Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 28. kapitola

07.10.2013 (16:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 3781×

Bella

Ten pocit, když váš jediný… mecenáš, je pomatená, neurotická vílí nemrtvá. To znamená, že jste na tom vážně hodně špatně a měli byste se porozhlédnout po pěkné, kvalitní oprátce.

„Kde jsi byla?“ vyprskla jsem na Tabithu potom, co se zase vynořila z hlubin lesa, kde bylo všechno fialové a stříbrné. Říkali mu Falayský les.

Prskala jsem, protože u mě doma paradoxně nikoho a nic neznám. A ona mě zachránila. Spasila mě před světem bolesti, nepříjemného pachu a zasraných upírů.

„Mluvila jsem s Gajou,“ odpověděla po pravdě. Proč je ale upřímná? Proč dělá, co jí řeknu? Proč, proč, kurva, proč?!

„O čem?“ využila jsem nehanebně svojí nově nabyté schopnosti.

„Chtěla vědět, jestli jsem tě zabila, jak mi nařídila.“ Už jsem neotvírala ústa nad kousky mé biologické matky a progesteronové podoby Izmaela, protože ta zkrátka nemá hranice. Spíš mě zaujalo to, že moje plíce ještě pracují a neválejí se někde, vytrhnuté, na zemi.

„Ale tys mě nezabila,“ konstatovala jsem.

„Ne.“ Trhla hlavou a já měla tendence se rozběhnout pryč a křičet – pomoc! Jen slepý by nepoznal, že na tom není mentálně dobře. Byla úplně šílená… Ale možná ne zase tak moc, jestli si dokázala spřádat vlastní plány. Tudíž ano – je duševně chorá, no, stále asi svým vlastním, zcvoklým způsobem svéprávná. Ta věta nedává moc smysl…

Zrovna, když jsem se chtěla zeptat proč, za špičatý ušní boltec mě zatahala Desiderie.

Přesně tak, dámy a pánové… Špičatý.

Místo nehtů jsem měla černé pařáty a celé moje tělo odporně zkostnatělo. Neuměla jsem tu adaptaci vzhledu ještě ovládat, takže až uvidím svůj ksicht a jeho nynější vzezření, asi se odporoučím k zemi.

Ale bylo mi to jedno. Hlavně, že už je nikdy nespatřím.

„Musíš se seznámit se světem, kterému budeš vládnout, princezno,“ špitala mi do ouška a pobízela mě k pochodu. Její sestra – dobro – Aurelie přikyvovala.

„Dovedeme tě do srdce Aurewenu, abys nastoupila na trůn, který ti právem náleží.“

„Já ale nejsem královna,“ bránila jsem se chabě. Neumím si ani najít pořádného chlapa, natož pak vládnout zemi.

„Ty jsi nám nařídila spustit Tári,“ připomněla mi Desiderie uštěpačně.

„Protože mi Tabitha řekla, že k tomu mám pravomoci, i když nevím, kde jsem je vzala…“

„Přece v tvém královském rodokmenu, princezno.“

„Ale já jsem desátá!“ hledala jsem východisko. Daryl mi kdysi řekl, že mě vykázali do světa lidí, protože desátá dcera z jednoho vrhu – jakkoliv je to slovo odpudivé – podle vílích pověstí znamená zkázu Aurewenu.

Aurelie se poklidně usmála. Zlaté lokýnky se jí během jejího poletování před mým obličejem vlnily jako háďata.

„Vše se včas dozvíš, princezno. Nyní převezmi zodpovědnost za své činy. Nechala si nás spustit Tári a v blízké budoucnosti dáš Aurewenu novou královnu. Doufejme, že lepší, než tu předchozí.“

„Ale s Gajou jsme si užily za ty milénia spoustu legrace, co myslíš, sestřičko?“ drkla Desiderie do Aurelie, která jen zakroutila hlavou, že to si tedy rozhodně nemyslí.

„Následuj nás.“

Co mi zbývalo?

Cokoliv, jen abych se nemusela vrátit do světa, který obývají nemrtví. Navíc jsem se tu cítila bezpečně. Vůně, jež v každé mé rozechvělé buňce evokovala domov. Bytosti se stejnými kořeny kolem a nepřemožitelný ochránce za zády.

„Fajn. Tabitho?“ oslovila jsem ji, poněvadž ji evidentně výprava do království nevzrušovala a já ji s sebou chtěla.

„Ona jít nemůže,“ zasmála se jí poťouchle Desiderie. Šlehla jsem k ní očima, zmatená.

„Proč zase?“

„Má zákaz vstoupit na svatou půdu Aurewenu.“

„To nařídila Gaja?!“ Před chvílí jsem si myslela, že mě žádný ďábelský výkon mé matky nepřekvapí…

„Jenom královna může někoho vykázat z království.“

„A samotnou královnu zase může vykázat jedině její lid.“

„Všechno tu má svá jednoduchá a jasná pravidla,“ doplňovaly si tradičně věty mini sestry opatřující nějakým záhadným stylem rovnováhu.

„Jo, to určitě… Každopádně – Gaja oxiduje ve světě lidí, protože odsud jste ji vykopli. Tím pádem je asi nařízení zrušené,“ uvažovala jsem nahlas. Stoprocentně zcela mylně.

„Nařízení vydané královnou může zrušit zase jen královna.“

„Fajn. Tímto prohlašuji, že ruším nařízení,“ vyzrála jsem na ně. Jé. Já utekla, abych už nemusela nic řešit a přebírat za něco zodpovědnost… A už vydávám pomalu dekrety.

Žádala jsem jen klid a mír. Ne korunu.

„Nejsi královna. Nemůžeš tudíž zrušit její nařízení,“ pošklebovala se mi Desiderie. Jednoduchá pravidla… Už je to tady.

„Před chvílí jste tvrdily, že…“

„Ano, máš oprávnění k tomu spustit Tári, protože jsi přímým dědicem a pravomoci ti kolují od narození v krvi. Ale tato neproniknutelná bariéra,“ mávla Aurelie k hrázi, která byla ovšem naprosto neviditelná, „je výjimkou odrážející její vlastní jedinečnost. Pakliže je přímý dědic v ohrožení a s ním tedy i budoucnost celé říše, může v jistém momentu uskutečňovat rozhodnutí, jež náleží panovníkovi. A aktivování Tári, obrovské pole energie, které nás ochrání a zároveň uvězní, je jedním z nich.“

Translace do životů poddaných – je to jako v telefonní budce, když nemáte jediný cent, a voláte na pohotovost. Případ nouze.

Bezradně jsem se rozhlédla a hledala uspokojivé východisko pro všechny zúčastněné. Ale tady zkrátka nebylo. Utekla jsem za štěstím a zapomněním a místo toho se moje hlava nachází uprostřed státních záležitostí. Dokud nejsem královna, Tabitha zůstane za hranicemi Aurewenu. Mimochodem, oba dva ty problémy bych si měla řádně promyslet. Všichni víme, že Tabitha není normální. Nejen, že je výsledkem kopulace dvou super ras a upíří síla jí leze na vílí mozek, ale navíc jsou její rodiče ti největší zmrdi v dějinách. Ať už je to Gaja a Izmael nebo Gaja a Jeremiáš. Tam opravdu ani jedna možnost nepřevažuje nad druhou. Jazýčky vah jsou absolutně vyrovnané.

A co se týká té královny… Promyslet si to můžu, ale bude mi to k něčemu? Mám tu vůbec na výběr? Dokázala bych se tady volně procházet – po krajině, kterou neznám a profitovat z toho, aniž by za mnou běhal dav s pergamenem, kde bych se upsala svým královským povinnostem? Bůhví, že ne.

Místo příjmení Vogler mám království. Kurevsky bláznivé.

Ty představy, co atakují váš mozek, když si řeknete – kdyby mi tohle někdo pověděl včera ráno. Minimálně bych si ťukala na čelo. Můj vztah s ním je přece naprosto dokonalý. Jsme ukázkovým párem, přestože nás dělí něco tak primárního, jako je rasa. Všichni by se měli poklonit před láskou Jeremiáše a Belly. Bla, bla, bla.

A ten druhý? Izmaelovi jsem to vlastně ani nemohla dávat za vinu. To já byla největší kráva v historii, protože jsem vyznala lásku někomu jako je on. Kdybych to aspoň nevěděla, co je zač. Ale já to pocítila na vlastní kůži. A nespočetněkrát. Navíc jsem se zamilovala do někoho, kdo by mi tu lásku ani nikdy opětovat nemohl, protože ho přitahují trhlí asociálové jako je on sám.

Můj milostný život je jedna velká tragédie s prvky satyry, kterou si vyžírá mé zpřelámané srdce.

Opustila jsem s výčitkami svoji jedinou ochránkyni, která v mých očích bude navždycky ta jediná, co zametla s Izmaelem Voglerem. Možná proto jsem ji tak toužila mít stále po svém boku. Nebo spíš určitě.

Slíbila jsem, že se pro ni vrátím. No, takové sliby bych neměla rozhazovat jako luční kvítí.

Nádherná Tabitha mi na to samozřejmě nic neodpověděla. Duchem šílená kráska se ztratila opět mezi stromy, jejichž kmeny byly zalité fialovou mlhou. Falayský les byl prý nekonečný. Já mohla jen hádat, co v něm má sestra a dcera jednoho z mých milenců vyvádí.

Ty naše rodinné vztahy jsou snad ještě bláznivější, než aktuální dění.

Musím se na tyhle věci přestat dívat jako člověk. Nesmí tam být smítko lidského pohledu. Jediný náznak. I od toho jsem totiž utekla – od lidí.

Možná, že stát se královnou Aurewenu bude to nejlepší, co se mi může přihodit. Tvrdá, šlechtická čára za minulostí.

Aurelie a Desiderie mi mrskaly před unaveným obličejem svými třpytivými, mušími křidélky dobré dvě hodiny, než jsme došly na označenou stezku lemovanou zelenými stromy. Opravdu přirozené barvy! Žádná magická kombinace, která, čím blíž jsme Aurewenu byly, slábla a Falayský les by měl tak z ptačí perspektivy své ombré.

Podivovat se nad každou podivnou, kuriózní faunou a pestrými výstřelky flóry mě stálo dost námahy. Otevřená ústa dokořán a vyvalené, čokoládové oči byly na denním pořádku. Díky svým trampotám jsem si hned prvotně neuvědomila, že jsem vlastně v úplně jiném světě a měla bych být ráda, že tu stromy vůbec vypadají jako ty klasické, staré, dobré, košaté… stromy.

Čarovné, barevné variace sice vymizely, jakmile jsme byly z Falayského lesa venku, ale stejně bylo dost dobře patrné, že tu něco nehraje… Všechno zářilo těmi nejjasnějšími, teplými odstíny zelené, červené, žluté, hnědé, blankytně modré a mě napadlo, že člověk by se do té škály nedokázal podívat. Pálilo by ho to.

Trochu mi to připomínalo ty lesní cestičky z kreslených filmů od Disneyho.

„Aurewen,“ přečetla jsem z bílých tabulek, na kterých to bylo vyškrábané růžovým písmem zdobeným kudrlinkami. Tabulku rámovaly drobné, modré kvítky se žlutým pestíkem. „Restalon,“ vyslovila jsem nahlas i jméno země na tabulce pod ní, jejíž špičatý konec ukazoval na druhou stranu. „Ono je tu víc zemí, než Aurewen?“

„Tahle princezna není moc bystrá,“ utrousila Desiderie s našpulenými rtíky a já se zamračila. Aurelie se dobrosrdečně usmála a přelétla k ukazateli Restalonu. R bylo jen o pár milimetrů menší, než ona.

„Tohle je svět, Bello. Samozřejmě, že zde se rozkládá krajina bohatá na rozličná území.“

„A všechny mají své vládce?“

„Ne. Všem budeš vládnout ty.“ Vyvalila jsem oči a hrdlo se mi stáhlo. Nevím, co jsem si představovala… Malý polis se zámečkem a skrovnou zahrádkou? Asi.

Jestliže byla lesní cesta z dílny ctihodného Walta Disneyho, tak samotný, mohutně se rozkládající Aurewen od Pixaru.

I tráva se pastelově tetelila pod našima nohama a azurové nebe či barevné, všudypřítomné květy neustále zkoušely moji soudnost, když působily jako malované. Průzračná voda, zurčící vodopády, hotové liány porostlé kvítím, jež se snášely z vysokých sekvojí, motýli a všelijaká jiná, hmyzí havěť… Díky těm barvám a zvláštním strukturám jsem si připadala, jako kdybych se propadla do animovaného světa.

„Tak tohle je to nejkrásnější místo, co jsem kdy viděla,“ hlesla jsem. Myslím, že každým momentem hrozilo probuzení – tak neskutečně to vypadalo.

Na volném prostranství obklopené lesy se ukrývaly malé domky se střechou porostlou trávou a tradičně okrasnou flórou. Z nich vylézali jako na povel elfové a víly. Civěli na mě bázlivě z malých okének, někteří sebrali odvahu a ukázali se na slunečním světle i s dětmi.

Živě jsem si uvědomovala, že tohle – ta ošklivá, pohádková stvoření – jsou mí opravdoví krajané a žilami jim koluje krev stejného složení. Naplnilo mě to očekáváním, euforií a nervozitou. Kombinace, co mi roztřásla baňatá kolena, a kostnaté ruce.

Aurelie a Desiderie si přede mnou létaly bez ždibce starostí a chmur, jako kdyby snad znaly budoucnost. Snad…

Dav loudající se za námi se zvětšoval a zvětšoval, zatímco příbytky se honosily větší okázalostí a propracovaností. Ze zarostlých, lesních domků se stávaly kostrou domy a z těch domy rodinné. A tam, kde se slévaly řeky do příkopu, stál obrovský, zlatý palác.

„No, to mě poser,“ zamumlala jsem si pod nos. Kdyby tohle děcka viděly, o nějaký Disneyland postavený lidmi by už ani nezakoply, a to doslova a do písmene. „Tohle nemá existovat…“ Žila jsem s upíry – s něčím, co se člověku jen vzdáleně podobalo – a viděla jsem, co dokážou, a jaká neskutečná stvoření to jsou. Nesmrtelnost ve své pravé podstatě. Ale kdysi lidmi bývali a sídlili v jednom světě. Ani studení, nadpřirozeně krásní tvorové z kamene a rudýma očima se nemohli přiblížit magickému Aurewenu a jeho čistokrevným obyvatelům.

Stavba to byla gigantická – stovky kolosálních, dlouhých, lesklých válců naskládané v jeden komplex. Lidé by to nikdy nepostavili – nerealizovatelná architektura a materiál podobající se zlatu. Ale tohle zavánělo nějakým naprosto neznámým kovem s oranžovým nádechem. Nemělo to jedinou chybičku – jako nový. Až nechutně dokonalý.

Izmael by se z něho zbláznil štěstím. Tohle splňovalo všechny jeho neuskutečnitelné, marnotratné podmínky. Straka…

A moje? Zatím jsem to nevstřebala. Na to to bylo moc velké a zlaté.

„Ano, nemá,“ přitakala Aurelie. „Calimein palác postavili upíři. Což je naprosto zřejmé, že?“ rozumovala a poukazovala na gigantičnost a jakousi nesmyslnost celé stavby. Nesmyslnost, protože tohle by zkrátka člověk nevymyslel. Natož postavil.

„Ne, není.“

„Před tisíci lety královna Calime, tvá babička, obchodovala s Davidem.“

„Obchodovala?“

„Prodávala víly za pracovní sílu. Toužila po tom nejhonosnějším paláci, který kdy oko spatřilo. David zase chtěl upíry hodné víry a místa v jeho rodině. Proto jí poskytnul jediné bytosti ve všech světech, co dokáží stvořit čirou dokonalost, a ona jemu elfy s jejich výjimečnou krví, na které pak učil jeho potomky odolávat tomu nejhoršímu a zároveň nejlepšímu. Kdo neuspěl, byl zpopelněn, protože nebyl hoden nesmrtelnosti, kterou mu jeho milostivý bůh seslal. Jen tak mezi námi děvčaty, David neoplývá smyslem pro realismus, pokud si všimneš,“ dodala mi do ouška a mně se otevřely ústa. Opět. Sotva patnácticentimetrová víla s křidélky mi šeptá o smyslu pro realitu.

Mimochodem, teď už je jasné, na co Voglerovi, na jejichž jméno asi uvalím prohibici, mířili, když mluvili o tvrdé výchově. Že byla ale až tak tvrdá – to jsem netušila. Zkurveně zvrácené.

„Nyní se postav zde, princezno. Promluvíš k lidu,“ oznámila mi a chytila tlapičkami velké jako můj nehet mé rameno. Pokoušela se mě otočit čelem k tomu lidu.

„Jako já? Co jim mám, proboha, říkat?“ blekotala jsem zděšeně a přeletěla vytřeštěnýma očima po opravdu ošklivém, pohádkovém obyvatelstvu Aurewenu. Civěli na mě jak na mládě bílého tygra v zoo, a že to tedy jsou pohledy… „Utekla jsem, abych se zbavila upírů. Nemám řečnit,“ sykla jsem se staženým ksichtem i zadkem.

„Jsi princezna. Máš to v krvi.“

„Od kdy?“ pískla jsem a polkla. Na tváři se mi usazoval výraz – pozřela jsem něco vážně nechutného a teď mi to klouže jícnem do žaludku, který to vyvrhne s grácií zpět. Desiderie mi dala malou ranku do krku, abych se asi probrala a já se po ní vztekle ohnala. „Já… Být Bella. A…“ Co inteligentního jim ještě povědět? „A jsem víla.“

Uchvacují monolog.

Všichni se po sobě postupně podívali a nejspíš polemizovali o mojí mentalitě. Však teď královnou jsem já…

„Úžasné,“ pošklebovala se mi Desiderie. „Donedávna jsem tě pokládala za jednorožce.“

„Ti taky existují?“

Zlo protočilo oči a naznačilo ať uhnu. Slečna D. mě předletěla a zkřížila nohy ovázané hedvábnými stuhami v kotnících.

„Aureweřané, po tisíce let jste žili ve lži,“ zvolala. Ta se s tím nepiplala. „Podle pověstí je desáté dítě z jednoho vrhu, jenž má oba rodiče královského rodu, zkáza naší země. Ale ve skutečnosti má toto dítě předpoklady k tomu přijmout schopnosti královny, a proto se jí tedy i stát. Aby už Calime vládla do konce života, stvořila hloupou pověst, jež jí zajišťovala, že potomek, který by ji mohlo připravit o trůn a schopnosti, nikdy nebude obývat Aurewen, poněvadž z něj bude ještě jako dítě vykázán. Tak se to dělo celá milénia.“ Ouu… Novina. A docela mou královskou krev vařící novina.

„To jsou všechny vílí královny psychopatické kurvy? A proč jste vy dvě nic po ty celá milénia nic neřekly?“ vyštěkla jsem. Všichni lžou. A kradou.

Aurelie sklopila oči a dlouhé řasy se dotkly jejích růžových líček. Já jí ale nenaletím.

„Společně s Desiderií tvoříme rovnováhu, a to znamená i neutralitu. Nemůžeme zasahovat, jestliže je zachována.“

„Jó? A teď jako byla? Například ten super rozjíždějící se byznys s vílí krví?“

„Z tvého pohledu ne, protože tvá čistá duše se přiklání k dobru. Ale ano. Byla rovnováha, ačkoliv země neprosperovala. To je na bedrech královny, kterou nyní Aurewen postrádá. Proto se nyní participujeme a přivádíme tebe, princezno.“

„Já se přivedla sama.“

Desiderie a Aurelie si mě už nevšímaly. Ty dvě modly Aureweňanů se vznesly nad moji hlavu. Když jsem viděla, jak se na ně ta škaredá tlupa dívá – kdopak to mluví? – pochopila jsem, že udělají, co jim ty dvě nakážou. Jsou mimo – dvě výjimky vybočující z řady. Nadpřirozeno nad nadpřirozenem, co určuje řád věcí. Pravděpodobně jsem je dost podceňovala kvůli jejich fyzické nicotnosti. S tím přestanu.

„Bella, potomek královny Gaji a syna Calime…“ Moje sebedůvěra je opět v troskách. Jsem dílem incestu. „...usedne již zítra na trůn jako nová, právoplatná královna a započne další vílí éru,“ oznámily a mě prostoupila jakási majestátnost. Mluví o mně jako o právoplatné panovnici země.

Jsi víla.

Jsem upír.

Jsi antigen a všichni tě budou chtít sežrat.

Jsem tvůj bratr.

Můj bratr umírá a já mu přinesu lék.

Miluju tě.

Vezmi si mě.

Jsme nejlepší přátelé.

To je David. Náš taťka.

Jsi jen zasraný lhář.

Ty jsi zkurvené monstrum.

Jeremiáš miluje jen sám sebe a Izmael Gaju.

Jsi královna víl.

Bylo mi toho za poslední půl rok řečeno dost. Oznámení, která pravidelně točily s půdou pod mýma nohama. I teď mi bylo z toho kolotoče na zvracení.

Začalo to u víl a u víl to taky skončí. Celkem velkolepě. Doopravdy jsem potkala Jeremiáše a Izmaela jen proto, abych se stala královnou? Byla to klikatá cesta osudu s jasně vytyčeným cílem? Protože jestli ano, osud je dost na hovno. Nemusel mi do té cesty posílat hned několik mrtvých parchantů jen kvůli koruně.

Náhle přede mnou celé to shromáždění o stovkách elfů začalo poklekávat. Šlo to jako mexická vlna. Padali na kolena s respektem a odevzdaností, kterou jsem jim vyčetla ze škaredých tváří.

A musím přiznat, že se mi to líbilo. No, cítila jsem, že tím správným způsobem… Žádné chorobné prahnutí po moci. Do žil se mi vlévala zodpovědnost.

„Stanu se královnou. Lepší, než jakou byla Gaja,“ přísahala jsem všem a proťala tím absolutní ticho. Cítila jsem, že tohle zkrátka musím udělat. Původně jsem chtěla vzít do zaječích, ale teď to nepřipadalo v úvahu. Byla jsem k tomu geneticky naprogramovná.

„Každý s kouskem morálky v těle dokáže být lepší královnou, než Gaja, ale to je nyní vedlejší,“ přerušila moji chvilku absorpce šlechtického titulu a moci Desiderie se špetkou zesměšnění pro mé předvolební sliby. „Aurelie, cítím z ní všechnu tu zlobu a zášť. Moc se mi to zamlouvá, ale co tobě, sestřičko?“ houkla na blond andělku, která pokývala hlavou.

„Desiderie má pravdu. Tvé srdce krvácí, princezno.“ Položila jsem si dlaň na hruď a sklopila oči.

„Moje srdce mi v jednom dni dvakrát zlomili,“ hlesla jsem a všechno se mi to vrátilo jako bumerang. Odplavilo to majestátnost a přiválo zpět bolest a zahanbení. Styděla jsem se za to, že jsem se do Izmaela zamilovala. Styděla jsem se, že jsem nechala Jeremiáše, aby mě tahal celé ty měsíce za nos.

„Bello, podívej se dolů,“ pobídla mě Aurelie se čtverýckým úsměvem nad jámou, nad kterou poletovala. Poslechla jsem a shlédla do příkopu, kde protékala křišťálově čistá voda s bílými oblázky na dně.

„Krása.“

„To je kouzelná řeka Lossilë,“ pronesla s určitou zbožností ve svém jasném hlásku.

„Kouzelná?“ zopakovala jsem nevěřícně. Nemůžu uvěřit tomu, že něčemu ještě nemůžu uvěřit a slovo – kouzlo a vše s ním společné je pro mě stále velké sousto.

„Přesně tak. Rozdíl mezi světem lidí a naším je, že my máme magii. Aurewenem protékají dvě řeky Néco a Vea. Obě mají svoji moc. Néco hojí všechna zranění a Vea vyvolává štěstí. Jejich soutok je zde – v příkopu táhnoucí se kolem celého paláce. Dohromady tvoří Lossilë, kde se kříží magie Néco a Vei. Kdo v Lossilë smočí údy, zapomene na všechno, co ho tíží.“

Byla jsem hrdá na to, jak rychle mi docvaklo poselství jejích slov.

„Všechno, co mě tíží… Zapomenu na Jeremiáše a Izmaela?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 28. kapitola: