šaty a prohrábla vlasy, abych trochu zkrotila to vrabčí, poorgasmové hnízdo. I něco takového existuje…

Podívala jsem se do rozflákaného zrcadla s tím, že zkontroluju, jestli byla mise zkrášlování úspěšná, když ke mně Izmael přistoupil a setkal se s mýma očima mezi prasklinami.

„Co je?“ hlesla jsem vysokým, slabým hláskem, jak jsem doufala, že teď řekne něco… Kurva! Vždyť já ani nevím, co chci slyšet! Co od něj očekávám? Teda, oprava – co bych od něj chtěla?

Beze slova chytil lem mých šatů u zadku a já se zprudka nadechla. Překvapil mě. To si to dáme znova? Ale nebudu protestovat.

Jenže on udělal ještě něco překvapivějšího. Stáhnul mi je prudce níž – přísně až pod zadek. Nevšimla jsem si, že je mám vzadu trochu výš, než společenské zásady dovolovaly. A koneckonců i já.

V tu chvíli jsem se uvnitř tetelila z toho gentlemanského činu jako naivní, romantická blbka.

Jistě, že normální chlap by tuhle ještě víc normální věc udělal, aniž by si toho ženská všimla, ale tohle nebyl normální chlap ani omylem. Tohle byl Izmael Vogler.

„Díky.“

„Víš, jedné věci si na nás dvou cením,“ zašeptal. Sice jsem si z jeho tenoru dělala často legraci, protože měl na muže neobvykle vysoký hlas – a když řval, tak to už byl totální ječák, ačkoliv z něho tuhla krev v žilách – nicméně to byl krásný hlas. Specifický, upíří – jak řekl Daryl. Především to znělo pomalu jako zpěv, případně recitování básně s volným rýmem. Melodicky.

„Řekl si – nás?“ zopakovala jsem a snažila se neznít tak užasle.

„Zájmenům lidé přikládají nesnesitelně velkou váhu, kterou nechápu. Chtěl jsem říct, že si na nás cením toho, že naše krátké, intimní dobrodružství nikterak nepoškozují intenzivní nesnášenlivost mezi námi,“ uhasil vlastními prsty malý, ale přesto žhavý plamínek ve mně. Polkla jsem a přetřela si loket. V krku mě pálilo a ústa prahly po vodě.

„Samozřejmě, že ne. Řekla jsem ti dost jasně, co k tobě cítím. Jsi narcis, sadista a nedokážeš milovat,“ připomínala jsem sama sobě. „Nikdo není tak sexy, aby přebil to, že je vtělené zlo. Ani Daryla nejsi schopný… Moment. Kde je vlastně Daryl?“ uvědomila jsem si. Všechny ty nákupy a teď i sex, ale jeho jsem neviděla ani jednou. Ohodila mě vlna starostí, a to o někoho jiného – na to jsem nebyla zvyklá. O moji falešnou rodinu jsem se nikdy nestrachovala. Bylo mi srdečně jedno, jestli se vrátí z dovolené na Bali, anebo z Mexika. Tam si je mohli nechat.

„Nebudu si všímat tvých krásných komplimentů a přejdu rovnou k poslednímu bodu.“ Myslím, že to – krásných – nebylo řečeno ironicky. „Nevím,“ odpověděl pokojně na otázku, kde je můj bratr. Plácla jsem ho do hrudě a zalitovala – pokus o fyzické násilí na žule je totiž většinou velmi neúspěšný a bolestivý.

„Jak můžeš být tak klidný? Něco dělej!“ štěkla jsem. Pozvednul obočí a já ho v duchu ocenila za nějakou aktivitu mimických svalů. Asi se za skoro tři tisíce let něco přiučil.

„A co máš přesně na mysli, Bello?“ optal se nechápavě. Bože můj, zase tolik se toho nenaučil. Ale stihla jsem se uvnitř radovat nad tím, že mě oslovil jménem. I nad tím, jak úžasně z jeho úst znělo.

Zpátky na zem! Tvůj nově nalezený bratr, který je sám sobě nebezpečný a každou minutu se pokouší o kompletní destrukci svého života, se pohřešuje!

„Třeba ho najít?“ Izmael na mě jen civěl, evidentně stále nevnímajíc moje obavy. „Tak do práce! Zapni svůj upíří čich, zrak a já nevím, co ještě, a dělej!“ nakázala jsem a tleskla, aby se dal do práce.

„Po tom docela dobrém sexu ti výjimečně nechci ukousnout hlavu za to, že si na mě otvíráš tu svoji otravnou pusinku,“ pronesl, ale to už jsem ho hnala z šatny. Mimochodem – jak docela dobrém?!

U pokladen se ale ještě zastavil. Prodavačka za to byla očividně vděčná, protože na něj zírala, jako kdyby tu nebylo nic jiného k vidění.

„Propisku a kus čistého papíru,“ poručil Izmael tiše a natáhnul bílou dlaň před ni. Ani se na ni nepodíval, ale ona se mohla přetrhnout. Dává příkazy mnohem lépe, než já…

Když dostal Izmael, co chtěl, začal si do papíru něco čmárat.

„Jmenuji se Izmael Vogler. Tohle je má kontaktní adresa a číslo,“ řekl během toho a podal jí to. To jako fakt? Ani pára z uší by přesně nedefinovala to, jak jsem se cítila. Nebude dávat číslo žádné děvce za pokladnou v Gucci!

Div si to netiskla na prsa, jak na ten papír okouzleně civěla. Nechá si to i zarámovat?

Nahněvaně jsem si založila ruce na prsou.

„Odpusťte si ten fádní, šťastný výraz, prosím,“ zašeptal ledově. „Moje společnice pouze ráda při sexu aplikuje násilí a rozbila vám zrcadlo,“ usadil ji perfektně. Teď by zase mohla vycházet pára odnikud jinud. Tou svojí noblesní krutostí mě rozpaloval do běla.

„Přiznávám, že mě zvráceným způsobem vzrušuje, když potápíš někoho jiného, než mě, ale chci vědět, kde je Daryl,“ špitla jsem mu do ucha, chytila ho za ruku a táhla pryč.

„Byl to jen člověk. Nejsem tak přízemní, abych vynakládal víc, jak pár vteřin na psychickou devastaci homo sapiens,“ vysvětloval mi dotčeně, ale nechal se odvést až před obchod na chodbu. Centrum se začínalo celkem zaplňovat, mimochodem. Už dávno se přehoupla ta brzká, sebevražedná, ranní hodina.

„Samozřejmě. Na ničení máš přece upíry, víly a hlavně mě,“ řekla jsem mu, postavila se před něj a ušklíbla se svému vtipu, který ale nakonec vtipem vůbec nebyl. Ledaže by bylo na pravdě něco zábavného.

„Přesně tak,“ odvětil a usmál se. To už jsem se musela pořádně zakřenit taky.

„Teď ale hledej. Teda čichej,“ pobídla jsem ho.

„Nemusím u toho stát a ani nic zapínat,“ vyčetl mi, že jsem takový idiot a neznám jeho přesnou mytologii. „Právě teď mlčí – neslyším ho. Ale to neznamená, že tu není. Jak sis mohla povšimnout, Daryl toho moc nenamluví.“

„Se mnou mluví,“ zamumlala jsem nesouhlasně. Izmael si mě po mojí poznámce jen příkře změřil a potom se vydal neznámo kam.

„Máš ho?“ pískla jsem radostně a rozběhla se za ním. Šel příliš rychle.

„Ne. Je to tu prosycené pachy tisíce lidí a plete se to páté přes deváté. Naneštěstí vy víly máte třikrát silnější aroma, které je navíc úplně odlišné. Nebude to těžké.“ Spěchala jsem za ním a on za svojí pachovou stopou. Pokud tu Daryl ještě je… Ale no tak! Venku je zima jako v Rusku, kde by umrzla další Napoleonova armáda.

Těžké to teda nebylo. Stačilo by se zaměřit na bary. Já si dokázala během toho času stráveného v centru obnovit garderobu, užít si skvělý sex – ne jen docela dobrý – a Daryl se zase stihne výborně zlít.

„Je v pořádku,“ řekl mi Izmael a ukázal na Daryla v křesle s čím jiným, než věrným společníkem jménem Jameson Čtyřicet. Třetí jméno je – procent. Klimbal hlavou v přítmí a tradičně se utápěl v minulosti.

„V pořádku? Tohle ti připadá v pořádku?“ zasyčela jsem na Izmaela a šla od něj radši pryč. Ten upíří mozek prostě nikdy nepochopí rozdíl mezi nemocí a pořádkem.

Přicupitala jsem potichu k Darylovi a pohladila ho opatrně po rameni. Který kretén mu po ránu nalíval a nechal ho opít se do bezvědomí na veřejném místě?

„Daryle, pojedeme domů,“ šeptla jsem a citlivě se ho snažila probudit.

„On nespí. Je namol. Musíš na něj vylít vodu, anebo mu dát přes hubu,“ radil mi bez špetky emoce a porozumění ten kamarád za všechny peníze. Narovnala jsem se a otočila na něj.

„Zkus na něj vztáhnout ruku a dám přes hubu já tobě,“ varovala jsem ho ostře, zdvihla ruku a zakmitala prsty, když jsem ji beze snahy přinutila slabě, ale jasně svítit.

„Protekcionistický komplex sestry? Po dvou týdnech je Daryl tvůj malý bratříček a ty uděláš cokoliv, abys ho ochránila? Nebuď směšná, Bello. Střílel po tobě a vlastně tě ani nemá rád. Jen chce v domě někoho, kdo se taky může opít.“ Můžu na sebe být hrdá, protože jeho salva urážek se mnou výjimečně ani nehnula.

„Jo, já vím, že tohle nepochopíš, Izmaeli. City jsou něco, co se nedá vypěstovat jen na základě jednání. Cítíme, protože nejsme kusy kamene. Ne, že bys ty pochopil, co to city vůbec jsou.“ Musím říct, že tenhle faul se mi povedl. Potvrdilo se mi to, protože Izmael rozšířil nozdry a napnul čelist. Chtěl po mně skočit.

„Nemáš nejmenší tušení, o čem mluvíš,“ zašeptal a přišlo mi, že je vychýlený z té své dokonalé rovnováhy.

„Ne, to ty nemáš tušení, o čem mluvíš. A už mě unavuje, jak Darylův život stagnuje, protože žije pod tvojí střechou a dělá ti poskoka. Chceš zabít Gaju pro nějaké svoje další plány na zničení světa? Tak to udělej bez Daryla a přestaň ho využívat jako zasranou letenku!“

„Už jsem slyšel dost. Daryl půjde se mnou,“ odsekl a přešel k Darylově levici, za kterou ho popadl, když se zrovna probouzel.

„Ne. Půjde se mnou! Já jsem jeho biologická sestra a chápu, že je alkoholik!“ zasyčela jsem a vzala probouzejícího se Daryla za pravou paži.

„Alkoholikem se stane tehdy, kdy přestává ubližovat nejen sobě, ale i okolí!“

„Blbost. A kromě toho škodí okolí každý den! Střílel po mně!“

„Po tobě by střílel každý. Jsi kráva.“

„A ty čurák, když nazýváš ženu samicí tura domácího. To je vážně hodné chlapa!“

„Mě tak zajímá, co si ty myslíš, a jak definuješ mužství. A teď už ho, kurva, pusť nebo ti připomenu, že jsem tisíckrát silnější, než ty!“

„Ne, ty ho pusť nebo pak připomenu jemu, že je tisíckrát lepší, než ty a nemusí ti už dělat parťáka!“

„Bello, pusť!“ přecedil skrz zuby, když se se mnou o Daryla přetahoval. Mohl by nás odtáhnout oba, ale tohle mělo symboliku. Od pradávna se tak uplatňovala hloupá bitva o objekt zájmu – tahání za ruce a každá na jinou světovou stranu. Šlo jen o to, kdo ho pustí první a přenechá druhému.

„Ty ho pusť!“

„Bello!“

„Pusť ho, kurva! Je to můj bratr!“

„Můj přítel!“

„Můj bratr!“

„Přítel!“

„Bratr!“

„Přítel!“ zavrčel a strčil do mě rukou. Padla jsem zády na skleněnou vitrínu a skácela se k zemi s bolestí, co mi vystřelovala do celého těla, a mžitkama před očima. Tmavá místnost se točila. Nebo já. Pořádně jsem se bouchla do hlavy a ta bolest byla paralyzující.

„Můj bratr,“ zamumlala jsem a sáhla si týl. Když jsem ruku stáhla, byla celá od krve.

Izmael na mě chvíli zíral černýma očima, ale to bylo jediné, čeho jsem se od něj dočkala. Zvednul Daryla na nohy a jeho ruku si přehodil přes rameno. Daryl byl absolutně mimo. Netušil, co se s ním děje.

„Nenechám tě, abys všechno zničila,“ řekl mi a pak se otočil i s Darylem a odkráčel pryč. Mě tu nechal samotnou. V baru sice bylo liduprázdno a byl obrovský, no, křik a tříštící se sklo přitáhlo pozornost. Barman ke mně přiběhnul a evidentně to nebyl žádný vystrašený kluk, ale muž, co uměl sepnout mozek, a ne jen vyděšeně civět a ptát se, co se stalo. Taky ječet – o bože, krev. Přesně to bych dělala já…

„Nehýbejte se, zavolám záchranku,“ zašeptal a položil mi dlaň na krk.

„Já jsem úplně v pohodě,“ mlela jsem pěknou kravinu. Před očima se mi zatmívalo.

„Nechci vás děsit, slečno, ale… Zkrátka se nehýbejte,“ šeptl a vážně začal volat to emergency. Ale ne. Já nesmím do nemocnice. Můj mód – víla - je aktivovaný. Ještě by si mě tam nechali a rozsekali mě na milion kousků. No, možná jen na deset.

Nahmatala jsem vedle sebe tašku z Fendi, ve které jsem měla stříbrné psaníčko.

Ten Darylův nebo Izmaelův mobil, co jsem šlohla, stále byl v mém vlastnictví, což Izmael neví. Nejspíš si myslel, že jsem ho ztratila při přestřelce, jelikož jsem naprosto neschopná. Ale já ho střežila jako oko v hlavě a schovala si ho do podprsenky, protože ten telefon a jeho obsah byl příliš cenný. Nebudu se spoléhat na ně dva jako na ty jediné v nadpřirozeném světě.

„Teď byste neměla volat,“ začal barman.

„Buďte zticha nebo vám rozmlátím ciferník, a to by nebyla moc hezká ukázka vděku za to, že se mi snažíte pomoct. Takže prosím – pšst.“ Zakroutil hlavou nad tím hlavou a diktoval záchrance pokyny. Ne! Ne! Ne!

Víly volat nemůžu. Nevím, proč mě chtěly zabít, ale znova to riskovat nebudu. Navíc jsem na upířím poli.

„Ahoj. To jsem já – Bella. Chtěla jsem tě vidět za jiných podmínek, ale potřebuju pomoc. Ztrácím trochu… trochu víc krve a ležím ve střepech díky Izmaelovi Voglerovi…“

„Kde jsi?“

„V Air centru na hranicích. A Jeremiáši… Pospěš si, prosím.“

Před pár hodinami

Edward

 „Podcenili jste to. VSV se týká každého. Opravdu chcete svoji chybu…“

„Jde tu o mého syna, pane Voglere. Nepátrám po vinicích, ale po tom, jak udržet svoji rodinu pohromadě. Nemůžu si dovolit ztratit ani jednoho,“ přerušil ho Carlisle se zatnutou pěstí. Po dlouhé době jsme byli svědky toho, jak někomu skočil do řeči.

„Já jsem ztratil sestru. Vím, jaké to je, přijít o rodinu. Hlídejte si lépe své potomky. Máte jich ještě dost a nechcete, aby se nakazil další – to jediné vám mohu dát. Radu. Nikdo není v bezpečí…“

„Daryle, zavři to!“ vypískl v telefonu hlas, který definitivně nebyl upíří. Všichni se po Carlisleovi otočili a zmateně zírali. Izmael Vogler se to ještě snažil zachránit a hlavně co nejdřív ukončit – bylo to cítit z každého jeho slova.

„Mám tu práci. Je mi líto vaší ztráty, ale antigen je vzácný, a proto s ním nebudu plýtvat na každého, kdo se neovládne, přestože má kolem sebe tolik upírů. To svědčí o tom, že nejste hodni a připraveni na to dostat druhou šanci, abyste ji zase promarnili. Každý je svého štěstí strůjce a já nejsem nonstop lékárna. Pěkný den,“ uzavřel to ten hajzl a vypnul to bez milosti otci. Postavil jsem se hned před něj s plánem, který mi nikdo a nic nevymluví. Pro Jaspera udělám cokoliv.

„Slyšel si to? Má tam vílu!“

Carlisle položil pomalu mobil na konferenční stolek a zvednul ke mně oči, i když mu v tom jedna jeho část bránila. Nepochybně mu došlo, co mně. Čím blíž jsme byli léku, tím víc byl rozhozený. Věděl, co to bude znamenat. Bohužel viděl víly jen jako další živé bytosti, které si zaslouží mír a lásku. Žehnám otci za jeho pochopení pro každý druh na téhle planetě, ale můj bratr umírá a nikdo z nás nemá čas na to, aby uvažoval, co je správné.

Nehledě na to, víly jsou rasa, co tady ani nemá být. Dostaly náš druh na kolena a kvůli nim nás potkává pravá smrt – o tom rozhodně můžu tvrdit, že to správné není. Rosalie má pravdu. Jsme nesmrtelní a tenhle status quo měl zůstat zachován. Nikdy jsem si neuvědomoval, co to vlastně nesmrtelnost je. Až teď to začínám chápat.

„Pravděpodobně,“ šeptl. Verbálně moc nespolupracoval.

„Tati, to není jen pravděpodobné! Izmael Vogler žije s elfem a jako devadesát devět procent upírů na světě nesnáší lidi a běžně si je nevozí v autě. Vsadím všechno na to, že tam má vílu, a že ta víla je antigen. Jeho pojistka, kdyby se stalo něco protekční společnosti. Já je najdu a ji dotáhnu až sem,“ přísahal jsem v tu chvíli rodině, ale i sobě. Nemůžu Jaspera ztratit a potom ještě Alici. Nikoho z nich.

Emmett se mi postavil k boku.

„Půjdu s tebou,“ oznámil.

„Ne, nepůjdeš. Nemůžeš. Ty musíš zůstat s Rose,“ zchladil jsem jeho pomyšlení na účast na téhle akci.

„Ale…“

„Já čtu myšlenky, já jsem nejrychlejší a já jediný nikoho nemám,“ vysvětlil jsem mu rychle a stručně, proč jsem vhodný kandidát. Tolik – já – v jedné krátké větě.

„To není pravda, že nikoho…“

„Víš, jak to myslím, Emmette. Jediný si teď můžu dovolit opustit tenhle dům, aniž by na mně někdo citově závisel. Zůstanete s Jasperem a počkáte, až se vrátím i s lékem. Potom zase budeme rodina a už nikdy nikdo z nás nepoužije slovo – víla nebo elf.“

Emmett mi položil ruku na rameno, stisknul a přikývnul.

„Ty se ale taky musíš vrátit,“ řekl mi vážně. Opětoval jsem mu stisknutí ramene.

„Vrátím. Už mi chybí tvoje zesměšňování čehokoliv a kohokoliv.“

„Mně taky, brácho. Mně taky,“ hlesl. Náš dům ovládl v jedné jediné vteřině smutek a drtil nás. Jasper narazil na vílu a proti té neměl jedinou šanci se svým sebeovládáním obstát. Okamžitě po ní skočil a vysál ji do dna. Myslel jsem, že přede mnou tají, kolik síly ho stojí se ve škole ovládat, ale on skrýval tohle. Alice to neviděla, protože na druh těch svítících poběhlic nefunguje absolutně žádný, upíří dar. Nejsou součástí naší sféry.

Když ji zabil, nikomu to neřekl a doufal, že měl štěstí a nebyla jen další chodící Petriho miskou. Ale pokud upír vysaje přímo vílu, má devadesáti procentní šanci, že její krev byla plná VSV.

„Edwarde, prosím… Na slovíčko,“ šeptl Jasper a tak moc se snažil, aby z toho nebylo slyšet, jak šíleně trpí – aby necítila tu bolest i Alice, která byla doslova a do písmena na dně. Nevěděl, že už víc klesnout nemůže?

Každý z nás tušil, jak to vypadá, když upír přichází o lásku své existence… Ve skutečnosti jsme neměli ani ponětí. Bylo to mnohem horší, než jsem si kdy dokázal představit. Jasper umíral a Alice s ním, přestože to na ní fyzicky nebylo vidět jako na něm. Každý jeho bolestný vzdech, křik, co mu uniknul skrz zatnuté zuby… Alice to všechno cítila. Nevěřil jsem, že upír má duši – přišli jsme o ni při přeměně. Ale ať už měla v sobě Alice cokoliv, rozpadalo se to na kusy jako Jasperovo tělo.

My všichni jsme se sice uvnitř bortili jako domečky z karet, ale stále jsme vnímali realitu a i jiné vjemy. Ale pro Alici už svět jakoby nebyl. Všechno vložila zákonitě do Jaspera.

Na jeho přání jsem přišel do jejich ložnice, kde ležel na posteli. Přišel o ruku až k ramennímu kloubu a teď to útočilo na obě nohy. Virus rozkládal jeho maso na štěrk dřív, než stačilo dorůstat. Ale aspoň trochu to regenerace zpomalovala. Musíme být vděční za i za to.

Alice ležela schoulená u jeho zdravého boku. Tak malinká… Dělalo ji to ještě drobnější.

Rose a Esmé se z ložnice vytratily, aby nám dopřály aspoň náhražku soukromí, ale jeho manželku od něj nikdo a nic neodtrhne.

„Jak ti je, bráško?“ zeptal jsem se a posadil se na postel. Nedíval jsem se na rozežrané pahýly a kousky kamení na přikrývce, vyvaroval jsem se lítostivým pohledům. Jasper nezemře. Nepřipouštěl jsem si to jedinou buňkou těla a ani nepřipustím.

„Bylo mi lépe, ale dá se to zvládnout.“ Lež jako věž. „Tvoje konverzace s Carlislem… Edwarde, prosím, dej na sebe pozor. Znám Izmaela Voglera. Sice nemá přátele a je to samotář, ale on z toho udělal výhodu. Nic mu není svaté a nemá žádné zábrany. My jsme možná upíři – ti špatní, ale on je čisté zlo. Příhodně pojmenovaný Izmael. Jeho bratr je velmi vlivný mezi starými upíry z Jeruzaléma. Existují pověsti o klanech z Judských hor.“

„Nikdy jsem o tom neslyšel. Ani od tebe.“

„Je to pověst. Považoval jsem ji za hloupou báchorku… Říká se, že starověký, židovský král David opravdu existoval, ale nevládnul lidem. Ten příběh je úplně jiný, než jak se uvádí v Bibli. Jeruzalém bylo údajně upíří město, uzavřená komunita věřících upírů. Jejich obranu by nedokázalo prolomit ani dnešní vojsko Volturiů, kteří v té době ještě nebyli stvořeni, protože David měl postavit základy nesmrtelného Jeruzaléma před šesti milénii. David stvořil roku tisíc před naším letopočtem poslední tři upíry – Jeremiáše a o dvě století později dvojčata Editu a Izmaela. Jenže tím to končí. Nevíme, jestli David vážně existoval a zda je to vůbec stvořitel těch třech a kam se klany z Judských hor poděly, ale Jeruzalémští upíři prý měli úžasné dary díky své víře a drželi neobvykle při sobě. Kdokoliv vstoupil na Izraelské území, už se nevrátil. Egypťané a potom i Rumuni se o to pokoušeli, ale Aro od začátku monarchie Volturiů dělá, že ta země neexistuje.“ Uzavřená komunita věřících upírů… Může být vůbec něco horšího? Každopádně – Aro je nejspíš už dávno tiše povraždil. Nebo Amun, který by měl být skoro stejně starý jako David.

„Dám si pozor a vrátím se.“

„Nelíbí se mi to… Nechci, abys kvůli mojí chybě riskoval i svoji existenci…“

„Moje rodina je moje existence. Navíc teď nejsi zrovna ve stavu, kdy můžeš kontrolovat a regulovat moje záchranné akce,“ připomněl jsem mu a jemně se usmál.

„To je pravda. Ale můžu si vzít nohy na ramena… Když je posbírám,“ dodal a zachechtal se. Já už neodolal a musel s ním, protože černý humor nebyl běžně jeho parketou, ale teď tomu dal. Smát jsem se přestal, když znenadání začal… kašlat. Upír kašle…

Lidé vykašlávají krev, my kusy svého vlastního masa. Z úst mu lítaly obláčky bílého popílku. Alice, která mlčela, aby taky navodila atmosféru soukromí, mu nastavila dlaň, ve které jí přistál štěrk. Aspoň tak teď Jasper zevnitř vypadal.

„Dost pohádek. Musím jít,“ rozhodnul jsem a vstal. Nebudu tu sedět, poslouchat legendy o děsivých upírech z roku jedna, dva, tři, a kteří už jsou nejspíš rozprášení, když se musím zabývat těmi, co jsou tady.

„Edwarde,“ zastavila mě Alice. Podíval jsem se do jejích zničených, černých očí. Tou bolestí přímo žhnuly a spalovaly každého, kdo se do nich podíval. „Ani nevím, jak ti říct a dokázat, jak moc jsem ti vděčná,“ šeptla a propletla prsty ruky s mými.

„Nemáš mi být za co. Až se vrátím a tvůj manžel se vyléčí, půjdeme klidně nakupovat a uspořádáme další vaši svatbu, která bude ještě větší a okázalejší, než ta předchozí, pokud je to vůbec možné… Miluju tě, sestřičko,“ řekl jsem, sehnul se a políbil ji na čelo. Potřebovala všechnu lásku světa a taky si ji zasloužila. „Jaspere, vrátím se, takže se nebudeme loučit,“ navrhnul jsem, ale kompromis nepřipouštěl.

„To mi plně vyhovuje.“ Přikývnul. Poplácal jsem ho po zbytku ramene a díval se do jeho tváře, na které nedával znát, že trpí jako zvíře. Medvěd s tlapou v pasti byl na procházce v Edenu oproti němu. Vnímal všechnu naši bolest a ještě tu svoji fyzickou, která nebrala konce. Proto jsme za ním chodili osobně jen na pár vteřin, abychom mu nepřidávali na utrpení. Zůstávali jsme za zdí.

Otočil jsem se k němu zády a obětoval tak všech čas, co bych s ním mohl strávit – co je potencionálně poslední. Ale nebude. Jasper nemůže umřít. Příliš mnoho upírů ho potřebovalo.

Edwarde, ještě něco… Chci, abys mi něco slíbil.

„Cokoliv,“ odvětil jsem, ale už se nevracel do jejich ložnice.

Kdyby to nevyšlo a já… Kdybych zemřel, vím, co bude následovat…

„Ty nezemřeš.“

Nech mě mluvit. Tedy myslet… Já vím, co bude následovat, a i když se mi to příčí, taky vím, že tomu nezabráním. Cítil jsem emoce desítky upírů, kteří přišli o partnera a to nedokáže nikdo přežít. Ale chci, aby Alice odešla klidně. Je moc křehká a dobrá na to, aby se stala strojem na pomstu. Udrž ji od toho dál…

„Jaspere, ale…“

Edwarde, slib mi to! Slib mi, že zůstane se svojí rodinou až do konce a nebude lítat po světě – hledat vendetu a dělat cokoliv pro pocit zadostiučinění…

„Slibuju, Jaspere.“ Můj bratře, můj mentore…

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 10. kapitola: