Tak a je to tu - poslední kapitola naší povídky Vlčí srdce. Kačennnka napíše už jen Epilog a bude to za námi. Chystáme ještě dvě překvapení... A tato kapitola pojednává o tom, co se stalo na líbánkách Jacoba a Sar. Upozorňuji, že to bude i celkem základní věc. Hezké čtení přejí Pegas99 a Kacennnka.
16.05.2011 (17:45) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2399×
Sarah
Seděla jsem v letadle, ale vůbec jsem nevěděla, proč vlastně jedu na ty líbánky. Chtěla jsem být ve Forks a řádně Charlieho pomstít. Chtěla jsem škubat, rdousit a pálit. Alice ovšem trvala na tom, že jet musíme. Že se to všechno vyřeší. Že to prý bude v pořádku.
Můj pohled se otočil na Jaka. Pro něj to bylo těžké. S Charliem se znal už od svého narození a byli i celkem spříznění. Na stejné vlně... Jacob seděl a slepě zíral na plešatého muže, který seděl před ním. V klíně ždímal maličký kapesník a po tvářích mu tiše kanula jedna jediná slza. Přes jeho rusou pleť se to blbě pozná, ale já jsem to viděla, protože já ho znala do každého záhybu... byl až nepřirozeně bílý, vypadal spíš opáleně než jako indián, a jeho pokožka měla zelený nádech.
„Zlato, Jacobe, podívej se na mě," řekla jsem mu a jemně jsem ho pohladila po tváři a tím jsem mu setřela tu jednu slzu.
„Sarah, je to moje chyba. Měl jsem na něj dávat větší pozor. Já - já... jsem špatný vlkodlak. Selhal jsem," zašeptal tak, abych ho slyšela jenom já.
„Jacobe Blacku!" okřikla jsem ho. Chtěla jsem pokračovat, ale skočil mi do řeči.
„Sarah Blacková!" řekl a jeho ústa se stočily do mírného pousmání. Já jsem se neusmála - já jsem mu vtiskla polibek.
„Ale teď vážně. Jacobe, ty jsi za to nemohl. Ta rudovlasá svině - Viktoria se jmenovala, že jo? - začala Bellu lovit ještě dřív, než jsi se proměnil. Jacobe, poslouchej mě. Ty jsi ten nejlepší vlkodlak na světě... samozřejmě až po mně... no, ale ty za to prostě nemůžeš. Co jsi chtěl dělat? Celý den ho pronásledovat ve své vlčí podobě a hlídat zvuky a pachy v okolí? Jacobe, ty jsi vlkodlak a máš svůj život. Pleteš si práci vlkodlaka a hlídacího psa. Jacobe, nevím jestli ti to pomůže, ale... miluju tě," řekla jsem svůj proslov a stále jsem mu upřeně zírala do očí, jako bych ho silou vůle chtěla donutit, aby pochopil. A zdálo se, že moje vůle byla opravdu silná.
„Asi máš pravdu..." připustil. „Sarah, znova jsi mi dokázala, jak jsi úžasná. Jsem moc rád, že ty jsi paní Blacková a že paní Blackovou není třeba Bella. Miluju tě, ale až za hrob!" řekl a jemně mi přejel rty po tváři.
***
„Další ostrov?" žasla jsem. Kolik ostrovů ti Cullenovi vůbec vlastní?
„Esmé neunesla, aby Edward a Bella měli ostrov a my ne. O tomto ostrově ,upíří děti' neměli ani páru," vysvětlil mi Jacob a zastavil se - i se všemi našimi kufry - před malinkým útulným domečkem, který by se hodil někam na pláž. Po proskoumání jsem zjistila, že opravdu stojí na pláži.
„Ehm... asi bych tě měl přenést, že jo?" řekl nervózně Jacob. Došel k dřevěné verandě, položil tam kufry a vrátil se ke mně. Vzal mě do náruče a já jsem se najednou cítila šíleně... jak to popsat... ehm, vzrušeně? Jo, to je to správné slovo. Pronesl mě domem, který byl ponořen do tmy a rosvítil až v pátém pokoji. Byla to ložnice. Zdi tam byly zelené a celá jejich spodní polovila byla obložená tmavým dřevem. Uprostřed pokoje zářila velká bílá postel.
„Asi bych měl jít pro kufry?" řekl, ale tak nejistě, že to znělo jako otázka.
„Kašli na kufry," zašeptala jsem, vyskočila jsem mu z náruče a za ruku jsem ho táhla k velké posteli.
***
A tak dny běžely. Týden, dva týdny, tři týdny. A já jsem byla divnější a divnější. Šíleně jsem ztloustla - vlkodlaci netloustnou! - jedla jsem víc a víc. A nakonec jsem zjistila, že se nemůžu proměnit. A potom mi to došlo.
„Jacobe, mám pro tebe jednu otázku," řekla jsem mu třetí den třetího týdne, když jsme obědvali venku na pláži.
„Ptej se."
„Je to trapné, ale... Jacobe, dal jsi si ten první den tady pozor... ?" zeptala jsem se a přitom jsem se červenala.
Chvíli nechápal, ale potom mu to došlo.
„Víš, že já ani nevím?" odpověděl a dál se cpal hovězí kotletou, kterou jsme si společně ukuchtili.
„Ale já ano. Nevím, jak ti to nám říct. Jacobe... nevím to jistě, ale... asi budeš - táta." Pozorovala jsem, jak mu přes obličej přejel šok a potom se tam usadilo téměř fanatické štěstí.
„Já budu tatínek? A ty budeš maminka? Opravdu? A nestřílíš si ze mě? Já budu táta! Táta, táta, táta, já budu táta!" křičel, vyskočil od stolu a okamžitě běžel ke mně. Objímal mě a potom začal jemně hladit moje břicho.
Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Vlčí srdce - 39. kapitola:
Wow, takže dvě mimča? Krásná povídka, už se moc těším na epilog, i když na druhou stranu mě mrzí, že povídka končí... Každopádně tohle byla krásná kapitola!
krásná kapitolka krásnej závěr krásný povídky už se těším na epilog
:D TÁÁÁÁTA !! ňuňu ! :D krásný.. :)
skvělé, skvělé a skvělé Jacob, ten si vždycky dává pozor
WAUUUUU .. TUHLE POVÍDKU MILUJI
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!