Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí duše - 8. kapitola

21.07.2011 (09:15) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1443×

Vlkodlačí příhoda

Další den, který jsem trávila jen s Alecem. V domě se nedalo dýchat. Bylo tam úplně přeplněno, protože ještě ke všemu se na nás přijel podívat klan z Denali. Sice už dávno v Denali nežili, ale jméno jim tak prostě už zůstalo. V domě bylo tedy o pět upírů a polovinu smečky víc, takže jste si tam moc soukromí neužili. Den co den se stávalo, že si někdo spletl dveře a vběhl vám do pokoje. A ještě častěji se stávalo, že vás někdo vyrušil v koupelně. Bylo to celé trapné.

S Alecem jsme si osvojili zvyk pokaždé zmizet někam pryč do přírody. Někdy do lesa, jindy na louku a nebo k řece. Všechna místa byla krásná, ale já si zamilovala jeden kousíček lesa, který vypadal jako pohádkový. Stromy byly krásné a jejich korunou prosvítalo světlo. Na zemi se tiše kroutil potůček, který vypadal jako modrá sametová stuha a všechno bylo pokryto krásnou zelenou trávou, kterou sem tam pokrýval nějaký kvítek.

A zrovna tady jsme dnes leželi natažení na trávě a objímali jsme se. Nemluvili jsme, jen jsme si užívali společnou blízkost a rozhlíželi jsme se po krásné krajině, která nás obklopovala. Nechápala jsem, jak to tu může Alex nesnášet. Jasně, bylo tu po většinu roku zataženo a často pršelo, ale na druhou stranu - co je na dešti tak špatného? V létě vás krásně chladí na kůži a v zimě je vám to jedno, protože jste od hlavy k patě zabalení do nějakého teplého oblečení.

„Charlie, není ti zima? Je celkem chladno," strachoval se Alec najednou.

„Ne. Ani jsem si nevšimla, že by snad byla zima..." odpověděla jsem. A potom se to stalo. Zničehonic se z lesa vynořil obrovský medvěd. Věděla jsem, že se nemám čeho bát, že Alec ho zažene, ale šíleně jsem se lekla. Nadskočila jsem, jak Alec rychle vstal. Měla jsem dopadnout na zem, jak mě upustil a hnal se na medvěda, ale já jsem nedopadla na zem. Lesem se ozvala obrovská rána, která mi málem utrhla ušní bubínky, a potom jsem na kratičký okamžik měla pocit, jako bych neexistovala. Neměla jsem tělo. A přesně v okamžik, kdy se moje tlapy dotýkaly země, jsem to pochopila. Jsem vlkodlak. Máma a táta mi to předali. A Alec mě teď nebude chtít. Nepodívala jsem se na to, jak zápasí s medvědem, a raději jsem se otočila a šla jsem hluboko do lesa. Nohy se mi do sebe pletly a já jsem měla pocit, že jsem na vlkodlaka nešikovná až moc. Chvíli jsem uvažovala o tom, že se rozběhnu, ale hned potom jsem to zavrhla, protože se tu nechci vrtat čumákem v zemi. Na celou věc jsem byla připravená, a tak jsem se necítila zmatená. Byla jsem v klidu, jen mě trápilo, že tímto přijdu o Aleca... a o vlasy. Dál jsem se ploužila lesem. Tak dlouho, až jsem za sebou uslyšela kroky. Bylo mi jasné, že té hrozbě neuniknu, a tak jsem se raději otočila k tomu nebezpečí čelem.

Viděla jsem tam Aleca, který se ke mně rychle přibližoval. Už byl blíž a blíž. A já jsem najednou zničehonic ucítila šílený zápach, který mě donutil zavrčet. Ohnula jsem své pysky a nechala jsem burácivé zavrčení, aby se mi vydralo z úst.

Je to Alec! napomenulo mě mé člověčí já.

To ale nic nemění na tom, že to je upír! hádalo se to vlkodlačí. A tak, jak se mé dvě já v mé hlavě hádaly, jsem stála rozpolcená. V jednu chvíli jsem udělala krok dopředu a nahlas jsem zavrčela - v tom dalším jsem kníkla a vrátila se zpátky.

Upír! Alec! Upír! Upír! Upír! Al... Upír!

A tak vyhrálo mé vlkodlačí já. Tiše a systematicky umlčovalo člověka, který se ve mně skrýval. Rychle a pronikavě jsem zavrčela. A potom jsem se vrhla vpřed. Cenila jsem zuby a drápy jsem se pokoušela dostat Alecovi - upírovi! - co možná nejblíž k tělu a pořádně ho za pomocí těch drápů zřídit.

A potom jsem se mu uprostřed toho zápasu podívala zpříma do obličeje, abych se mohla soustředit na to, abych mu tam zasadila poslední ránu, která by jeho hlavu oddělila od těla. Bylo zvláštní, že se vůbec nebránil. Bylo to, jako bych se pokusila zaútočit na sochu. Jen tam tak stál a kryl si obličej. A teď jsem ho donutila, aby ten obličej pustil. Na okamžik jsem se mu podívala do očí. Najednou mě opustila touha bojovat. Rychle jsem od něj z hlasitým kníknutím odskočila. Nemohla jsem od něj odtáhnout pohled. Jako bych ho nikdy v životě neviděla. Nechápala jsem, kde se ve mně všechna ta láska vzala. To jsem se ještě nenafoukla jako žába a nepraskla jsem? Miluji ho, došlo mi - a to takovou silou, že mě to donutilo k němu přijít blíž. On uskočil a znova si začal krýt obličej. Hlasitě jsem kníkla, jak jsem se potřebovala domoct jeho pozornosti. Koukl se na mě škvírou mezi prsty a já jsem se mu snažila předvést, že nejsem nebezpečná. Tiše jsem si lehla do jehličí a dál jsem na něj koukala. Všimla jsem si, že mám černou srst, ale bylo mi to fuk.

„Nemám ti někoho přivést?" zeptal se. Ano! chtěla jsem zakřičet, ale místo toho jsem jen pronikavě zaštěkala. Potom jsem si oodfrkla a přikývla jsem hlavou. Připadala jsem si podivně velká a nemotorná.

„Jacoba - chci říct, tvého tátu?" zeptal se a přišel ke mně blíž. Promyslela jsem si to. Táta bude štěstím bez sebe, že je jeho dceruška vlkodlak. Bude překypovat nadšením nad tím, že se nemůžu proměnit a bude mi - s ještě větším nadšením - vyprávět, jak se proměnil on. Potom mi znova převypráví všechny kmenové legendy... a já se nebudu moct přeměnit a utéct tak jeho nadšení.

Rozvážně jsem zakroutila na znamení, že ne.

„Sarah? Maminku?" zeptal se Alec a hladil mě po chlupech na zádech. Znova jsem se zamyslela. Maminka bude šíleně soucitná a pořád mi bude opakovat, že se nakonec stejně proměním a že je jedno, jestli to bude trvat měsíc, rok nebo pár minut. Nakonec se její myšlenky stejně zatoulají k tomu, jak to dneska tátovi šíleně slušelo... Znova jsem zavrtěla hlavou.

„Někoho jiného ze smečky?" zeptal se. Znova jsem zavrtěla hlavou.

„Emmeta? Rose? Alice?" vyjmenovával členy jeho rodiny. Za všemi jsem zavrtěla hlavou.

„Já nevím koho ještě... Edwarda?" zeptal se. Edward! Štěkla jsem a začala jsem rychle a nešikovně přikyvovat.

„Takže běžím pro Edwarda a nikdo jiný s ním nemá přijít?" zeptal se. Byla jsem mu vděčná. Přikývla jsem. A tak jsem v tom lese zůstala sama. Začala jsem se bát. Jak Alecovi sdělím, že jsem se do něj otiskla? Je to upír, proboha! Proč jsem do toho lesa chodila? Měla jsem se učit tak, jak to bylo původně v plánu. Ale ne - já pořád musím být s něčím nespokojená. A teď to mám. Je ze mě velká ošklivá chlupatá nestvůra, která by po nocích měla vraždit upíry, ale do jednoho se otiskne. Už slyším ostatní kluky, jak se mi smějí, a vidím tátův pokřivený úšklebek, až jim to povím. Co to jsem proboha za vlkodlaka? Leknu se medvěda tak, až se proměním!

„Je to úplně normální. Už pár týdnů jsi byla jako načasovaná bomba." Edward se přede mnou objevil, jak vylezl z hustého keře. Tiše jsem si odfrkla a sedla jsem si do jedličí. Takže všichni věděli, že se proměním, ale ani se mě nepokoušeli varovat.

„Tak to není. U vlkodlaků jim to prostě nemůžeš říct. Tím, že se na to připravíš, by se ti také mohlo stát, že by ses vůbec neproměnila. Tvůj táta ti to chtěl říct, ale Carlisle a Sam mu to zakázali," obhajoval je. Pořádně jsem si ho prohlédla. Vypadal nešťastně.

„Už zase volala Renée, však víš, maminka Bells. Chtěla Bellu vidět," odpověděl. Donesu ti nějaké oblečení a řeknu ostatním ať se nepřeměňují. Neudám důvod," dodal a zmizel v lese. Jsem vlkodlak! projelo mi hlavou.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí duše - 8. kapitola: