Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí bolest 25. kapitola

30.12.2012 (10:30) • KatherinaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1290×

Stačil mi jeden pohled do jejich krvavých očí a ovládly mě vlčí instinkty. Začala jsem se neovladatelně třást a už jsem před nimi stála ve své vlčí podobě. Všichni o krok ustoupili, a to mi přidalo na sebevědomí, přece jenom dvou a půl metrový bílý vlk vyvolává respekt. Kmitala jsem svým pohledem z jednoho na druhého a naštvaně jsem vrčela. Tohle nebylo dobré, bylo jich třicet a já jen jedna vlčice… Třicet krvelačných upírů, kterých se báli všichni na světě, a já jsem sice byla sama, ale mám svůj štít a jediný cíl… Ochránit svého syna a svou rodinu.

Vyčkávala jsem, co se bude dít. Nechtěla jsem jim ukazovat svůj štít, tak jsem čekala, dokud přede mne nepředstoupil upír v nejčernějším plášti. Vycenila jsem zuby a přiblížila jsem tlamu až těsně k němu, ale on se mi jen díval odhodlaně do očí, ani o krok neustoupil.

„Proměň se!“ přikázal mi. Naklonila jsem hlavu na bok, nechápala jsem, jak to myslí, vždyť teď jsem proměněná. Asi se zbláznil…

„Proměň se nazpátek do lidské podoby!“ přikázal mi znovu. Aha, takhle to myslel. Výsměšně jsem zaštěkala a ještě víc se předklonila, až mi hleděl do očí. Věděla jsem, co v nich vidí. Vzdor, opovrhování a hrdost. Nic z toho, co by si přál, ale já jsem alfa a mám úkol a nikdo mi nenažene tak velký strach, abych ho poslouchala.

„Jane, jsi si jistá, že ona je ta, kterou hledáme?“ zeptal se někoho za svými zády. Nejdřív mi nedošlo, koho myslí, ale pak jsem uviděla malou blondýnku, se kterou jsem už jednou měla čest. Moc dobře jsem si to pamatovala, měla velké nadání. Pouhou myšlenkou dokázala způsobit bolest, jen při tom pomyšlení se mi zježily chlupy na krku.

„Ano, můj pane, poznávám ji podle zápachu,“ odpověděla se škodolibým úsměvem a při posledním slově teatrálně pokrčila noc. Protočila jsem nad tím oči, hlavně že ona voní po fialkách. Je zajímavé, že upíři, kteří se živí lidskou krví, smrdí ještě víc jak ostatní. Má mysl se tím začala zaobírat, a to bylo špatně. Zatřepala jsem hlavou, abych si ji vyčistila a mohla se soustředit. Stačí chvilka nepozornosti a vše bude zničeno…

„Pokud je to pravda, tak budeš tak laskavá, má drahá?“ Podal jí ruku, aby přistoupila ještě blíže, a ona ji bez okolků přijala. Stála přede mnou, hypnotizovala mě pohledem a pomalu se jí na rtech objevoval úsměv. Stačil mi jeden jediný pohled do jejích krvavých očí a věděla jsem, co přijde. Ale jak se mám zachovat? Když použiju svůj štít, budou vědět, že jsem to opravdu já a navíc ho neudržím moc dlouho, ale když ho nepoužiju, dostaví se neskonalá bolest… Co mám dělat? Co mám dělat! Na mysli mi vytanul obrázek mého syna, manžela, smečky, Cullenových, Nahuela, Nessie, Emily a také mého bratra. Vzpomněla jsem se, jak zemřel pro svou rodinu, pro svou smečku. Věděl, že je to správné, ani na okamžik nezaváhal, řídil se svým srdcem… Po srsti se mi skutálela osamělá slza, protože jsem věděla, jak se rozhodnu. Miluji vás, pomyslela jsem si, když jsem ucítila její dar.

Stále ve vlčí podobě jsem se zhroutila na zem, škubala sebou a kňučela. Horší bolest jsem v životě nezažila, a to jsem myslela, že není nic horšího jako upíří kousnutí. Připadalo mi, jako by mi hořely všechny orgány a přitom mě někdo zevnitř trhal na malé kousíčky. Myslela jsem, že mi hlava každým okamžikem vybuchne nebo omdlím, protože to se už opravdu nedalo vydržet. Několikrát jsem chtěla použít svůj štít, zbavit se aspoň na okamžik té bolesti, ale pokaždé jsem si vzpomněla na svou rodinu a na to, že všechno dělám pro ně, a proto nesmím selhat a musím všechno vydržet. Znovu jsem bolestně zakňučela a kousla jsem se do jazyku, až mi začala téct krev, ale skoro jsem to ani nepostřehla. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, jen prosit, ať už skončí mé utrpení. A v ten okamžik přišla osvobozující slova: „Stačí, Jane.“

Stejně rychle jako bolest přišla, i odezněla. Ležela jsem na zemi a ztěžka oddechovala, chtěla jsem se postavit, ale tlapy mě neposlouchaly, tak jsem se jen vzdorovitě otočila na Jane a jejich vůdce. I přes všechno utrpení jsem měla v očích nenávist a opovržení, nic jiného si ani nezasloužili. Oni ne…

„Aro, jsi si jistý, že je tou vlčicí, kterou hledáme?“ zeptal se ho další upír ve stejně tmavém plášti, jaký měl on sám.

„Ano, bratře, je to ona. Ale ve vlčí podobě si ji nemůžu prověřit, potřebuju, aby se proměnila…“ A s těmi slovy opět pohlédl na mě. Opět jsem zakroutila hlavou, ve vlčí podobě mám větší šanci, tak proč se vzdávat alespoň téhle výhody? Sotva jsem mírně zakroutila hlavou, opět dal Aro jasný rozkaz, Jane s potěšením ke mně přistoupila a celé mučení začalo nanovo. Viděla jsem, jak jí dělá dobře každé mé zakňučení, bolestné trhnutí a sebemenší náznak bolesti. V duchu jsem ji proklínala, nadávala jí a přála si, aby jen jednou na vlastní kůži poznala svůj dar. A jestli všechno dobře dopadne, tak ji zabiju, velmi pomalu a krutě. Aro konečně zvedl ruku a bolest zmizela. Ležela jsem na zádech a ztěžka oddechovala. Aro si sedl vedle mě a zašeptal mi do ucha jedinou větu: „Když se proměníš, ušetříme tvou rodinu. A po tom toužíš, ne? Nic jiného si nepřeješ, jen zachránit své blízké, svou rodinu, svého manžela… A také svého syna.“ Vyděšeně jsem k němu otočila hlavu s tichou otázkou.

„Ano, víme o něm. O malém Samovi. Pozorovali jsme vás, byli jste všichni tak šťastní, že jste si ani nevšimli, že se kolem domu potuluje cizí upír, že? A jestli nezačneš spolupracovat, všichni zemřou a jako první zemře tvůj syn. Tak tedy, buď té lásky a proměň se.“ Ustoupil ode mě na krok, aby mi dal prostor a čas na rozmyšlenou. Ale já nemusela dlouho přemýšlet, vím, že mi jen vyhrožoval a že se je stejně pokusí zabít, ale hraji o čas, takže jsem hned věděla, co musím udělat. S vypětím veškerých svých sil jsem se postavila na všechny čtyři a začala jsem se třást. Proměnit se nazpátek mi trvalo déle jak obvykle. Mozek mi říkal, ať to nedělám a bojuji, ale srdce bylo jiného názoru a ho jsem rozhodla poslouchat. Když jsem se konečně přeměnila, zhroutila jsem se na zem nahá a třásla jsem se zimou a úsilím. I když byli zlí, přehodili přese mě jeden ze svých plášťů, aspoň že mozek umějí používat… Přitáhla jsem si ho až těsně ke krku, ale odmítala jsem se postavit, potřebovala jsem odpočívat.

„Je nádherná, že?“ poznamenal jeden z vládců a z řad upírů se vydalo mnohonásobné vrčení, některé znamenalo souhlas, jiné opovržení. Připadala jsem si jako pouťová atrakce, všichni na mě koukali a obdivovali mě, nelíbilo se mi to, ale hráli mi do karet a já pomalu nabírala na síle…

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Aro až moc sladce.

„Nell,“ odpověděla jsem se sklopenou hlavou v náznaku pokory. Jak se zdálo, upíři mi uvěřili, ale já zatím jen uskutečňovala svůj plán.

„A ty jsi hlavou téhle smečky?“ vyptával se dál.

„Ano, jsem jejich alfa. Musí mě poslouchat.“

„Zajímavé, velmi zajímavé. Dovolíš?“ Napřáhl ke mně ruku a čekal, až mu podám svoji. Věděla jsem, že má mysl není chráněná, protože jsem stáhla svůj štít a nyní bych ho opět musela povolat, a to by znamenalo jediné, prozrazení, a to jsem nechtěla… Sice si v mé mysli přečte, že mám dar i můj plán, ale v ten okamžik bude pozdě… Opatrně jsem mu podávala ruku, ale on ji lačně chytil, zavřel oči a čekal. Viděla jsem, jak se mu na tváři začíná objevovat překvapení, a to nevěstilo nic dobrého.

„Co vidíš, bratře?“ zeptal se další z upírů.

„Nic.“

„Cože?“

„Slyšel jsi dobře. Nevidím nic, to je zvláštní, ona by neměla mít takový dar, podle toho, co viděla Jane,“ přemýšlel nahlas Aro a chodil ze strany na stranu. A v ten okamžik začal pracovat i můj mozek. Má pravdu, jak je to možné, já svůj štít nepoužila a sám se kolem mě nenatáhne, alespoň ne jen na mou mysl. A jediný, kdo tohle dokáže, je jen jedna osoba, kterou znám… V ten okamžik Aro naštvaně zavrčel a zadíval se do temnoty lesa: „Bude mladá paní Cullenová tak moc laskavá a připojí se k nám? A s ní i samozřejmě zbytek její rodiny, včetně smečky!“ Aro se snažil znít vyrovnaně, ale bylo na něm vidět, jak je rozčílený. Hlavně z toho, že si nikdo nevšiml, že se k nim připojili, dokonce ani já si toho nevšimla. A to celý můj plán mění, jak je můžu zachránit, když oni sem přišli?!

Pomalu začali všichni vystupovat z lesa, nejdříve Cullenovi vepředu s Bellou a Edwardem, následováni svými přáteli a nakonec smečka. V jejím čele šel Paul a na zádech nesl našeho syna, který se na mě zářivě usmíval, i když měl čelíčko ustaraně svraštělé, a po jeho boku šel Jacob s Nessie a Leah s Nahuelem. Všichni šli pomalými a dobře myšlenými kroky a své pohledy soustředili na mě. Viděla jsem, co vidí, kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, mučení Jane na mně muselo být vidět víc, než jsem si myslela. Jako na povel se všichni zastavili deset metrů od Volturiových.

„Jak se opovažujete sem takhle přijít po tom, co jste opět porušili zákon?“ zahřímal Aro a už se ani nepokoušel nic předstírat.

„My žádný zákon neporušili!“ zařval Emmett a Rosalie mu ihned pevně stiskla ruku, aby se uklidnil.

„Ale ano, porušili. Zaprvé, neřekli jste nám o existenci měničů, za další, na jednom z nich jste zkoušeli své vlastní experimenty, když jste ho pokousali a ona pak porodila syna, a teď to nejzávaznější provinění, vytvořili jste nový druh. Co je ten chlapec vůbec zač? Může existovat něco mezi upírem a vlkodlakem?“

„Aro,“ chtěl ho přerušit Carlisle, ale on se nenechal.

„Ne, nemůže. Je zvráceností přírody, neměl by existovat, nikdo z vás! Už jednou jste pošlapali jméno Volturiových a znovu se vám to nepovede! Proto se rozlučte se svými životy!“ Jako by se jednalo o nějaký tajný signál, celá garda se na povel rozběhla a chystala se zaútočit. Byli velmi rychlí a byla jich přesila, neměli by šanci, ale já moc dobře věděla, co musím udělat. Ochránit svou rodinu, ochránit lidi, kteří pro mě znamenají nejvíc, a pro ně i položit život. Odhodlaně jsme se postavila na nohy, natáhla ruce před sebe a vztyčila svůj štít mezi Cullenovými a Volturiovými a, bohužel pro mne, já jsem stála na špatné straně barikády…

Omlouvám se, že mi přidání další kapitoly trvalo tak dlouho, ale nebyl nějak čas... A povídka se nám blíží ke konci, takže se nebojte, příští kapitolky tu budou rychleji. ;) Tuhle kapitolku chci věnovat všem svým věrným čtenářům a moc děkuji za komentáře. :)

Autor: KatherinaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí bolest 25. kapitola: