Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 9. kapitola

23.01.2011 (18:15) • Pegas99 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2695×

Sarah

Od naší hádky s Jacobem uběhl týden a vše klapalo suprově. Jediná chybka bylo to, že pokaždé, když se někde něco pohnulo, tak jsme s Kate nadskočily v tiché hrůze z podivných vlků.
A co Kate a Paul? No, řekněme, že spolu chodí, ale přitom nechodí, přestože oba moc chtějí.
Zadívala jsem se k onomu červenému domu a radostně jsem si to k němu kráčela.
Zaťukala jsem a otevřel Jake - za jeho ramenem vykukovala Bella. Nepříjemně si mě měřila a já ji také.
Ticho se prodlužovalo a já jsem cítila onu nervózní atmosféru.
„Bello, Sarah. Sarah, Bella," rozlouskl to prostě a šel do ledničky. Bella si zřejmě myslela, že má navrch.
„Jeho nejlepší kamarádka." Podala mi ruku.
„Jeho holka." Ruku jsem stiskla. Její oči vypovídaly o tom, že tohle nečekala.

***

„Sar, pochop to. Musím ji tam doprovodit." Jake se tvářil skoro žalostně. Já jsem si uvědomila, že použil přezdívku, kterou mi říkávala jen Kate.
„Jdu taky." Odhodlaně jsem vyskočila na nohy a šla jsem k Jakovi.
„Ty žárlíš!" řekl a usmál se. Obejmula jsem ho.
„No jistě - kdo by nežárlil!" Vtiskla jsem mu polibek.
Přetočil mě a polibky mi začal oplácet. Tiskla jsem se na něj, ale jeho objetí mi stále přišlo málo pevné.
Loudavé kroky a to, že jsem na sobě cítila pohled, mě probralo a já jsem se od Jacoba trošku odtáhla. Tím trošku myslím opravdu trošku.
„Už jdeme!" křikl Jake neochotně, ale přitáhl si mě zpátky k tělu - napůl mě vlekl a napůl nesl blíž k Belle. Nevím, co mezi sebou měli, ale myslím, že Bellu štve to, co mezi sebou máme my. Cítila jsem škodolibou radost.
Jake mě nesl po prašné cestě a Bella šla vedle nás pěšky - Jake šel taky pěšky, ale to je jedno.
„Proč ji vlastně jdeme odvést?" zeptala jsem se a myslím, že to vyznělo až moc zvědavě. Bella vypadala, že mi za žádnou cenu neodpoví, ale Jacob se do toho vyprávění rovnou pustil.
„No, pro Bellu přijede její krv... vlastně její kluk..." Nahodil úsměv, ale já si toho zaváhání všimla. Přimhouřila jsem oči, ale raději jsem to nechala být. Něco mi říkalo, že snad ani nechci vědět, o co kráčí.
Jacob se znenadání zastavil a nepříjemně mnou škubl. Asi si to neuvědomil, dokud jsem se nazakuckala a nezačala jsem si masírovat hruď.
„Sakra, promiň, to jsem ti nechtěl provést... Moc mě to mrzí."
To už se ozvaly protestující brzdy a Bella se rychle prohnala kolem nás s prostým „Ahoj, Jaku!" a vehnala se ke stříbrnému autu.
Dveře se otevřely.
Do nosu mě praštil příšerný pach, ze kterého se mi zvadal žaludek. Oči se mi protočily a z hrda se mi vydralo přidušené zakňučení. Všimla jsem si ještě toho, že z auta vyšel hezký kluk, ale potom jsem se třásla tak, že jsem snad ani neviděla, co se kolem mě děje. V uších mi nepříjemně hučelo a po páteři mě šlehal oheň. Nevěděla jsem, co se děje.
„Musím pryč, sorry." Ta slova jsem křikla přes rameno a už jsem si to přímou čarou namířila k lesu. Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo a stále jsem měla pocit, že mi něco nesedí. Že by to bylo to, že jsem slyšela sebemenší prasknutí pod podrážkami bot? Že by to bylo tím ohněm a ostrým viděním? Nebo snad tím, že se celé mé tělo otřásalo v hrozné křeči?
„Proboha, co se to děje?" křikla jsem zoufale a uvědomila jsem si, že slyším až na silnici k tomu podivnému autu a k Jacobovi.
„Není jí nic?" ptala se právě Bella. Projel mnou další otřes.
Jedno zalapání po dechu.
„Zahájila se transformace!" křikl hlas jasnější a krásnější než ten Jacobův - hlas jako zvonečky a přitom z něj stále byla slyšet ta hloubka a mužnost.
Otřes, který mi podkopl nohy, a potom jsem uslyšela ohromující ránu. Myslela jsem si, že po mně někdo střelil, ale náhle jsem si uvědomila, že jsem přece v pořádku. Že jsou podivné křeče pryč. Zavřela jsem oči a pokoušela jsem se o vydejchání té podivné situace. Ano, velmi podivná situace to byla.
Kecla jsem si na zadek a tiše jsem vykřikla v hrůze, když jsem zjistila, že jsem na ten zadek vlastně dopadla jinak než bych měla. Znova jsem vykřikla v hrůze, když jsem si uvědomila, že nekřičím, ale..., zní to divně..., ale štěkám.
„Už se proměnila!" křikl ten neznámí.
„Jdu za ní a vy raději jděte pryč. Ahoj, Bells. Zbohem, pijavice," slyšela jsem už jen zrychlující kroky.
Zapálil se můj pud sebezáchovy. Vyběhla jsem lesem dál od těch kroků. Chvíli jsem běžela šťastná, jak mi to jde, ale potom jsem si uvědomila jednu celkem zásadní věc - běžela jsem po čtyřech. Prudce jsem zastavila. Muselo to vypadat, jako bych zarostla do země, ale já jsem se nestarala o to, jak to muselo vypadat. Mně záleželo jen na tom, že jsem se opravdu nesla na čtyřech nohách s drápy, chlupy, šlachami a svaly tak, jako bych byla nějáký huňatý kůň, či co.
S trhnutím jsem si uvědomila, že nejsem jako kůň. Já jsem vlk. To však není možné... Vlci tu však řádí. Náhle mi to secvaklo.
Jacob běžící do lesa po naší hádce. Potom vzduch prořízlo zavytí a nakonec jsem našla onoho rudo-hnědého vlka, jak smutně zírá - zírá inteligentníma očima, které určitě patřily Jacobovi. Sam, který nás s Kate v noci ukládal. Vykradl se ze dveří - poté se tam objevil onen obří černý vlk, který na mě zahlížel inteligentníma očima. Nakonec Kate, někdo ji chtěl znásilnit - jak mi podrobně vylíčila - a potom se tam objevil vlk, který ji zachránil. Kate mi řekla o Paulovo přeřeknutí - co když to vůbec nebylo přeřeknutí. Co když se prostě prokecl a jen to jako přeřeknutí zamaskoval? Tiše mi to šrotovalo a mně došlo, že ti krásní, svalňatí kluci - včetně Sama, Jacoba a Paula -, kteří jsou dobrými kamarády a které pojí velké pouto, jsou vlastně něco jiného než to, jak vypadají. S Kate jsme si myslely, že jsou jen velmi dobrými kamarády, ale co když je to jinak? Co když to nejsou jen kamarádi? Co když je to... jaké je to správné slovo...? Co když je to smečka?
Já jsem také v partě - já jsem také velký huňatý vlk. Znova jsem si prohlédla své nohy - to jediné, co jsem ze sebe viděla, a velmi mě to znervózňovalo -, vypadala jsem až komicky. Vůbec jsem nepřipomínala ty velké vlky. Já jsem vypadala spíš jako pudl. Chlupy jsem tahala za sebou. Měly bílo-modrou barvu.
Náhle se přímo přede mnou z lesa vynořil Jacob. Tak napůl jsem čekala, že uvidím toho velkého vlka, a tak mě trochu překvapilo, když to byl můj krásný Jacob - viděla jsem jen kotníky, protože jsem se ještě pořád nemohla pohnout a vzhlédnout. Stáhla jsem pohled a náhle jsem pocítila žal. Co když nás to, že znám jeho tajemství, rozdělí? Co když jsem teď jen ,holka ze smečky'? Co když se vrátí k Belle?
Nepřemáhala jsem nutkání utéct - podvolila jsem se tomu a běžela jsem dál a dál. Slyšela jsem lupnutí a náhle mou mysl zaplavil nový obraz, který k tomu, co jsem viděla vůbec nepatřil. Prostě se s ním neschodoval. Pomyslela jsem si, že mám snad ještě halucinace.
„Klid, Sarah, to jsem jenom já - Jake. Jsi vlkodlak, jak jsi si asi všimnula. Stůj," říkal a já jsem měla pocit, že se naše mysl podivně prolnula...
Zastavila jsem a čekala jsem až mě doběhne. V jeho mysli jsem viděla svůj obraz - byl ještě komičtější než jsem si myslela. Jeho mysl náhle vyhasla a místo obrazu vlka - mě - a lesa, náhle zaujal obraz mého lidského obličeje a jediné slovní spojení.
„Otiskl jsem se!"
Podívala jsem se mu do očí a už jsem nikdy nechtěla uhnout pohledem. Cítila jsem, jak mě to k němu táhne, a podvolila jsem se tomu. Bylo to jako instink, ale nedalo se to neuposlechnout. Moje kroky se k němu stočily a já jsem šla za tím vlkem, který vlastně ani nebyl vlk a cítila jsem, jak něco zaklaplo na správné místo.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 9. kapitola: