Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 20. kapitola

03.08.2013 (15:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3582×

Bella

Viděla jsem ho jednou v životě. Ale nazývám ho svým přítelem a jak by řekl Izmael – vykvákala jsem mu svoje největší tajemství. Takže jaké to bude vidět ho teď po těch všech emailech, kde jsme se vyznávali ze svých strastí a štěstěny? Takhle se to přece ale děje každý den. Od té doby, co internet ovládá svět, společnost se tvoří na online síti. Dáš mi číslo? Ne, dám ti profil na sociální síti. A po rozvinutí internetového vztahu, kdy ze sebe dostanete téměř cokoliv, protože se tomu druhému nemusíte dívat do očí, přijde zlom, a to setkání. Ať už to bylo na kybernetické rovnici jakékoliv – přátelství, flirt, sex, hádka – vždycky je to potom minimálně divné, ne-li trapné.

Ze lvů se často stávají jehňátka.

Navíc, já jsem řekla Edwardovi to, za co se stydím nejvíc… Jak se na mě bude dívat live, když zná moje zvrácené touhy? Zrovna on. Dobrý, čistý s tak nádhernou duší a vzpomínkami, čekajíc na pravou lásku. A já se mu přiznám, že mám sice milujícího partnera, kterého si chci vzít, ale zároveň chovám city k největšímu idiotovi, co po planetě kráčí.

Litovala jsem toho. Vážně ano. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem…

„Je tady. Cítím ho,“ řekl mi Jeremiáš v lese kousek za dobře známým, velkým Davidovým kempem. Falešní naši sem jezdili stanovat. Mě vzali s sebou jen jednou. Nesehnali hlídání na poslední chvíli.

Proč ji necháváte doma – ptali se známí a sousedi. Takové tiché, hodné, nekonfliktní děvče. Tolik jiná, než její rozverní vrstevníci. Jen trochu nešikovná…

A pak jsem vyrostla, sračky měla po kolena a život mě naučil, že už nemůžu být introvertní, melancholická dívka z Forks, která žije podle modelu Popelky, ale bez toho, aby mě něco samo cvrnklo do nosu. Byla jsem ráda tou Bellou. Jenže nepocházím z prostředí, kde bych jí mohla být. Izmael by rozsekal moje pubertální já na kousky.

„Jeremiáši,“ oslovila jsem ho a postavila se před něj. Položila jsem mu obě dlaně na hruď. „Lásko, mohl bys počkat tady? On je zraněný. Teda duševně. Kromě toho vím, jak sebe vy upíři reagujete, když se neznáte. Hůř, než pitbullové před plotem,“ upřesnila jsem to.

„Bello, je to upír. Ne kočka na stromě, kterou musíš zachránit. Málem tě zabil a vzhledem k tomu, že jsi moje snoubenka, přepokládám, že budeš respektovat to, že tě tu nenechám pobíhat samotnou,“ prohlásil pevně. Zarazila jsem se. Tak tudy cesta nepovede.

„Wow. To znělo tvrdě, ale velmi diplomaticky.“

„Věčná láska je tvrdá.“

„Dobře. Tak mi aspoň slib, že se to obejde bez hrbení, vrčení, cenění zubů a očichávání zadků.“

„Soudím, že to poslední nehrozí.“ Povzdechla jsem si, chytila ho za ruku a opět se obrátila vstříc příteli v nesnázích.

Vtom to zasvištělo a přímo před nás dopadl hladce a elegantně on. Byl krásnější, než jsem si ho pamatovala. Nemohla jsem pochopit, jak někdo takový s nádherným zevnějškem a ještě krásnějším nitrem nenašel svoji druhou polovičku. No, momentálně vypadal taky naprosto zničeně. Fialové stíny pod černýma očima a triko se sakem na cáry jako po bitce.

Podívala jsem se, odkud to seskočil a potom na Jeremiáše.

„Kočka na stromě, ha?“ nadhodila jsem. Jen ke mně na chvíli sklopil zrak, a pak se znovu zachmuřeně věnoval Edwardovi. Jakoby ho zkoumal a snažil se vytušit, co může čekat.

„Omlouvám se, co jsem vám způsobil. Nechtěl jsem přerušit vaše přípravy na svatbu a vniknout do rodinného pokoje. Přísahám, že bych Belle nikdy znovu neublížil,“ řekl v plurálu, ale směřoval to spíš na Jeremiáše.

„Povím to takhle, Edwarde Cullene,“ začal Jeremiáš s ostřím hrozby v jinak normálním tónině hlasu. Žádný led se nekonal. Zatím. Rozešel se k Edwardovi a mě nechal za sebou. „Bella vás považuje za přítele, a proto mám pro vás jistou omezenou dávku tolerance, přestože jste moji snoubenku unesl z mého vlastního domu s úmyslem ji zabít. Sáhnete na ni ještě jednou jedinkrát a já vás zabiju. Ale nejdřív zabiju vaši rodinu a každého, na kterém vám záleží, protože Bella je moje všechno. Rozumíme si?“ optal se, už chladný, a já s vykulenýma očima poslouchala jeho ostrá slova.

Vždycky jsem věděla, že Jeremiáš není žádný protiklad Izmaela. Typ klišé - dva rozdílní bratři se tu nekonal, ačkoliv by se to mohlo zdát. No, slyšet to na vlastní uši bylo stejně překvapení. Mrazilo mě a nepochybovala jsem, že udělá všechno, co mu slíbil.

„Rozumíme,“ přikývl Edward bez jakéhokoliv náznaku stavění se na zadní – odporu. Pořád se styděl za to, že ve mně viděl jen antigen.

„To mě těší, ale nevěřím vám ani nos mezi vašima zkurvenýma, vegetariánskýma očima.“

„Jeremiáši!“ vyjekla jsem. Tohle už nebylo sexy. Edward byl můj… kamarád. Nechci, aby ho tomuhle podroboval. Zvlášť ne potom, co se stalo s jeho rodinou.

„Kromě toho hladovíte. Nemůžete být v přítomnosti víly nenakrmený.“

„Posloucháš mě?“ dožadovala jsem se pozornosti. „Jeremiáši?“

„Má pravdu, Bello,“ šeptl Edward a podíval se na mě. Byl tak o patnáct centimetrů vyšší, než Jeremiáš. Při našem posledním setkání jsem si nějak nestačila všimnout, že má skoro dva metry. Měla jsem jiné starosti. „To je šílenství i při mém sebeovládání.“

„Ale já chci s tebou mluvit. Nenechám tě odejít potom, co se stalo. Ty ani nemáš kam jít!“ Smutně se pousmál.

„Mám domy po celém světě.“

„Ano, ale prázdné, opuštěné domy. Celou svoji existenci jsi zvyklý na rodinu. Nemůžeš být sám. A už vůbec ne v tomhle stavu,“ naléhala jsem a pohnula se směrem k nim. Nebudu stát opodál jako stalker. „Půjdeš k nám,“ rozhodla jsem v momentě.

„Půjde?“ opáčil Jeremiáš a podíval se konečně na mě. To brzo.

„Prosím. Dovol mi přebrat osobní zodpovědnost. Já jsem mu napsala první, abych dokázala něco mně i jemu, když jsem ho měla nechat jen v klidu truchlit.“

„Nevěřím mu.“

„Ale já ano. A ty zase budeš věřit mně.“

„Takhle to nefunguje.“

„Může. Já očekávám,“ citovala jsem ho, „že budeš respektovat, že on je můj přítel, který potřebuje moji pomoc. Jsem tvoje snoubenka, Jeremiáši. Ne podřízená.“ Dobře, tohle znělo strašně a neměla jsem se za to moc ráda, ale bylo to existenčně důležité. My jsme si možná cvrlikali jako dvě hrdličky na našem obláčku dokonalosti, ale jednou by mohl přijít čas, kdy by jeho nadřazenost rozhodovala. Jako třeba teď. On bude vždycky upír a já víla. No, jestli má být tenhle vztah provozuschopný, nikdy se nesmíme začít chovat jako ten upír a víla, ale jako dva partneři, kteří jsou si rovni.

Chvíli se na mě díval a já doufala, že to tomu chlapovi scvakne v hlavě, protože ho miluju. Ale chci si umět prosadit svou a ne jen upírovi všechno odkývat. Nikdy jsme tenhle rasový problém v našem vztahu neřešili, ale on to problém byl a velký.

Já mám žít v jiném světě a on by mě měl vysát do poslední kapky. Ne mě píchat a navléknout mi perfektní snubní prsten.

„Pokud je to pro tebe tak důležité…“

„Ano. Je,“ přitakala jsem vážně. Ač evidentně velice nerad, přikývnul. „Miláčku, já trávím přece čas s Izmaelem. Kdo se ti zamlouvá jako můj přítel víc? Tvůj vskutku milý, po světovém míru toužící bratr,“ pronesla jsem s tunou ironie, „anebo Edward Cullen?“

„To… je pravda,“ utrousil, když si uvědomil ten obrovský rozdíl v bezpečnosti. Izmael byl zápalkou u plynových kamen a Edward pěnovým, hasícím přístrojem.

„Takže prosím – vezmeme ho k nám, aby nebyl sám a zkusil se aspoň částečně zotavit ze ztráty? Ty víš, jaké to je,“ připomněla jsem mu, což nebylo úplně fér, ale on sám přece ztratil sourozence. Kdo jiný by tomu mohl lépe rozumět?

„Ale on je neztratil. Jsou na něj jen naštvaní a podezřívají ho.“ Pozvedla jsem obočí, protože tohle pro mě nebylo – ne.

„Vážně se vám nechci plést do života. Raději půjdu,“ šeptl Edward, usmál se na mě a pak se otočil s tím, že opravdu zmizí. Ne!

Přestala jsem se tvářit jako tvrďák a rozšířila své čokoládové oči, kterýma jsem se zpod řas podívala na Jeremiáše. Ruce jsem si spojila před hrudí do prosícího gesta a lokty přitlačila svoje prsa k sobě, takže se mi z odhaleného dekoltu béžového svetru táhnula rýha, co má nad chlapy nevýslovnou moc. Ještě, že jsem si nechala kožich z lišky rozepnutý.

„Edwarde, vraťte se,“ rezignoval s povzdechem. Široce jsem se usmála a skočila na něj, abych mu dala pusu.

„Jaké moudré rozhodnutí,“ šeptla jsem mu do jeho velkého ucha a pak se o něj opřela a podívala se na Edwarda, který se k nám zase váhavě otočil.

„Tys mě nenechal samotnou, takže to teď nečekej ode mě.“

Cesta domů byla trochu trapná a hlavně tichá. Edward seděl na konci první třídy sám a my dva vepředu. Pořád jsem se po něm škvírou mezi dvěma sedadly otáčela a kontrolovala ho. Taky, abych si ho prohlédla. On je tak pěkný. Už jsem si na nadlidsky krásné bytosti kolem sebe zvykla, ale on vynikal i mezi nimi.

V hlavě se mi rodil plán. Jeho největší strastí je, že nemá svoji lásku. A on si ji zaslouží. Velkou a epickou. Musí mít ženu, která dokáže ocenit jeho duši a ne jen zevnějšek. To on podle mě totiž hledá.

A já mu ji najdu, i kdybych měla hledat na kraji světa. No, něco mi říká, že tak daleko muset nebudu. Izmael zná spoustu vlivných, inteligentních a výjimečných upírek. I když chrápe s každou, tohle vycítí a váží si jich. Jako třeba Remmi.

Lehla jsem si na bok a spokojeně spočinula hlavou v Jeremiášově klíně. Cítila jsem se jako důležitá dohazovačka a zachránce zlomených srdcí.

„Vítej u nás doma,“ řekla jsem Edwardovi před naším barákem pyšně. Já ten dům tak zbožňovala. Atypický, z velké části prosklený, s výhledem na oceán, postavený na skalách. Rozdělený do šesti sektorů – šesti domků spojených labyrintem v jeden. Stěny byly buď ze skla, anebo světlého dřeva v tónech šedi. Část nad vodou jsem měla nejradši – byla to v podstatě dlouhá, lámaná, široká chodba s krémovou podlahou a právě s tou skleněnou stěnou, takže když jsem jí procházela, působilo to dojmem, že jsem venku na pobřeží. Ráda jsem sedávala na pohovkách v chodbě u dřevěné zdi a zírala na ty převalující se hektolitry vody. O kousek dál byl i jídelní stůl – jeden z jídelních stolů, co tam neměl žádnou praktickou funkci. Jen dobře vypadal.

„Skvostná, moderní architektura,“ ocenil dům Edward a zahřál mě tím u srdce.

„Ta je dílem Japonců. Ti si umí vyhrát s tvary a barvami,“ odvětila jsem a odemkla přední vchod.

„Viděl jsem ho v jednom katalogu. Obdrželi za to cenu. Mojí matce se velmi líbil…“

„Když už jste u vaší rodiny, mohl byste Belle sdělit, co jste chtěl. Pokud vím, to je účel návštěvy. Nikoliv vizita našeho domu,“ přerušil moji nadšenou prezentaci Jeremiáš a prásknul za námi dveřmi. Nadskočila jsem a zamračila se. Vážně? No, tak mě málem zabil… To se mi stává dnes a denně. Pořád po mně někdo střílí a cvaká ocelovými zuby. Vždyť mě v podstatě ani nechtěl zabít Edward, ale jeho bratr. Významná, polehčující okolnost! Jenže on vlastně říkal, že toužil přetrhnout každou vílu, která by se mu dostala do cesty. Ale to bylo dřív, než prozřel přeci. Minulost nemůže být relevantní, jinak bych musela vlastního bratra zastřelit za to, že to on si ze mě kdysi udělal živý terč ve sklepě.

Edward nejspíš zhodnotil situaci jako mírně napjatou potom, co se podíval, jak na sebe s Jeremiášem zíráme.

„Myslím, že si odskočím na lov. Pro všechny to bude pak příjemnější,“ zamumlal. Rozpačitě se na mě usmál a pak prošel lidskou rychlostí kolem Jeremiáše. Hned na to se vypařil jako pára nad hrncem a zůstala jsem tu jen já, Jeremiáš a tahle skvělá atmosféra. Schyluje se k naší první výměně názorů? Klidně bych si to ušetřila. Sex máme světový i bez toho.

„Takže co se teď bude dít, Jeremiáši? Začneš mlátit dveřmi, rozbíjet věci a chovat se k někomu, kdo před nedávnem přišel o bratra, jako parchant?“ zeptala jsem se na rovinu. Nebudu chodit kolem horké kaše, protože tohle se mi prostě nelíbí. Nechci chlapa, co demoluje dům, když se podráždí. Takových lidských bastardů znám dost. A už vůbec nehodlám poslouchat znovu, jak Edwardovi garantuje, že mu vyvraždí rodinu.

„Já se chovám jako parchant? Ten kluk tě chtěl zabít, Bello!“ Kluk? I vedle sto dvanáctiletého Edwarda si očividně někdo může připadat staře.

„Chtěl zachránit svého bratra. Ty bys udělal úplně to samé! I pro Izmaela a neříkej, že ne. Možná se nenávidíte, ale vždycky se budete milovat. Kdyby Izmael umíral, vzal bys první antigen, co by ti přišel pod ruku, a nestaral se, čí je to přítelkyně nebo manželka! Jestli má děti a…“

„Ale mě nezajímá, co ostatní! Mě zajímáš ty! Kurva, Bello, já tě miluju!“ rozeřval se a kulil na mě své doširoka otevřené, rudé oči. Ječel na mě poprvé. „Ty stále nemáš ponětí, co to znamená, když se do tebe zamiluje upír. Pokud jde o tebe, je mi úplně jedno, kdo vyhrává válku nebo se rozpadá na prach. Jediné, co žádám, je, abys ty byla v bezpečí a chráněná. Vždycky budeš na prvním místě. Nic a nikdo jiný. A za tohle se omlouvat nebudu. Uvědomuješ si vůbec, že v případě, že tě s ním nechám a něco se ti stane, odnesu si to taky já? Protože to já potom nebudu moct dál existovat bez tebe a to já budu muset udělat příslušná opatření jako je pravá smrt, po které ale neprahnu. Mám rád svět a rád v něm žiju. Teď s tebou. Našel jsem všechno, po čem jsem toužil a nepotřebuju, aby mi to nějaký zrzavý zkurvysyn vzal.“ Už šel s hlasitostí dolů, ale pořád to bylo dost rázné. Je vtipné, když slovní spojení – zrzavý zkurvysyn - vyjde z úst muže s měděnými vlasy, strništěm a vůbec celým tělem. Kromě míst, kde by se mi to nezamlouvalo.

Ale to nic nemění na tom, že mě naprosto zlomil. Tohle byla nádherná explikace. Žena nepotřebuje perfektního chlapa. Ona potřebuje chlapa, který jí dá pocítit, že je pro něho jediná na světě.

Ukonejšená a vláčná jsem překonala ty metry mezi námi a chytila mu tvář do dlaní.

„Mě ti nikdo nevezme a Edward už vůbec ne,“ zašeptala jsem.

„Jak to můžeš vědět?“ hlesl.

„Protože ho znám. Neublížil by mi.“

„Bello, opravdu si myslíš, že tohle můžeš tvrdit na základě internetové korespondence?“ zeptal se. Skeptik jeden.

„Ano. Protože díky tomu, že jsme přitom museli číst jen z našich slov a nebyli… rozptylováni něčím jiným, mohli jsme se skutečně poznat. Po prvním setkáním jsem usoudila, že je to kretén bez duše. A potom, co mi napsal všechny ty věci, protože se mi nemusel dívat do očí, zjistila jsem, že jeho nitro stojí za mnohem víc, než si dokážu vůbec představit.“

„Aha, takže on je to dokonce světec,“ utrousil sarkasticky. Ale byl tam i osten ublíženosti. Jakoby se urazil.

„Mezi upíry? Možná.“

„A můžeš mi prozradit, čím jste nebyli konkrétně rozptylováni?“ Pustila jsem jeho tvář a odstoupila.

„Jeremiáši! Vážně? Mám ti po třech tisících letech vysvětlovat, že vzhled je silný atribut, který utváří první dojem a tvrdě ovlivňuje smýšlení? Reakce?“

„Takže se ti líbí,“ konstatoval hořce a znělo to jako – celou dobu jsem to věděl a teď mě nech.

„Je to upír. Jistě, že oplývá jistým půvabem…“ Po posledním slovu jsem se zastavila a horečně zapřemýšlela. Ta ublíženost, vztek a sarkasmus. Ne, ne, ne. Na to sedne schéma staré jako sám svět. „Moment, moment… Ty víš, že mi nic neudělá. O to nejde. Ty totiž žárlíš,“ nachytala jsem ho při činu a ukázala na něj prstem. Stisknul rty do tvrdé linky.

„Ano, Bello, žárlím na něj, poněvadž si s ním vyměňuješ již nějakou dobu psaníčka plné citů.“

„Citů, které chováme k druhým.“

„Je to tvůj typ.“

„Tak on je můj typ… Ryšavý, vysoký, mrtvý a se svalnatýma, dlouhýma nohama. To jsou přesně parametry, které jsem zadávala do seznamky, než jsem vás oba potkala,“ opáčila jsem. Zvednul velký, lví nosánek a podíval se stranou. Protočila jsem oči a vzala ho za ruce. Nebyl moc povolný.

„Můžeš se na mě podívat?“ požádala jsem ho. Sklopil ke mně neochotně oči.

„Vím, že jsem víla, takže mi nemůžeš věřit na sto procent, jako kdybych tvoje rasa…“

„Bello, takhle jsem to nemyslel.“

„Tím si nejsem jistá. Ale chtěla jsem ti říct, že tě miluju, Jeremiáši, a vezmu si tě. Budu stát po tvém boku do svého posledního výdechu, protože ty se nezměníš. Budeš stále tím mužem, do kterého jsem se zamilovala, a kterému jsem odpověděla – ano. Edward je jen můj přítel bez špetky romantického smyslu slova. Takže… Nežárli a buď zase můj okouzlující, zdvořilý snoubenec, prosím,“ zaškemrala jsem pěkně a našpulila rty k polibku. Když ledová vlna nepřicházela, otevřela jsem oči. Koukal skrz mě, nafučený.

„Sakra, chlape!“ zahřměla jsem, sevřela mu sako v pěstech a přitáhla si ho k ústům. Věnovala jsem mu pořádnou, vílí pusu. Odtrhnul se ode mě s očima upřenýma dolů do mého výstřihu. Olíznul si rty, kde měl moje stopy.

„Odešel před chvílí. Ještě si to stihneme rozdat,“ napadlo ho jen tak mimochodem. Hrudník mu vibroval a ruce na mých bedrech taky.

„Asi jo,“ přitakala jsem po krátkém zamyšlení – pro a proti.

„Dobře,“ souhlasil tiše a svým způsobem naprosto klidně. Ale potom to přišlo – nadržená sprcha, ve které mě vymáchal. Ve vteřině rozepnul oběma kalhoty, výjimečně aniž by něco potrhal a přirazil můj holý zadek k prosklené stěně. Zvednul mi jednu nohu a kleknul si, aby mi zvláčnil klín jazykem. Vždycky mě musel zvlhčit, protože jinak to s ním nešlo. Teda šlo, no, měla jsem pak pocit, že mě chce uvnitř sedřít a roztrhat. Byl to jeden z chlapů, kteří v těsnějších kalhotách poutají spoustu pozornosti na obrovskou bouli v klíně táhnoucí se až na stehno. Kdyby měl o pár čísel míň, vůbec by mi to nevadilo. Jsem přece drobné děvče s metrem pětašedesát. Nemůžu do svého malého, těsného těla přijímat tak velké objekty. Když si přede mnou poprvé sundal trenky, zůstala jsem němě zírat a přemýšlela, co s tím budu dělat.

Nutno dodat, že na tohle mám poslední dobou štěstí. S Izmaelem to nebylo o nic lepší.

Ale díky naší technice, kterou jsme s oblibou vyšperkovávali, to už šlo perfektně.

„Můžu?“ chtěl vědět. Tomu jsem se zasmála. „Co?“

„Nic. Jen to bylo jako ten typ otázky předtím, než nervózní chlapec připraví dívku o panenství.“

„Připadám ti jako nervózní chlapec?“ opáčil a změnil úhel mé nohy v jeho ruce. Trochu mě nazdvihnul, takže jsem byla sekundu ve vzduchu. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech, dokud do mě pomalu neproniknul. Už jsem se naučila nepokoušet se zatínat nehty do jeho kamenné pokožky a jen se ho pevně držela za ramena a ani se nehnula až do doby, kdy ve mně byl až po kořen. Jsme to zkoordinovaný tým.

Ptačí havěť musela mít fajn výhled na můj bílý zadek přilepený na sklo. Většinou si takhle děcka deformují ksichty při dlouhé chvilce v dopravních prostředcích, ale já nebudu troškařit.

Špatně se mi dýchalo a kradla jsem si mezi steny jen malé dávky vzduchu. Dost se mi toho stejně zadrhlo v krku. Nemohla jsem sebou zmítat jako šílená a už vůbec v téhle poloze – jen ho nechala do mě přirážet. To mi stačilo, aby moje tělo protáhnul. Parádní tělocvik.

No, chtěla jsem jemu i sobě udělat radost. Ještě něco zvládnu.

„Přidej,“ hlesla jsem.

„Nechci tě zabít.“

„Nezabiješ. Dělej.“

„Tak si o to řekni. Přesně.“ Zpomalil a podíval se mi do očí. S tímhle jsem neměla problém. Naopak.

„Ošukej mě, upíre. A tvrdě,“ přecedila jsem skrz zuby. Zavrčel a hned splnil rozkaz, když do mě přirazil. Nešlo to až na dno – tahle poloha vážně hrozně omezovala – ale stejně jsem ho byla plná. A to chci být ještě další tisícovku let nejméně.

Byla to rychlovka. Stihla jsem se – a hlavně musela – umýt, protože mi Jeremiášův jed stékal pomalu až ke kolenům. Taková pěkná, hustá tekutina stříbřité barvy a ještě překvapivě lepší chuti, no, my máme návštěvu.

Po sexu chlapům změkne všechno, a to i přesvědčení, tudíž jsem dokázala Jeremiáše přemluvit, aby si šel kamsi po svých. Bude mi chybět, ale já mám záchrannou misi, při níž mi není ten nečekaně výbušný chlap nápomocný. Ovšem, úžasně mi to pohladilo ego. Žárlí… Roztomilé. Rozkošné by to přestalo být v momentu, kdy by hodlal vyhladit všechno, co zavadí pohledem o moje prsa, ale takhle je to celkem příjemné. Umíme si to vyjasnit, a to je důležité.

Doufala jsem přitom, že si ještě stihnu o samotě promluvit s Izmaelem.

„Nazdar, židovská, pomatená děvko. Něco potřebuju,“ vybalila jsem hned do mobilu. Však je to Izmael a já spěchám.

„Má plochá švagrová. Už jsem ti říkal, jak mě těší, že brzy budeme oficiálně rodina, Amálko? To je tak rajcovně zvrácené.“

„Jo, Izmaeli, jsem z toho celá nadšená. To je vlastně na mém manželství s Jeremiášem nejlepší. Budu příbuzná s tebou. Nemůžu se dočkat.“

„Sarkasmus na večer. Voní hezky.“

„Nech si to. Jak jsem řekla – něco potřebuju.“

„A já jsem jedno ucho jako vždy.“

„Fajn. Takže - všichni víme, že přetáhneš všechno, co se pohne.“

„Zeptej se svého drahého na jeho sexuální minulost. Jsem si jistý, že se ti z toho protočí panenky,“ navrhnul. Panenky se mi teď otráveně protočily i bez toho.

„Díky tomu máš určitě spoustu… známých,“ pokračovala jsem a jeho předchozí námitky ignorovala. „A poněvadž taky vím, že dokážeš ocenit jisté kvality, jsi přesně ten, koho hledám, aby mi pomohl vypátrat skvělou, nemrtvou, sexy ženskou.“

„Hledáš někoho do trojky? Obětoval bych se, ale svého bratra nesnesu na jednom kontinentě. Natož v posteli.“

„My si s Jeremiášem bohatě vystačíme. Díky za optání. A teď zpět – ne, nechci někoho do trojky, ale partnerku pro svého kamaráda.“

„Jak šlechetné. Ty máš dalšího upíra, se kterým šukáš?“ Bože, rozhovory s ním mě vždycky vysají. Pije mi krev i po telefonu.

„Nejspíš je pro tebe těžké tomu uvěřit, ale mám mezi vámi i přítele, se kterým neudržuji tělesný vztah. Ten přítel je sám, a to se mi nelíbí. Potřebuje oporu a porozumění…“

„Je to chlap. Potřebuje hlavně dobrou kundu…“

„Nesnáším, když říkáš tohle slovo! Dáváš mu ještě ohavnější rozměr.“

„Poněvadž tak často nazývám tebe?“

„To je jedno. Zkrátka – on si zaslouží víc a hlavně chce víc. Proto si dodneška ještě nikoho nenašel. Je hodně náročný.“ Edward – gentleman z počátku minulého století, kde je uvězněný, hledá takovou ženu, která by ani v té době s dnešním výzorem nebyla za couru. Ženu, která neuvidí jen vážně nádherného chlapa, ale i to, co se skrývá pod tou ocelovou kůží. Je zvláštní, že mu absolutně nedochází jeho vlastní výjimečnost a exkluzivita, no, nevědomky chce ženu, která se podle toho zařídí.

„Dobře, tak co si vedle něj představuješ?“ ustoupil Izmael. Myslím, že to pro něj bude dobrá změna být jednou taky prospěšný. Dobrý Izmael… Bože, ty dvě slova k sobě vůbec nejdou. Odpuzují se jako Domestos a bakterie. Rodiče věděli, proč ho takhle pojmenovali.

„Princeznu,“ odpověděla jsem první, co mě napadlo. „Teda, ale tu z pohádek, která má morální kompas. Jako Popelka, Růženka, Sněhurka…“

„Proto jsou to pohádky. Neexistují.“

„Ty jsi upír a já víla. Netvrď mi, že něco neexistuje. Prostě aby byla milá, zásadová, trpělivá, charakterní, oddaná, obětavá, odvážná a strašně moc sexy.“

„Ano, tu najdu na každém rohu. Planeta Země je ovšem příhodně kulatá… Ale něco z mých konexí sesmolím. Vytřídím menší skupinu a potom si sama vybereš tu nejlepší, kterou mu představíš.“

„Jak vyberu?“

„Na principu pohovoru, Amálko. Mimochodem, ta selekce mi připomněla tvé svatební šaty a můj a Darylův oblek na tu slabomyslnou událost. Těším se na náš výlet.“

„Náš výlet? Měla jsem jet s Darylem a ne i s tebou!“

„Opravdu se domníváš, že si nechám ujít příležitost k tomu tě degradovat ze šťastné nevěsty na zmoklou drůbež? Navíc budu jediný, kdo ti poví pravdu, a to, které šaty ti v rámci možností padnou.“ Bouchla jsem čelem v zoufalství dvakrát do zdi. Nesnáším ho. Strašně moc ho nesnáším… Ale faktem je, že mi vážně řekne o šatech pravdu a nebude jen přikyvovat, jelikož mě nebude chtít urazit, anebo si to rychle odbýt.

Já zase někde s Izmaelem… Na výběrovém řízení potencionálních partnerek a pak ve svatebních salónech, kde se budeme všichni svlékat. Já sice svého bratra miluju, ale on je Izmaelův sekundat. Ten mě nezachrání od blond pokušení. Byl by hlavně rád, že s Jeremiášem by to šlo do kytek.

Podívala jsem se mezi stromy, když jsem zachytila pohyb. Edward pomalu přicházel zahradou k domu. Edward… Kamarád, který o mně všechno ví a zná mé špinavé, utajné city, co bych označila jako ilegální. A proto ho vezmu s sebou! Tím se zabaví, přijde mezi nové tváře a aspoň si taky vybere oblek korespondující s finální podobou mé svatby. Náhle mi došlo, že samozřejmě musí jít na svatbu. Vždyť je to jediný přítel, kterého mám.

„Nemůžu teď mluvit, ale napiš mi, až budeš mít vítěznou skupinu sestavenou. Jo, a ve středu ráno přesně v sedm čekejte v autě s Darylem před naším domem. A nevymýšlej žádné kraviny, Izmaeli. Já tě znám.“

„Jaké kraviny si představuješ?

„No, to nevím, ale stačilo mi to o Vánocích. Dokážeš být nadmíru kreativní, když chceš něco zkurvit.“

„Děkuji moc. Takový kvalitní kompliment se jen tak nevidí.“

„Hm. Šalom,“ zamumlala jsem na rozloučenou a odsunula Edwardovi zadní dveře.

„Tvá výslovnost mi trhá uši.“

„Doufám, že nosíš tu jarmulku, co jsi ode mě dostal. Mazel tov,“ prskla jsem a zavěsila mu to. Debil.

Ano, to je ono, Bello! Nenáviď ho a všechno bude super! Izmael je idiot. Izmael je idiot. Nesnáším Izmaela Voglera… Nahraju to do iPodu a budu si to pouštět před spaním místo počítání oveček.

„Pojď dál. Už jsme sami,“ řekla jsem Edwardovi a pozvala ho přes práh. Přepadla mě menší vlna nervozity. A je to tu. Setkání s přítelem z internetu… To je zase klišé. Jako Meg Ryan v tom limonádovém filmu s Tomem Hanksem.

„Jak si ho dokázala přem…“ Zarazil se a pak, když poprvé ochutnal vzduch v domě, přikývnul. „Aha,“ hlesl, jakože mu to došlo v čele s výpary z mého vlastního těla. Začervenala jsem se. To se moc osobám nepodaří, aby ve mně tuhle reakci vyvolaly.

„Ne, takhle jsem ho nepřemluvila. To jsme se jen… loučili.“ No, možná jsem ho vážně tak překecala. Činy zařídí víc, než slova.

„Bello, nemusíš to nijak omlouvat. Tohle je tvůj dům a tvůj snoubenec. Můžete si dělat, co chcete,“ odvětil pokojně. Pokývala jsem hlavou a rozhlédla se.

„Tak se posaď,“ pobídla jsem ho a ukázala na smetanovou pohovku. Váhavě návrh přijal a sednul si na kraj, našponovaný. Ale pořád samozřejmě neskutečně elegantní. Neuvěřitelné, jak dokáže s tak dlouhým tělem graciézně zacházet.

Obešla jsem pohovku z druhé strany a posadila se na její konec s očima upřenýma na vánoční stromek, který jsem stále odmítala odstranit. Je teprve sedmého ledna. Tak třeba v květnu…

Nejspíš nám to oběma připadalo stejně divné. Skoro dva měsíce psaní každý den beze studu a teď je tu něco… jiného.

„Takže… Alice si všechno přečetla?“ načala jsem rozhovor první a podívala se na něj, když už mě ticho začínalo dusit. Stáhnul obočí a jemně zavrtěl hlavou.

„Ne. Stihla přečíst jeden. Potom jsme se o telefon poprali a samozřejmě ho rozbili. Přede všemi mě obvinila z toho, že jsem se zpozdil úmyslně, abych tě zachránil, protože s tebou něco mám.“

„A to tomu uvěřili?“

„Pokud se na to podíváš z jejich pohledu a já to díky svému daru viděl opravdu dobře, zjistíš, že se z toho dá sestavit logická rovnice, ze které vyjde výsledek, jenž si moje sestra ve svém žalu vydedukovala.“

„Pak si teda odešel?“

„Ano. Nedokázal jsem už snést jejich myšlenky, pohledy a oni zase nedokázali snést mě. Jednou si uvědomí, že bych nikdy neudělal, co si myslí, ale do té doby jsem ve vyhnanství. Pořád mě milují a vždycky budou, ale nefandí zrovna vílám. Už jen to, že s jednou udržuji jakýkoliv kontakt, je pobouřilo.“

„Edwarde, mě to moc mrzí. Je to má vina. Já jsem ti napsala.“

„Neomlouvej se. To, že jsi to udělala, byla jedna z nejlepších věcí vůbec. Změnila jsi můj pohled na svět. Navíc jsem ti mohl všechno říct, což má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu.“ Usmála jsem se a cítila se trochu lépe. Pochybuju, že by mi jen mazal med kolem huby. Takový není. „Ale Bello, opravdu si nepřeji, abys o mé rodině teď měla špatné mínění, protože toho chuděrku Edwarda vyhodili. Je to moje rodina a já bych pro ně položil život. Budeme jí navždy. Zkrátka jen přišla doba velké ztráty, kdy se ztrácejí nervy a z úst padají slova, která by normálně nikoho nenapadla. Vysvětloval jsem ti, jak je naše hlava – psychika - ožehavá a zranitelná věc.“

„Jo. To jsi mi vysvětloval,“ vzpomínala jsem a zakřenila se. Začínala mezi námi padat zeď, kterou postavila nynější realita.

„A měla bys vědět, že email, který četla, nebyl ten poslední,“ dodal. Poslední email… Vylití mého srdíčka, které malým, nepodstatným kouskem patří Izmaelovi. To by byl menší průser, kdyby se dostal do špatných rukou. Zvlášť do těch, jež se chtějí mstít zuby nehty.

„Co se týká toho emailu…“

„Je u mě v bezpečí. Vymazal jsem ho. Jeho obsah znám jen já a tak to taky zůstane, dokud budeš chtít.“

„A to bude věčnost. Izmael se dozví jen přes moji mrtvolu, že k němu něco cítím,“ zařekla jsem se. Ne a ne. Ještě, že jsem potkala Jeremiáše. Bůhví, kam by ty sebedestrukční city dospěly.

„Slyšel jsem konec vaší konverzace a… Jsi s ním jiná,“ pověděl mi a já se zamračila.

„Jako s Izmaelem?“

„Měla by ses slyšet, když s ním mluvíš. Jsi sebejistější, rozjařená a lítají z toho jiskry. Jakoby ses s ním hádala ráda.“

„Tak to se ti jen zdá. Nesnáším ho.“

„Ale něco k němu cítíš,“ připomněl mi věcně. Povzdechla jsem si.

„Máš pravdu,“ přiznala jsem. „A právě proto potřebuju, abys se mnou pozítří jel do Vancouveru. Tedy s námi. Představím ti svého bratra a vybereme ti oblek na svatbu.“

„Oblek na svatbu? Mně?“ divil se.

„Ano, protože tímhle tě na ni neohrabaně zvu. Jsi můj jediný přítel, Edwarde, a já ti věřím. Navíc se aspoň rozptýlíš, co myslíš?“ zkusila jsem. Prosím. Ať zařadí do svého programu jednu otravnou vílu uprostřed svatebních mrákot.

„Bude mi ctí,“ odpověděl nonšalantně. Okamžitě jsem se na něj radostně vrhla a objala ho.

„Děkuju,“ špitla jsem mu do voňavého, studeného ramene šťastně. I já budu mít na svatbě kamarády a někdo na mě dá pozor. Pustila jsem ho a slabě si zatleskala.

„Máš z toho velkou radost,“ poznamenal, když si změřil můj křenící se ksicht.

„To mám. Jeremiáš má spoustu přátel. Já jen jednoho idiota, co se bude snažit všechno zmrvit, a svého bratra, který mu přitom bude dělat rád parťáka. Ale teď jsi tu ty. Někdo milý, vlídný a vychovaný. Někdo, koho mám ráda a můžu se na něj spolehnout.“ Usmál se a sklopil oči.

„Nikdy jsem na komunikaci přes internet nevěřil, ale nejspíš díky tobě opět něco přehodnotím.“

„Já taky,“ přitakala jsem. Chvíli jsme mlčeli a já se veselila v duchu z toho, že mezi námi se nic nezměnilo a je to stejné jako po emailu. Vlastně lepší. „Co je? Máš takový ten výraz, jako když se chceš na něco zeptat, ale váháš.“ Mnohem snadněji se z něj četlo. Naučeně používal ždibec ztvrdlé mimiky.

„To chci… Bello, Jeremiáš má dar?“ zajímalo ho a tím mě vykolejil.

„O žádném nevím.“

„Aha.“ Přikývnul a dál se v tom nenimral. Ale já budu.

„Jak si na to přišel?“

„Jeho mysl. Je zvláštní. Ještě nikdy jsem nic takového neviděl. Neslyšel, chceš-li.“

„V čem je zvláštní?“

„To já nevím, ale takřka mi v něm nejde číst. Tedy čtu v něm, ale jako by mi část unikala. Něco mi našeptává, že to je hloupost a já jen plaším. Nedokážu se rozhodnout, jestli se mýlím a je vážně všechno v rovině standartu, anebo je něco jinak, což je znak toho, že on má určitě dar a pořádně silný,“ zdůraznil to.

„Já se ho na to potom zeptám. Ale ať už je to cokoliv, mě se to netýká. Víly jsou imunní vůči všem darům.“

„To já moc dobře vím, Bello,“ odvětil s úsměvem a položil si ukazovák na spánek.

„Nedovedeš si představit, jak jsem za tohle ráda. A teď pojď. Ukážu ti tvůj pokoj.“ Stejně z něj ještě nakonec udělám svědka nevěsty. Napadá mě, jakou já budu mít rozlučku se svobodou, když kolem sebe nemám jedinou ženskou, ale jen skvadru pekelně sexy chlapů. Jsem to chudák.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 20. kapitola: