Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 27. kapitola

04.03.2011 (17:15) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2492×

Sarah

Měla jsem pocit, že se vše vrátilo do normálu, že jsem šťastná. Až do toho dne.

***

Právě jsem šla do obchodu, protože jsem si potřebovala koupit nový lak na vlasy. Najednou přímo přede mnou zastavilo černé BMW. To auto jsem znala - a měla jsem z něj panickou hrůzu. Chtěla jsem se otočit a obejít to lesem, ale Matt byl rychlejší než já a za chvíli už jsem seděla v autě a ani jsem to snad nestačila postřehnout.

„Pusť mě ven!" vztekala jsem se. On se jen úchylně usmál a zaklapl zámky. Už, už jsem byla odhodlaná ty dveře vykopnout, když promluvil.

„Všechno vím. Uděláš něco tomu autu a řeknu, co jsi ty a ta tvoje úchylná banda zač. Neměl bych říct spíš smečka?" Ve mně zamrazilo. Na chvíli jsem byla moc paralizová.

„O čem to mluvíš?" řekla jsem si, že to asi bude nejlepší. Stále jsem nechápala, jak se to dozvěděl. Sakra! klela jsem v duchu, teď nás má v hrsti.

„Neříkej, že nevíš, že jsi velký bílý vlk. To jsi tak blbá, že si myslíš, že to nikdo nevidí? A jsi také také tak blbá, že jsi se s tím blbcem Jacobem vyspala dobrovolně a se mnou ne?!" křičel a vypadal nebezpečně. Byla jsem v pasti - jasně, mohla jsem se bránit, ale to by bylo zlé pro mou smečku, pro mého Jacoba. 

„Jak to víš?" štěkla jsem.

„Promiň, ale vy dva jste byli slyšet až do L.A. A bylo to dost -" usmál se. Myslela jsem, že řekne něco ve smyslu nechutné a nebo tak něco, „- vzrušující."

Němě jsem na něj zírala a nevěděla jsem, co si mám myslet a natož, co mám sakra říct.

„Jsi vůbec normální? To čumíš i na to, jak se sprchuji? Ty jsi se úplně zbláznil. Do toho, co je mezi mnou a Jacobem, ti opravdu nic není!" křičela jsem a moje krátké vlasy mi létaly kolem obličeje. Byla jsem vytočená až k nepříčetnosti. To je nechutné!

Jeho výraz vypovídal, že mě v té sprše opravdu sledoval.

„Být tebou, tak se necukám. Mám totiž dost přesvědčivé video toho, jak se měníš." Hajzl, hajzl, hajzl!

Auto náhle zastavilo - v lese pár kilometrů za Forks. Bylo to blízko Cullenovic domu... Edward mě bohužel ještě slyšet nemohl... kdybychom jeli o pár kilometrů blíž.

„Nic mezi námi nebude!" ujišťovala jsem, jak jeho, tak sebe.

„Chceš snad, aby tvoje jediná rodina byla pozbytek života jen, řekněme... pouťovou atrakcí?" zeptal se a bylo jasné, že ví, že má navrh. Má mě zahnanou do kouta.

„Ne," zašeptala jsem, ale skoro to nebylo slyšet.

„Co říkáš?" zeptal se a jeho úsměv se rozšířil.

„Ne," hlesla jsem. To slovo mohlo jen těžce vyjádřit to, co jsem cítila. Tohle jsem už jednou zažila. Přesně jsem věděla, k čemu mě využije. Příčilo se mi to, ale smečku jsem musela chránit. Jacoba a Kate s Paulem... malého Setha a jeho sestru Leah. Smečka mě potřebovala a já jsem jí to ostatně dlužila - s Kate jsme si byly blíž než kdykoli předtím a navíc mi dala Jacoba a jeho otisk.

„No, už jsem se bál, že to neřekneš." Otřásla jsem se pod jeho pohledem, který mě svlékal. Věděla jsem, že zachvíli už to nebude jen pohled, kdo mě bude svlékat.

„Tak ať to máme za sebou," zašeptala jsem proti všemu, co jsem chtěla a co jsem si přála. Můj mozek křičel ať uteču a už se nevracím, ale srdce mi poroučelo, že musím smečku chránit. Srdce pro mě bylo vždy důležitější. Zoufale jsem mozek chtěla poslechnout, ale prostě to nešlo. Nesměla jsem ho poslechnout. A moc jsem chtěla ho chtěla poslechnout.

„To jsi tak nedočkavá?" Moje slova si vyložil úplně špatně. Převrátil je úplně naruby.

Surově se na mě vrhnul.

***

S bolestí na každěm kroku jsem se s kazetou v ruce potácela k Jacobovi domů. Zbývalo mi už jen pár metrů... už jen takový kousek... nedokážu to. Sesunula jsem se k zemi. Měla jsem roztržený ret, spoustu podlitin a byla jsem vyčerpaná. Už jsem se sunula několik kilometrů. Byla jsem tak otřesená, že jsem se nemohla proměnit a ani jsem to nechtěla. Přála jsem si umřít, rozplynout se.

Stále jsem na sobě cítila jeho doteky... jeho nechutně drzé rty. Cítila jsem se přesně tak, jako před rokem. Teď to bylo horší - zasahovala mě bolest i ze vzpomínky i ze skutečnosti. Dá mi už konečně pokoj? Teď, když mě pokořil, zničil... pošpinil. Jeho drzé ruce mě pošpinily. Toužila jsem po jediném - po sprše.

A co na to řekne Jacob? Prakticky vzato jsem ho podvedla. Měl by se na mě zlobit...

„Jacobe," zašeptala jsem do tmy, která mezitím padla. „Ach, Jacobe!"

Chtěla jsem ho přivolat, ale neměla jsem dost sil zakřičet. Ale možná ano... Tu sílu jsem si vytáhla i z konečků vlasů.

„Jacobe!" Výkřik to byl chabý, ale já doufala, že ho svým vlkodlačím sluchem zachytí a přijde mi na pomoc. Víčka se mi zavírala, ale vyděla jsem jeho siuetu nad sebou.

„Potřebuji... Carlislea a Edwarda... on ti to vysvětlí." Poslední síly padly na výkřik a teď jsem spadla do pomyslné propasti a stále jsem padala... světlo zmizelo.

***

Tma začínala ustupovat a já jsem zase cítila onu bolest. Byla to bolest známá. Zlomeniny, podlitiny, řezné rány... bolavá duše.

„Slyším proud jejích myšlenek," hlásil Edward. Potom prudce zavrčel v závalu mých vzpomínek.

„Na co myslí?" zeptali se Kate, Esmé a Jacob zároveň. Bolelo mě úplně všechno... cítila jsem bodavou bolest v okolí hrudníku. Myslím, že to bude několik žeber.

„Matt," zavrčel.

„Carlisle, musíš jí dát trochu morfinu, nebo ji zase popadne bezvědomí. Cítí hroznou bolest, jak duševní, tak fyzickou. Musím pryč, nebo mě ta holka zničí," křikl Jasper a já slyšela, jak se zvedl vítr za jeho patami.

„A co se teda stalo?" zaburácel Jacob.

Edward dlouze vrčel a zdálo se, že snad úplně zešílel, jak mě chtěl chránit. Já jsem zatím přišla na to, že je tu i Bella. Její pach ji prozradil.

„Znásilnil ji," zavrčel Edward. „Matt."

„A proč se, proboha, nechala?" zašeptal Carlisle.

„Kvůli té nahrávce. Prý tam je zachycena jejich proměna." Slyšela jsem, jak pouští nahrávku a potom tam opravdu byl zvuk proměny a hned několika lidí.

„Ona se pro nás objetovala?" podivila se Leah, zřejmě v šoku, že to pro ní někdo udělal.

Naschromáždila jsem dost sil na to, abych řekla to jediné slovo. „Jacobe..."

„No jistě. A já jsem vzduch či co?" rozčilovala se vždycky Kate. „Už když omdlévala kvůli těm vlkům, byl vždy jen Jacob, Jacob, Jacob."

„A kdo je tu teď naštvanej?" hihňal se Emmett.

„Nezahrávej si!" zavrčel Paul.

„Nehád-nehádejte se," zabručela jsem.

„Ale zřídil ji slušně," řekl Carlisle. „Dvě zlomená žebra, nelomené zápěstí a rozbitý ret."

„Já ho zabiju!" zařval Jacob. Slyšela jsem zvuk potyčky přerušovaný jen tím, jak Jacob řval, ať ho na Matta pustí.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 27. kapitola: