Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 29. kapitola

25.10.2013 (11:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4508×

Před osmi lety

Nikde nikdo. Jen šumící, zelená tráva a nedaleko potok. Za ním se skrývalo v údolí město, ale bylo příliš daleko, než aby někdo zaznamenal, že uprostřed toho ničeho se roztrhl pytel s neznámou energií a z ní vypadnul elf. Přehlédnutelný zázrak.

Ale osud chtěl stvořit něco výjimečného. Možná i proto si to v tu dobu štrádovala kolem nemrtvá žena. Tak krásná a rychlá, že ji též nikdo neměl spatřit. Tiše umravňovala svého bratra a snažila se mu předat kus své moudrosti.

„Izmaeli, já apeluji na tvoji inteligenci. Neprovokujte ty Volturiovy. Přežijme, prosím, tohle století bez epických konfliktů. Já vím, bratře. Někdo vás s Jeremiášem musí krotit… Ale oni jsou nezbytností pro současnou upíří populaci. Když bude válka, my je samozřejmě povraždíme a kdo se bude starat o… Oy elohím,“ vydechla v úžasu, když spatřila modrý záblesk a hned nato kutálejícího se muže po holé louce, kterou bičoval vítr. „To není možné.“ Vypnula bez jediného šalom telefon a v mžiku byla u zkrvavené hory svalů, ze které už padaly desítky jadrných slov.

„Kurva! Ty mrdlí, zasraný…,“ vztekal se ten miláček a držel se za bok, ve kterém mu zel určitě velmi ostrý šíp.

„Na elfa jsi dost vulgární,“ poznamenala nemrtvá. Velkým nosem se jí proháněla pekelná, vílí vůně, ale ona byla úžasně vyrovnaná. Elf jakoby se dotkl drátu vysokého napětí. Nadskočil i ve svém zuboženém stavu a hned se od ní začal po zadku sunout pryč.

„Upír?!“ utrousil otráveně. „To mi chybělo, do hajzlu… Den na hovno.“

„Taky by se dalo říct – mrtvá dáma? To mi scházelo, sakra. Den na nic. Bylo by to mnohem příjemnější,“ hlesla a usmála se. Elf se jí líbil. Ty pomněnkově modré oči… Jeho vztek jí přišel roztomilý.

„Co chceš, upíre?“ vyštěkl po ní a držel si zraněný bok.

„Ve tvém těle je objemný kus dřeva, který tam zřejmě nepatří. Ptám se já tebe. Chceš pomoci?“ optala se mile a kulila na něj své obrovské, žízní zčernalé oči v úzkém obličeji. Vítr jí čechral světle hnědý, lesklý trávník na hlavě.

„Jeblo vám, mrtvá dámo?“ odsekl jedovatě a nechápavě. Ona se začala smát jako pominutá.

„No, tak. Já ti to pomůžu ošetřit,“ řekla mu, stále s úsměvem na rtech. Jakmile se pohnula směrem k němu, elfova dlaň se rozsvítila. Proč ji neodhodil hned – to je otázka jednoduchá. I ona se mu líbila. Hrozil jí kolující energií v jeho zjizvené ruce a měřil si ji.

Mohla ho zlikvidovat, ani by nemrkla. Místo toho si sedla tři metry od něj na zem a usmívala se pro sebe.

„Dobře. Vesele si krvácej, Legolasi.“

„Jsem Daryl,“ prsknul po ní, aniž by věděl, kdo onen blond elf je.

„Výborně. Pokročili jsme. Už ses i představil,“ pošklebovala se mu, přestože nebyla vůbec zlá nebo zákeřná. Když jen nakrčil nos a spálil ji pohledem, znovu se mile usmála. „Já jsem Edita.“

Edward

Něco se změní… Já? Já nevidím žádnou změnu. A především necítím. Přestože svět se točil, stál jsem na místě, mimo. Nerozhýbala mě ani dlouhá noha bez pigmentu s drobným chodidlem přehozená přes moje stehna nebo perfektní rty, jako stvořené pro orální sex, tisknoucí moji bledou bradavku.

Podívám se doprava, vidím nevinnost a jemnost. Ušlechtilost v něžném obličeji shlížejícím na mě se zbožným úsměvem.

Podívám se doleva a spatřím ďábelskost. Jestliže má hřích organickou – nebo v našem případě snad anorganickou – podobu, mám ho vedle sebe. Sváděla k provinění, ale nikdy nestanovovala poslední soud. I ona se na mě usmívala jako můj anděl.

Ale když jsem podíval nad sebe, byla tam jen ona. Na stropu živá freska připomínající uhašený plamen mého života. Kdysi jsem si myslel, že jsem mrtvý. Ale smrt je nudná, tichá záležitost. Velmi poklidná. I moje taková nakonec byla. Jenže, mohla by jen a jen definitivní, mrtvá mrtvola cítit tolik bolesti? Předpokládal jsem, že existovat ve světě, kde už ona není, bude znamenat moji pravou smrt. Ale nikdy jsem se necítil víc naživu… Bolest je prý dobrá. Bolest znamená, že ještě nečicháte fialky zespoda.

Bože, čichal bych lilie. Tak totiž voněla. Fialové kvítí kolující jejími zvučnými tepnami…

Moje dvě partnerky se na sebe zadívaly s láskou a oporou, jež si stále dokazovaly, a nad mým hrudníkem spojily ústa. S rukama za hlavou jsem je sledoval a už si dávno nepřipadal jako obyčejný voyer. Byl jsem toho součástí a ony moc dobře věděly, že se dívám, jak se jejich jazyky mazlí. Nikdy se jim nestalo, že by si netrefily do noty – jedna by ústa zavřela, zatímco druhá se setkala s žulovou zdí, kterou by chtěla prorazit roztouženým svalem.

Jsou to dvě strany jedné mince a já sám byl těmi spojujícími vroubky okolo. Baze skládaná z panny, orla a zářezů.

Na sternum mi dopadla hustá krůpěj jedu, co stekla Remmi z mokré brady. Její jedové žlázy byly podrážděné a pracovaly víc, než dokázala spolykat. Ta ženská byla každou milisekundu své věčnosti nadržená, jako kdyby sex neměla poslední století. Zatím, že nesouložila od rána do večera po celou existenci stálo herkulovské úsilí.

Poslední léta ale páru často upouštěla.

S Liv. Se mnou. S námi oběma. A najednou.

Měl jsem na sobě sen, který mě však nikdy neopanuje a nedovolí ho prožít, jako by to udělal každý normální chlap podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

„S dovolením,“ požádal jsem je tiše. Jak směšně to působilo, když má už Liv své jemné prsty v Remmi a já prosím o svolení vypařit se pryč, brečet.

Viděl jsem jejich očima svoje vzdalující se záda, cítil jsem lítost v jejich myšlenkách a konec vzrušení mezi nohama.

Dneska musím všechno kazit. Nedá se nic dělat…

Zasunul jsem dveře na terasu a protáhnul se skrz tylové, krémové závoje. Opřít se o zábradlí a civět do vln narážející do ostrých, černých skal mě neuklidnilo. Jen mi to připomínalo vlastní bitvu. Taková zuřivá řežba probíhala ve mně.

„Bello,“ vydechl jsem zlomeně. Kdekoliv je, cokoliv dělá… Miluju ji. Stále stejně hluboce. I po těch šesti letech.

Čichal bych lilie…

Izmael

„Všechno ti hned povím, kamaráde. Jen si sednu… Tak dobré. Tohle je ale odporné křeslo, mimochodem. Nechám sem dát jiné, ať ti to nemrví feng šuej. Ale nejdřív výčet nejnovějších událostí. Předpokládám, že to uslyšíš raději. Stěhování nábytku odložím… Tudíž, včera jsem mučil jednoho dobráka, co dělal dvorního šaška Davidovi. Buď ten malý zmrd vážně nevěděl, kam Demetriho schoval, anebo se moje umění trhání končetin a potírání ran mým vlastním jedem přeceňuje. Takové dávky mého daru, co jsem do něj pustil… Máš pravdu. Určitě nevěděl, kde Demetri je... Aspoň zemřel v bolestech a já měl pěknou noc. Bolest někoho jiného pomáhá mému zlomenému srdíčku. Vždyť mě znáš… Nemůžu se dočkat té chvíle, až najdu Demetriho a hned potom Jeremiáše. Představuji si tolik způsobů… Tolik úžasných, uspokojivých způsobů, jak ho zabiju. I když mě žádný nenaplní tolik jako servání ksichtu Gaji. Ale všichni zmizeli pod černou zem… Dobře víš, že je třeba si každou moji pomstu vychutnat, no, teď seru na požitky. A víš proč? Protože i já už si chci někde v klidu ležet jako prach. Už chci hořet jako zkurvená pochodeň. Jenže je tu ještě zkurvenější proroctví, podle kterého můžu v klidu umřít až po boku přítele, kdy budou všechny moje spory vyřešené. Já si prostě musím počkat až na zasraný konec dementního příběhu, co mě vůbec nezajímá. Kurva! Kurva! Ne, promiň… Vím, že ti to nedělá dobře, když tu láteřím a spílám jako malý spratek. Ale chápeš tu ironii? Poslední přeživší, který o to nestojí. Nezajímají mě něčí šťastné konce a horizont zalitý sluncem… Zabití Jeremiáše, Gavriela, Gaji… Celou tu jejich fenomenální rodinku vyvraždím a pak snad konečně dostanu, co si zasloužím. Pravou smrt. Čtu knížku, o které vím, jak skončí… Koho taková knížka, kurva, zajímá? Už zase nadávám. Ale kdo to mohl vědět, že máme tvůrce VSV přímo pod nosem? Asi všichni. Mělo nám to dojít. Nikdy se žádný upír nerozpadnul, jako kdyby byl z lega, a to vysál elfa až do dna. Pak upír ošuká vílu, ta mu porodí dva bastardy a bum! Naše rasa je na kolenou. Najednou tu řádí super virus. Zabiješ Gavriela, zachráníš strom… Viděl si tu reklamu, ne? I když co si tady, jsi asi nic neviděl… Možná bych ti měl říct, že dneska je to šest let, co tě tvá podělaná sestřička opustila. A netvař se tak. Je to její vina. Nechala tě tu a přitom věděla, že ji potřebuješ. Bella má tak čisté a dobré srdce. Dokáže milovat a nic za to nechtít na oplátku. Sračky, sračky. Zmizela v portálu a nezajímalo ji, kde jsi ty nebo co s tebou bude. Ta má smysl pro rodinu jako můj drahý bratříček. Ti dva se k sobě vlastně hodili…“

„Pane Voglere, není vám ani trochu hloupé pořád před ním nadávat?“ přerušila můj monolog sestřička Carrie Evansová. Pozadu vjela s vozíkem léků dovnitř a vystavila mi tak svůj rozsáhlý, perfektní zadek v růžových kalhotách. Částečně ho překrývala halena téže barvy s vínovým límcem, ale moje představivost a schopnost si věci dotvářet byla vynikající.

„Ne, má Carmen. Není mi to hloupé,“ odvětil jsem a usmál se. Té malé, čiperné osobě ale ani neposkočilo srdce. Nepřirozeně odolná. Asi jí při narození potloukli její blond hlavu.

Zamumlala si pod nos, že jsem idiot, a pak si všimla květiny pod křeslem v rohu. Hodil jsem ji tam sám, protože jsem předpokládal, že půjde a uklidí ji. A tak se taky stalo. Ohnula se k zemi a mé oči byly rázem potěšeny symetrií její oplácané, ženské postavy. Ta Venuše dráždila moje smysly.

Přešla k mé pravici, aby vyměnila kapačku a já se zhluboka nadechnul její skořicové vůně.

„Dneska už mi konečně dáte?“ zeptal jsem se a ona na chvíli přestala pracovat, aby mě sežehla sargasově modrým pohledem.

„Jste zvrhlé, egocentrické prase, pane Voglere. Jediné, co vám dám, je facka, jestli mi nepřestanete posílat pugety a zvát mě do postele,“ zasyčela na mě hbitým jazykem.

„Pozval jsem vás na večeři. Opravdu nechápu, proč stále odmítáte moji pozornost. Jako kdybych vás snad měl odvést někam do pochybného podniku, znásilnit, rozpárat hrdlo a vysát ten váš opálený, hebký krk do poslední kapky.“ Jemně jsem se usmál svému vtipu, který byl zástěrkou pravdy. Až na to znásilnění. I ona mi nakonec skočí na koule dobrovolně.

„Prase. Já to říkám pořád,“ odsekla znechuceně a zase se věnovala tekuté stravě.

„Už to s vámi nějaký muž vydržel?“

„A nějaká žena s vámi?“

„Ano. Šukám jako král, a to se cení,“ odpověděl jsem důležitě. Protočila oči a prošla kolem mě ke dveřím.

„Jdete se mnou,“ oznámila mi nekompromisně mezi nimi, na odchodu.

„Do postele?“ Rozsvítily se mi oči.

„Ne. Z pokoje. Návštěvní hodiny skončily.“

„Nechám téhle nemocnici přistavět patro a uvidíme, kdy budou končit návštěvní hodiny.“

„Egocentrik a megaloman. Nádhera. Z vás musí být každá se zdravým rozumem nadšená.“

„Poslední, co se do mě zamilovala, utekla do jiné dimenze.“

„Nic proti vaší ex, ale ta to nemohla mít v hlavě v pořádku.“

„To jsem říkal pořád,“ utrousil jsem na adresu její urážky klidně a vstal. Zadíval jsem se na něj, na jeho pečlivě oholenou tvář, na kterou nepřibyla jediná vráska, a sehnul se. „Zase se vrátím, bráško. Teď musím hledat, aby měl příběh svůj konec,“ zašeptal jsem mu do ucha a pak přiložil své ledové rty na Darylovo horké čelo, jenž tentokrát nebrázdily žádné starosti. Pokoj mu dalo a čelo vyhladilo až kóma. Stačil jeden pokus o sebevraždu, co nestihnul dotáhnout do konce.

Sestřička Carrie se dívala na fotografie ve zlatých rámečcích, když jsem k ní přišel. Ve větším byla svatební fotka Daryla a Edity a ve druhém vánoční memoáry Belly, jak objímá Daryla u toho pitomého stromku, co si vydupala. V pozadí ležel pikachu.

„Proč za ním jeho sestra nikdy nepřijde?“ chtěla vědět se smutným, lidským ostnem lítosti. V mé tváři byl jen stoický klid.

„Protože utekla do jiné dimenze.“

„No jistě,“ protáhla a obrátila oči v sloup. Vycouvala z pokoje a já si to hned razil za ní.

„Tak dáte mi dneska?“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 29. kapitola: