Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 15. kapitola

13.07.2013 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3320×

Civěla jsem si do plného talíře, anebo kamkoliv jinam – jen ne na Jeremiáše. Čekajíc, kdy si všimne mé ignorace. Tak mě vytočil…

Ani jsem ještě pořádně nevstřebala, že právě jím mořské plody na Havaji – na ostrově snů. Bylo mi to jedno. Však on náraz do reality přijde. Zatím jsem ale žila jen mezi slovy Gaja a dvojčata.

„Aloha, lei pro vaše dáma?“ optal se veselý černoch špatnou angličtinou a strkal Jeremiášovi pod nos květinový věnec z plumérií. Zaválo to až ke mně. Nádherná vůně. Na předloktí jich měl pověšenou celou hromadu ve všech odstínech. Jeremiáš mě opět překvapil – to mu teď ale nepřiznám. Rozhodně mu neprozradím, jak sexy a roztomilý je, když žvatlá havajsky.

„Aloha ahiahi, ae. Elua,“ odpověděl mu, jakoby nic a vytahoval si peněženku. Prodejce věnců roztáhnul úsměv ještě víc a vyvalil oči.

„Olelo 'oe 'ölelo Hawai'i?“ ptal se na něco, evidentně dost nadšený.

„Ae. He li`ili`i,“ dodal a jemně se usmál. Rozplynula jsem se… Ne! Nebudu se rozplývat a nedám mu usmíření zadarmo jenom protože umí havajsky. Každý umí havajsky! Dobře, to sice neumí, ale každopádně tak k sežrání u toho zase nebyl. Tady jde o dvě děti, ne o špatný vtip na účet blondýn.

Jeremiáš mu chtěl dát několik dolarů, ale on začal mávat rukou, že nic nechce. Rozdíl mezi upíří rukou a rukou prodejce byl až směšný. Tohle bylo opravdu černé na bílém.

„A’ole, a’ole. Gratis,“ zahlaholil a pověsil mi růžový věnec na krk dřív, než jsem stačila říct švec.

„Děkuju,“ špitla jsem a přivoněla si nenápadně. Nechtěla jsem teď projevovat radost. Jsem ledová královna. Prodejce byl zřejmě odvážný a životem ve vulkanicky aktivní krajině ošlehaný, protože přetáhnul červeno žlutý věnec přes hlavu i Jeremiášovi, který se nechal, přestože lidi nesnáší.

„Mahalo,“ šept bůhví co Jeremiáš. Nejspíš - děkuji.

„Ka ha'oli na'u,“ odvětil prodejce a krátce se uklonil. „Aloha,“ pozdravil nás uctivě.

„Aloha,“ hlesla jsem jako cvičená opička. „Myslela jsem, že nesnášíš lidskou rasu,“ utrousila jsem hned, co dárce květin odešel.

„To sis myslela správně.“

„Ale teď si se choval naprosto zdvořile a nikomu nesliboval, že mu rozemeleš mozek,“ namítla jsem a zvedla k němu na moment oči. Pořád to byl můj Jeremiáš – napadlo mě hned, když jsem se podívala do jeho úchvatné tváře. Ale já byla stále rozčílená.

„Nedělá mi problém chovat se zdvořile a kultivovaně. Navíc ten muž mluvil plynule havajsky, a to je dnes umírající jazyk. Rád ho podpořím. Nepotřebuji ztratit všechny věci z mého mládí,“ vysvětlil mi tiše. Měl takovou grácii a jemnost, přestože byl tvrdý a přímý. To se mi na něm líbilo nejvíc. „Bello, hněváš se na mě?“ došlo mu. Sláva.

„Ne. Jak bych mohla?“ odsekla jsem.

„Můžeš mi, prosím, odpovědět serióznějším tónem, abychom se rychleji dobrali k jádru věci a já se necítil jako páté kolo u vozu, poněvadž ty věnuješ veškerou svoji pozornost rybě na svém talíři?“ Flákla jsem s příborem a znovu se na něj podívala.

„Máš možná dvě děti, ale nechceš je. Oznámíš mi to, jako by se nechumelilo. Ale to se teda chumelí, že ty stříkáš, kam se ti zlíbí! Jenže už je trochu těžší se postarat, viď?“ vyčetla jsem mu. Nemůžu vystát tyhle otce, kteří jimi jsou ale jen na papíře. „Já nemám žádné mateřské city a nechci se starat o děti, když se sotva dokážu postarat o sebe, ale to, jak ses k tomu postavil, odráží tvůj charakter, Jeremiáši! Chci chlapa, který se postaví věcem čelem a bude nést následky,“ vyjela jsem zostra na tři tisíce let starého upíra. U Izmaela mi to bylo fuk, protože to byl kretén. Teď jsem se ale cítila špatně, a že k tomu nemám vlastně kompetence. No, on po mně nezačal řvát nazpět, aby mi vysvětlil, kdo tu hovno ví.

„Bello, špatně jsem to formuloval.“

„Že je nechceš?“

„Ne. Řekl jsem totiž – děti. Ale to nejsou děti v žádném zavedeném slova smyslu. Výměšek pekla zní mnohem lépe.“ Tak to budou asi děcka Izmaela. „Když Gaja oznámila, že je těhotná s jedním z nás, nevěřili jsme. Jenže potom se dvojčata začala projevovat, ale s absencí jakýkoliv tělesných funkcí.“

„Jakože jim nebilo srdce?“

„Nejen to. Narodila se mrtvá jako upíři. S Izmaelem jsme věděli, že z toho nevzejde nic dobrého. Spojení dvou nestabilních super ras – to bude katastrofa. Za tři milénia víme o genetice víc, než dost… Izmael je chtěl zabít, já se k němu přikláněl, ale pro Gaju byly modlou. Domluvili jsme se na kompromisu – nikdy je nenechá proniknout do lidského světa a my je necháme žít. Jedna z největších chyb mé existence… Bello, musíš pochopit, že já se k tomu postavil čelem právě tím, že jsem nevytáhnul balónky a nezačal oslavovat, že budeme mít s Gajou miminko. Musel jsem udělat bolestivé rozhodnutí, přestože bych chtěl všechno hodit za hlavu a užívat si rodiny. Uvědom si, že nejsme lidé, a když někdo poruší pravidla, nikdo neudělá jen tytyty a nebudeš hlavní hvězdou v Šestnáct a těhotná na MTV. Narodí se ti dva zplozenci Satanovi, kteří neuznávají žádnou autoritu a zničí všechno, co se jim postaví do cesty.“ Přikyvovala jsem, že rozumím. Přece jenom si museli dát dva a dva dohromady, takže věděli, co stvořili. Jenže mi to přišlo pořád dost zbabělé.

„Ale i tak – to, jak si to řekl – ani jeden je nechceme. Víš, jak mi to znělo?“

„Bello, teď ti to řeknu narovinu… Nechceme je, protože jeden z nás se tomu bude muset postavit čelem definitivně.“

„Aha! Já jsem to věděla!“ načepýřila jsem se zase a ukázala na něj prstem.

„Nepůjde o placení alimentů a vyzvedávání ze školního klubu… Musíme je zabít.“ Vyvalila jsem oči a ramena mi spadla, jak mi sklaplo. „Jsem upír. Emočně nejzranitelnější bytost, co chodí po planetě Zemi, a budu možná muset zabít vlastní děti. Víš, jak mi je? Nebo jak je Izmaelovi? Nechci je, protože mě to pak zničí.“

„Ale jak si na to přišel? Vždyť…“

„Je to nutné. Co bych za to dal, aby nebylo. Když si mě potřebovala, já tam nebyl, protože jsem napravoval spoušť, kterou za sebou nechali. Nejdou ovládnout ani zkrotit…“ Zakroutil hlavou a odvrátil se ke mně profilem. Věděla jsem, že teď by měl mít skelné oči. „Musím se jít projít,“ oznámil a prudce vstal. Já hned za ním. Chytila jsem ho za ruku, aby mi hned nezmizel.

„Nepůjdeš se nikam opíjet bolestí. Zůstaneš tu se mnou a já tě přivedu na jiné myšlenky. Jsme v restauraci na pláži na Havaji. I kdybych si na sebe měla vzít tu kokosovou podprsenku a sukni z trávy, či co to má představovat…“

„Palmové listí. Vážně si to na sebe vezmeš?“ optal se, zřejmě vzrušený tou představou. Polkla jsem.

„To byl jen návrh,“ hlesla jsem s malou dušičkou. Jeremiáš přikývnul a sklopil pohled. Né! Ohlédla jsem se na pódium, kde poskakovaly tanečnice ve zmíněném ošacení a udělala trpící grimasu. „Ale jestli na chvíli budeš myslet na něco… veselého.“

„Budeš v tom úchvatná,“ dal mi odpověď. Ach jo. Dal mi malou pusu – to byla ta skvělá a chutná část. Pak jsem se musela s nelibostí otočit a vydat se vstříc uměleckým spárům a nahým břichům. Propletla jsem skrz menší dav. Menší, protože tahle pláž byla prý soukromější. Teda, oni byly celé Havajské ostrovy pro zámožnější turisty, ale tohle byl jeden z prominentních extrémů. Ale pořád tu bylo dost lidí, před kterými ze sebe můžu udělat debila. Ještě, že tohle neuvidí Izmael. Ten by mi to dával sežrat ještě celé příští století.

„Zdravím. Před půl hodinou jste říkali, že si na pódiu může s vámi zatančit každý, kdo si na sebe vezme tu… věc,“ ukázala jsem na kokosy, které měla tanečnice na hrudi. Objednávala si pití u baru.

„Aloha. Jistě!“ přikývla a pohodila dlouhými, černými vlasy po zadek. Taky jsem měla skoro takhle dlouhé… „Hned vám to dám. Jen se napiju. Dneska už tancuju několik hodin a…“

„Rozumím,“ přerušila jsem ji. Šla na mě nervozita. „Dejte mi panáka toho nejsilnějšího, co tady máte,“ požádala jsem barmana, který mi hned na mém přání začal pracovat.

„To bude v pořádku. Není na tom nic těžkého. Jen se budete pohupovat do rytmu,“ zašveholila vesele. Všichni místní tu byli velmi přívětiví a veselí. Aby taky ne. Žijí na Havaji. Jen jsem pokývala hlavou a vzala si z baru moji tříbarevnou objednávku. Normálně bych nic, co má červené, zelené a žluté části, nevypila. Teď to do mě nateklo jako do trychtýře. Celkem dobré, ale hlava se mi zatočila.

„Vy tomu nerozumíte. Jsem víla, kterou vykázali z rodné sféry, protože jsem úplně neschopná a ještě prý apokalypsa. Bude to děsné,“ zamumlala jsem. Tanečnice se začala smát.

„Jste vtipná,“ řekla mi. Chytila mě předloktí a vedla mě do jakéhosi zákulisí za pódiem, kde mi vyndala z krabice ten cool ohoz. Bože, tohle bude vážně apokalypsa.

Svlékla jsem si Diora a vzala na sebe kokos rozseknutý na dvě části a sušenou sukni po kotníky.

„Po vystoupení si to můžete nechat,“ řekla mi, když si mě změřila.

„To mám hroznou radost.“ Vypadala jsem oproti její opálené kůži směšně se svým bílým břichem jak stěna. Aspoň, že jsem nebyla nafouklá po jídle, ale plochá. Úplně všude, napadlo mě, když jsem se podívala do zrcadla a zděšeně vykulila oči. Horší, než jsem si představovala…

Ukázala mi ještě pár pohybů jako kroucení boků a plácání rukama. Teda, já plácala rukama, ona vlnila.

Zamračila se, když viděla, co dělám. „Jdeme na to,“ rozhodla radši.

„Už?“

„Ano.“ Za loket mě stáhla skrz další trávu visící ze stropu a já se náhle octla na pódiu. A do hajzlu…

Všichni začali tleskat, zatímco mně bylo na zvracení. Do očí mě praštilo silné světlo a v uších vyhrávala odporná hudba.

„Dělejte to, co my,“ špitla mi nová kolegyně a všechny se daly do jemného, koordinovaného vlnění. Přidala jsem se tedy k nim a zvedla ruce, kterými jsem začala… No, vypadalo to jako když mám místo končetin kusy dřeva. Mrcasila jsem se tam jako ryba na suchu a s pootevřenými ústy sledovala, co dělají ostatní, a snažila se je napodobit. Hula hula, hula hula…

Našla jsem očima Jeremiáše, který působil, že smíchy rozpláče. Zatnutou pěst měl na ústech a držel to v sobě. Ale připadal mi rozveselený, takže jsem začala být veselá i já.

Publikum mě podporovalo. Asi byli na exoty ze všech zemí světa zvyklí. Nebo si mysleli, že jsem mentálně zaostalá a házet po mně papáju by bylo zlé.

Barman mi asi opravdu dal nějakého zabijáka, protože atmosféra se spojila s alkoholem a já poskakovala a kroutila boky jako divá. Nutno dodat, že úplně mimo rytmus a pohyby, které dělaly ostatní tanečnice. Jedna noha vylítla sem, druhá tam. Zatřesení kokosy a hoplá.

Lidé nadšeně pískali. Měli ze mě legraci – to samozřejmě. Ale oceňovali moji snahu a zapálení pro věc nejspíš. Dokonce už si nikdo nepovídal a všichni upírali zrak na mě. Cítila jsem se výjimečná a poprvé neskončila s pláčem v rohu, protože neumím tancovat nebo se aspoň přirozeně hýbat.

A aby to bylo ještě výjimečnější, seskočila jsem z pódia a rozběhla se bosa přímo k Jeremiášovi. Překvapení jsem mu smazala z tváře, když jsem se přitiskla na jeho ústa a přede všemi si vychutnala svého přítele. Dlouho jsme se líbali za bouřlivého potlesku a já na chvíli zapomněla na nějakého Izmaela, děti nebo dokonce Edwarda Cullena. Byli jsme to jen my dva.

„Jsi dokonalá tanečnice,“ šeptl mi do rtů potom, co jsme se od sebe odtrhli, abych se nadechla.

„Pšst,“ sykla jsem. No, on se mi rozhodnul splnit dívčí sen a ohnul mě v pase k zemi, jako se to dělává ve starých, romantických filmech a věnoval mi nejkrásnější, hluboký polibek mého života, při kterém jsem si připadala víc, jak výjimečná. Víc, než šťastná. Jako milovaná.

Ještě za tmy ráno jsme pláž pokřtili sexem a potom se vrátili do Kanady, kde se rozloučili. Nechtělo se mi, ale měla jsem několik poslání a navíc Havaj hýřil slunečním světlem. Domů jsem si dovezla dobrou náladu, nové zkušenosti a svůj květinový věnec, který jsem si pověsila na lampičku nad postelí. Sukni s kokosovou podprsenkou jsem hodila do křesla. Bylo mi jasné, že nostalgie mi nedovolí to vyhodit. Aspoň zatím.

V baráku jsem byla sama, čehož jsem hned náležitě využila. Všechen chlast z lednice a z Darylovy ložnice skončil ve dřezu, a že toho bylo. Trvalo mi půl hodiny to vylít. Zabije mě, ale bude to lepší, než aby se tím zabil sám.

Před spánkem jsem si ještě otevřela počítač, kde stále viselo – Edwarde Cullene, - a dopis dopsala. Díky pozitivní energii mi to šlo snadno a moc jsem to neřešila - napsala surově bez úprav to, co jsem říct chtěla.

A potom už se jen zachumlala do peřin, spokojená jako nikdy. Usínala jsem s vědomím, že mám někoho, kdo mě umí udělat šťastnou.

Rozklad a zánik.

Nedýchatelná atmosféra, která byla hustší než platina, mě srážela k podlaze a udusávala každou emoci. Už to nebyl ani tak žal jako prázdno a velké nic. Moje rodina se rozpadala v základu. Ve smutku se smažily i ty nejmenší zbytky. Nikoho nic nezajímalo, nikdo nemluvil. Z živého domu, kde se pořád někdo smál a křičel, bylo pohřebiště těl, ze kterých snad uletěly duše.

Cítil jsem se jako v podsvětí. Nejen, že jsem ztratil bratra. Ani jsem to neměl komu říct a koho obejmout. Dva zbylé páry byly stále pospolu a já sám. Chtěl bych povědět, že jako vždycky, ale takhle to dřív nikdy nebylo.

Zíral jsem na Alici, která seděla v otrhaném tričku v křesle a svůj nynější smysl života hledala v hořícím krbu, kam přihazovala jeden její magazín po druhém bez špetky emoce. Otrhaném, protože jsem se ji snažil s Emmettem zkrotit, aby hned neutekla. Nemohli jsme ji nechat jen tak jít…

Přitom všem, co jsem cítil v myšlenkách, přeji Jasperovi pokoj a doufám, že má klid i přes to, v co jsem dřív věřil. Teď jsem zkoušel a musel věřit v něco jiného. Kvůli němu, kvůli sobě.

Tohle by empatik nesměl ucítit… Takovou beznaděj. Strašně by trpěl, kdyby to postihlo nikoho jiného.

Pořád jsem si přehrával půl století našeho soužití jako zaseknutý gramofon a rozmýšlel, jak dlouho si ještě budeme všichni připadat jako na okraji propasti. Deset, dvacet… padesát let? Jak dlouho trvá oplakat bratra? Kdy si někdo z nás zase začne všímat, že planeta se stále točí?

Virtuální pošťák mi začal v kapse mňoukáním oznamovat, že mi přišel email. Kdo mi teď píše, a co chce?

Nedovedl jsem si to představit, a proto se hned podíval.

Edwarde Cullene,

mám tě v hlavě od chvíle, kdy jsem se před vaším domem otočila s vědomím, že jsem přežila další průser, zatímco tvůj bratr ne. Chci, abys pochopil, že nemůžeš vinit všechno, co se hýbe, z toho, že válka je na spadnutí. Přispěli všichni, no, jen já ne. Přesto ses tak na mě tak díval. Potřeboval jsi na někoho ukázat a říct, že on za to může. Jen abys nemusel přiznat, že to tvůj bratr brutálně zavraždil živou bytost. Nebo že tys tam nebyl, abys mu v tom zabránil.

Ty a tvoje rodina jste mě nenávratně poznamenali. Mám to vyryté na kůře mozkové, ze které už to nikdy neoškrábu. Bylo to tak šílené, že jsem se dokonce na malý moment začala cítit vinná. Ne kvůli tomu, že bych za to mohla. Ale protože jsem se nenechala přitáhnout až k jeho zubům a nenechala se bolestivě roztrhat, abych zachránila upíra, kterého jsem v životě neviděla. A už se nikdy, nikdy, nikdy takhle nechci cítit. Jediné, co chci, je se propadat na dno kvůli upírům a vílám, které miluju.

Představ si, že jsem se nenarodila proto, abys mě beze studu a omluvy využil. Aby ses mi ani jednou nepodíval do očí a neviděl tam to, čím opravdu jsem. Ne vílou nebo antigenem. Ale ženou, co cítí, miluje, ale taky se bojí.

Je to tvoje vlastní arogantnost a nadřazenost. Myslíš si, že jsi mnohem víc, protože jsi z oceli a rozsekáš skálu, ani nemrkneš. Ale díky tomu máš jen šupiny přes oči a nevidíš nic. Jsi vlastně dost hloupý a slepý.

Kdo si myslíš, že jsi, Edwarde Cullene, že máš právo na to někoho definovat a nedat mu šanci na předefinování? Navíc definovat někoho, o kom vůbec nic nevíš a ani se neobtěžuješ nahlédnout pod slupku? Pověz mi, Edwarde Cullene, jestli taky můžu definovat tvého mrtvého bratra podle toho, co o něm vím? Měl manželku, která je na něm díky věčné lásce existenčně závislá, a rodinu, která ho bezmezně milovala po léta. Jste upíří rodina. Máte mezi sebou silnější vazby, než lidská nebo ty zasrané vílí kolonie, a přesto vysál vílu až do dna. Takže co si o něm a vůbec o celé tvé rase mám myslet? Že jste jen tupí otroci krve, kteří v závěru zradí všechno, co mají? Že tvůj bratr obětoval všechno, včetně své manželky, pro vílí krev? Nebo proč se nezastavil? Pověz.

Já ale na očích nemám šupiny a ani klapky. Neživí mě vlastní nadřazenost a neurčuju, kdo má svědomí. Věřím, že on určitě měl svědomí. Jen byl na špatném místě v nesprávný čas a jeho tělo jednalo rychleji, než mysl. Stává se to. Ale já na rozdíl od tebe dokážu chtít porozumět a pochopit, i když jsi můj přirozený nepřítel. Cítím se momentálně nadřazená nad tebou, poněvadž jen kolem sebe nekopu nohama jako spratek a nesnažím se to na někoho hodit.

Musíš chtít porozumět, protože jinak pro tebe bude tenhle divný a bláznivý svět horší a horší. Je pořád víc nových věcí, které musíme pochopit.

S přáním toho, aby ti z očí spadly ty šupiny, Bella Dixonová.

S doširoka otevřenýma očima jsem dočetl email od té malé víly a srovnával se s tím, co mi napsala. Prvotně jsem se chtěl začít vztekat, ale věta – jen kolem sebe nekopu nohama jako malý spratek – mě v tom zastavila.

Netušil jsem, že víla by byla schopná něco tak plného upřímnosti a pochopení napsat. Nebo že by vůbec ještě sebrala odvahu potom, co se stalo, aby mi napsala. Taky že měla tu potřebu mi napsat… Jakoby vážně měla tak hlasité svědomí.

Navíc… Poprvé v mé dlouhé existenci mě někdo nazval hloupým a slepým.

Udělal jsem to, co dělám vždycky, když si nevím rady. Bez rozmýšlení zaklepal na dveře mého otce, nejmoudřejšího tvora pod sluncem.

On sám, který kdysi zářil jako samotné slunce, byl teď hvězdou vyhaslou.

„Carlisle, můžu na chvilku?“ zeptal jsem se předtím, než jsem si dovolil vstoupit. Po myšlenkové odpovědi jsem vklouznul dovnitř s mobilem v ruce. Carlisle seděl za pracovním stolem, zapíchnuté oči v ničem. Kolem sebe měl štosy administrativy z nemocnice, které se jen zvětšovaly. Myslel jsem, že on bude ten, který se bude snažit i přes vlastní smutek snažit udržet rodinu pohromadě. Ale nejenom, že byl zničený… Bylo v tom i něco jiného.

„Tati, vím, že jsem nevěřil alternativě víl se svědomím, ale objevilo se něco, co mě donutilo se nad jejich druhem zamyslet, a…“ Carlisle mě utnul. Mihnul se ke mně, ale nepoložil mi ruku otcovsky na rameno. Sotva se mi podíval do očí. Nepůsobil jako ta zářivá pětadvacítka. Nebo jako upír věřící v lepší existenci a možnosti. Byl to smutkem zmožený, starý muž.

„Edwarde, opravdu si myslíš, že je tu teď vhodné rokovat na téma – víly?“ zeptal se mě tiše. A v tu chvíli jsem pochopil, co se s ním stalo. A to z jeho mysli. Díval jsem mu do žízní černých očí, za kterými se ukrýval syndrom vyhoření. On si to dával za vinu a myslel, že jako otec a hlava rodiny totálně selhal. Že nedokázal zachránit svoje dítě a nemůže zachránit ani to další.

„Tati, ty přece nemůžeš za to, co se stalo,“ naléhal jsem na něj, aby vzal zdravý rozum do hrsti a nenechal se rozdrtit žalem i v tomhle rozsahu. Je to nejlepší otec na světě. Můj vzor.

„Můžeš pro jednou nechat moji hlavu jen mojí hlavou a být diskrétní?“ obořil se na mě. Ani jsem se nehnul. Připadalo mi, že mi vyťal políček. Navíc jsem se cítil ještě provinilý za to, že mu čtu myšlenky. On mi to nikdy nevyčítal. „Víly jsou pro tuhle rodinu tabu, rozumíš?“ dodal smířlivěji. Potom mě poplácal zlehka po paži a ztratil se jako stín.

Nejen, že nemám nikoho jako oporu… Ani se nemůžu podělit o obsah toho emailu. To byla kudla do zad. Moje samota byla náhle téměř hmatatelná. Jediný, kdo bude reagovat bez ovlivnění, je ona. Napsala mi, co si myslí. A hlavně, že se mi snaží porozumět. A vážně to tak vyznělo. Bude chápat i to, jak se cítím teď? Jediná, nezaujatá osoba na světě, které napíšu bez obalu, co se děje uvnitř mě, a v naší rodině. Žádné pohledy do očí – jen psaná forma. Neočekávám zpětnou vazbu, ale potřebuju vědět, že jsem to někomu řekl. Jedinkrát si vylil kamenné srdce.

Posadil jsem se za počítač a začal psát odpověď.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 15. kapitola: