Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí duše - 6. kapitola

09.07.2011 (09:00) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1359×

Proč jsem tak pitomá?

Charlie

Dny začínaly utíkat ve zběsilém tempu. A mně se stávala jedna pozitivní změna - Alex byla najednou trošku přátelštější. Na chodbách jsme se zdravily a v jídelně ve škole jsme si začínaly sedat spolu. Tiše jsem se vznášela na růžovém obláčku vysoko na obloze. Občas měl můj obláček dešťovou barvu - třeba, když jsem se dozvěděla, že je Alec o dva tisíce let starší než já. To bylo šokující, ale nic to mezi námi nezměnilo. Ale to byla jediná věc, která mezi námi nic nezměnila. Často jsme se hádali... a já se pravidelně začínala topit v jeho pohledu.

Dnes byl pátek. V celém domě jsem byla sama s Alecem. Rodina a Cleawaterovi - nebo spíš Cleawaterová! - byli na lovu a Alex a Seth se někde v lese toulali.

Já jsem si tiše četla knížku a Alec na mě fascinovaně koukal. Jeho pohled mě znervózňoval - už po sedmé jsem četla stejný řádek a pořád jsem po něm vrhala podivné pohledy. Když už jsem onen řádek četla po desáté, tak jsem to vzdala a knihu jsem odložila.

Poposedla jsem si na posteli a tiše jsem mu koukala do tváře. On můj pohled opětoval. Uvažovala jsem, jestli vidí to samé, co já. Jeho tvář byla tak jiná a přitom úplně stejná. Jeho oči mě, ale nehřály na duši - bylo to srdce, co vnímalo jejich dotek. A tak jsem se ho i já chtěla dotknout. Chtěla jsem něco říct, ale nenapadala mě slova. Co vlastně slova znamenají? Vůbec nic. Já chtěla cítit jeho studenou kůži.

Pomaloučku jsem zvedla ruku. Prsty se mi mírně chvěly. Uvažovala jsem, jestli bych ruku neměla zase vrátit. Tiše jsem uvažovala nad tím vším. Uvažovala jsem, proč jsem nikdy nepřišla na to, že jsem do něj potají zamilovaná. Nebo že k němu cítím jistou přitažlivost. Teď jsem cítila, jak mezi námi pulzuje podivná energie. Jeho pohled mě pálil na kůži. Ticho se prodlužovalo a moje ruka stále visela ve vzduchu mezi námi a já stále uvažovala o tom, jestli ji nemám položit zpátky do klína. Alec už mi nehypnotizoval obličej - on zíral na mou ruku. Cítila jsem ten náboj, jak mi požírá vnitřnosti každým nádechem. Zdálo se, že Alec už se mě také chce dotknout, protože natáhl svou ruku - jemu se ruka neklepala - a propletl si prsty s tou mou. Ale tento dotek mu nestačil. Jemně vzal mou ruku a přitlačil si jí na svou tvář. Celou tu dubu jsem mu tiše zírala do očí, dech zrychlený. Když se moje ruka dotkla té jeho, tak mnou projel takový elektrický šok, že jsem málem nahlas zalapala po dechu. Po chvíli mou ruku pustil - já tu ruku z jeho tváře dolu nevzala a nechala jsem ji tam. Brzy mi i tento dotek byl málo. A Alecovi také. Rychle a zbrkle jsem ho objala. Nemůžu ani spočítat, kolikrát jsem ho takto držela, ale teď to bylo jiné. Předtím to bylo čistě přátelské, ale teď? Cítila jsem, jak to mezi námi vibruje.

Pohlédla jsem mu do očí. Přečetla jsem si v nich otázku. Vší silou jsem se snažila do těch svých dát odpověď - ano. A on pochopil. Rychle a žíznivě mi přitiskl rty na tvář a rychle mě tam líbal. Najednou ve mně vzplanula nesnesitelná touha. Přejela jsem ho lačným pohledem a přitiskla jsem rty na ty jeho. Skoro jsem cítila, jak jsme si oba oddychli, že se můžeme takhle dotýkat. Do tváře mi vanul jeho dech a otupoval mě. Moje ruce se mu samy od sebe zamotaly do jeho havraních vlasů a tiskly si ho ještě blíž. Jeho ruce mi vjely pod tričko na zádech a jemně mě tam laskaly na kůži.

A potom mi něco secvaklo. Je to můj jediný přítel. Nemůžu o něj přijít a tímhle rozhodně pokouším osud. Najednou se mi ten polibek nezdál jako dobrý nápad. A tak jsem Aleca odstrčila. A strkala jsem ho tak dlouho, až byl za dveřmi. Nemůžu se přece připravit o svého jediného kamaráda.

„Jdi pryč, jdi, prosím, ode mě pryč!" křičela jsem s pláčem. Zamkla jsem dveře, přeběhla jsem k oknu a zavřela jsem ho. Nakonec jsem zatáhla všechny závěsy. Byla jsem v pokoji sama a po tmě. Co jsem to proboha provedla? Tím nemyslím ten polibek - ten byl tím nejúžasnějším na světě - ale to, jak jsem potom Aleca vystrčila ze dveří. Jak moc jsem mu zranila city?

„Já jsem tak pitomá!" zavyla jsem. Rychle jsem si otřela slzy a vyběhla jsem z pokoje. Proběhla jsem celý barák, ale nikde nebyl. Zastavila jsem se potom až na terase. Klesla jsem na křeslo a rozplakala jsem se. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, ale najednou se v Alexiným pokoji ozval blažený smích a mlaskavý zvuk polibků. Zavyla jsem ještě hlasitěji.

„Bože můj, já jsem tak blbá! Blbá!" bědovala jsem potichu. Vzlykala jsem tak hlasitě, že jsem neslyšela ani svůj vlastní dech. Brzy mě objaly ruce. Byla to Alex. To mě překvapilo tolik, že jsem zapoměla vzlykat.

„Co se stalo? Char, co se ti stalo?" ptala se ptále dokola a objímala mě.

Až po dlouhé chvíli jsem prolomila to ticho.

„Políbila jsem Aleca, ale potom jsem ho vyhodila ze dveří a zamknula jsem se," špitla jsem.

Alec

Tiše jsem se toulal lesem. Byl jsem naštvaný, smutný, zraněný a cítil jsem se využitě. Co to sakra mělo všechno znamenat? To si neuvědomovala, že jsem do ní už dlouhou dobu zakoukaný? A nebo si to uvědomovala a značně toho využívala? Nedokázal jsem si v hlavě všechny ty věci roztřídit na hromádky. Její polibky mě doháněly k šílenství a myslím si, že ona to cítila stejně.

Blbé ženské! Kdo se v nich má vyznat? Připadal jsem si jako osel. Hloupý osel. Co jsem si o sobě myslel? Možná jsem pro ni nebyl dost dobrý. Celý její život ji obklopovali krásní vysocí svalnatí muži. A mezi nimi já, Alec, tintítko, které měří stejně jako ona. Možná jsem si tak krásnou, a hlavně chytrou, holku nezasloužil. To nikdy nedajdu tu pravou? Žiji už 2015 let, proboha!

A tak jsem se v sobě uzavřel. Využila mě, pošpinila mě a tak o mě i přišla. Možná si ji nezasloužím - možná si nezaslouží ona mě.

Tímto heslem jsem se řídil několik příštích týdnů. Než se objevila naprosto uplakaná na prahu mého pokoje.

Charlie

Tři týdny. Tři týdny. Už je to tři týdny. Opakovala jsem si v duchu stále dokola. Už tři týdny se mnou ani nepromluvil. Už tři týdny mě totálně ignoruje. Už tři týdny se se mnou Alex kamarádí. Konečně jsme se pochopily. Konečně naše válečná sekera rezne někde hluboko v zemi. Konečně. Ale stále bych dala cokoliv za to, abych to mohla vrátit do doby, kdy jsem byla takto souzněná s Alecem.

Vzdala jsem to trápení - vydala jsem se na cestu domem přímo k jeho dveřím. Zaťukala jsem, toto gesto mě rozplakalo. Co když mi přibouchne dveře přímo u nosu? Rychle jsem popotáhla.

„Co je?" řekl studeně, když otevřel dveře. „Ublížila jsi mi snad málo?"

Jeho slova mě řezala a zarývala se mi pod kůži, a tam žílami bolestivě putovala až do srdce, které jako by mi pukalo.

„Můžu dál? Nerada bych to řešila tady..." zeptala jsem se a pohledem jsem hypnotizovala jeho nohy - to jediné, na co jsem se odvážila pohlédnout. V ruce jsem žmoulala rukávy své mikiny.

„Pojď," odpověděl úsečně. Jako by se úplně od základů změnil. Kde byl jeho úsměv a krásný líbezný hlas?

„Alecu," spustila jsem a slzy mi tekly, „já jsem ti nechtěla ublížit. Jediné, na čem mi záleží, jsi ty. Vím, že to asi bude znít divně, ale tím činem jsem chtěla náš vztah zachránit a ne ho zdemolovat. Udělala jsem naprostou blbost a chápu, že už se mnou nechceš nic mít, ale jen jsem chtěla, abys to chápal. Alecu, to jediné, co jsem si celý svůj život přála bylo přátelství s Alex, ale -"

„Tak to máš, co jsi chtěla," skočil mi do řeči.

„Ale teď bych to všechno vrátila. Alex mám ráda, ale tebe... Alecu, já tě miluju. Tak já... já půjdu. A díky, že jsi mě po tom všem vyslechl." Nebyla jsem si jistá, jestli to nezamotávám ještě víc. Se vzlyky jsem se otočila a šla jsem ke dveřím. Tiše jsem je otevřela a vyšla jsem z nich.

„Taky tě miluji, Charlie," ozvalo se váhavě těsně předtím, než jsem dveře úplně zavřela. Otočila jsem se na Aleca. Ten mě však už popadal do náruče a líbal.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí duše - 6. kapitola :