Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládce upírů - 18. Příběh

25.02.2010 (07:30) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3578×

PŘÍBĚH
(Bella)

„Potom, co jste odešli z Forks jsem v lese narazila na Victorii. Myslela jsem, že mě chce zabít a nebránila jsem se tomu. Smrt mi přišla jako dobrý způsob zbavit se bolesti z vašeho odchodu. Ale ona to poznala, a tak mě přeměnila. Prý abych trpěla věčně jako ona. Ihned po přeměně jsem v lese narazila na dva turisty, ale odolala jsem. Ulovila jsem nějaké srnky a pak požádala Victorii, abych směla jít s ní nějak do Kanady. Nechtěla jsem být sama a s Victorií jsme se po nějaké době staly kamarádkami. Byla pro mě nejlepší a zároveň jediná kamarádka jakou jsem měla a já pro ni byla výhodná. Měla jsem svůj štít a k tomu všemu jsem uměla upírovi ukrást jeho moc. Ale myslím, že po nějaké době mě měla upřímně ráda. Chvíli jsme žily ve Volteřře a já brala schopnosti odsouzeným upírům. Aro mi to dovolil, v té době jsem byla členkou gardy. Ale Volterra mě nudila, nelíbilo se mi tam. Tak jsme začaly znovu cestovat. Ale já nebyla nikdy šťastná, neusmívala jsem se a nemluvila, pokud jsem nemusela. Pak mě jednoho dne Vicky seřvala, že se na mě nemůže dívat. Tenkrát vše zařídila a my se přestěhovaly do New Hampshiru za váma. Chtěla, abych si to s tebou vyříkala. Ale já jsem to nedokázala. Požádala jsem ji, abychom se odstěhovaly. Ale ona se znovu zamilovala a odletěla za ním do Skotska. Já jsem ztratila poslední osobu, která mě měla ráda. Už jsem to nevydržela a utekla. Několik let jsem jen bloudila lesy, až jsem narazila na Élevého. On byl vládce upírů, ale jeho bratr mu zabil ženu a lásku. Nechtěl žít, ale aby mohl zemřít, musel předat svoji moc a povinnost někomu dalšímu. Řekl mi, že jsem vyvolená a vše mi předal. Zavedl mě do paláce mezi Zemí, nebem a peklem. A já se stala vládkyní toho všeho, vládkyní upírů. Spolu s Bohem, Ďáblem a Poslem jsme soudili mrtvé upíry a sjednávali pořádek a utajení na zemi. Trvalo to už spousty let a já stále nebyla šťastná. Ten den měl Posel, neboli Fett, narozeniny. Oblékla jsem si něco veselejšího, nasadila úsměv a šla mu popřát. A ten den se vše změnilo, jako odsouzený před nimi klečel Edward. To jsem nemohla dovolit a Fett mi předal Kámen života. Tím jsem Edwarda oživila a přinesla sem. Pak jsem to samé udělala s Emmettem a zbytek znáte.“ Konečně jsem zakončila svůj proslov. Všichni to doslova hltali a doteď se nevzpamatovali. Tomu se nedalo nesmát.

 
„Páni,“ vydechl Carlisle.
„A ty toho teď necháš, že jo, ségra?“ zeptal se Emmett.
„Ne.“ Usmála jsem se. Všichni se zatvářili zděšeně a chtěli začít nadávat.
„Klid! Zatímco vy budete chodit do školy, já budu chodit do „práce“ a jakmile se vrátíte ze školy, budu doma.“ Usmála jsem se na ně. Všichni si oddechli.
„Máš nějaké nové schopnosti?“ zeptal se Jasper.
„No jo, mám všechny schopnosti, které existují,“ povzdechla jsem si. Zase se všichni zatvářili vykuleně.
„Takže nám všem čteš myšlenky, cítíš naše emoce a tak dál?“ zeptal se Carlisle.
„Ne, umím vše vypnout,“ objasnila jsem jim. Všichni si oddychli.

„Už je noc,“ zašeptal mi Edward tiše od ucha. „Něco jsi mi slíbila,“ dodal.
„Tak jdeme,“ usmála jsem se na něj a vyskočila na nohy. S úsměvem mě zatáhl do pokoje a strhl ze mě šaty dřív, než se stačili zavřít dveře. Tiše jsem se zasmála jeho nedočkavosti, a pak ho povalila na postel… A tak to pokračovalo celou noc…

„Vy jste v noci přestavovali pokoj? Slyšeli jsme takové podivné rány,“ začal se řehtat Emmett. Edward na něj zlostně zavrčel. V obýváku byl jen on.
„Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se.
„Ve škole a v práci, přece,“ odpověděl Emmett a zakoulel očima.
„Carlisle vás odhlásil ze školy, řekl, že jste již plnoletí a rozhodli jste se žít sami,“ řekla Esme. „A já mám práci, musím se jet podívat na nějaký dům, mám ho mít hotový do měsíce,“ povzdychla si.
„Ahoj,“ zavolali jsme sborově a svalili se na pohovku. Emmett sledoval baseball. Chvíli jsme se dívali, když se mě zeptal.
„Bello? Mohla bys mě zaštítit, aby Alice neviděla moji budoucnost?“ zeptal se zvědavě Em. Přikývla jsem.
„A uděláš to?“ vyzvídal dál.
„Hotovo, a teď mi řekni, co jsi vymyslel,“ zeptala jsem se ho zvědavě.
„No, víš co je dnes za den?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla jsem nechápavě.
„Přece 1. duben,“ řekl a spiklenecky na mě mrkl. No jo, apríl.
„Toho se neúčastním,“ vyhrkli jsme s Edwardem zároveň a rozesmáli se. Em se zatvářil ublíženě a udělal na nás psí oči. Přemlouval nás ještě asi hodinu, než jsme mu to odkývali…