Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 4. kapitola

15.05.2013 (20:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 27× • zobrazeno 4092×

Život ve sklepě překvapivě nebyl pohádka. Po pár dnech, ne-li týdnech, ani horor. Myslela jsem na to, že doma mě nikdo hledat nebude. Maximálně vyhlásí pátrání, ale nikdo jim hledat nepomůže. Neměla jsem přátele a už vůbec ne něco, co se i jen vzdáleně podobalo rodině. Teď už mi začíná docházet, proč jsem byla vždycky za černou ovci a mí bratři se hřáli na výsluní. Moje matka se ke mně nikdy nechovala tak, abych cítila, že je vážně někdo na světě geneticky naprogramovaný k tomu, aby mě miloval. Nikdo z nich se mnou teda příbuzný není? Nějak jsem to díky všem těm upírům, elfům a vílím bordelům vypustila z hlavy. To bude tím, že mě ten Swanovic důvěrný kroužek už několik let nevzrušuje.

Moje matka zřejmě není má matka, když jsem kompletní víla. Musela bych být přece poloviční, abych měla lidského otce. A to by bylo možné, jelikož jsem ho neznala. Ale já jsem stoprocentní Amálka, jak by řekl Izmael.

Takže – kdo a kde jsou mí rodiče? Nejen, že se mě vzdali, ale ještě mě pro jistotu poslali expresem do jiného světa, kde jsem se dvaadvacet let dusila. A tak přichází na řadu typická otázka – proč?

Po odchodu Daryla jsem se modlila, aby se mu mě zželelo a vrátil se zpátky. Nejdebilnější a nejsebevraždnější přání v historii Země. No, fajn, to bylo možná příliš dramatické, protože co já vím, co za hrůzy si při padající hvězdě přáli spořádaní občané v Severní Koreji.

Každopádně se opravdu vrátil o pár hodin později. Totálně nalitý.

On ani normálně nebyl střízlivý – jestli vůbec někdy byl v posledních letech – ale teď se loudal a jen jsem čekala, kdy se z těch dlouhých, nebezpečných schodů skutálí. V jedné ruce držel svoji složitou a těžce vyhlížející kuši. Měl tu paži složenou podél těla, takže tahal zbraň hrotem s nelibým zvukem po zemi.

O alkoholu je všeobecně známo, že na každého má jiné účinky. Někdo blije jako na centrifuze, jiný se svléká a svádí, další brečí a naříká. No, a jedna z posledních skupin? Agresivní idioti, co chtějí všechny zdravit hezky ručně, stručně.

Daryl nevypadal, že se bude svlékat. Jen se tvářil ještě nevrleji, než obvykle. Pokud je to ovšem vůbec možné, protože ten svým výrazem do okolí vysílal všechno možné, jen ne mír a lásku. Takhle jsem si víly a elfy nepředstavovala. Upíry koneckonců taky ne.

„Daryle, já bych ti byla docela vděčná, kdyby ses vrátil, až… Co děláš?“ vyjekla jsem, protože z té tmy u schodů něco vytáhnul. Bylo to velké, kulaté a nevěstilo to nic dobrého. Položil neznámý objekt na stůl a pak přešel ke mně. Rychle jsem couvala, ale on šel po mém vodítku – řetězu. Zvednu ho z podlahy a namotal si ho jako kabel kolem lokte.

„Začínáš mě vážně děsit. Což je asi účel,“ došlo mi. Super. Ale ne. On mě nezabije. Jsem přece antigen. Na čemž mu asi moc nezáleží, protože není upír. A hlavně je sťatý.

Zachytil ten řetěz na háku nad mojí hlavou a tím mě uvázal nakrátko. Pak za mě dal… terč. Moje hlava byla uprostřed dvoumetrového kola jako improvizovaný cíl. Následovaly červené kruhy, na kterých byly i zakreslené číslice – body.

„Tohle… To nemyslíš vážně?“ zašeptala jsem s vyschlým krkem. Srdce se mi snažilo vyskočit z hrudě – chtělo přežít a utéct, ne být zasaženo opravdu ostrým šípem. „Stejně se skrčím!“ Vzal mě za slovo, protože řetěz zase stáhnul, jednou mi ho obmotal kolem krku – nutno dodat, že i když byl opilý, stále byl šikovnější a silnější než má nemotorná, slabá osoba – a přikurtoval ho zpět nahoru. Jestli se teď zkusím skrčit, uškrtím se.

Pak přešel na druhou stranu sklepa a ve slabém, žlutém světle lampy u mého boku se zhroutil do sedu a opřel si záda o zeď. Jednu nohu skrčil v koleni a opřel si o ni svoji kuši.

„Ty zabiješ mě a pak zabije Izmael tebe!“ vyhrožovala jsem mu, ale hrozte opilému smrtí. Mine se to účinkem. Navíc, často zemřít chtějí nebo tak aspoň působí. „Vždyť mě trefíš!“ zaječela jsem už hystericky, když se zlověstnou, zvukovou kulisou kuši natáhnul a namířil s ní na mě.

„Když o tom tak uvažuju… Nevím, jestli je někdo, koho jsem netrefil,“ uklidnil mě chraplákem. No, výborně. Takže mě nakonec zastřelí ožralý elf. To není pompézní.

„Co kdybychom si promluvili? Já tě vyslechnu a ty nebudeš střílet lidi,“ navrhnula jsem s malou dušičkou. To byl ale naivní pokus…

Kuše vystřelila a já semknula víčka k sobě. Vteřinu jsem myslela, že je po mně. Ani to nebolelo – rychlá smrt.

Když jsem je zase otevřela, Daryl už si připravoval druhý šíp. Ten první byl pět centimetrů od mého levého spánku.

„Nejsi člověk,“ zamumlal na adresu mé poznámky o lidech.

„Ne, to nejsem,“ zvážněla jsem zachmuřele, protože to jsem popřít nemohla. Vypadala bych akorát jako idiot, co se snaží smést realitu ze stolu. I kdybych byla typ – dokud to neuvidím, tak neuvěřím – už víc důkazů požadovat nemůžu.

„Je ti to líto? Řekni, že jo, a střelím tě do palice rovnou.“

„Já nevím… Kdybych byla člověk, všechno by bylo jednodušší.“

„To je skoro ano,“ spočítal mi to a vypálil znovu. Tentokrát to bylo ještě blíž. Jen jsem měla zase zavřené oči a doufala, že Izmael se dostaví domů a zachrání mě. Nebo jak to nazvat… Pokud se tedy ovšem neopije tady s kamarádem. Můžou se upíři opít?

„Potřebuju… Nebo spíš chci něco vědět.“ Vždyť on je vlastně stejný druh. Tím pádem mi toho může spoustu říct, protože já se evidentně vůbec neznám.

„Jistě. Jmenuji se teta Wikipedie a odpovím ti na každou tvoji otázku.“ Kapal z toho hustý sarkasmus, takže to asi nemyslel vážně. Ale nevadí. Já to z něj vymlátím… S ocelovým řetězem na noze, kolem krku, v mém stavu a v obležení šípů určitě.

„Fajn. Hmm… Proč mě vrazili do světa lidí, upírů, a co já vím jaké další havěti, když jsem víla?“ Moc dobrá otázka. Ještě odpověď by to chtělo. Daryl si vytáhnul z kapsy tmavých, užších džínsů malou, kulatou krabičku, ve které bývají mazlavé sračky jako je tygří mast. Taky s tím začal hned zdokonalovat součástky svojí kuše, co to potřebovaly.

Přitom se zpod řas podíval na mě a nejspíš přemýšlel, jestli mě poctí svou odezvou.

„Víš, jak se nakládalo s potomstvem ve Spartě, když nevyhovovalo podmínkám?“ zeptal se tím svým temným, chraptivým hlasem a já se zděsila. Co to bude, a proč do toho plete starověkou řeckou obec? Moment. Uvažuji. Sparta…

„Hele! Já mám všechny čtyři končetiny a myslím, že ani mentálně nezaostávám. Na rozdíl od některých,“ utrousila jsem a přísně se na něj podívala. Teď jsem ho ztrestala.

„Víly mají trochu přísnější normy. Pamatuju si, když jsi vyrůstala a měla ses učit všem klasickým uměním, které ovládáme. V těch chvílích jsi vážně jako idiot působila. Už v pěti letech se máš umět hýbat tak, aby se z toho každý posadil na prdel. Ale ty jsi místo toho ani nedokázala projít po rovném povrchu, abys nezakopla a nestrhla všechno s sebou.“

„To jakože mě rodiče nevystěhovali jen do jiného města, státu nebo kontinentu, ale do jiné sféry bytí kvůli tomu, že nejsem pohybově nadaná?“ vyprskla jsem a pěnila dál. „Ty jsi mě viděl vyrůstat? Jak to, že si tě nepamatuju? A o kolik let jsi teda starší?“ Vypadal tak na pětatřicet, takže byl otravný teenager, když jsem spatřila světlo světa?

„Neřvi, ženská! Naše rasa má úplně jinou váhu rodiny a autorit v ní, tak se nezblázni. A jsem starší… zaokrouhleno - o tisíc sedm set let.“ Otevřela jsem ústa dokořán, zatímco on vyzkoušel, jak kuši promazal. Ale byla jsem tak mimo, že jsem ten letící šíp s opravdu ostrou, kovovou špičkou nevnímala.

„Takže… Jsem nesmrtelná?“

„Nefandi si tak. Jen stárneme pomaleji, než lidé. Mnohem pomaleji. Asi tak stokrát.“

„Ale mně je dvaadvacet?“

„Je. Ale zpomalilo se to, když jsi fyzicky a psychicky dosáhla dospělosti. Byla plně vyvinutá.“ Shlédla jsem nenápadně dolů na svoje prsa s kyselým výrazem. To se to teda mohlo zastavit trochu později. „A vyhodili tě nejen pro tvoje vlohy pro nic, ale taky jsi byla desátá.“

„Daryle, já nevím, jestli jsi to už pochopil, ale netuším, jaké máte, máme, hodnoty a rodinné vztahy. Takže nemám ani nevím, co to, kurva, znamená!“

„Desátá z jednoho vrhu.“

„Z čeho?“ zopakovala jsem znechuceně.

„Ten rok Gaja porodila deset potomků. Obvykle to bývá průměrně osm, ale tentokrát to moc nevychytali. A i my máme mýty, pověsti a tradice. Tvrdí se, že desáté dítě z jednoho vrhu královny královen bude… Když to vezmu kolem a kolem, tak apokalypsa,“ oznámil mi nemilosrdně a odplivnul si. Výborně, jsem dokonce známá jako zkáza. Jako Paris. On se stal pastýřem a já žiju ve světě, do kterého nepatřím. Což vychází nastejno. Princ na louky nepatří.

Až na to, že Paris podle po mytologie utekl na sklonku svého života na ty louky zase zpět, protože tam byl nejšťastnější. Zatímco já celý život cítím, že sem vážně nepatřím.

„Moment, moment! Takže ta divná, pošahaná královna Gaja je moje matka?“ uvědomila jsem si po chvilce. Těch informací začínalo být nějak moc.

„V tom nejsi sama,“ utrousil a vystřelil další. Ale to bylo to poslední, co mě zajímalo.

„Ty jsi můj bratr?“

„Jo. Jsem z toho taky celý nadšený. A abys pochopila, jak to máme s rodinnými vztahy, teď hned ti udělám díru do mozku.“

„Počkej!“ Zastavila jsem ho zdviženou dlaní. „Jak to bylo? S Editou? Jak jste se potkali, a jak tě vykázali…“ Tím jsem ho nasrala ještě víc. Vyškrábal se na nohy, přitisknul si kuši pod bradu a mířil na mě s tentokrát jasně vytyčeným cílem. Celý se třásl vzteky. Došlo mi, že teď trefí i mouchu ve vzduchu, přestože pije whisky jako vodu.

To byl jeden z mých méně povedených kousků…

„Už nikdy nevyslovuj to jméno. Nesahala bys jí ani po kotníky! Ona byla perfektní!“ zařval na mě a přišlo mi, že ten konec už s pláčem, protože mu přeskočil hlas. V té tmě jsem neviděla, jestli mu náhodou netečou slzy. Znělo to nakonec hlavně srdceryvně. Bylo mi ho líto. Asi se vážně hodně milovali, poněvadž ten se s tím očividně nikdy nesrovnal. A pochybuju, že jeho nynější, životní styl se mu vůbec někdy pomůže vyrovnat s tím, že se mu jeho přítelkyně rozpadla na tisíce oblázků.

„Já tě zabiju,“ zašeptal a jen matně jsem viděla ten prst na spoušti. Komu dám v duši své poslední sbohem? Zabije mě pomatený, opilý elf – já zkrátka nemohla pochopit tu nesmyslnost a zbytečnost. Dostanu se do války mezi jinými druhy a zemřu kvůli tomu, že elf je v depresi?

„A to, kurva, proč? Já nejsem žádný terč a ty nemáš důvod!“ zaječela jsem se slzami v očích. Ale byla jsem víc rozčílená, než vyděšená.

„Teď už nežiješ ve světě, kde k tomu potřebuješ důvod.“ Bum. Zvuk sepnutí mechaniky ohlašující moji smrt. Šíp prosvištěl místností.

„Vždycky za tím bude stát důvod. Ať už sebe víc primitivnější, bude,“ pronesl Izmael, když mu šíp neškodně narazil do rozevřené dlaně před mým obličejem s fyzignomií toho, koho měl kat právě popravit, a ostří sekery zrovna rozčeřovalo vzduch.

Nikdy jsem Izmaelův monotónní, vysoký hlas neposlouchala raději. Avšak nutno podotknout, že ten jeho tenor, který by mi u jiného chlapa lezl na nervy, byl svým způsobem kouzelný. Šepot anděla – tak bych si to představovala, kdyby to po mně někdo chtěl. A Izmael ho vážně měl. Asi upíří záležitost. Nebo spíš určitě.

„Asi si myslíš, že jsem tě zachránil na poslední chvíli,“ řekl mi. No, správně. „Ale poslední minutu vaší jistě převelice interesantní konverzace jsem čekal na to, až vystřelí a já uvidím ten tvůj výraz.“ Rozšířila jsem nozdry a oči, když jsem viděla, jak se začíná pochechtávat. To je takový parchant. „Měla by ses vidět.“ Zatřepal si rukou před ksichtem, když mě napodobil. Jen přidal kapku zesměšnění, aby se víc pobavil. „To bylo k nezaplacení.“ Smál se upřímně dál, zatímco já pěnila. Tak málo tomu hajzlovi stačí ke štěstí – já vyděšená k smrti.

„Jsem na tebe alergická.“ To jsem mu to zase natřela. Upřímnost nade vše.

„Takže mě začínáš zbožňovat. Náš vztah je na dobré cestě,“ odvětil a vystavil ty svoje běloučké, dokonalé perličky. Aby mu je někdo všechny vylámal! Ale teď mi zachránil život… Po tom, co mě málem uškrtil a drží mě už dny ve sklepě. To ten dobrý skutek smetlo.

Navíc to nebyl dobrý skutek v pravém slova smyslu. Vsadím se, že ten nikdy nedělá něco, z čeho by nic neměl.

Svoji pozornost obrátil k Darylovi, který zase flusal po okolí a z jeho výrazu bylo patrné, že se mu nezamlouvá překažení vražedného činu, který na mé maličkosti hodlal uskutečnit.

„Daryle, já tě prosím…“

„Už na to nemám náladu. Byl sis jistý, že tentokrát ta kurva zařve a…“

„Tady ne! Ne před ní! Já tě žádám!“ zopakoval prosebně a naléhavěji Izmael. Ale nemluvil s ním jako s nesvéprávným nebo méněcenným. On ho opravdu prosil a byl k němu milý. To jsou vážně přátelé? Ale jak? Proč? Kdy? Mimochodem, ta kurva nejsem doufám já. I když… Už mi při mém povolání říkali hůř. Jsem obrněná. Kurva je v porovnání s některými přezdívkami přívětivé oslovení.

Daryl mu to ale nežral. Mrsknul se svojí zbraní o zem a beze slova odešel. Opět skvěle naložen.

„Ty musíš být fakt kamarád do deště. On po tvém boku vůbec netrpí a může se o tebe opřít,“ kopla jsem si taky a pořádně. Jestli má vůbec to ztělesnění zla, příhodně pojmenované Izmael, nějaké slabé místo, je to nejspíš jeho přítel. Ovšem, abych se šeredně nespletla.

„Bello, mě fascinuje, jak stále mluvíš o něčem, o čem absolutně nic nevíš. Tomu říkám egocentrismus.“ Přešel ke mně a já se natiskla ke zdi, protože jsem nevěděla, kam až sahají jeho násilnické hranice. Ale on jen roztrhnul kov na mém kotníku jako kus korbačíku. „Neskutečně ohavným způsobem páchneš, přestože vy víly postrádáte některé žlázy, které mají lidé. Takže se laskavě odeber do koupelny v prvním patře, než z toho tady někdo padne,“ vyzval mě svým roztomilým způsobem. Nevěřila jsem tomu, ale nenechám příležitost osprchování se zmizet ve stylu fata morgany, protože jsem nejednala.

Vyškrábala jsem se na nohy a plahočila se pryč. Ochablé svaly dolních končetin moc nespolupracovaly, ale zvládla jsem to. Příliš jsem po té koupelně toužila.

„Izmaeli, můžu se tě na něco zeptat?“ neodolala jsem ještě na schodech.

„Ne.“

„Byl jsi vždycky takový debil?“ Není nic lepšího, než strkat prsty do včelího úlu. Ale ten med za to stojí.

„Přestože to nebyla otázka, ale pouze invektivum, prozradím ti, že ano. Jedno z kouzel upíra je, že se nikdy nezmění. Jako debil jsem byl stvořen a jako debil i jednou…“ Ten zbytek jsem už neslyšela, ale chtěla jsem.

„Co sis to mumlal pod nos?“

„Já si to nemumlal pod nos, ale vaše rasa má uši k ničemu. Běž do té koupelny nebo ti…“

„Něco zlámu. To všichni víme,“ odsekla jsem hořce a poslechla. Možná ráda kopu, ale musím mít taky s čím.

Jakmile jsem otevřela dveře sklepa, oslnilo mě světlo, které jsem tak dlouho hledala. Šíleně mě z toho pálily oči, ale uvítala jsem to s otevřenou náručí. Daryl a nabroušené šípy nikde. Super.

Utíkala jsem se špinavýma nohama po kararském mramoru a nechávala tak za sebou šmouhy. To jen umocňovalo moje ponížení. Všechno tady bylo sterilní a dokonalé. Zatímco já špinavá a otrhaná. Kam až člověk může… Ale vždyť já nejsem člověk. Ponížená víla možná.

Našla jsem ty správné dveře vedoucí do koupelny a ani jsem nemusela moc pátrat, protože tu nebyly stovky dveří jako někde na zámku. Za to mohly ty obrovské místnosti, které se často slévaly díky absenci stěn do jedné. Vpadla jsem do toho černého, naleštěného interiéru bez jediné chybičky. I sprchové gely a šampóny byly na poličkách vyrovnané s přesnými odstupy. Bylo tu všechno, na co si jen může žena v koupelně vzpomenout, ale absolutně netknuté. Nikde ani jediná stopa po kapkách vody.

Ale to je úplně jedno. Já chci sprchu! A zrovna tu, kterou neměli omezenou žádnou vanou, ale jen skleněnými stěnami. Takže to byla v podstatě místnost se sprchovými hlavicemi ve stropě. A v rohu čekal ten úžasný masážní panel. Tak tohle je můj nový domov. Odsud se nehnu. Maximálně až mi vyskáčou varhánky.

Chvíli mi trvalo, než jsem tenhle vodní gigant, poháněný tisíci tlačítky na dotykové platformě, uvedla do provozu, ale metodou pokus – omyl se mi to nakonec povedlo.

Kalná voda ze mě odtékala a já se stávala každým dalším decilitrem čistší. Přitom jsem občas zabrousila okem o zrcadlo. Ten můj krk vypadal hrozivě. Povýšil z temně fialové na zelenou s purpurovými okraji a žlutým vnitřkem.

Obrátila jsem se k tomu obdélníku ukazující pravdu zády, abych se na to už nemusela koukat a mohla si plně vychutnat tuhle božskou lázeň. Přejela jsem si zběžně dlaní po bérci, abych zkontrolovala stav hladké kůže. Stále jako po čerstvé depilaci, která je mým bolestivým hobby na všech možných částech těla. Mě by mohli unést i teroristi a sháněla bych vosk. To je možná nadsázka… A možná taky ne.

„Vývoj v hrudní oblasti se zastavil poněkud předčasně, ale ten pohled zezadu to plně vynahrazuje.“ Tohle nebyla ta chvíle, kdy jsem chtěla slyšet Izmaelův hlas.

Zkřížila jsem si ruce na mém právě pomlouvaném hrudníku a pootočila hlavu na něj.

„Co tu, kurva, děláš?“

„Na hloupé dotazy neodpovídám.“

„Měl bys.“

„Za prvé – ve sprše se sprchuje,“ vysvětloval idiotovi – mně. „Za druhé – jsem chlap, co se při každé příležitosti podívá na nahou ženu. Zvlášť, když za pohled stojí.“

„To je kompliment? Navíc od tebe? Já se snad budu červenat,“ zasyčela jsem sarkasticky.

„Bello, myslím, že bychom měli teď hned souložit.“ Otevřela jsem ústa dokořán a nehrozilo, že bych se k němu otočila, protože jsem zůstala v křeči.

„A já myslím, že bys měl vyhledat odbornou pomoc. Poradí ti, jak překonat tu tvoji fantazii o tom, že jsi střed vesmíru a každá se z tebe posadí na prdel, třebaže si ji mučil, škrtil, vyhrožoval a držel v nehumánních podmínkách ve sklepě,“ usadila jsem ho velkolepě. On se dokonale odporně usmál. Odporné na tom bylo ale jen to, jak to bylo svůdné a i roztomilé, když sklopil oči a roztáhnul rty do stydlivého úsměvu, který se nasazuje, když vám nikdo lichotí. „To ale nebyla poklona, Izmaeli!“ Ignoroval mě a já s vyvalenýma očima a pootevřenou pusou sledovala, jak si přetahuje bílé tričko přes hlavu. O můj bože… To… Sen.

„Víš, uvolní se atmosféra. Se sexem spadnou bariéry a nebude to tak tristní mít tě ve sklepě,“ řekl mi. Já byla mimo z té jeho postavy. U něj se vývoj rozhodně nezastavil brzo. Už jsem ho sice jednou viděla, ale to se nevyrovná živému vstupu dva metry ode mě na jasném světle. Ta jeho alabastrová, bezchybná pokožka byla severním, magnetickým pólem a moje oči jižním. Přirozeně se přitahovaly a nebyly se schopní odtrhnout. Ty siločáry by měly být viditelné.

„Sex nebourá bariéry. Naopak je mezi lidmi často staví…“

„Ale my nejsme lidé,“ vyšachoval moji poznámku perfektně.

Myslela jsem, že už mě dál nebude ubíjet bezchybností, jenže on si rozepnul kalhoty a stáhnul si je i s trenkami.

Nasucho jsem polkla a to, co dělalo moje srdce, přestávalo být příjemné. Ovšem to pálení v rozkroku to víc, než kompenzovalo.

Někdo kdysi řekl – a já nemám tušení kdo a je mi to celkem jedno – že dokonalost je stav nedosažitelný. Mám teď před sebou živý nebo spíš mrtvý důkaz, že to není pravda. Od pat až po konečky vlasů to Izmael vyvracel. Nutil mě filozofovat a vytvářet poetické úvahy. Pro Popperovu břitvu se uvádí příklad bílých labutí. Až černá labuť je schopná vyvrátit, že všechny labutě jsou bílé. A já… Já už jsem viděla tolik nahých mužských těl a i když jsem měla jejich majitele ráda, vždycky jsem našla něco, případně celou hromadu věcí, co bych chtěla změnit, anebo se to naučila prostě jen ignorovat. Ale na Izmaelovi nic. Vůbec nic. Popíral tvrzení, že nikdo není dokonalý. Krásný byl stvořen a krásný bude navždy. Přesně takový.

Prošel kolem mě a já se za ním točila jako ten magnet. Zeslabil na ovládacím panelu tok vody ze stropního systému, tudíž už neproudila jako z natlakované, zahradní hadice.

„Takže nechceš. Tvoje rozhodnutí respektuji,“ šeptl, náhle nevinný. Pohnul se směrem ven a přitom se o mě otřel ledovým ramenem. Jeho stejně chladná dlaň se jemně dotkla mého stehna. To všechno jakože omylem a já v tom momentě skončila. Chtěla jsem ho. Přímo potřebovala – to ve mně dokázal vyvolat.

Zareagovala jsem okamžitě a ani se pořádně nenadechla, než jsem se mu dychtivě a netrpělivě přitiskla na ústa. Kdyby jen přitiskla… Vrazila jsem mu polovinu jazyka do neméně studené pusy. Myslela jsem, že když mu z ní padala kvanta urážek, bude hořká, ale byla sladká jako cukrová vata.

Neroztáhnul mi nohy a neojel mě v té samé minutě. Dlouho se se mnou líbal a já chtěla, aby to nikdy neskončilo. Fantastické... Ty nejlepší a nejhlubší polibky, které jsem prožila. Nevím, kolik milénií mu bylo, ale uměl to jako nikdo jiný na světě. Byl studený, ale líbal horkokrevně a s citem, vášní. Nic něžného a jemného, ale to jsem ani nevyžadovala a nechtěla.

Ale když konečně přišla ta chvíle, kdy mě přirazil na ten masážní panel, co se hned zapnul, před očima se mi začalo blýskat. Moje záda si užívala masáž a můj klín mnohem hloubkovější. Ztrácela jsem vládu nad tělem a byla ráda, že on mě pevně drží. Ve chvílích, kdy jsem nahodila systém, přejížděla jsem mu rukama po těle vytesaném snad z toho samého, bílého mramoru, ze kterého tu byly podlahy. Vypolstrovaný žulou, ale potažený přírodním hedvábím z výměšků bource morušového. Upír se pro mě stal od tohohle nezapomenutelného momentu nedostižnou kvalitou.

Ať už se mezi našimi druhy dělo cokoliv, mě se to v téhle sprše netýkalo. Tu rozkoš a zkušenost bych zpět nevzala. Nebe, kam mě přivedl, stálo za všechny útrapy a krátkou dobu trvanlivosti bytí v oblacích.

Bohudík, po prvním orgasmu neskončil a padli jsme k zemi. Smýkala jsem se na mokrém, teplém mramoru a ten velký kus studeného kamene zase klouzal ve mně. Neřekla jsem jediné slovo – jen opravdu hlasitě a primitivně demonstrovala, jak mi právě je, a co se s mým tělem děje. S pevně omotanýma nohama kolem jeho beder jsem zapomněla i na pohmožděný krk, kotník a malíček. I kdybych Izmaela vážně stihla do morku kostí nenávidět, tahle epická soulož ty – jak říkal – bariéry zbořila. To, jak se o mně postaral, změnilo můj pohled na něj. Dokázal působit i radost a jedinečnou rozkoš. Často to bolelo, ale já vyzdvihla můj masochismus, když jsem začala doufat, že až skončíme, aspoň týden si nesednu.

Tak tohle jsem nečekala, ale jsem ráda, že Izmael uvolnil tu atmosféru…

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 4. kapitola: