Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 2. kapitola

08.05.2013 (18:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4589×

Bella

Točila jsem se stále kolem své osy jako káča a rozhlížela se po tomhle místě - baru s dlaždičkami v motivu černobílé, hrací, šachové desky, vyřezávaných sloupech, růžových závěsech a konfetách, zlatých židlích, stolech a dalších serepetičkách, ale především po graciézních tanečnících. Ženských i mužských. Svou ohebností a těly připomínali atlety. Svou noblesou zase baleťáky. Jenže místo nadýchané baletní sukýnky a trikotu měli jen spodní prádlo, které při tanci na pódiu ve tvaru obdélníku odhalovalo často vše.

Připadala jsem si jako v zasraném Disneylandu pro dospělé. Ale to nic neměnilo na tom, že to tu úžasně vonělo. Nebyly to vonné tyčinky nebo něco tohohle rázu… Cítila jsem ve vzduchu domov a čistotu. Popravdě řečeno jsem ten zcela cizí pach začínala zbožňovat. Bránil mi vyšilovat – nosními dutinami mi proudil aerosol, značka bezpečí.

„Bello, vezmeme tě ke královně,“ oznámil mi naléhavě Sextus a chytil mě za ruku. Byla jsem v transu a jeho dotyk byl velmi příjemný. Bůhví, proč to tak bylo. Proto jsem se jím nechala vést někam do hajzlu a jako zfetovaná zírala na všechno to lesklé a krásné kolem. Byl to ten první dojem a šok, co vás opanuje. Až po odezněních jeho prvních vln můžete začít vnímat něco dalšího.

Prošli jsem do zadních, temnějších částí, kde byl silný opar, který vytvářelo růžové osvětlení. Do ksichtu mě bouchly skleněné, rudé korálky visící ze stropu. Třískla jsem rozčíleně do toho, když za nimi následovaly další. Závěs jako ochrana, nebo co tohle mělo za funkci?

Na pohovce v přítmí s polonahými chlapy seděla vážně krásná žena ve zlatých šatech. Střihem to byla antika. Její rovné, mahagonové vlasy jí sahaly až ke stehnům. Vypadala skoro jako nadpřirozená bytost se zářivě zelenýma očima. A když říkám zářivě, myslím vážně mentolovou zelenou. To budou čočky.

Jakmile jsem ji uviděla, luplo mi v krku a mozek křičel – skloň před ní hlavu. Nevěděla jsem proč. Nechtěla jsem se před ní klanět. Přesto jsem to udělala.

„Vítej doma, Bello,“ promluvila ke mně vlídně.

„Jo, to už jsem slyšela,“ odvětila jsem netrpělivě a konečně se začínala zase probouzet. Navíc – očividně s ní můžu mluvit tak, jak uznám za vhodné. A vzhledem k tomu, že mě otrávili a dovlekli na neznámé místo, budu fakt nasraná.

„Jsi velmi podrážděná,“ poznamenala s přimhouřenýma očima.

„Gratuluju k perfektním empatickým schopnostem. Já sama bych to teda nedokázala z tohohle ksichtu poznat.“ Ukázala jsem si do nepřátelského obličeje a cedila ty slova skrz zuby ironicky.

„Já jsem matka. Cítím vaše emoce.“

„No, to je obdivuhodné, ale já chci domů, matko Terezo.“

„Nejmenuji se Tereza, ale Gaja.“

„To vás lituju. A kde teď najdu východ z tohohle bordelu?“

„Bordelu?“ zopakovali všichni kromě stráží, či co to mělo představovat.

„Co to je bordel, má drahá Bello?“ zeptala se mě Gaja zvědavě. To myslí vážně?

„To je tahle vaše instituce.“

„Aha. Bordel… To je zajímavé. Jsme tedy všichni v bordelu!“ vyhlásila zvesela a rozpažila bledé, dlouhé ruce, co zaváněly anorexií.

„Hele, fajn hra. Zasmáli jsme se, ale začínám toho mít upřímně řečeno dost. Chci domů a zachránit si svoje místo v práci, abych zaplatila nájem.“

„Do světa lidí se už nemůžeš vrátit, Bello. Jsi tam v nebezpečí, vydaná napospas démonům. Celý ten čas ses procházela venku a měla velké štěstí, že tě nenašli a nezabili.“

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíte. A co pořád všichni máte s tím lidským světem? Ten týpek mluvil podobně. I když se mi tedy zamlouval víc,“ dodala jsem, protože Gaja byla sice krásná, ale on působil v závěru míň bláznivě. Navíc preferuji muže. Zvláště takové, jako on.

„Kdo? Jaký… týpek?“ zopakovala po mně podezřívavě.

„Nesmím prozrazovat jména svých klientů, ale slíbil, že mě sežere.“ Nevím, proč jsem jí to vykrákorala, ale cítila jsem, že se jí můžu svěřit.

„Jak vypadal?“

„Blonďatý, vážně bílý… Žid, ale rasou vypadal spíš jako árijec. Výjimka potvrzuje pravidlo.“

„A oči? Jaké měl oči?“

„Černé.“ Všichni prudce vydechli a Gaja se chytila za srdce. Mírně teatrální reakce, kterou jsem nechápala.

„Ten odporný tvor s tebou mluvil a ty žiješ?“

„No, bylo to po internetu a byl všechno možné, jen ne odporný. Bože, to byl kus…“

„Ne, nebyl!“ zasyčela Gaja. Postavila se na nohy a s rozšířenýma nozdrami na mě shlížela. Přísahala bych, že jí začaly poblikávat dlaně a oči zářit ještě víc. „Hnusný bastard, který se bude snažit dostat k tvojí vzácné krvi, co zachrání jeho rasu. On a celý jeho druh je to nejohavnější, co po zemi chodí. Stvůry podobající se lidem, neschopné ovládat svoji existenci, poněvadž jsou služebníci krve. Šílí po ní jako blázni,“ vyložila mi hlubokým hlasem, ze kterého čišel odpor. Při jejím proslovu se plížila pomalu ke mně, až mi poslední slovo vyplivla do obličeje. Měla snad dva metry, mimochodem.

„A pointa?“ optala jsem se s pozdvihnutým obočím. Narovnala se a já tak přestala koukat nahoru.

„Povím ti příběh, Bello. Posaď se,“ vyzvala mě a šla se posadit zpět. „Sextus ti zatím umíchá něco dobrého. Amando, jdi s ním.“ Ti dva odcupitali a já se posadila tam, kam řekla. Neměla jsem na výběr. Gaja si sedla naproti mně a poslala i její poskoky pryč. Napjatě jsem čekala, co mi zase poví. „Představ si, že existují dva světy. Dvě sféry. V jedné žijí víly a v té druhé lidé, vlkodlaci a metamorfové.“

„A šmoulové ne?“

„Tvůj hbitý jazyk bych s radostí vyřízla.“ Ten zmíněný sval v ústech se mi zkroutil a já polkla. Radši budu držet hubu. „Ty dvě sféry se nikdy nedotýkaly. Vílí byla naprosto uzavřená pro druhý svět a kvůli neznámu se našli odvážlivci, kteří chtěli okusit zakázané ovoce. Osobně jsem znala jednoho z nejmladších, nerozvážných elfů, kterého nic nezajímalo, ale druhým světem byl posedlý. Jeho obsedantní chování se týkalo především bytostí v něm. Byl navíc velmi arogantní a nic mu nebylo svaté. Věřil, že dokáže porazit upíra.“

„Nechte mě hádat. Ten elf poznal upíří sexbombu a zamiloval se do ní… To je známý příběh. Chlap potká děvče. Chlap zblbne a žijí blbě až do smrti.“

„Ne. Ona je mrtvá a on alkoholik,“ uzemnila mě.

„Aha,“ hlesla jsem. To jsem nečekala.

„Daryl se opravdu zamiloval do ženy z upíří rasy. Edita se jmenovala. Když na to myslím, je mi z toho nevolno. I jen myslet na lásku mezi našimi rody je rouhání. Oni dva za znesvěcení naší krve tvrdě zaplatili. Když totiž mluvíš o dvou světech, mluvíš taky o dvou odlišných atmosférách. Máme jiné mikroorganismy, se kterými se upíři při jejich evoluci nikdy nesetkali. A co nepoznáš, tomu se neubráníš. Je jeden vir, který přežívá po infikování lidem v těle a oni nezaznamenají sebemenší změnu. Ale jakmile se jejich nakažené krve napije upír, jeho tělo ji zpracuje a spolu s ní přijme do svých tkání i vir. Jiná cesta není, protože upíří kůže je neproniknutelná a bez pórů. Za pár dní po nákaze může upír očekávat pravou smrt.“ Slovo - bordel - nezná, ale tady to sype z rukávu.

„Daryl ho přenesl Editu?“

„Přesně tak. Ona byla první oběť virusu mrtvých. Při jejich zvráceném obcování došlo na výměnu tekutin, což je přímá cesta na smrt.“

„Takže přes ejakulát…“

„Ne! Upíři mají v těle jen odporný jed, což vypovídá o tom, co jsou zač. A byl to krevní přenos. Neovládla se a pokousala ho. Říkala jsem ti, že jsou to bestie bez kontroly. Jejich jed nás ale nepřemění a ani nezabije. Jen je nám několik hodin hůř, než si dokážeš představit… Každopádně, teď je virus mrtvých rozptýlen po celém světě a upíři poprvé v jejich historii, dávnější, než samotný vílí svět, umírají. Nevíme, jak se to stalo – jak se dostal vir k lidem, ale důležité je, že teď jsou upíři vystrašení, rozčílení a zoufalí. V obou světech není bytost, která by se nechala takhle ovládat svými emocemi. Jsou jim naprosto podřízení. A proto jsou teď v době své krize ještě nebezpečnější, jestli je to vůbec možné. Nezajímají je zákony a hladoví, protože se bojí nakažené krve, která by je zabila. Nemůžou už vraždit na potkání. Musí zjistit, jestli je jejich kořist čistá.“

„A Daryl teda?“

„Daryl je opilý, opovrženíhodný a smutkem poznamenaný muž, co byl vykázán nadobro z naší sféry za velezradu a smísení tekutin. Žije v lidském světě a pravděpodobně se schovává před rozhněvaným bratrem Edity. Upíři zcela podléhají touze po pomstě.“

„No, to byla fakt pěkná pohádka,“ uznala jsem sarkasticky. Jako od Pixaru.

„To není konec. Upíři našli lék.“

„Ganciklovir?“

„Krev. Vílí krev.“

„Tak moment. Ještě před chvílí je to zabíjelo…“

„Tohle je vzácná krev s genetickou mutací. Je rezistentní vůči viru mrtvých. Když upír takovou vílu najde a nakrmí se z ní, převezme i imunitu.“ Slyšela jsem o něčem podobném. V roce 2010 měl jeden chlapík v Evropě HIV a zároveň leukémii. Po ozáření celého těla, kdy zlikvidovali jeho imunitní systém, mu transplantovali kostní dřeň od dárce s genetickou mutací přinášející rezistenci na HIV.

„Zajímavé. A pokračování příště?“ utahovala jsem si z toho dál. Byl to přece idiotský, smyšlený příběh.

„Ne. Tím se totiž dostáváme k tobě. Protože se od upírů velmi lišíme, a to především tím, že naše rasa je soudržná a chráníme své životy navzájem, ať se děje cokoliv, na rozdíl od nich, kteří spolu pomalu nedokážou vydržet v jedné místnosti a vidí každého ze svých jako potencionální nebezpečí, začali jsme se vydávat do světa lidí pravidelně, protože jsou tu zbytky vílí generace.“

„Jak zbytky?“

„To je složité a nemám důvod ti to vysvětlovat. Ale důležité je, že se je snažíme zachránit před rozzuřenými upíry, kteří chtějí svůj lék.“

„A naznačujete mi tím?“ Věděla jsem to dobře, ale chtěla jsem to slyšet.

„Jsi víla, Bello.“ Kurva!

„Hmm… A nemyslíte, že kdyby nebyla člověk, za dvaadvacet let bych si toho všimla?“

„Ne. Když víla žije od novorozeněte v lidském světě a nemá s domovem kontakt, její magie, duše, esence – říkej tomu, jak chceš - je potlačena. Kdyby ses teď vrátila, všechno bys viděla a cítila jinak. Tvoje podstata se tu znovu probouzí.“

„Melete sračky,“ zamumlala jsem s rozšířenýma očima a vstala. Ona hned za mnou.

„Bello, procházíš fází popírání. Už jsem to viděla mnohokrát.“

„Jděte ode mě!“

„Nevšimla sis, jak na tebe flóra reaguje?“

„Nesnáším kytky!“

„Ale přesto vzkvétá. A co ruce? Nikdy ti nezačaly skoro svítit, když jsi měla strach, anebo byla rozčílená?“

„To je jen úhlem světla.“

„Necítíš tu domov a bezpečí?“

„Zfetovali jste mě šipkou. Nejsem pořádně při smyslech!“ zasyčela jsem na ni.

„Jsi mýtická bytost. Musíš to přijmout.“

„Nevěřím na upíry a až vůbec ne víly!“ zařvala jsem. Petr Pan se musí ve svém břečťanovém oblečku obracet. Přitom jsem zvedla obranně ruku před sebe ke Gaje. Ani jsem se nestačila nadát a bouchlo to. Moje dlaň zazářila a vystřelila neohraničený zdroj světla, co narazil Gaje do břicha a ona proletěla vzduchem do protější zdi. Složila se k zemi jako harmonika a já v šoku zírala na moji zdviženou ruku, ve které jsem náhle měla sluneční svit. Cítila jsem jeho sílu a teplo, co mě naplňovalo.

„Nesu vaši objednávku… Královno!“ vykřiknul Sextus jako holka a padnul na kolena ke Gaje na zemi.

„Jsem v pořádku, synu. Ale ona má nevídanou sílu. I mě to dokázalo skolit,“ prozradila mu sípavě. Já pořád žila ve své bublině s mojí vychytanou rukou. Je vážně možné, aby ta snůška keců byla pravda?

„Tak už nám věříš, Bello? Jsi jedna z nás. Ale nemusíš se bát. Teď už jsi doma a v naprostém bezpečí.“ Vteřinu po slově bezpečí se ozvaly rány jako z děla. Byly to čisté, nefalšované výstřely. Netušila jsem, že je to až takový záhul na uši. Křik a panika zachvátila tenhle podnik. Nevím, jestli to bylo horší slyšet, anebo vidět. Rozeběhla jsem se instinktivně pryč. Ani královna Gaja mi už nepřipadala jako bezpečný přístav potom, co někdo po sekundě dokonale popřel její slova.

Vyběhla jsem i přes její zoufalý jekot ven a uklouzla po kaluži krve. Spadla jsem na záda a vyrazila si dech. Snažila jsem se ho zase chytit a nadechnout se, ale to prostředí mě v tom nějak nepodporovalo. Natočila jsem hlavu na bok a viděla… Byl to on?

„Tohle je trapné. Nechci samostříl,“ stěžoval si Izmael tím svým zlým, tichým hlasem. Střílel delší, černou zbraní všechno živé v okolí. Padali jako hrušky k zemi a všude tekla krev… Bylo mi zle a nemohla jsem pořádně dýchat.

„Začni je zabíjet rukama a třeba budeš mít štěstí a chcípneš na VSV,“ zasyčel na něj jeho společník. Ten měl v ruce připravenou složitě vyhlížející kuši a pečlivě si všechno měřil zkušeným okem.

„Jsem upír, co rozseká na kusy skálu bez velkého úsilí, a teď tu vraždím lidskou zbraní. Úžasné. Připadám si jako nějaký blázen. Nebo jako ti idioti z upířích filmů a seriálů… Doufám, že mě s tím nikdo neuvidí,“ dodal.

„Vyfotím tě a dám to na Instagram,“ odsekl. Izmael se na něj otočil a zašklebil se.

„Jsou chvíle, kdy tě chci zabít, Daryle.“ Daryl – to jsem před chvílí slyšela. Ale je to běžné jméno. Jestli je celá ta šílená story pravdivá, neprocházel by se tu s upírem po boku.

„Chceš mě zabít pořád,“ odvětil Daryl bez stopy humoru. Viděla jsem jedno děvče, jak vyskočila a chtěla se na něj vrhnout. Namířil na ni kuš, ale dřív, než stačil vystřelit, Izmael jí doslova vystřelil mozek z hlavy brokovnicí, co měl pověšenou přes rameno. K Darylovým nohám dopadlo bezhlavé tělo a já v tu chvíli chtěla vážně zvracet.

Ale ať už jsem chtěla převrátil žaludek naruby sebevíc, teď musím zahrát mrtvého brouka a možná tenhle masakr přežiju.

„Měl jsem ji,“ prsknul Daryl po Izmaelovi a složil kuš k tělu. Jen koutkem oka jsem jejich přestřelku sledovala.

„Nelži. Nezabiješ svůj vlastní druh,“ zavyl na něj Izamael. Nezesměšňoval ho. Oznámil to otráveně jako hotovou věc. Daryl bleskově zvednul zase ruce do vzduchu a vystřelil. Šíp zasáhnul děvče, co se snažila nepozorovaně uniknout zadem. Kus dřeva skrz krk bylo samozřejmě smrtelné zranění. Izmael uznale zkroutil rty.

„Seru na svůj druh,“ sykl Daryl a rozešel se směrem ke mně. Semknula jsem víčka a zatnula pěsti. Modlila jsem se, aby mě taky nešel zmasakrovat. Náhle jsem svůj život milovala.

„To bylo dobré, kamaráde. Skoro jsi promluvil jako upír,“ volal na něj Izmael.

„Jdi do hajzlu,“ štěkl si Daryl pod nos, překročil mě a zmizel za závěsy. Izmael se zachichotal okouzlujícím smíchem. Okouzlujícím? Vážně okouzlujícím? Vzpamatuj se, ty krávo! Právě postřílel asi třicet lidí. Nebo víl… To je jedno. Měla jsem hrozný strach, ale pozoruhodné bylo, že když se vzduchem šířil pach vílí krve, vztek jsem měla mnohem větší. A to nebylo normální.

Izmael taky zmizel. Jakmile jsem přestala slyšet jeho kroky, dostala jsem se na nohy. Bylo mi na omdlení, zvracení a do pláče, ale musela jsem hlavně jít. Chtěla jsem žít. Nikdy jsem si to neuvědomovala víc. Jestli tohle přežiju, změním svoje bytí od základu. Není totiž nic cennější, než samotný život. Nic křehčího a dražšího nedostaneme.

Kde tu mám hledat, kurva, východ? Rozeběhla jsem se k první uličce, kterou jsem uviděla, a přitom si dávala už pozor na mokrou podlahu.

Neskutečně tvrdá a chladná ruka mě chytila pod krkem a přirazila ke zdi. Nohy jsem měla nad zemí a oči tak v úrovni Izmaelova andělského obličeje.

„Má krásná víla,“ zašeptal a usmál se. Byla to falešná blahosklonnost. To z něj šlo cítit – jak z toho výrazu, tak ze stylu, jakým mi svíral hrdlo. Pekelně to bolelo a měla jsem pocit, že mě rozmačká jediným stisknutím. Když jsem se pokoušela jeho ruku sundat nebo ho i jen podrápat, ublížila jsem jen sama sobě a ještě si o něj zlámala nehty.

Nemohla jsem vydat jedinou hlásku a snažila se chytit poslední kyslík.

„Přiznávám, že jsem nepředpokládal tvoji přítomnost, ale to nemění nic na tom, že mě těší. Chtěl jsem vědět, jestli jsi tak půvabná i – jak se říká – naživo.“ Naklonil hlavu, jak si mě prohlížel. „Nevím, zdali je to tím rudnoucím obličejem, ale čekal jsem víc,“ nezapíral to, mírně zklamaný.

Umírala jsem. Vážně jsem cítila, jak ze mě vyprchává život. Jestli teď něco neudělám, budu tu vesele hnít, až mi rozemele krk. Z posledních, rezervních zásob síly jsem zvedla ruku a rozevřenou, blikotající dlaň mu přiložila na ten nebeský ksicht, který mi teď opravdu doslova bral dech.

Neměla jsem tušení, jak tu schopnost ovládat, ale někdy musíte začít běhat dřív, než se naučíte chodit.

Oslepil mě svit, když rozevřená dlaň vystřelila dneska podruhé neskutečně silnou dávku energie. Z celé své duše jsem doufala, aby ani on s tvou svou mega silou nebyl proti tomu odolný.

Sevření okamžitě povolilo a on ode mě odletěl. Prorazil dva dřevěné, masivní sloupy a hned nato i skleněný bar. Zhroutila se na něj suť, když tím narušil statiku stropu.

Padla jsem hubou k zemi a ani se neohlížela, jestli jsem ho zabila. Kurva, já jsem asi vážně právě někoho zabila?! Ne, nezabila… Byl to upír. Není o nich známo, že už mrtví jsou?

To je jedno, proboha! Právě jsem o vlásek unikla smrti, takže bych měla zvednou svůj velectěný zadek a utíkat, pokud nechci svoji druhou šanci vyhodit do povětří.

Vyškrábala jsem se na nohy a přidržovala se zdi, protože můj zdravotní stav právě dost utrpěl. Klopýtala jsem bůhví kam, ale důležité bylo, že se hýbu a neválím na podlaze.

A pak jsem to spatřila - východ. Dva závěsy vlající ve větru, mezi kterými byly vidět stromy a tráva. Rozeběhla jsem se tím směrem a jakmile mě těžké, růžové závěsy přetáhly po obličeji, octla jsem se na čerstvém vzduchu. Popravdě řečeno, bylo to víc, než čerstvý vzduch. Navíc to - čerstvý - bylo mírně zavádějící. Vzduch byl sice jiný, ale těžký a vlhký.

Myslím, že jsem právě přešla do druhé sféry.

Když jsem se otočila tam, odkud jsem přišla, potvrdilo se mi to. Za mnou totiž už žádný vílí bar nebyl, ale jen mýtina obklopená listnatými stromy.

Nakrčila jsem nos potom, co jsem se zhluboka nadechla. Nutno dodat, že s velkými bolestmi. Bože, to tu vždycky takhle páchlo? Obrovský, nechutný mix atakoval můj nos.

Dostala jsem se až do lesa, ale tam ochutnala půdu, protože to byla konečná. Už jsem nedokázala ujít ani krok. Říká se, že když si člověk řekne, že už nemůže, zvládne ještě třikrát tolik. Ale já nemohla už když mi do ksichtu začala stříkat krev a oznámili mi, že nejsem člověk.

Oteklý krk propouštěl minimum vzduchu a já se zoufale snažila, aby se nade mnou neuzamkla černá hladina a pořád hleděla na hvězdy. Každého jednotlivého, světelného bodu jsem se pokoušela držet – soustředit se na něj, ale nešlo to… Už jsem nechtěla myslet a zároveň vědět. Vzpomínat.

Nevím, co přesně mě probudilo. Jestli bolest v hrdle, hlasy, sklouznutí z hladkého sedadla na zem, anebo ta příšerná migréna. Každopádně – byla jsem vzhůru a už zase někde… No, já nevím kde – v tom je ten háček. Opět.

„A vida. Už je to zpět mezi námi,“ zaslechla jsem Izmaelův hlas. Šel shora a proto jsem zvedla hlavu, abych se přesvědčila, že jsem vážně v autě s tím – pravděpodobně – upírem, co mě málem zabil.

Seděl se na vedlejším sedadle – já ležela pod tím druhým – a četl si noviny. I u toho byl elegantní. Ten rys mu byl evidentně vlastní za každé situace.

Tahle velká kabina s koženým interiérem mu dovolovala mít nožku přes nožku. Šedý, krví zacákaný oblek vyměnil za nový, čistý.

„Uděláme test, ať ji můžeme vyřídit, kdyby byla negativní,“ rozhodnul Daryl za volantem.

„Doufám, že je pozitivní, protože ten malý pokémon na mě zaútočil. Chci si ji nechat.“

„Který pokémon?“

„Pikachu.“

„Pikachu dává elektrické rány. Nestřílí sluneční světlo, idiote,“ opravil Daryl Izmaela. Já protočila oči.

„To se tu fakt vy dva hádáte o kreslené, japonské pohádce?“ nevydržela jsem to a zeptala se. Šlo to ztěžka a každé slovo bolelo. Sáhla jsem si hrdlo s tím, že to utiším, ale jakmile jsem se ho dotkla, zasyčela jsem.

„Jsi celkem zřízená. Moment, půjčím ti mobil, abys viděla, jak hrozně vypadáš,“ zamumlal dobromyslně Izmael a vytáhnul z vnitřní kapsy saka velký, placatý telefon, který fungoval zezadu jako zrcátko, protože byl z nějaké stříbrné slitiny. Pod očima jsem měla kruhy a bělmo podrážděné – červené. Zato můj krk zářil fialově. Přesná kopie Izmaelovy dlaně mi moc velkou parádu nedělala a vypadalo to děsivě.

„Kde to jsem a kam to jedeme?“ chtěla jsem vědět hned. Docela důležité informace.

„Zatím nemáš palubní lístek, černý pasažére. Pokud nebude tvoje krev pozitivní jako antigen k VSV, vyhodíme tě z auta při rychlosti… dvě stě dvacet kilometrů v hodině, ať tě ještě dlouho sbírají. Řídit, samozřejmě, budu já, protože pan Dixon má opět krizi a je pod vlivem. Ani si nerozepne knoflíky na košili,“ prozradil mi Izmael. Daryl na protest dupnul na plyn a já zase ztratila balanc a narazila hlavou do sedadla, na kterém seděl. Izmael po mně natáhnul ruku. Chtěla jsem ucuknout, ale neměla jsem kam. Vytáhnul mě tou svou ledovou prackou nahoru a já přemýšlela, že bych mu dala zase ránu. Ale v autě by to asi nebylo dobré.

„Tak co ti Gaja řekla pěkného?“ optal se mě Izmael. Dokonce už zcela odložil noviny. Jsem poctěna. Zblízka jsem se mu za denního světla dívala do krásného obličeje a nemohla se toho nabažit. Jeho rudé oči mě skoro hypnotizovaly.

„Co by mi měla říct?“ odvětila jsem otázkou nechápavě.

„Nehraj hloupou, Amálko. Na to nemám čas a ani náladu. A věř mi, že mě nechceš rozčilovat, když nemám náladu,“ pověděl mi klidně. O to to bylo horší. Mluvil dost přes nos.

„To nechce nikdo,“ zamumlal Daryl a vjel na dálnici do osmiproudovky. Pršelo a silnice musely klouzat. Začínala jsem se bát víc podnapilého elfa za volantem, než upíra vedle mě.

„Ano, kromě tebe. Ty s mými nervy, drahý příteli, hazarduješ neustále,“ zašeptal, ale pohled ode mě neodtrhnul. Měřil si mě z pěti centimetrů a já se ani nehnula. Radši.

Izmael mě popadl za ruku a zlomil mi dvěma prsty malíček jako párátko. Zařvala jsem, když mi do celého těla začala střílet ta brutální bolest.

„Ty kreténe!“ zaječela jsem. Sevřel mi bradu a zavrčel na mě. Ne, to si nedělám legraci. Vrčel jako zvíře, které se chystá trhat. „Říkala, že Daryl se zamiloval do nějaké Edity a je z něj alkoholik, protože se nevyrovnal s její smrtí. A vy upíři jste to nejhorší, co po zemi chodí. Pak něco o virusu mrtvých, a že šílíte, hladovíte…“

„Kecy v kleci. Typická Gaja. Že mě to ještě překvapuje,“ poznamenal Izmael a vtom to zase křuplo, když mi malíček narovnal nazpět. Prohnula jsem se v zádech a znovu řvala, protože to bolelo snad ještě víc, než jeho fraktura. „Bello, když se tě na něco ptám, nebudeš zírat jako nesvéprávná, ale odpovídat. Nebo budu lámat. Sice raději trhám… Je to efektivnější, přirozeně mám rád valící se krev a zkrátka je to pěkné. No, moc by mi toho z tebe nezbylo, takže se musím trochu uskromnit a přejít na méně radikální řešení. Pro tebe bolestivější, protože neupadneš do šoku.“

„Jsi kokot,“ konstatovala jsem suše. Beztak mě zabije. Je to upír.

Izmael váhavě pokýval hlavou.

„Ano. To jsem. Ale nikomu to neříkej. Pšst,“ sykl teatrálně a přiložil si prst na našpulené rty. Hezké.

„Vymydlenej debil.“

„Jak jsem řekl – je to tajemství.“

„Zmrd znuděný nesmrtelností.“

„No, ne. Tady si někdo skládá puzzle.“

„Nikdo tě nemá rád a stoprocentně tě ani nemůže snést,“ šila jsem do něj sebedestrukčně dál.

„To není pravda. Daryl mě miluje. Je to má životní láska,“ pronesl radostně a natáhnul se, aby Daryla políbil na tvář. Obrátila jsem oči v sloup. „Že mě taky miluješ?“ zeptal se ho. Dívala jsem se na Darylův podrážděný výraz ve zpětném zrcátku a moc láskyplně nevypadal.

„Vyhul si a už mě nelíbej nebo tě vystřelím z auta,“ zasyčel, zabraný plně do řízení. Aspoň že tak. Když už mám umřít, ať mě aspoň zabije mýtická bytost. Pompézní smrt, řekla bych.

Izmael se posadil zpět, usmál se a mávnul rukou.

„Můj přítel neumí vyjádřit verbálně emoce. Všechno se mu to v hlavě motá. Vyhul si znamená ve skutečnosti – taky tě miluju, Izmaeli.“ Jeden lepší, než druhý…

Daryl náhle prudce zatočil a já se už poněkolikáté dnes praštila do hlavy o dveře. Myslela jsem si, že ztratil vládu nad řízením, ale když jsem se narovnala a okolí přestalo být rozmazané, zjistila jsem, že stojíme na parkovišti McDonald's.

„Jen salát. Musíš si hlídat váhu,“ upozornil ho Izmael. Daryl prásknul dveřmi a ignoroval ho. Oni si prostě pochodují mezi dimenzemi, pozabíjejí pár lidí, mučí mě a pak to završí obědem ve fastfoodu, jako by se nechumelilo.

Izmael se přese mě natáhnul a já chtěla splynout se sedačkou. Zrychleně jsem dýchala a ucítila tak dost velkou koncentraci jeho vůně, která byla prostě a jednoduše božská.

Stáhnul okýnko.

„A Daryle!“ Jeho kamarád se evidentně dost nerad otočil. „Nezapomeň na okurku.“ Proti své vůli jsem se pousmála. Izmael se posadil zpět a zmáčknul modré tlačítko na boku sedadla spolujezdce. Zespoda vyjel šuplík, ze kterého vytáhnul nějakou pofidérní, ocelovou krabičku.

Otevřel ji a náhle mě tvrdě chytil za ruku. Říkám – náhle – protože jeho vlastní ruka byla tam a najednou tady…

Zaječela jsem, jelikož jsem to nestačila postřehnout, a teď navíc přikládal můj prst na bodec na nějakém zařízení. Vypadalo to jako elektrický, kovový teploměr. Napíchnul můj ukazovák na ten hrot a hrdelně zavrčel. Vstaly mi z toho chlupy na zátylku, no, jeho výraz byl kamenný a nijak se nepozastavoval. Pustil mě a já si strčila krvácející prst do úst.

Vtom mi došlo, proč se před chvílí tak projevil.

Strojek v jeho ruce začal pípat a zeleně blikat do rytmu.

„Gratuluji výherkyni. Tvá krev je to nejžádanější na trhu, takže tě oficiálně prohlašuji za hosta v domu Izmaela Voglera a chlapa, co si zahrává s cholesterolem,“ dodal a zvednul oči k Darylovi, který vyšel ze dveří s velkou, papírovou taškou. A když říkám velkou – myslím fakt velkou. To s námi pojedou ještě dva další pasažéři?

Otevřel zase dveře a taky s nimi opět fláknul, když se posadil. Rozevřel tašku a autem se začala táhnout lahodná vůně jídla. Odplavila částečně stres a já si uvědomila, jak krutý hlad mám.

„To je tvoje,“ řekl mi Daryl a hodil přes rameno zabalený sandwich. Pak ještě jeden. A do třetice všeho dobrého…

„Chceš Colu nebo Sprite?“ zeptal se mě. Příjemně to neznělo, ale i tak – ptá se mě, co si dám.

„Sprite,“ hlesla jsem tiše a čekala, kdy tohle Izmael utne.

„Máš smůlu. Ten je můj. Dostaneš Colu,“ oznámil s plnými ústy a obrátil se ke mně, aby mi podal kelímek. Podívala jsem se mu tak poprvé zblízka do tváře porostlé světlým strništěm. Měl pomněnkově modré oči a nad úzkými rty pihu. Izmael byl sice nadlidsky krásný – to byla prostě nádhera. Něco nadpřirozeného. Ale Daryl byl zkrátka sexy chlap. A ta piha byla roztomilá. Mám tu pěknou společnost. Škoda, že jsou to masoví vrahové a vymetení, sadističtí debilové.

„Vezmeš si ten kelímek nebo budeš civět?“ Vzala jsem si tedy svoje pití a zkontrolovala Izmaela, jak se tváří.

„On se mi líbí víc,“ nezapomněla jsem tomu židovi sdělit a napila se dřív, než mi to sebere. Teď mi došlo – on vážně stál u zrodu Jeruzaléma. Budu se ho muset zeptat na spoustu věcí, pokud mi za to nezláme vřetenní a loketní kosti.

„Moc se neraduj, Amálko. Ještě jsi nic neviděla.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 2. kapitola: