Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 5. kapitola

21.05.2013 (18:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4215×

Měli tu pěknou kuchyň. Ne, že bych ji využila k něčemu jinému, než vaření čaje. Bosá, po opravdu dlouhé sprše prohřátá, jsem udržovala svoji teplotu i při procházení na té studené podlaze, vykládané mramorem a dlaždičkami s ornamenty, kterým jsem nerozuměla. Já věděla, že hebrejština by mi jednou fakt bodla a měla jsem do ní investovat všechen svůj volný čas.

Aspoň myslím, že ty klikyháky hebrejské byly. Ale hatla matla jako patla nakonec.

Usuzovala jsem tak z toho, komu to tu patří, a ne na základě mých vskutku ohromujících, lingvistických znalostí.

Daryl seděl u kuchyňského ostrůvku v pyžamu. Nekecám. Měl na sobě šedé tričko a modré trenky, hlavu podepřenou dlaní.

„Vypadáš jako přejetý parním válcem,“ poznamenala jsem, když jsem zkontrolovala, že není ozbrojený. Ale měl jen těžkou kocovinu a byl v tom pěkném pyžámku, co mu seklo. Vypadal v něm k sežrání. Ovšem, je to přece můj bratr, takže je vlastně odteď fuj.

Tedy, on tvrdí, že máme jiné hodnoty a váhu rodinných vztahů, ale já doufám, že i naše rasa zná pojem incest a pokládá ho za hnus fialový.

Zvednul ke mně modré oči a přeměřil si mě.

„Zato ty záříš jako správná Amálka,“ zamručel zamračeně. Moc by mě zajímalo, jak vypadá, když se směje.

„A to mě přejel pro změnu buldozer.“ Ti upíři jsou těžcí jako kráva. Nevím, z čeho byli, ale když vás to zavalí… Jsem si jistá, že kdyby se Izmael nepodpíral a dopadl na mě celou svojí vahou, vyflusla bych plíce pusou. „Teda, nevhodná poznámka,“ uvědomila jsem si. Ještě jsem byla mimo z nejlepšího sexu mého života, a že už jsem ho zažila dost. Přiznávám, že mně nikdo nemusel říkat dvakrát, pokud za to stál. Někdo by řekl, že jsem děvka. Moje povolání tu prezentaci podporuje. Já ale jen milovala sex. Ty pocity při něm a tělesnou blízkost.

Jsem samotář. Osamělá duše, které kontakt dělal problém. Ale intimnost v těch chvílích jsem chtěla.

„Ani ne. Sex je otevřené téma. Postrádáme i špetku diskrétnosti,“ prozradil mi další novinku o mém druhu. Tak to se mi líbí. Konečně něco. I když to stokrát zpomalené stárnutí se taky hodí.

To je opravdu můj věk. Ale nemám vrásky jako důkaz.

Ale nutno dodat, že mi bude úplně k ničemu, jestli odsud nezdrhnu. Naštěstí jsem se v tom pomalu, ale jistě, začínala učit chodit, takže mi je jasné, že budu muset trpělivě čekat na vhodnou chvíli, jinak přitom zařvu.

Nejen, že zkusím utéct. Já věděla, že to dokážu. V hlavě se mi formoval plán pro budoucí dny a týdny.

„Jak jste si to děcka užily?“ zeptal se a čišela z toho ironie. Možná i znechucení.

„Jsi z toho jako správný vílák disgustovaný?“ odsekla jsem. „Nedělal si náhodou kdysi to samé?“

Rozšířil nozdry a semknul rty do tvrdé, přímé linky. Vstal a já se strachem odskočila. No tak! Stojím na druhé straně ostrůvku a po pravé ruce je stojan s noži. Tohle se zvládne. Navíc mám ještě svoje svítící, zlaté ručičky.

Ale on jen přešel k lince a dolil si kafe. Zbytečně plaším… Samozřejmě. Přece si ze mě neudělal živý terč. Ani jsem tu historku nechtěla vytahovat, aby náhodou nechtěl pokračovat.

Posadil se zpět a sebral z misky máslový croissant. Kousnul do něj a přitom mě sledoval.

„Nejsem znechucený z toho, že jsi víla a on upír. Ale právě jsi šukala s chlapem, co tě mučil. A to ještě ani pořádně nezačal. Roztáhla si nohy někomu, kdo ti otisknul ruku na krk. Mimochodem, vypadá to dost hnusně.“ Všichni lžou, ale on evidentně jen občas. Jinak mě stále potěšuje pravdou.

„Daryle, jsem si jistá, že na světě není milejší osoba, než ty. Ty tak hýříš optimismem a láskou. V tvé přítomnosti dozajista rozkvete i anglický trávník v celou botanickou zahradu,“ utrousila jsem a vzala z poličky hrnek a nalila si též kávu. Nesnášela jsem i tu chuť, ale čaj z toho složitého přístroje na lince nevykouzlím a já potřebovala horkou vzpruhu dostat do svých útrob. Probudit se.

Pak jsem si zase stoupla naproti němu a opřela se. Asi mám chuť si povídat. Nevím, kdy to s ním jde hůř. Jestli ve stavu, kdy střílel i to, co neměl, protože byl sťatý pod obraz, anebo když měl kocovinu. Zjistím to.

„Už mi něco povíš. O sobě a Editě?“ Když fláknul hrníčkem na desku stolu, došlo mi, že tohle jsem měla vynechat.

„Já ti dám radu, jestli chceš přežít aspoň v mojí společnosti. Je to drahá rada k nezaplacení… Nikdy přede mnou nevyslovuj její jméno a neptej se na ni. Nikdy,“ zopakoval, když to cedil skrz zuby. Přitom na mě zíral tak, že mi vštěpoval respekt. Jeho oči nebyly prázdné – jen zrakový aparát nějakého opilce… Byly hluboké a vážné. Hlas se mu přitom chvěl. Stejně jako ruce.

„Fajn. Slibuju,“ hlesla jsem. Přikývnul a napil se. Napodobila jsem ho a chvíli zírala na dno šálku, zatímco jsem chlemtala tu boží kávu. To bylo tak dobré! Což je divné. Přestala jsem uvažovat nad horkými nápoji a přešla k něčemu důležitějšímu, dokud je relativně střízlivý a nestřílí po mně.

„Tak mi řekni něco o upírech a vílách. Najednou v tom žiju, ale nic v podstatě nevím. Kromě toho, že jste uprostřed války. Jsme,“ opravila jsem se. Je načase začlenit se. Není cesty zpět a ani nikdy nebylo.

„To máš blbý,“ zachrčel a já zaskřípala zuby.

„To mi říkáš pořád.“

„Tak to asi fakt máš blbý. Nevím, co chceš vědět, a je mi to u řiti. Jediné, co mě zajímá, je, že piješ moje kafe. Moje Kopi Luwak kafe!“ specifikoval to ostře. Podívala jsem se zamračeně na ten hrnek a pokrčila rameny.

„Netuším, co to je, ale chutná to úžasně,“ zamumlala jsem a napila se znovu bez hanby.

„Právě piješ exkrementy malé šelmičky jménem cibetka, Bello,“ zazpíval mi Izmael do ucha, když mě ovál poryv větru. Nadskočila jsem, protože stál náhle u mého pravého lokte. Taktéž v pyžamu. Vypadalo dost podobně jako Darylovo. Jen Izmael vsadil na černé trenky. Vzhlédla jsem k němu. Já jsem vlastně zapadala – mám župan a taky s výšivkou CK. Velká, šťastná rodina elfa, upíra a víly… To je úchylné. A co třeba to předělat na žida, alkoholika a apokalypsu. Hell yeah!

A moment! Prosím?

„Cos to říkal?“ zeptala jsem se znechuceně a doufala, že jsem špatně slyšela.

„Ale je to nejdražší a údajně i nejkvalitnější káva na světě. Já to sice neposoudím, protože moje chuťové buňky jsou uzpůsobené pouze pro krev, ale Daryl na ni nedá dopustit a já mu věřím, poněvadž je šíleně vybíravý. Cibetka spapá plody kávovníků, které následně projdou jejím zažívacím traktem, přičemž proces trávení zbaví plody hořkých látek. Díky tomu je pak obsah tvého šálku aromatičtější a lahodnější. Ale abych to shrnul…“

„Prostě piješ hovna a jestli ti to nechutná, tak už na to nešmatej. Já budu jedině rád,“ dokončil to Daryl za něj se svým nezaměnitelným nadšením pro věc. Už jsem si začínala zvykat.

Ale bylo to vážně dobré a jestli je to nejdražší kafe na světě… Navíc támhle v Asii žerou živé šváby a ve Švýcarsku plesnivý sýr s tolika červy, že se to kolo hýbe a hrozí, že uteče z talíře. Takže já si tu nad cibetkou hlavu lámat nebudu. Vždyť to přece pak musí dál zpracovávat.

Izmael si něco vyhrabal z ledničky a já mu přitom nenápadně zírala na lýtka a zadek. Nevím, kdy si to zopakujeme, ale chci ten fenomenální zážitek prožít znovu. A znovu. Taky jsem si zároveň uvědomovala, že to s námi vůbec nic neudělalo. Ještě před dvaceti minutami byl ve mně a teď nic… Je nám fajn. Aspoň mně ano. Tak dobře už mi dlouho nebylo.

Izmael zavřel lednici a strčil termosku do mikrovlnky. Chvíli čekal, až se mu to ohřeje, a pak ji vytáhl a posadil se vedle Daryla.

Ne, vůbec nic… To je super. Protože jeho bych za partnera nechtěla. Ale šukat spolu beztrestně můžeme. Usmála jsem se pro sebe nad svým objevem.

„Bello, proč se u nás neposadíš taky?“ zeptal se Izmael s milým, falešným úsměvem. To je šprýmař.

„Ráda postojím.“

„Máš krásné nohy. Měla bys jim dopřát odpočinek a sednout si. Nebo tebe snad něco trápí?“ Moc dobře věděl, co mě trápí. Daryl dělal, že se toho nezúčastní, ale dvakrát se po mně podíval. Abych jim vytřela zrak a zametla s pochybnostmi, posadila jsem se na barovou židličku a v tom momentě, jako když mi dva dobráci vzali každý za jednu nohu a ohromnou silou je začaly tahat na jiné světové strany. Klín mě pálil a chtěl se mi rozskočit. Ani záda na tom nebyla dobře.

On Izmael… Je to sice skvělé a božské, ale bolí to během toho a potom ještě víc. Přímo brutálně. A to už vůbec nekomentuju moje prsa. Za prvé – jsem si jistá, že brzy fialově rozkvetou a za druhé – ještě teď mě brněly.

Vyskočila jsem zase na nohy, protože to za to nestálo. On moc dobře ví, co ve mně provedl za paseku, takže moje přetvářka by akorát bolela, ale nikoho neoklamala.

„Dobře. Nachytali jste mě, pánové. Nemůžu sedět. Mimochodem, v těch pyžamech vypadáte jako teplí bratři,“ dodala jsem, když jsem se na ně podívala, jak vedle sebe spořádaně sedí. Jeden necitelnější a krutější, než druhý, a teď si tu sedí u stolečku v kuchyni v pyžamech od Calvina Kleina, jakoby měli dostat sáčky se svačinou a jít do školy.

„Ty jsi snad homofób, Bello?“ zajímalo Izmaela, zatímco se dlouhou lžičkou hrabal v té své termosce.

„Ne, ale můžu ti říct, že by mi docela vadilo spát s tebou, když by tě ve skutečnosti moje prsa nezajímaly. Navíc, milostný trojúhelník by nepřipadal v úvahu už jen z toho důvodu, že Daryl je můj bratr. Na ničem z toho nic romantického není. Takže pokud teď dodáš, že jsi gay, jen uzavřeš geometrický útvar, který bude v našem případě absolutně asexuální,“ vymotala jsem se z mé složité, nesmyslné řeči a napjatě čekala, co mi Izmael poví. Je mu bůhví kolik let. Myslím, že by to mělo být něco kolem dva a půl tisíc. Tudíž asi experimentoval, ale já testovacím vzorkem být nechci.

„Já tě ujišťuju, Bello, že mě tvoje prsa velmi zajímají. Každý jejich milimetr,“ ubezpečil mě tiše. Daryl protočil oči a začal se škrábat na čele s takovými grimasami, které vyjadřovaly, co si o nás právě myslí.

„No, tak super,“ hlesla jsem a posadila se. Au! To vlastně ne.

Chvíli jsme jen jedli a pili. Daryl hrozně mlaskal. Skoro to působilo normálně – jako lidská snídaně s přáteli. Kdyby Izmael nevypadal tak, jak vypadal, nechlastal krev a Daryl se netvářil, jako když mu někdo oznamuje, že mu vyndají apendix bez narkózy, anebo jeho favorizovaný, fotbalový tým prohrál.

„Dobře se najez a načerpej denního světla, Bello. Do sklepa se ti to bude hodit,“ řekl mi Izmael a v tu ránu se mi zatmělo před očima.

„Ne!“ vyštěkla jsem a chytila se instinktivně okraje stolní desky ostrůvku, aby mě odsud nikdo nemohl vyrvat.

„Ale ano.“ Izmael vstal a šel mi naproti. Já se pustila a utíkala opačným směrem. Tak jsem stála u Daryla a on na druhé straně. „Tohle je zábavné,“ ohodnotil to s výsměšným úsměvem. Sotva to dořekl, visela jsem hlavou ve vzduchu a ječela jako smyslů zbavená. Zírala jsem vytřeštěnýma očima do země, protože jsem byla evidentně přehozená přes jeho žulové rameno.

Praštila jsem ho celou svou silou do kříže a se ozval výbuch. Já se udeřila tvrdě temenem o zem, když jsem sletěla, ale naštěstí jsem náraz zmírnila lokty. Na obličej mi dopadala směsice ostrých kusů bůhvíčeho a nejspíš i popel. Oči jsem měla pevně semknuté, dokud to nepřestalo a řinkot neutichnul.

Potom, co jsem je zase otevřela, viděla jsem, že kuchyňský ostrůvek je rozdělený na dvě části – uprostřed byl zbrusu nový kaňon. Ten zbytek držel jen tak tak. Daryl ležel taky na podlaze i s židlí a Izmael v rozflákaném mramoru a dlaždičkách.

„Pikachu trénuje,“ zachraptěl Daryl a sbíral se ze země. Bolestivě si protahoval krk a já na tom nebyla lépe. Jen Izmael měl na růžích ustláno. Tomu bylo úplně jedno, co právě vlastním tělem prorazil, a že je zasypaný kamením.

„Demolice kuchyně nic nemění. Do toho sklepa půjdeš,“ řekl Izmael klidně a vstal, jakoby se nechumelilo. Myslela jsem, že mě teď seřve za to, že jsem mu to tu zničila, ale nic. Na svůj seznam o upírech si připisuji další vypozorovanou věc – nulová úcta k materiálním věcem a penězům. Taky ta kůže z ocele, kterou nepoškodí asi nic.

„O tom bychom si měli promluvit,“ vstoupil mu do toho Daryl. Izmael k něčemu šlehnul pohledem, snad poprvé vyvedený z míry.

„Konkrétně o čem?“ prsknul.

„Hele, já ji nemám rád. Je otravná, chlastá mi kafe a ještě s tebou začala spát, ale je lepší, než všechny víly dohromady. Většina z nich v tom sklepě hned chcípla a pořád brečely a stěžovaly si. Ona vydrží mnohem víc a má… odvahu, což u našeho druhu moc často nevidíš,“ střílel do vlastních řad. Opět. „Za to, co vydržela, si zaslouží něco lepšího. Navíc my dva žijeme už moc dlouho sami a možná se ženská do bratrstva kočičích pracek hodí. Už nebudeme teplí bratři,“ dodal na vysvětlenou. Otevřela jsem ústa údivem, protože on se mě teď regulérně zastal a zachránil mě před smrtí ve tmě.

Izmael se na mě podíval a přemýšlel nad rozsudkem. Měla jsem chuť ho vyfuckovat, protože ten hajzl mi ve sprše dal všechno, po čem jsem toužila, a pak by mě zase strčil zpátky do suterénu, přestože mě tma zabíjí. Nemá v tom svém perfektním těle kousek citu – nutno si to zapsat za uši a pamatovat na to.

„Pokud se za tebe přimluvil i Daryl, a ten se nikdy za nikoho nepřimlouvá, zůstaneš tu. Ale jestli si myslíš, že to je nějaká výhra, tak hned večer tě to přejde, protože to, co uvidíš, se ti moc líbit nebude. Přeji ti pak krásné, noční můry.“ Obrátil se na svých velectěných patách a odešel jako páv. Vyplázla jsem jazyk a začala dělat ksichty, dokud nezmizel za rohem.

Stejně odsud uteču, protože ať už se ke mně budou chovat jakkoliv, pořád mě bude chtít alespoň jeden z nich zabít či prodat na porážku, protože mi v žilách koluje platina. Jen musím být trpělivá a vyčkat na tu správnou chvíli.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 5. kapitola: