Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 14. kapitola

09.07.2013 (10:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3161×

„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem tě nechala tohle mi udělat. Je to… šílené. Vypadám jako… Ani nevím, k čemu to přirovnat. Zničil si mě,“ naříkala jsem zas a znova při každém pohledu do zrcadla. Nejvíc mě teď dráždilo to malé, kulaté v mé ruce.

Izmael mi ho sebral a beze slova vyhodil z okna.

„To byl můj pudr!“ štěkla jsem po něm rozčíleně. „Víš, jak je těžké sehnat správný v mém odstínu pleti? Všechno mi rozbiješ nebo zdemoluješ. Jako moje vlasy!“

„Poslouchám to už několik hodin a musím přiznat, že to začínám velmi těžko snášet,“ odvětil. S našpulenými rty jsem se mu podívala do rudých očí a zvedla prostředníček. „Jednou mě nasereš tak, že ti oba utrhnu,“ slíbil.

„Nakreslím si je.“

„Vynalézavé.“

„Já vím.“

„Ale neúčinné.“

„Zatímco peroxid na mých vlasech byl účinný až moc. Nechal si mě ostříhat nakrátko a je ze mě blondýna. Jestli jsem tě někdy nenáviděla, tak si nedovedeš představit, co k tobě cítím teď, Izmaeli Voglere.“

„Nedramatizuj to, Amálko. Vlasy máš po ramena, což se dá klasifikovat jako polodlouhé. Ano, jsi na blond a konečně nevypadáš kvůli zpomalenému stárnutí jako teenager, ale jako žena. Přestaň pochybovat a zvykej si.“

„Neměl si na tohle právo.“

„Ale měl. S mým zrakem, vnímavostí a inteligencí vím mnohem lépe, co je pro tebe nejlepší.“

„Kravina,“ odsekla jsem. Takhle mě ještě nikdy nevytočil, než když mě posadil do křesla v kadeřnickém salónu a nakecal mi, že půjdou dolů jen konečky.

„Bello, co ti na tvém novém, stylovém a vyspělém účesu vadí přesně?“ zeptal se a naklonil ke mně. Zamračila jsem se.

„Měla jsem zdravé, krásné vlasy do pasu a tys mi je nechal okudlat. Já nejsem yorkšír, ale ženská. A žena má mít dlouhé vlasy.“

„Řekl kdo?“

„Můj bývalý.“

„Výborně. Pravděpodobně ho zabiju za to, že tohle musím poslouchat celou cestu. Podle některých formulací má mít žena kozy pětky a perfektní, široké boky. Je to jedna z nejstarších definic žen na světě, které fandím, přestože mi postelí prochází poslední dobou něco jiného. Takže se tě ptám – kde jsou tvá prsa a zadek, co z tebe mají dělat podle některých mužů ženu?“ střelil do černého. Opět. Nesnáším, když má pravdu.

„Aspoň můžu spát na břiše a chodit po schodech bez bolesti,“ zamumlala jsem, založila si ruce na prsou a povzdechla si. Zase mě převeze. Stejně jako v tom kadeřnictví, kde jsem přišla o svoji řeku plnou kaštanů. O svůj poklad.

„Ty máš jiné kvality. Například já opravdu rád trávím čas bádáním po tvých nohách.“

Srazila jsem obočí. „To se mě teď snažíš uchlácholit?“

„Ano, to já přece mívám ve zvyku. Je mým koníčkem pomáhat zraněným duším. Ne. Pouze ti vysvětluji, že je teď z tebe krásná, dlouhonohá blondýna, která by si na to měla začít zvykat a ne mě pořád otravovat nejistými poznámkami. Jestli je něco, co nesnesu, tak je to právě nejistota. Máš ego velké jako zadek Jennifer Lopez, ale stačí ti trochu zatřást s půdou pod nohama a celá se zbortíš. Myslíš, že jsi terminátor, ale jsi jen koťátko, které chce drbat na bříšku. Započni s novým účesem i novou etapu bytí, kdy konečně budeš věřit sama sobě a nenecháš se zviklat ani mnou. To je vše a nadále mě laskavě neobtěžuj,“ zasyčel a díval se okázale z okna. Ke konci mu trochu přeskakoval hlas. Jakmile Izmaelův ječák přecházel ještě do vyšších tónů, znamenalo to, že si máte dát odchod.

Já si věřím! Mám ráda svoje tělo a taky si jsem už leccos přežila… A dostala upíra, jakého jsem chtěla.

Jo, ale od patnácti při jedné svlékací epizodě při svlékání před tělocvikem, kdy mi kamarádka svými melouny málem vyrazila zuby, si stěžuju na prsa, přežila jsem s pomocí jiných a Jeremiáš chtěl mě. A Izmael koneckonců taky. Teď už nemám ani svoje vlasy.

„Řekneš mi konečně, proč vypadáš jako úchyl?“ zeptala jsem se po chvíli, už opatrná. Zkrocená.

Izmael měl na sobě od přistání bůhví kde v Mexiku ten černý hábit, který nosí muslimské ženy. Včetně šátku na obličeji, kde mu koukaly jen jeho nádherné oči z úsporného otvoru.

„To je abája, Amálko. A ten nepochybně slušivý závoj je nikáb. Podle islámských učenců je povinností, někteří jej zase považují pouze za chvályhodný čin. Také prezentuje vyšší sociální postavení.“

„Ještě, že to vím, jinak bych asi v noci neusnula.“

„To jsem předpokládal. Vypadám, dle tvého mínění, jako úchyl, protože Mexiko je velice prosluněná země,“ zdůraznil. Chladná logika útočí na můj mozek…

„Ouu,“ zavyla jsem potom, co mi to docvaklo. Ještě nikdy jsem ho neviděla v denním světle. Žádného upíra. Jak rychle pochodeň vzplane? On mi chce utrhnout prostředníky, já bych ho mohla omylem strčit na slunce. Ne, ještě by ho to zabilo, a to by zase zabilo mě… Teda, Daryla by to zabilo! Já bych měla mít radost, že je konec teroru.

Měla, měla… Je spoustu věcí, co bych měla, a přesto je nemám a nedělám.

„Není ti v tom vedro?“ zajímalo mě.

„Ne. Necítím teplo ani zimu. Vím přesně, jaká je teplota, ale na mně se to nijak neodráží.“

„Že mě to nepřekvapuje… Mimochodem, když už jsi u toho Mexika, co tu přesně budeme dělat? Nějaká akce?“ chtěla jsem vědět, celá nadržená na bitky a vyjednávání. Od události s Cullenovými uplynuly už tři dny a my jsme stále na cestách s mým novým pasem, kde stojí - Bella Dixonová. To mě potěšilo, že si Izmael nevymýšlel blbosti jako Bella Jebalová či Chlupatá a nechal mi příjmení mého bratra. Od hlavy až k patě jsem prošla kosmetickými procedurami a koupila si nové super oblečky právě do těch akcí. Nebyl to žádný Dior, který mám teď na sobě, ale kůže a latex. Jeden by nevěřil, jak je to pohodlné, a co to s vaším vzhledem provede. Potkat se za nočního času v tom korzetu, vysokých botách s traktorovou podrážkou a latexové kombinéze, která obepnula každý detail, tak utíkám.

„Co chceš dělat v akci, když hovno umíš?“ rétorizoval. Zašklebila jsem se. „Zkoušela si od toho letadla použít svoje schopnosti?“ Zmateně jsem pozdvihla obočí a podívala se na svoje dlaně. „Posluž si tady,“ pobídnul mě klidně. Nevím, co tímhle sledoval, ale zvedla jsem ruku a chtěla střelit malou dávku do podlahy bílé limuzíny.

Nic.

„Ztratila jsem svoji moc!“ panikařila jsem hned a zkoušela to znova. To, že něco tak strašně potřebujete, poznáte, až když je v hajzlu. Až potom si začnete vážit toho, co jste měli. Chci svoje schopnosti zpátky! Bez nich nejsem nic… Nejvíc jsem totiž cítila svoji podstatu právě ve chvílích, kdy jsem ze sebe pálila ten neohraničený zdroj světla.

„Uklidni se, proboha. Nevřískej hned jako pitomá. A neříkej tomu – moc. Nejsi kouzelník, ale víla.“

„Čarodějnice taky existují?“

„Ne. A přestaň mávat tou rukou. Kdybys aspoň jedinkrát ve svém krátkém životě poslouchala, věděla bys, že víly fungují na principu solárního panelu. Musíš si dobít baterky, abys zase mohla otravovat se svými vílími pracičkami,“ vyplivnul jedovatě, sebral mi obě ruce a začal s nimi třískat o sebe. Nedobrovolně jsem tleskala.

„Pusť!“ sykla jsem zarputile, ale vyrvat se mu nesnažila. Už moc dobře vím, že je to zbytečné, a akorát si udělám další modřiny o okovy kolem mých zápěstí. Stačí mi ty po celém těle, když jsem sebou mlátila o betonovou zeď, již někteří nazývali - Edward Cullen. Edward Cullen, který mi stále vězel v mé blonďaté hlavě, a to včetně jeho rodiny. Na to se nedalo zapomenout.

„Jsme na místě,“ oznámil a konečně mě nechal být. Na nic nečekal a vystoupil. Dveře mi schválně zabouchnul prudce před nosem a já si do nich přitom málem skřípla svoji vílí pracičku.

Vyhrabala jsem se z auta i s těžkým kufrem za ním, naštvaně se vedle něj postavila a upravovala si šaty.

„Vítej v mém skromném příbytku La Paz na Kalifornském poloostrově. Jinak také Baja California Sur.“ Podívala jsem se na ten jeho skromný příbytek, jak ho prezentoval.

Jakákoliv věc Izmaela Voglera nemůže být nikdy skromná, anebo prostá. Musí to křičet duší – nebo co to Izmael má – jeho majitele. Možná i proto kdysi neodolal a ošukal Gaju, která byla v té době s Jeremiášem. Protože ona je královna víl. Co může být víc haute couture?

Izmael je straka. Miluje lesklé věci a krade.

„Pěkná rezidence,“ hlesla jsem a rozvíjela dál v hlavě teorii, co ho mohlo vést k tomu, aby ohnul bratrovu frajerku. „Vážně střídmá… Dveře nejsou ze zlata,“ uznala jsem s ostnem ironie. Byla to vlastně klasická, plážová vila. Jen trochu větší a mnohem okázalejší.

„Klika ano,“ opravil mě a šel po chodníčku dovnitř. Míjela jsem obrovský sukulent, když mávnul na řidiče limuzíny, aby zmizel.

„Sundáš si vevnitř ten hábit? Znervózňuje mě to.“ Dům byl prosklený, ale snad tam jsou nějaké tmavé kouty. Každý dům je má. Zvlášť ten, ve kterém se můžete bez mrknutí oka ztratit.

Ignoroval mě. Skvělé.

Kašlala jsem na něj, položila kufr v kuchyni, kde se snoubil černý mramor s chromem, a šla na tu gigantickou terasu s obdélníkovým bazénem. Pod ním se rozkládala pláž s rozpáleným pískem a modrým Tichým oceánem na dlani. Obloha bez jediného mraku a nikde nikdo. Tohle byl ráj. Soukromé nebe.

„Jaké to bylo?“ zeptal se Izmael za mnou. Další bod pro mě – nenadskočila jsem, ale jen klidně stála u zábradlí a nasávala slaný vzduch.

„Co?“

„Jed.“

Udělala jsem kyselou grimasu – to ve mně vyvolala ta vzpomínka. „Ještě teď přemýšlím, jestli to stálo za to.“

„Vždycky to stojí za to.“ Postavil se vedle mě a já mu toužila strhnout ten jeho nikáb. „Dostaneš úkol. Je to velmi jednoduché, ale zrovna ty raději dávej pozor. Vezmi si bikiny, jdi na pláž, plácni se na osušku a spi.“

„Spi? Já tam neusnu. Vždyť je tady tak třicet stupňů. Upeču se!“

„Bello, pokud sis nevšimla, tak po nadýchání se vzduchu tvé rodné sféry se změnila i tvá termoregulace. Je tu padesát stupňů celsia.“

„Prosím?“ A já na sobě nemám jedinou kapku potu a dýchá se mi naprosto normálně. I můj odhad třicet stupňů byl moc, ale brala jsem v potaz, že jsme u rovníku v Mexiku.

„Nepros a jdi se dobíjet. Já na moment odcházím,“ řekl a vydal se bez prodlužování pryč.

„A kam jdeš?“ vyštěkla jsem jako žárlivá manželka. Ale on není můj manžel, přestože jsem spolu jakože na dovolené v romantickém, prosluněném letovisku, kupuje mi oblečení a šperky, chrání mi záda a dokonce se mi motá do vlasů. To jsem musela vysvětlovat i kadeřnici, která mi řekla – ale já vám vytvořila na hlavě jen to, co si objednal váš přítel.

„Najíst se a šukat,“ prsknul po mně nazpět. „Chceš to dělat se mnou?“ zeptal se a změnil tón na laškovný. Zábavné.

„Užij si to,“ vrkla jsem odměřeně a otočila se k němu zády. Bože, ono mi to vadilo…

„Děkuji. Užiju,“ přitakal a byl pryč. Měla jsem chuť řvát a něco rozbít. Kvůli tomu, že mi to vadí, a protože mi to vadí. Aby ho hydra sežrala.

Proč, proč, proč? Mám Jeremiáše Voglera. Nádherného a dokonalého chlapa, který si ke mně chová jako k princezně a náš sex byl světový. Tak na co bych chtěla Izmaela? Já totiž asi musím mít všechno.

Dala bych cokoliv za to, abych Jeremiáše potkala první a nikdy tak neměla Izmaela v hlavě. Vždyť nesnáším takzvané zlé chlapce. Jsou to pozéři a já chtěla v chlapovi oporu a bezpečí. Jenže Izmael jen nepózoval, on špatný vážně byl. Bezpečí jsem při něm taky občas cítila, což je směšné a sebevražedné.

Já prostě nevím proč. Nechápala jsem sama sebe. A to je ono! Nemusím mít kozy jako vozy, abych byla žena! Já totiž nevím, co chci, a to ze mě dělá ženskou.

Smutné.

Ani jsem nehledala ložnici – tady ložnice v plurálu – a dotáhla kufr před terasu, našla na vrchu šedé plavky s pár černými silnými pruhy a hodila je na sebe. Dokonce jsem našla i osušku. Výborně. Nerada bych nacházela písek tam, kde jsem ho mít nikdy nechtěla.

„Kurva, kurva! Au!“ nadávala jsem jakmile se má bosá chodidla dotkla žhavé pláže. Tak zpět. Chce to botky dorobotky… Začínala jsem být nějaká podezřele veselá. To slunce na mě mělo dobrý vliv.

Došla jsem asi sto metrů k břehu, který omýval samotný Pacifik, a smočila prst v čisté, průzračné vodě. Ledové!

Zamračila jsem se a radši vycouvala. Hodila jsem na zem deku, padla na ni a zavřela oči – zkoušela, jestli vážně dokážu v téhle v podstatě vyprahlé pustině usnout. Ani jsem to nestačila pořádně zkusit, protože krajina snů mě vzala pod svá křídla okamžitě.

„Berete si zde přítomného Jeremiáše Voglera, Isabello?“ ptal se mě malý, plešatý mužíček v červeném, zlatě lemovaném rouchu.

„Ano,“ odpověděla jsem hrdě a usmála se na Jeremiáše, jehož bílý obličej se ve tmě kouzelně perlil. Noční obřad byl nevyhnutelný.

„A berete si zde přítomného Izmaela Voglera?“ chtěl vědět dál. Vložila jsem levou ruku do dlaní Izmaela a zakřenila se i na něj.

„Ano.“

„A berete si i zde přítomného Edwarda Cullena?“ Zatvářila jsem se už trochu nejistě, nevědíc, co mu mám ještě podat. Vyrvala jsem se bratrům Voglerovým a položila jejich vlastní ruce na sebe. Třetí natažená dlaň byla Edwardova a čtvrtá – moje – to spojení zapečetila. Mí tři snoubenci stáli u sebe, naskládaní jako sardinky, a jeden se tvářil hůř než druhý kvůli absolutnímu nedostatku osobního prostoru.

„Ano, beru.“

„Z moci mi svěřené naším svatostánkem vás prohlašuji za tři muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“ Všichni tři se pohnuli směrem ke mně a naráželi tak do sebe.

„Uhněte! Blond vpřed, zrzaví až potom,“ snažil se prorazit si cestu Izmael. Strkali do sebe jako malí.

„Já s ní chodil první!“ zavrčel mu do tváře Jeremiáš.

„Já s ní spal první!“

„Já s ní ještě nespal,“ šeptl Edward a zatvářil se zmateně, jakoby náhle nevěděl, co tu vůbec dělá.

„Jsem tak ráda, že teď spolu všichni tři budeme žít v zemi, kde je polyandrie naprosto legální a běžná.“

„Ááá!“ zařvala jsem zděšeně a vyletěla do sedu. Chytala jsem dech jako zraněné zvíře ve škarpě a snažila se vzpamatovat. Rukama jsem si objímala trup. „Fuj,“ hlesla jsem znovu a otřela si hřbetem ruky orosené čelo.

„Noční můra?“ Vzhlédla jsem po směru toho hlasu a začala ječet znova.

„Panebože! Co to, kurva, je?!“ Vystřelila jsem do vzduchu, utíkala pryč od toho blyštícího se čehosi nade mnou a skočila, totálně rozpálená, šipku do studeného oceánu.

Vynořila jsem se až o pár metrů dál, ale pořád ještě mohla stát na nohách. Ohlédla jsem se, ale příšera už tam nestála.

„Vždycky jsem tušil, že jsi zvláštní osoba. Ovšem, netušil jsem, jak silný je to eufemismus.“ Otočila jsem se na Izmaela, který stál za mnou, a opět zakřičela, protože… on se třpytil.

„Přestaň už konečně ječet, hysterko!“ zavrčel po mně a já okamžitě ztichla.

„Ty záříš,“ upozornila jsem ho. Byl jako ten největší diamant na světě. Podíval se na svoji úžasnou hruď nad hladinou a začal ječet. Lekla jsem se a řvala zase s ním.

„Já se třpytím! Já se třpytím!“ Poskakoval na místě jako kdyby hořel a držel se za hlavu. Najednou se zastavil, smazal si smrtelně vyděšený výraz z obličeje a upravil ho na otrávený. „Děkuji, že si mi to po skoro třech tisících letech řekla,“ pronesl tiše se stoickým klidem.

„Takže tohle se děje s upíry na slunci? Jsou z vás brilianty?“

„Zbytečné otázky.“

„No, to promiň, že jsem tak očividnou věc nečekala.“ Pak jsem se ale přestala čertit, udělala dva kroky k němu a položila mu ruku na rameno, abych po něm sjela a vyzkoušela, jaké je na dotek. Pořád stejně chladné a tvrdé.

Radši jsem zase ustoupila a vzdálila se od něj ty dva kroky, abych si nezačala prohlížet, jak se třpytí úplně všude. Znám nás dva, a to ani nemusíme mít plavky.

Na maličký, miniaturní moment mě napadlo – škoda, že jsem nezačala chodit s Jeremiášem až po tomhle mexickém tripu. Izmael byl teď ještě krásnější, jestli je to vůbec možné, a navíc nahý. To je ta písnička – diamonds are a girl's best friend – braná právě nyní hodně doslova. Vypadal jako nereálné, pohádkové stvoření nalezené v Jižní Africe pod zemí. Působil magicky a oči mně z něho přecházely. Opět doslova. Musela jsem zamrkat, protože mi z něho slzely. Měl místo kůže tisíce drobných prasátek.

„Dobitá?“ optal se mě.

„Myslím, že ano.“

„Skvěle.“ Popadnul mě za zadní stranu krku a strčil mi hlavu pod vodu. Ten kretén mě začal topit! Máchala jsem kolem sebe rukama a snažila se nepanikařit, no, to šlo těžko. Pořádně jsem se nalokala vody.

Zvednul mi hlavu nad hladinu a já vyprskla všechnu slanou tekutinu, která působila jako benzín v mém krku, který už byl tak v hajzlu ještě od mé minulé tonoucí chvilky, takže hořel.

„Co, co, co…?“ koktala jsem a chtěla přidat šťavnaté pojmenování. No, nedostatek kyslíku a tekoucí voda odevšad mě dostaly.

„Dělej něco! Reaguj! Nějaký zmrd se tě snaží utopit, tak přece nebudeš jen polykat vodu a brečet?!“

„Ale já…“ A znova do mokrého a ještě hlouběji. Já debil ještě otvírala oči. Byla jsem totiž mimo a vystrašená. Bála jsem se, že mě Izmael vážně utopí, jestliže mu nedám správnou odpověď.

„Tak co uděláš, Bello?“ chtěl vědět, když mě zvednul, a já zopakovala proces s chytáním dechu.

„Nedýcháš, ty idiote!“ dostala jsem ze sebe. Jak on mohl vědět, jaké to je topit se? Nebo vůbec potřebovat nutně kyslík. Proto se mu to vesele topilo, aniž by asi chápal, že já tu umírám. Vlastně… On si to užíval ať tak nebo onak.

„Přesně tak, Amálko. Nedýcháme. Jsi ve značné nevýhodě,“ osvětlil mi ten hrdina. „Proto se musíš naučit reagovat za každé situace a ne jen řvát jako kráva. Dokud se ti nepodaří vyprostit, budu tě topit. Třeba celý den... Třeba až do doby, dokud nezemřeš vyčerpáním, anebo s vodou v plicích.“

„Izmaeli, ne!“ Pozdě. Snažila jsem se jednat, ale neusnadňovalo mi to vědomí, že Izmael mě vážně utopí a ani po mně pak nevzdechne. Nebude se obtěžovat vylovit mrtvolu.

Plácala jsem rukama kolem se a snažila se na něj dosáhnout, ale marně. Nevím, kolikrát ještě mě ponořil pod hladinu a zase zpět, ale každopádně mockrát. Víc, než bylo a je zdrávo.

Z posledních sil jsem zkrátka ve vodě vystřelila světlo proti němu a doufala, že ho to trefí. Ona to zase nebyla taková sranda tu schopnost používat – povel jsem v mysli dát musela, jenže ta byla příliš zaměstnaná topením se.

Jeho ruka uvolnila sevření kolem mého krku a já se rychle zvedla. Lapala jsem po vzduchu a stále dokola vykašlávala tu vodu, které se nalokala.

„Nebylo to tak těžké, viď?“ optal se. Otočila jsem se po něm a flákla s dlaní o hladinu, abych ho pocákala.

„Málem si mě zabil, zkurvysyne!“

„A?“

„Já tě nenávidím, tak proč…?“ vydechla jsem do ztracena, naprosto zoufalá.

„Tak proč co?“

„Jdi do hajzlu!“ odbyla jsem ho a vydala se pryč – zpět na pláž. Na souši se teď budu cítit lépe. Hned, co jsem se ocitla břehu, strčil do mě. „Jsi normální?“ štěkla jsem a sbírala se ze země. Dala jsem si pořádně na hubu. Písek byl celkem drsný při prudkém pádu. Navíc jsem spadla na ty rozkvétající modřiny.

„Nebudou to jen upíři, ale i víly. Musíš držet rovnováhu a zaujímat postoj takový, aby si hned nesletěla. S čelem na podlaze se budeš bránit těžko.“ Jakmile jsem se postavila, lehce do mě drknul jednou rukou znovu a já skončila ve stejné pozici – jak široká, tak dlouhá.

„Přestaň!“ zasyčela jsem. Bylo to v zásadě ponižující válet se mu u nohou.

„Dovol mi, abych tě citoval – Chci se změnit, Izmaeli. Být konečně opravdu vílou a něco dokázat. Ne se schovávat upírům pod sukni.“ Zamrazilo mě, když napodobil dokonale můj hlas. Jako bych vážně teď mluvila já. Jen s tím zesměšňujícím tónem.

„To je sice pravda, ale nemusíš mě přitom zabít!“

„A jak jinak se chceš na to připravit, Bello? Máš potenciál, ale pokud ho nerozvineš, zůstane to jen nevyužitá statečnost, která se dá považovat za hloupost, arogantnost a inteligenci bublajícího potůčku a šumící trávy.“ Otočil mě na záda a podíval se mi do očí. Polkla jsem a srdce mi vynechalo. „Sni dál o zacházení v rukavičkách a zemřeš,“ zašeptal. Teď mě nepálilo v krku, ale mezi nohama. To se mnou dokázal udělat jediným hlubokým pohledem.

„Máš mě rád?“ vypadlo ze mě. Když se mi díval takhle do očí, řekla bych mu všechno. I to, co k němu cítím, ať už je to cokoliv. Izmaelův ksicht tam a pravda ven.

„Cože tě mám mít?“ uchichtnul se.

„Já se tě ptám, jestli mě máš rád.“

„Bello, tohle nedělej. My dva máme skvělý, nenávistný vztah. Dokud si nám nezatrhla sex, byl dokonce perfektní.“

„Ale já nechci, abys mi řekl, že mě miluješ.“ Zvedla jsem ruku a položila mu ji na krk. „Myslela jsem city, které bys choval k přítelkyni, kamarádce nebo sestře.“ Bůhví, že takový cit by se mi protivil. Já nechtěla být Izmaelova sestra nebo kamarádka. Nikdy. Fuj. Ale taky jsem s ním nechtěla mít skutečný vztah, protože by se to rychle rozpadlo. Potřebuju chlapa, co mě podrží, a nebude se při něm probouzet to nejhorší ve mně. Tak co po Izmaelovi, kurva, chci?!

„Nemám tě rád,“ odpověděl. To bolelo.

„Tak mě miluješ? Nebo proč jsem ještě naživu? A proč si pro mě ke Cullenům přišel?“ Pustila jsem mu dost světla do krku na to, aby ho to převrátilo na záda. Já se ho ale pevně držela, takže jsem na něm přistála obkročmo. Začínala jsem se to učit ovládat. Jednou budu přesně vědět, kolik, a kam. Jako dělání palačinek bez receptu a váhy, přesto dokonalé a chutné.

„Mám k tomu své důvody. A ten nejdůležitější je, že jsi pěkná. Mimochodem, ten chvat byl dobrý. Správě využitá blízkost…“

„Že jsem pěkná? To nestačí.“

„Miláčku, já jsem chlap. Ovšem, že to stačí.“ Pravda. „Tiskneš mě svými stehny, protože prohibice na sex skončila?“ zeptal se. Mně došlo, že ho vážně těsně obepínám, a hned z něj slezla. Podívala jsem se směrem k vodě, abych nemusela koukat na něj.

Tohle byl vážně hrozně hloupý nápad jet s ním k moři bez dozoru. Kdyby tu byl Jeremiáš, tak po té strace ani nevzdechnu, ale on tu není. Jsme tu sami. Musím se rozptýlit.

„Tak jo. Pojď do mě. Teda jako v bojovém smyslu slova,“ dodala jsem a zvedla ruce v pěstech, připravená je použít. Připadalo mi to trochu směšné, jelikož mu nemůžu ublížit ani omylem.

Nakreslil do písku prstem kruh o průměrů asi metr a potom do mě ťukal. Já z toho kruhu nesměla vypadnout, což se ale stávalo dost často. Testoval moji chabou rovnováhu a po pár pádech usoudil, že už to není normální, a z mé rodné sféry mě opravdu vyhodili právem, protože já zkrátka žádný balanc nemám.

„Dej nohy od sebe… Ne, jako když jdeme šukat. Jen trochu!“ Pořád u toho na mě řval a s každou další sekundou byl jen víc rozčílený. Hlas mu poskakoval tak, že na mě nakonec ječel jako holka.

„Dobře, trpíš nejspíš absencí rovnovážných nervů. Teď tě naučím jak dát pravý hák upírovi, aniž by sis zlomila každou kůstku. Rozdrtíš mi obličej,“ přešel k dalším vychytávkám. A tahle se mi dost zamlouvala, pokud to je reálné. Nedovedla jsem si představit, jak rozemelu pěstí kámen.

Navíc – rozdrtit ksicht Izmaelovi? Ó ano!

„A budu to zkoušet na tobě?“ ujistila jsem se, protože se mi to nějak nezdálo.

„Ne, na našem imaginárním kamarádovi Olafovi.“ Civěla jsem na něj a přemýšlela, jestli to byla sarkastická poznámka. „Bello, někdy si říkám, že na vílu jsi na tom mentálně výborně. Ovšem, občas je tvá bystrost námět k polemizování.“

„Víš, co mi můžeš.“

„Vím. A já bych rád, ale ty sis odepřela největší potěšení v tvém životě. Teď mi podej ruku.“ Udělala jsem, co chtěl. Vzal moji horní končetinu a sbalil mi dlaň do malé pěstičky. Oproti jeho obrovským, svalnatým pažím jsem si připadala nicotná. „To, co máš v sobě, je samotné sluneční světlo. Sluneční světlo znamená energii. Energie znamená sílu. Ohromnou, kterou se nám dokážeš vyrovnat. Naneštěstí ale zbytek tvé fyzické podstaty už nestojí za nic.“

„Jsem z cukru.“

„Nevystřel to ze sebe bez rozmyslu. Obal si tou energií pěst. Ochráníš tím tělo, které skutečnou sílu jen navede.“

„Jak to mám udělat?“

„Vypadám jako víla, Bello?“ odsekl. Pozvedla jsem obočí, když jsem si změřila jeho třpytící se tělo.

„No…“

„Zkus na to myslet jako na další sval a ovládej ho.“ Pustil moji ruku a nastavil tvář. To si fakt ode mě nechá dobrovolně vrazit? Nejlepší a nejvíc sexy boxovací pytel na světě. „Taky mysli na to, kolik hematomů jsem ti udělal. Nebo na to, jak ti hořely záda, protože jsem tě strčil do skleněné vitríny. Nechal jsem tě tam a bylo mi jedno, jestli vykrvácíš…“

„Za což by ses mi měl ještě omluvit.“

„Tobě se já nikdy ve své existenci neomluvím.“ Vymrštila jsem zářící pěst a jednu mu ubalila do nosu. Ozval se ten nechutný zvuk trhajícího se plátu plechu a tříštění skla. Izmael se zřítil k zemi bez vlády nad tělem jako kus dřeva a bez poloviny obličeje, a to včetně pravé půlky dolní čelisti.

Srdce se mi málem zastavilo, když padal k zemi bez známky života. Možná jsem to trochu přehnala.

„Izmaeli!“ vypískla jsem a padla k němu na kolena. Ten bílý, rozštěpený povrch na místě jeho dřívější líce a nosu se mi vůbec nelíbil. Upadnul mu i kus horního víčka. „Ježiši Kriste, tohle byl zase nápad,“ bědovala jsem a sbírala z písku ty kousíčky jeho tváře. Nutno dodat, že s odporem a znechucením. Jakýkoliv pocit uspokojení nepřicházel. Možná až příště, pokud nějaké bude.

„Přestaň se mi hrabat v obličeji,“ promluvil, když jsem se mu snažila ty dílky naskládat zpátky jako puzzle. Nic lepšího mě v té chvíli nenapadlo a jen sedět a čumět by bylo horší. Padla jsem na zadek, jak jsem se lekla, když se začaly jeho viditelně popraskané rty hýbat.

Rozmazaně vstal, otočil se ke mně zády a dal si tvář – to, co mu z ní zbylo - do dlaní.

„Kurva,“ zavrčel bolestivě po tom, co mu to začalo srůstat. Opět šílené, zvukové kulisy. Ale ne tak hrozné jako při rozpadání se. Věděla jsem, že bude v pořádku. No, teď trpí. Neodolala jsem a konečně se mohla škodolibě zašklebit. A má to.

Doslova a do písmene jsem rozbila hubu Izmaelovi Voglerovi. Jeden z mých snů si můžu odškrtnout fajfkou jako splněný.

„Tohle zřejmě ovládáš. Stačilo tě podráždit,“ šeptl a podíval se na mě, už jako nový.

„Dneska už to stačilo?“ zkusila jsem.

„V žádném případě.“ Zmizel na sekundu. „Teď mě střelíš,“ řekl a podával mi pistoli. Ucouvla jsem, ale on se se mnou nikdy nemazlil. Vzal mi ruku a vrazil mi do ní černou, celkem lehkou zbraň. S velkou nelibostí jsem ji sevřela a ohmatala si ji v dlani.

„Ale vždyť ti to nic neudělá,“ namítla jsem, nechápajíc smysl téhle estrády.

„Ty to sice víš, ale tvá mysl pracuje na velmi podobném principu jako lidská. Necháváte se šálit placebo efekty. Víš, ale plně si to neuvědomuješ. My dva jsme spolu spali a sdílíme stejný dům, proto se mezi námi zákonitě vytvořila nějaká sociální vazba, tudíž jsem osoba tobě blízká. Jedna tvá část ještě plně neabsorbovala to, že mi kulky újmu nezpůsobí, a proto si budeš myslet, že jsem skutečný, živý terč. Díky iluzi si vyzkoušíš, jaké to je vystřílet do někoho zásobník.“

„Ale já už někoho zabila,“ připomněla jsem mu.

„Jo, že si támhle někde v lese někoho naprosto omylem zastřelila, nepočítám. Musíš vědět, jaké to je, držet pevně zbraň, zamířit a trefit.“ Náhle stál dobrých deset metrů ode mě.

„Já do tebe nebudu střílet!“ zařekla jsem se tvrdohlavě. Ne a ne!

„Když to bude rána do hlavy, až do půlnoci ti neřeknu křivé slovo,“ navrhnul kompromis, ale jeho tón už nepřipouštěl žádné jiné diskuze. Poslední nabídka.

Až do půlnoci? Nasolím mu to přímo do čela!

Je bezvětří a můj objekt se nehýbe. Jen to jen papírová růže na pouti.

Ne, je to Izmael!

Růže!

Izmael!

Růže, kurva!

„Uvolni si ruku a narovnej se. Stojíš u toho jak amatér na pouti.“

Říkám, že je to papírová květina ze stánku na jarmarku.

Dala jsem pravou nohu dopředu, abych získala aspoň ždibec rovnováhy, přimhouřila oči a snažila se zamířit, ale ruce se mi třásly.

„Nemůžeš jít trochu blíž?“ špitla jsem s malou dušičkou. Protočil oči, ale poslechnul. „A přestaň se dívat na mě.“ Otráveně odvrátil tvář a zíral na oceán.

Měl pravdu. Bylo to hrozné a absolutně opravdové. Nedokázala jsem přijmout ten fakt, že ho náboje jen pohladí po čelíčku.

„Dýchej, Bello.“

„Já to nezvládnu.“

„Pamatuješ, jak jsem ti zlomil prsty, protože si neodpověděla na otázku? Teď nevystřelíš a já ti zlomím ruku, abys měla důvod.“

„Ty jsi vyděrač,“ zasyčela jsem.

„To jsem. A teď dělej. Už mě tu nebaví stát a čekat na to, až se psychicky zhroutíš.“

Tak fajn. Na tři. Raz, dva… tři.

„Ááá!“ zaječela jsem a jako pomatená bezmyšlenkovitě střílela, bůhví kam. Zavřela jsem totiž oči.

Pak jsem pistoli spustila podél těla a roztřeseně od sebe odlepila víčka. Izmael stál přede mnou s pozdviženým obočím, kterým mi dával najevo, co si o mně myslí, a s nataženou dlaní, ve které měl tři zmačkané projektily. Hodil mi je do mé vlastní ruky.

„Pro příště by bylo lepší nezavírat při střelbě oči,“ vysvětlil mi jako nesvéprávné, což jsem v tu chvíli nejspíš byla. „Ale jedna rána do oka. Přestože ses o to nijak nezasloužila, dohoda platí.“

„Vážně?“ vyjekla jsem radostně.

„Ano. Špetka motivace bude vhodná. A teď se pojď najíst. Jsme přece v Mexiku, takže ti musí téct slzy z chilli.“

Ještě ten den stačil tohle místo proměnit zase na ráj. Dodržel slib a ani jednou si ze mě neutahoval. Večer jsme se na pláž vrátili a já už se na něj zase mohla normálně dívat, poněvadž slunce zapadlo za horizont. Naštěstí si vzal aspoň tričko, tudíž mě nemučil pohledem na jeho napínající se tělo, když mě učil základní sebeobranu. Já měla lehký svetr, který jsem si ale brzo namočila, protože mě hodil z pláže do oceánu jako baseballový míček. Na poprvé jsem ječela jako smyslů zbavená, ale potom se mi ty dlouhé lety začaly líbit a chtěla pořád znova a znova. Takže jsme opět skončili bez oblečení, ale už mě nepopichoval a nechal mě být. Nakonec jsme blbli v oceánu celou noc jako malé děti. Užívala jsem si jeho upířích schopností plnými doušky a já pak zase rozsvěcela světlo pod vodou, což vypadalo kouzelně. Vlastně jsem blbli jako dvě nadpřirozená dítka a já věděla, že tu noc si budu pamatovat až do konce svého bláznivého života, protože byla nejlepší. A to mu nepřiznám. Nikomu.

Jediné, o co se musím postarat, je, abych ji rychle překonala něčím ještě výjimečnějším. Něco lepšího a neobvyklejšího, než je vysmátý a ochotný Izmael Vogler, se kterým jsem si ještě to časné ráno po půlnoci povídala u ohně s flaškou Bacardi o tom, jaké to je být upírem a vílou. Nebo s kým jsme strávili naše poprvé, jaký byl svět před třemi milénii, a proč je obloha modrá a tráva zelená.

Druhý den přišel návrat domů. Já byla nabitá, Izmael zase sršel zlo a v letadle jsem se trochu lízla z malých lahviček vodky a whisky, takže jsem to oficiálně mohla prohlásit za super dovolenou.

„Daryle!“ zavolala jsem hned ve dveřích. Přišel dolů těžkými kroky a klimbanou chůzí, ale úplně nalitý nebyl. To oceňuju. Přeměřil si mě a pak mě neohrabaně poplácal po rameni jako spoluhráče po prohře na mistrovství světa v rugby. Ani on neznal sourozenecké vztahy. Navíc tipuju, že nikdy neuměl projevovat náklonnost.

Zopakoval jsem jeho gesto a s nervózně staženým ksichtem, za kterým se schovávala všechna ta radost, ho poťapkala po paži.

„Všechno dobré?“ optal se chraplavě.

„Jsem naživu,“ přitakala jsem.

„Amálka je jako malý, slizký bičíkovec. Přežije všechno,“ pronesl Izmael, prošel kolem nás a pak se ztratil v patře. Vyplázla jsem mu na záda jazyk a dál se s ním nezaobírala.

„Čekal jsem, až se vrátíte, ale teď si musím jít něco zařídit,“ řekl mi Daryl a chtěl jít pryč.

„Počkej, kam spěcháš?“ Nejradši bych šla s ním, přestože jsem potřebovala k počítači, a to nutně. Vrtalo mi to hlavou celou cestu z Mexika.

„Pryč, Bello,“ odbyl mě a taky zmizel. Chlapi.

Flákla jsem s kufrem o zem a utíkala k tomu notebooku na mé posteli. Byl bez jediného škrábanečku. To se brzo změní. Tyhle věci mi neustále padají z mých děravých rukou. V ložnici jsem zjistila, že mi nejspíš Daryl pověsil všechny ty věci z obchodního centra do nových skříní. Dokonce podle barvy a značek. Asi v sobě přece jenom má jemného, vytříbeného elfa, který dokázal okouzlit upírku. Někde velmi hluboko. Pohladilo mě to po duši. Asi jsem mu vážně chyběla.

Ve firmě, kde jsem pracovala, měli přísně střežený systém, který nedovolil vynášet choulostivé informace, takže do něj už se nedostanu. Ale ty nejdůležitější kontakty a vlivné konexe jsem měla uložené stále v hlavě. Politici, policajti, mariňáci… Celá tahle skupina a lá pomáhat a chránit byla stále mužské pokolení bez ohledu na odvahu, anebo zásluhy. Někteří mi něco dlužili a já si to teď vyberu.

Napsala jsem email bývalému federálovi, který umí leccos vyhledávat. On ode mě kdysi dostal speciální předčíslí, které snižovalo cenu hovorů. Uměla jsem obchodovat a dělala si přátele, protože jsem nikdy nechtěla v tom průmyslu zůstat. A hle – jsem víla.

A o co jsem ho v tom emailu žádala? O kontakt na Edwarda Cullena, který má momentálně trvalé bydliště ve Forks. On mi nedá spát. Jeho slova, jeho rodina… Potřebuju s ním mluvit, i kdyby to měla být jednostranná konverzace, což s největší pravděpodobností bude.

Do pár minut mi přišla odpověď s mailovou adresou a telefonním číslem. No, volat mu nehodlám. Položil by mi to dřív, než bych stačila říct švec.

Proto jsem zkopírovala tu adresu, vložila ji do příslušného okénka a klikla na bílou plochu, kam mu napíšu, co mám na srdci.

Drahý Edwarde, začala jsem. Ale hned to smazala. On není milý a na zdvořilosti mu kašlu.

Vážený Edwarde – opět formality. Povzdechla jsem si a podívala se do stropu. Přísahala jsem přece sama sobě, že mu napíšu všechno spontánně a upřímně. Ne prožívat spisovatelskou chvilku. To by dopadlo.

Edwarde Cullene,

V ten moment, kdy jsem na to konečně přišla, mi zazvonil mobil na nočním stolku. To ještě není vybitý po době mé nepřítomnosti? Možná to všechno dneska nejsou šunty a plastové braky.

Přijď dolů, psal mi Jeremiáš. Jé. Mé srdce se teď nebude vypisovat, ale plesat. Zavřela jsem notebook s tím, že to dopíšu potom, a mazala ke dveřím. Izmael tam byl ale první. To bude zase scéna.

„Jak si můžeš dovolit přijít až sem?“ zavrčel. Doufám, že aspoň Jeremiáš bude mít rozum a proběhne to rychle. Postavila jsem se za Izmaela a usmála se mu přes rameno na Jeremiáše.

„Přišel jsem pro svoji přítelkyni, když dovolíš.“ Protáhla jsem koutky úst ještě víc. Jeho přítelkyně. Ach, ach.

„S Amálkou si dělej, co chceš, ale vypadni, kurva, od mého prahu. Hned!“ Protáhla jsem se kolem Izmaela dřív, než bude pozdě, a vklouzla do náruče Jeremiáše. Položil mi ruku na břicho a já byla doma. Náhle jsem pocítila chuť to Izmaelovi spočítat – strašně moc toužila po tom, aby žárlil. Zle jsem se na něj zašklebila a strčila Jeremiášovi jazyk do krku.

To čumíš, blbečku – říkal můj výraz potom.

„Vy dva jste ale roztomilý páreček. Nyní, pokud mě omluvíte, jdu se zebe smýt odpor. Šalom,“ rozloučil se cynicky a prásknul dveřmi. Otočila jsem se k Jeremiášovi čelem a hned mu znovu dala pekelně dlouhou pusu. Slezla jsem z něj a olízla si rty.

„Myslela jsem na tebe.“

„Já na tebe taky, Bello. Ze všeho nejdřív ti ale musím říct, jak moc lituji toho, že jsem tam nebyl, když si mě potřebovala. Řešil jsem opravdu vážné problémy.“

„Odpustím ti hned potom, co se se mnou o ty problémy podělíš.“ Chodíme spolu a já chci ten vztah nějak zrealizovat – cítit.

„To udělám,“ přitakal, zřejmě překvapený, že se o to zajímám, a nechci jen vysedávat ve zlaté klícce. „Ale ne tady. Vezmu tě na večeři.“

„Večeře jsou pro lidi.“

„A co večeře na Havaji?“

„To už zní celkem nedosažitelně. Mimochodem, řekneš mi aspoň, čeho se to týká? Ten problém?“ Zvědavost mě dostihla. Zakroutil hlavou a vyhodil si mě do náruče. Až po pár minutách, daleko od domu, a potom, co zkontroloval oblast, ke mně přišel a sklonil se. Z jeho chování jsem tušila nejméně přílet mimozemšťanů na naši planetu, přičemž NASA to chce ututlat.

„Měla bys vědět, že mám možná dvě děti,“ zašeptal. Skoro jsem to neslyšela.

„Jako, že sis je stvořil?“

„Ty mám taky, ale o těch samozřejmě vím. Myslím biologické děti.“

„To jsou přece upíří v podstatě taky. Předáváš jim svůj jed…“

„Bello, děti, které se narodily.“ Jen jsem na něj civěla a nechápala, co mi tu povídá. Jak narodily? Odkdy se upíři rodí? „Upíři mužského pohlaví dokážou přenášet genetickou informaci. My můžeme mít děti,“ vysvětlil. O můj bože…

„Dejme tomu. Ale něco mě ještě zarazilo… Možná mám dvě děti?“

„My s Izmaelem nevíme, kdo je otec. Kdyby byly zrzaví nebo blonďatí, bylo by to zřejmé. Ale mají tmavé vlasy po Gaje. Mimochodem, odkdy jsi blondýna?“ zeptal se zamračeně a sáhnul mi zaujatě na konečky. Švihla jsem ho po ruce.

„Teď na mě nechoď s vlasy. Ty máš dítě s Gajou?“ vyštěkla jsem. To se mi snad zdá. Mají spolu víloupíří mutantíky? Jako oslík s dračicí?

„Děti. Dvojčata - chlapce a dívku. Před čtyřmi dny jsem zjistil, že už tedy muže a ženu. Nicméně, je to eventualita. Jak říkám – s Izmaelem nevíme, kdo je otec. Ale ani jeden je nechceme.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 14. kapitola: