Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vítej v reality show! - 11. kapitola

Mia se nám svěří se svým tajemstvím. Opravdu je tak strašná?

12.09.2011 (10:30) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 5253×

Ráno mi bylo mnohem líp. Nevím, jestli to je tím, že ještě působí prášky proti bolesti, nebo jsem se z toho vyspala. Každopádně jsem za to ráda. Přesto jsem raději opatrně vstala a rozešla se do kuchyně. V břiše mi nepříjemně kručelo. Žaludek by byl snad snesl, kdybych do něj nasypala listí s bahnem, hlavně, aby tam něco bylo. Při té představě se mi trochu zhoupl, ale vydržel to.

„Co tady děláš?“ zeptala se mě káravě Berta. Pouze jsem protočila oči a pokračovala v chůzi. Z kuchyně se ke mně dostávala nádherná vůně. Teď bych tam trefila klidně poslepu!

„Tady to voní!“ řekla jsem nadšeně mezi dveřmi. Za sporákem stála Jess. Na pánvičce míchala vajíčka a pořád tam něco dosypávala. Konečná verze vypadala zajímavě. Červená míchaná vajíčka.

„Co tu děláš? Máš ležet?! Snídani bych ti donesla.“ Její tón hlasu mi připomněl maminku. Pokaždé, když jsem neuposlechla nějaký rozkaz, tak na mě mluvila takto, i když mi bylo sedmnáct.

„Už je mi líp,“ protestovala jsem. Nikdy jsem se nenechávala obskakovat. Přijde mi to divné a ponižující. Proč by mi měl někdo sloužit? Vždyť jsem stejná jako ona…

„Jo, ale máš otřes mozku a rameno v háji.“ Vyplázla na mě jazyk. „Nechápu, proč musíš být tak tvrdohlavá!“

„Konec stěžování,“ poprosila jsem ji a hladově hypnotizovala vajíčka. Ty mi se smíchem podala a já se do nich pustila.

Jak jsem se od holek dozvěděla, tak dnes je na řadě Dara. U ní jsem necítila takovou žárlivost, ba naopak. Byla jsem za ni ráda. Připadalo mi to dost ošklivé, ale někde uvnitř jsem cítila, že u Edwarda nemá šanci. Že není jeho typ.

Odpoledne jsem opět byla v posteli.

Ťuk, ťuk! Tiché, ale přesto naléhavé klepání. Doufajíc, že mě přišla navštívit Jess, jsem vyzvala osobu, která klepala, dál.

„Bello?“ zašeptala blonďatá hlava ve dveřích. Už jen při tomto slově mi naskočila husí kůže.

„O-odejdi, Mio,“ vykoktala jsem se strachem. Kdyby na mě teď zaútočila, tak bych se jí neubránila. Našel by mě tu někdo? Asi ano… Ale za jak dlouho? Vždyť kdybych nekřičela, tak by na to nemuseli ani přijít! Nikdy jsem se žádného člověka nebála. Vím, že bych se ubránila, ale teď ne. Svůj život mám příliš ráda, než abych ho zahodila kvůli jedné Barbie!

„Prosím… Vyslechni mě,“ zašeptala. Její modré oči se koukaly do mé tváře. Vypadaly upřímně a smutně. Začalo mi ji být líto. Tuto „schopnost“ mám po mamce. Některé věci dokážu odpouštět rychle, ale některé nikdy.

„Fajn.“ Možná toho budu litovat. Jenže, co když je to, co mi chce říct, důležité? Litovala bych, kdybych jí nedala šanci vysvětlit to.

„Nechtěla jsem ti takto ublížit,“ začala a udělala váhavý krok k posteli. „Můžu?

„Jo… klidně si sedni. Jak to myslíš - „Nechtěla jsem ti takto ublížit“?“ nechápala jsem. Kdyby nechtěla, tak tu snad neležím s obvázaným ramenem a samolepkou na čele!

„Chtěla jsem tě zastavit… Promluvit si o tom. Nečekala jsem, že spadneš.“ V jejím hlase jsem cítila lítost. Podle její mimiky bylo vidět to samé. Je fakt, že já jsem už od narození nešikovná. Možná opravdu nechtěla, ale když se spojí její síla s mou nešikovností…

„Hm. Stejně si neměla právo mě chytat za ruku. Stačilo říct „počkej“,“ nedala jsem se.

„Kdybys hned nezačala utíkat.“

„Kdo by neutíkal?! Šel z tebe strach!“ vypískla jsem.

„Strach?“ Na to jsme se obě dvě rozesmály. Nevím, ale něco mi říkalo, že za její chování nemůže pouze ona sama. Jakoby ji někdo naváděl.

Po chvilce jsme seděly naproti sobě a uvolněně si povídaly. Jako bychom byly nejlepší kamarádky. Jako bychom se znaly už od malička. Bylo to příjemné, až do té chvíle…

„Když mi bylo šest, tak se naši rozvedli. Táta mě vybojoval do své péče, ale jelikož neměl kde bydlet, tak jsme šli k babičce. První rok bylo vše v pořádku. Byli jsme opravdu sehraná dvojka, ale pak se vše změnilo. Začalo to výchovnou fackou a poté to šlo hůř… Udělal si ze mě služku. Za každou špatně provedenou věc mě surově zmlátil. Jednou, když jsem rozbila vázu po jeho babičce, tak mě přivázal k posteli, vzal kladívko a zlomil mi obě dvě ruce,“ vyprávěla mi svůj příběh. Poslouchala jsem ji se zatajeným dechem. Její víčka se pevně zavřely, ale ani tak neudržely slzu.

„Nejhorší bylo, když svůj vzhled začal opravdu zanedbávat. Když mi bylo deset, tak vypadal opravdu zanedbaně. Ženy, které ho viděly, se mu smály a on to dával za vinu mně. Mlátil mě mnohem víc a už se nebál používat jiné věci, než ruce.“ Slzy jí už nekontrolovatelně stékaly po tvářích. Bylo mi jí opravdu líto, a to ještě nebyla na konci příběhu.

„Vše jsem snášela bez stěžování, ale tu noc… Když jsem spala, tak jsem cítila dotek na mé hrudi. Polekaně jsem otevřela oči a chtěla uskočit, ale jeho ruka mě zarazila zpět.

„Buď hodná a potichu. Ukážu ti, co znamená být milovaná. Dostaneš zkušenosti, o jakých se ti nikdy nesnilo,“ šeptal mi do ucha. Jeho ruce byly všude, stejně jako jeho rty. Bylo mi zle. Chtěla jsem pryč, umřít, vypařit se. Brala bych vše možné, jen abych tam nebyla já! Pomalu mi sundával pyžamo a jeho rty nebyly pouze na mém krku a tváři. Jeho ruce se dotýkaly mého nahého těla. Putovaly níž a níž. Nikdy jsem netušila, že můžu uronit takových slz. Tolik pocitů se ve mně míchalo – bolest, strach, ponížení…

„Opovaž se zakřičet!“ jeho výhružný tón mě ochromil natolik, že jsem opravdu ze sebe nedostala ani hlásku. Nejhorší ze všeho bylo, když se zaklínil mezi má stehna. Bolest, která projela mým tělem, když se do mě dostal, je nepopsatelná. Tehdy jsem neudržela svůj hlas. Bolestí jsem vykřikla a tím způsobila to, že jsem nemusela dál cítit tu ohromnou bolest. Na tváři mi přistála jeho ruka a mě tím uvedla do bezvědomí,“ její vzlyky se nesly pokojem, „když jsem se ráno probudila, tak jsem ležela v kaluži krve. Nemohla jsem se ani hnout. Jakmile jsem udělala sebemenší pohyb, tak mě ochromila bolest v podbříšku. Však ta noc nebyla výjimkou. Poté přišel až za týden. Pak už každý den… Trvalo to do mých čtrnácti let. Do doby, než ho zavřeli pro nesplácení dluhů.“

Jakmile dokončila svůj příběh, tak bylo v místnosti ticho. Někdy v polovině jejího vyprávění mi také stékaly slzy po tvářích.

„Nikomu to neříkej! Nestojím o soucit a lítost!“ štěkla a vyběhla z pokoje. Nezmohla jsem se na nic. Pouze jsem ležela v posteli a vzpamatovávala se z jejího příběhu. To, čím si prošla, musí být strašné. Řekla mi, že jsem jediná, komu to řekla. Proč? Jak s tím mohla tak dlouho žít?

Z pokoje jsem vyšla až v podvečer, když jsem měla opět hlad. Až dole jsem zjistila, kolik je. Dara odcházela po Edwardově boku pryč z vily. Hlad mě přešel, sedla jsem si na pohovku a nervózně čekala na její návrat…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vítej v reality show! - 11. kapitola:

Píšeš opravdu skvěle. Promiň, že komentuju až teď, ale když já jsem vždy tak natěšená na pokračování, že na koment jaksi není čas. :D
Akorát u této kapitoly... Prostě jsem určitou část musela přeskočit, takže netuším, čím vším si Mia musela projít, ale myslím, že mám určitou představu. Určité věci člověka naprosto změní a každý se vyrovnává s odpornými vzpomínkami jinak... Mia se jen prostě brání tím, že raději ublíží jako první, než aby zase někdo ublížil jí. Jen doufám, že už v povídce nebudu muset nic přeskakovat.
Skvělé dílo. Mno nic.. Konec keců a valím na další díl

Hmmm... Teď Miino chování naprosto chápu, měla tak hroznou minulost, že ji to prostě muselo dost ovlivnit. Škoda, možná, že se dokáže nějak změnit... Moc pěkná kapitolka, Kiko!

Prepáč, že komentujem tak neskoro, ale poslednou dobou mám strašne málo času (Neznášam školu )
Kapitola bola naozaj perfektná. Nehovor mi, že nemáš nápady, lebo zase si to perfektne vymyslela Mii je mi naozaj ľúto Ale to, že sa Belle vyrozprávala neznamená, že už bude dobrá Strašne sa teším na ďalšiu kapitolu Dúfam, že bude skoro ja si na ňu určite nájdem čas
Ešte raz opakujem: Perfektná kapitolka

Doprčic. Já si říkala, že má Mia něco zasebou, ale že až v takovémhle světle, tak to mě ani ve snu nenapadlo. Jen nechápu, proč to zrovna řekla Belle??? Tolik let mlčí a zničeho nic se přizná úplně cizímu člověku??? No, jsem zvědavá co se z toho vyklube a jak to nakonec dopadne.

Pane Bože! To je smutné, ale samozřejmě také stejně skvěle napsané jako vždy, za což před tebou smekám. Mia... Vytrpěla si nepředstavitelně těžké věci, musí to být slovy nepopsatelné utrpení,ponížení i bolest. A an člověku to samozřejmě zanechá nějaké následky, nejčastěji psychické. Člověk se nemůže divit, vždyť si prošla peklem a její chování tím bylo pouze poznamenáno. Zajímá mě, jak to bude dál, myslím, že přes to všechno by mohly být z Belly a Mii kamarádky. Přece jen je Bella z děvčat asi jediná, která to ví... No, uvidím, nechám se představit. Těším se na další kapitolku!

to je hrozny je mi ji lito rychle dalsi dil

chudák

Promiň, že komentuju tak pozdě, ale až teď jsem se vrátila z výtvarky. Takže, bylo to - jako vždy - nádherné a musím říct, že mi je Mii dokonce líto (Ano, už ji nechci nakopat do zadku. Nebo aspoň už ne tolik... ). A ten konec? Jen ať si žárlí, holčička!
Promiň, ale víc toho ze sebe nevytřískám, neni mi zrovna nejlíp... Snad ti bude stačit i toto krátké nic.

moc zajímavý dílek, chudák Mia, není divu, že touží po trochu lásky a zaopatření a Edward se přitom nechová zrovna nejlépe. Nevím, jaké s ní máš plány, ale doufám, že nakonec bude spokojená a šťastná a že nám "dáš vědět, jak se má."

mas tu plnu krasnych komentaru a muj nebude jiny, je to opravdu nadherne a moc se ti to povedlo. Chudak Mia, ze to odnesla az takhle...ja sama cetla nejake knizky s takovou tematikou a je to vazne nechutny, co rodice muzou udelat, ale to sem vubec nepatri. Takze se ti muzu jen klanet za tvuj talent a napady

Zase zase zase... To není možné! Tahle kapitola byla ZASE skvělá! Mii je mi líto... To, co si musela prožít je snad to nejhorší, co si dokážu představit. Jsi výtečná autorka, tedy chi říct spisovatelka! Těším se na další kapitolku.

Ježiši Kriste, chuderka Mia. Tak toto by som neželala ani najväčšiemu nepriateľovi. Je mi jej neskutočne ľúto. Ale celkovo sa ti kapitola vydarila. Presne ako každá iná. Neviem sa dočkať ďalšej. Zišiel by sa Edov pohľad. Rada by som vedela ako dopadlo jeho a Darino rande.

pěkné

Rychle další

Rychle další

Takže miláčku... jako první mám prosbu... Neukamenuj mě za délku komentáře, ale kratší to prostě nešlo...

Ale nyní ke kapitole!
Takže... Nejdřív dám průchod té nejsilnější emoci, kterou cítím! Já věděla, že mám pravdu! Muhahá! ! Já jediná si Miu oblíbila a zatímco ostatní na ni nadávali já se jí zastávala a nadávala tobě, že ji tolik trápíš! Ani nevíš, jak jsem teď ráda, že jsem ji nehodila do pytle "Namyšlená kráva" hned na začátku jako ostatní!


Je mi teď Mii hrozně líto... Já si říkala, že Belle určitě neublížila schválně! To zaprvé a za druhé... Chudák... prožít si takovéto dětství... To si nedovedu ani představit... Jaká pro ni musela být úleva, když ho zavřeli... A nejhorší je, že lidé, kterým se něco takového děje se to bojí někomu říct... Neumí o tom mluvit... A potom se uzavřou do slupky jako Mia... Nechtěla, aby jí ještě někdo ublížil... Ona chtěla být ta silná, která ostatním ukáže, že není jen nějaké budižkničemu...



Edward se mi teď kvůli minulé kapitole hnusí ještě víc... To si to ten vůl nemohl přečíst v její mysli? Pořád si stěžuje, jak ho otravují cizí myšlenky, ale je to takový umíněnec, že když se rozhodne, že je Mia špatná, ani ho nenapadne si ověřit, jestli to opravdu udělala schválně?! Ztácí další body!


Myslím, že... a teď se mnou asi nebude mnoho lidí souhlasit, že to není tak, že si Mia nezaslouží Edwarda, ale že si Edward nezaslouží Miu... Mia je ve skutečnosti křehká duše, která čeká na svého prince, který ji bude ochraňovat, pomáhat jí... Dokáže se dostat pod tu slupku, za kterou se skývá její pravé já... A to je právě to, o co se Edward za celou dobu nepokusil... Ano... dokáže si v její mysli přečíst, co ji trápí, ale pomoct jí? Je tolik zaslepený Bellou, že by ho to ani nenapadlo...


Popravdě... teď je to poprvé, co si přeju, aby Mia vypadla... ale ne proto, abychom se jí zbavili... Ale napadlo mě, že bys mohla začít psát z pohledu Bells - pokračování show a z pohledu Mii - jak poté pokračoval její život... Jestli potkala někoho, kdo by ji naučil, že se může lidem otevřít... Že svět není jen špatný a že si ho může užívat a Mia tak postupně shodí svou masku... Myslím, že to by pro ni bylo mnohem lepší... Ano... mohou s Bells zůstat v kontaktu... Být přítelkyně... Ale myslím, že tato show pro ni není to pravé... Že ona si zaslouží víc... Lepší život, než měla doteď...

Jsi neuvěřitelná spisovatelka... Když jsem tenhle díl četla, tak mi slzely oči, což se zas tak často někomu nepodaří... Máš můj obdiv a pokud se někdy rozhodneš vydat knihu, tak rozhodně napiš! Myslím, že bys měla zkusit i něco jiného, než fanfiction... Protože ty na to máš... :)
Klaním se, Paní spisovatelko, protože ty si to rozhodně zasloužíš...
P.s. Omlouvám se za chyby...

Božemôj, chúďa Mia!!!
Bola to prenádherná kapitolka! Som zvedavá, čo si si pre nás ešte prichystala.

Do teď jsem si myslela, že mi Mii nebude nikdy líto, ale měním názor...

Uh Teda chudák Mia! Je mi jí fakt líto
Ale jinak to byla hezká kapitola.. Jsem zvědavá, jak dopadlo rande s Darou

Hups

no ty si teda sviňu Miu ale doriadila...
no tak už hu asi nebudem nazývať sviňa a budem k nej ohľaduplnejšia...
super kapča...
už sa neviem dočkať pokračovania...

Ačkoli jsem tušila a trochu věděla, co tam bude, tak mě to stejně dostalo!
Je mi jí líto...
Jsem zvědavá, jaké další šoky sis pro nás připravila.

Přidat komentář:

Nick:

Text: