Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - Prolog

06.01.2011 (18:00) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4211×

Kate:

„Let Los Angels - Forks je připraven k odbavení,“ hlásil nepříjemný hlas, vycházející z letištního reproduktoru.

„Pojď,“ popoháněla mě Sarah - má nevlastní sestra. Jsme skoro stejně staré a ani se od sebe moc nelišíme - až na rodiče. Pamatuji si to, jakoby to bylo včera...

„Ty si sem přijdeš s tím, že máš nemanželské dítě a že ji sem chceš nastěhovat?“ křičela mamka na tátu, když mi bylo dvanáct let.

„Dozvěděl jsem se to nedávno!“ ohrazoval se táta, ale neubral na hlase.

„To ale nemění nic na tom, že jsi mě podvedl!“ křičela na něj. Přes hlavu jsem si přehodila polštář a snažila se neposlouchat - nešlo to.

„Prostě tu s námi bude bydlet, ať se ti to líbí nebo ne!“

„To tu ale nebudu já!“ křičela na něj a práskla dveřmi. Rozvzlykala jsem se.

Ráno jsem se pomalými kroky šourala ze schodů. Táta zničeně seděl na židli v jídelně a díval se z okna. „Tati?“ optala jsem se tiše. Neotočil se. „Tati, stalo se něco?“ Položila jsem mu ruku na rameno. Zvedl hlavu. Vážně a zároveň smutně se na mě podíval.

„Maminka odešla. Prý už se nevrátí,“ zašeptal a po tváři mu stekla jedna slza. Sedla jsem mu na klín a vyslechla si celý příběh.

Zase jsem otevřela oči a vzala si kufry. Sarah se na mě upřeně dívala, jakoby mě tím pohledem mohla popohnat dopředu.

„Vždyť už jdu,“ zabručela jsem.

„Nechce se mi tam o nic víc, než tobě,“ připomněla mi. „Ale prostě tam musíme odjet. Třeba to nebude tak hrozné,“ povzbudila mě úsměvem.

„Však já vím,“ úsměv jsem jí oplatila. Dřív jsem se nesnášely, ale to už je dávno - no i když. Je to něco málo přes 4 roky, kdy se k nám nastěhovala. Najednou jsem v ní viděla konkurenci - a ona ve mně, podle všeho, taky. Rivalita mezi námi rostla a táta z nás byl na prášky. Nedokázaly jsem spolu prohodit jedno normální slovo. Ale teď? Nejenom, že jsme sestry, ale jsme i nejlepší kamarádky. Nakonec nám došlo, že to jenom zhoršujeme, a začaly jsme spolu vycházet. Ano, sice nám to trvalo dlouho, hodně dlouho, ale každá si našla k té druhé cestu. Vlastně ani nevím, co bychom teď, po smrti našeho otce a jediného příbuzného, kterého jsme znaly, dělaly. Obě jsme svou mámu neviděly už hodně dlouho a jediný, kdo nám zbýval, je moje sestřenice Emily.

Hluboce jsem se nadechla a nastoupila do letadla. „Pořád se bojíš lítat?“ optala se mě Sarah. Přikývla jsem. Pevně mě chytla za ruku. Sedla jsem si na sedadlo a zavřela oči.

„Kate, tohle je Sarah,“ představil nás táta.

„Ahoj,“ pozdravila jsem kysele a chtěla odejít. Jen co se objevila, začala mi lézt na nervy.

„Ukážeš jí, kde má pokoj?“ zeptal se táta a podíval se na mě tím svým rodičovským pohledem. Otočila jsem se a šla do schodů k jejímu pokoji. Táta ji postrčil vpřed. Držela se ho jako klíště - ubohé. Slyšela jsem za sebou její kroky. Šla jsem k jejímu pokoji a otevřela dveře. Chtěla jsem se otočit a jít pryč, ale zastavila mě.

„Stejně mě má radši,“ štěkla na mě.

„Si jenom myslíš,“ vyškubla jsem se jí a odcházela pryč.

Další rok se naše chování stále jen horšilo. Táta to s námi nemohl vydržet. Stále jsem se jen hádaly a křičely u toho - hodně. Nejdřív si táta myslel, že se to časem srovná, ale nesrovnalo. Pak nás jednou tak seřval  za naše chování, že jsme se začaly trochu klidnit. Až jsme se skamarádily.

„Chybí mi táta,“ zašeptala Sarah.

„Mně taky,“ pošeptala jsem jí zpátky a objala ji.

***

Rozlámané jsme vyšly z letadla. Rozhlídla jsem se po letištní hale a okamžitě mě upoutala žena, která měla v ruce ceduli s nápisem Kate a Sarah. Dloubla jsem do Sarah a ukázala jejím směrem. Vzaly jsme si kufry a šly za ní.

„Ahoj,“ pozdravila nás plaše ale s úsměvem. „Jsem vaše sestřenice, Emily,“ usmála se zase.

„Ahoj, jsem Sarah,“ pozdravila ji a usmála se.

„Kate,“ představila jsem se taky a usmála se.

Vyšly jsme k autu. „Bydlím v přírodní rezervaci La Push, nedaleko Forks. Nevím, jak to máte se školou, ale můžete s klukama chodit do školy do rezervace anebo na Forkskou střední. Bydlet budete u mě. Mám menší domek, ale krásně se tam vejdeme,“ vysvětlovala nám po cestě. Byla sympatická.

Cesta trvala asi 15 minut. Sarah po cestě usnula, ale já jsem si tiše povídala s Emily. Dozvěděla jsem se, že sem přijela za svou sestřenicí - takže naší prasestřenicí - a pak se tady usadila. Důvod mi neřekla. Vlastně jsem se dozvěděla, že kromě prasestřenice Leah tu je i prabratránek Seth a prateta a prastýček Sue a Harry. Udělalo mi radost, že máme i nějaké další příbuzné.

Emily zastavila před menším domkem u lesa. Vlastně, všude okolo byl les a dokonce se mi tu... líbilo.

„Líbí se vám tady holky?“ ptala se Emily.

„Líbí,“ odpověděly jsme jednohlasně a zasmály se tomu.

„Je hezké, jak spolu vycházíte,“ usmála se na náš Emily.

„Vždy to tak nebylo,“ odpověděla jsem jí. Pak jsme jí se Sarah začaly vyprávět, jak to mezi námi bylo. Jsem ráda, že teď už jsme v pohodě - že se máme rady. Než jsme skončily s vyprávěním, začalo se stmívat. Vyrušilo náš až zaklepání na dveře.

„Úplně jsem zapomněla, že sem mají přijít kluci,“ omluvně se usmála Emily.

„Kluci?“ ptaly jsem se se Sarah se zájmem. Emily se jen zasmála a pokynula nám, abychom šly za ní ven.

„Ahoj, Emily“ pozdravilo několik hlasů najednou. Nedokázala jsem určit, kolika lidem to patřilo, protože jsme ještě byly uvnitř. Když jsem vyšla ven, začala jsem počítat. Dva, čtyři... sedm polonahých kluků. Tiše jsem zasténala.

„Takže,“ začala Emily. „Tohle je Kate a tohle je Sarah,“ ukázala na nás. „A tohle je Sam, Quil, Embry, Jared, Jacob, Seth a Paul.“ Paul, opakovala jsem si v duchu a opatrně se na něj podívala. Usmál se. Ne, ne, to se určitě smál na Emily, říkala jsem si a pohlédla vedle sebe. Emily stála asi dva metry ode mě. Znova jsem se podívala na Paula. On se na mě vážně usmál, skákala jsem v duchu radostí a nervózně jsem se usmála. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale moje oči stanuly na jeho dokonale vypracované postavě.

„Nepůjdeme někam?“ zeptal se kluk ob Paula. Myslím, že se jmenuje Jared... ne, Jacob, vzpomněla jsem si na jméno.

„Jasně,“ všichni odpověděli a pak se podívali na mě a na Sarah.

„Jasně,“ odpověděla jsem. „Jenom si zajdeme pro mikinu,“ vzala jsem Sarah za ruku a táhla ji do domu.

„Pane bože,“ vydechly jsme obě najednou v domě, jen co se za námi zaklaply dveře.

„Jak je možný, že vypadají tak... tak...“ nemohla najít správné slovo Sarah.

„Tak, jak vypadají,“ doplnila jsem za ni. Obě jsme se začaly smát.

„A viděla jsi Jacoba?“ začala se rozplývat. Jen jsem přikývla. „On je tak tak...“ začala luskat prsty, aby si vzpomněla na to slovo. „Nádherný.“

„Mně se spíš líbí Paul,“ odpověděla jsem jí rychle. „Pojď, čekají na nás.“ Táhla jsem ji z domu.

„Jsme tu,” ohlásila jsem náš příchod s úsměvem.

„Kam vlastně půjdeme?” ptala se Sarah.

„Já nevím, třeba na First Beach, na útesy. Nebo ke mně,“ odpovídal Jacob. Sarah se na něj usmála,

„Já bych hlasovala pro útesy,“ vložila se do toho Emily.

„Fajn,“ odpověděl Jared, myslím - ještě se v nich moc nevyznám.

„Odkud jste se přistěhovaly?“ ptal se nás Seth - myslím, když jsme šli na útesy.

„Z LA,“ odpověděla jsem mu stručně. Jen přikývl.

„La Push není zas tak strašné. Navíc, prší tu méně než ve Forks,“ usmál se Embry - ne Quil. Ani nevím. „Už víte, kam budete chodit do školy?“ ptal se.

Se Sarah jsme se na sebe podívaly. „Do rezervace,“ odpověděly jsme jednohlasně.

„Vy budete chodit s námi do školy?“ zporozněli všichni. Ani jsem nepostřehla, kdo to řekl.

„Vypadá to tak,“ odpověděla mu Sarah. Jake se usmál - takže to říkal on.

„To je bezva,“ usmál se na ni zase a zpomalil, aby šel vedle nás. Rozhodla jsem pro sestřičku udělat dobrou věc a doběhla jsem Emily, aby mohli být sami.

„Tak co, opravdu se vám tu líbí?“ ptala se mě se zájmem.

„Opravdu,“ usmála jsem se na ni. Došli jsme na útesy. Bylo to prostě... nádherné. Stanula jsem na kraji a hleděla na západ Slunce.

„Nádhera, viď?“ zeptal se někdo vedle mě. Vyjekla jsem a podjela mi noha. Ten někdo mě chytil a postavil zpátky na zem.

„Děkuju,“ poděkovala jsem a poprvé se na něj podívala. Byl to Paul. Paul, sakra, sakra! říkala jsem si v duchu. Usmál se na mě.

„Není zač.“

„Je zač,“ úsměv jsem mu oplatila. „V LA jsem nic podobného neviděla,“ odpověděla jsem mu tiše na jeho předchozí otázku.

„Takovýhle zapadákov má taky své výhody,“ odpověděl mi.

„Má,“ odpověděla jsem mu stručně. Ale já jsme myslela i jiné ‚výhody‘.

Chtěla jsem se otočit, abych se podívala, kde jsou ostatní, ale když jsem se otáčela, narazila jsem do Paula. Nevěděla jsem, že stojí tak blízko. „Promiň,“ šeptla jsem. Byl sice o kus větší než já, ale na tvářích jsem cítila jeho dech. Málem se mi podlomila kolena. Paul mě přidržel, abych nespadla. Bylo mi trapně.

„To je v pohodě,“ odpověděl s úsměvem. Prober se, prober se! nadávala jsem si v duchu. Úsměv jsem mu nervózně oplatila. „Půjdeme za ostatními?“ ptal se a já přikývla. Stáli asi třicet metrů od nás.

„Jak dlouho tu plánujete zůstat?“ ptal se po cestě.

„Minimálně do té doby, kdy budeme plnoleté,“ odpověděla jsem mu a snažila se o to, aby se mi hlas netřásl nervozitou - skoro se mi to povedlo.

Tajemně se usmál. „A kolik ti je?“ ptal se zvědavě s pozvednutým obočím.

„Něco málo přes šestnáct,“ odpověděla jsem mu s úsměvem. „Tobě je kolik?“ ptala jsem se zvědavě.

„Bude mi devatenáct.“ Jen jsem přikývla. Došli jsme až k nim.

„Kde jste se toulali?“ vyzvídal Seth.

„Sledovali západ Slunce,“ odpověděl Paul, než jsem vymyslela, co odpovědět. Seth chtěl něco říct, ale někdo ho vyrušil.

„Užijte si to tu, my musíme jít,“ loučil se Sam, rychle políbil Emily a s Jaredem odcházeli.

„Nechcete se taky někam spakovat?“ ptal se Jake. „Billy je dnes u Charlieho, tak u nás je volno,“ navrhoval.

„Klidně,“ ozvali se ostatní.

„Billy je u Charlieho a ty tam taky nejsi?“ divil se Quil nebo Embry - nevyznám se v nich.

„Nech toho, Embry,“ šťouchl do něj Jake. Došla jsem k Emily a k Sarah.

„Ty a Sam?“ ptala jsem se jí.

Přikývla. „Kvůli němu jsem neodjela zpátky do New Yorku,“ vysvětlovala.

Předchozí < Kacennnka = Pegas99 > Další

Kacennnka & Pegas99

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - Prolog: