Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 11. První sníh

30.03.2010 (13:45) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6389×

PRVNÍ SNÍH
(Bella)

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se za poslední hodinu stalo. Vždyť on mi tam klidně vyznal lásku a řekl mi, že by se mnou byl, i přes můj věk. Zamyšleně jsem sledovala ubíhající krajinu za oknem a přemýšlela, jestli prostě nelže tentokrát. I když jeho zamilovaný pohled mi tvrdil opak. Ale on je přece skvělý lhář, ne?

Takže možnost číslo jedna, prostě se s Filipem sbalíme a odjedeme do La Push nebo zpátky do Vancouveru. Jinde dům nemáme a zatím ani peníze na další. Znovu na ně zapomenu a budu si žít klidný život dobré lékařky se svým synem.

A nebo tu zůstanu, strávím co nejvíc času s upíry, které miluju. Budu si jejich přítomnosti užívat co nejvíc, no a pak mě buď znovu opustí, nebo spolu budeme navždy. Jako rodina. Jak bláhové představy, ale teď tu jistá kapka naděje byla. Co když to myslí vážně? Co když mě mají doopravdy rádi? Proč by mi teď měli znovu lhát? Z nudy? Ne, takoví oni přece nejsou.

A pak mi něco došlo. Představila jsem si sebe jako upíra a Edwarda jako člověka. On by kvůli mně už několikrát málem přišel o život a já bych se neustále prala s touhou ho zabít. Se mnou by nikdy nemohl mít děti, musel by opustit rodinu, a kdybych ho přeměnila, podle něj bych ho připravila o duši. Nevím, jestli bych byla dostatečně silná na to, ho opustit, ale sama bych věděla, že by to tak pro něj bylo lepší.

Najednou jsem naprosto přesně chápala, proč to všechno dělal. Stačilo, abych se vžila do něj. Nejspíš bych to všechno udělala přesně jako on. Přesně v tuto chvíli jsem mu všechno odpustila a pochopila jeho chování. Akorát jsem nevěděla, jak se zachová, když mu řeknu, že jsem upírka. Bude mít radost, že jsme stejní a já mladá, nebo jsem to pochopila špatně a on prostě nechce za družku upírku? To nejspíš zjistím, až mu to řeknu.

Odhodlaně jsme se na něj otočila, nadechla se a chystala se otevřít pusu. Ale když jsem spatřila jeho tvář, všechno odvaha mě přešla. Teď mu to nemůžu říct, možná později. Alespoň si otestuju, jestli to se mnou myslí opravdu vážně. Sice jsem mu odpustila a nejraději bych se mu vrhla okolo krku, ale to by měl moc snadné. A já nechci, aby to někdy udělal znovu.

Spokojená se svým plánem jsem se otočila zpátky k okénku na mé straně a sledovala ubíhající domy venku. Za chvíli budeme v nemocnici.

Zanedlouho jsme už vystupovali z auta na nemocničním parkovišti. Ovládala jsem svoji šťastnou náladu a tvářila se neutrálně. Chirurgie byla hned v prvním patře a já šla na lékařský pokoj, zatímco on měl věci u Carlisla v primářovně. Na chodbě jsem se od něj tedy odpojila a šla se převléct do nemocničního.

Když jsem vycházela, stál už převlečený celý v bílém naproti mně a ležérně se opíral o zeď.
„Ahoj,“ usmál se na mě.
„Čau, dlouho jsme se neviděli, co?“ zeptala jsem se kousavě a trochu pobaveně.
„Na mě až moc dlouho,“ nevšímal si mého tónu a usmíval se na mě.
„Nepůjdeme zkontrolovat tu ženu?“ navrhla jsem.
„Můžeme,“ přitakal.

Já té ženě zkontrolovala stehy a zkusila pohyblivost prstů a kotníku. Bylo mi jasné, že ji to musí bolet, ale ona mě nevnímala. Ležela, hlavu otočenou k oknu a ze zarudlých očí jí pomalu stékaly slzy. Chtěla jsem jí nějak pomoct, ale věděla jsem, že nemám jak. Ztratila manžela a nejspíš zůstane ochrnutá. Proto jsem ji raději dopřála ticho a na nic se jí neptala. Však doktoři si ráno na vizitě zjistí vše potřebné. Edward celou dobu stál za mými zády a propaloval mě pohledem. Nemluvil, jen mě tiše pozoroval.

„Myslíš, že to rozchodí?“ zeptal se mě venku.
„Kdyby měla důvod, tak ano,“ povzdechla jsem si.
„Je mi jí líto,“ řekl tiše.
„Mě taky,“ přikývla jsem.
„Nevypadáš tak,“ nadhodil.
„Naučila jsem se nebrat si nic osobně a nikoho si nepouštět k tělu,“ vysvětlila jsem mu.
„Aha,“ hlesl a sklopil hlavu. Asi si myslel, že to platí i na něj. Ale nechtěla jsem ho vyvádět z omylu.

„Kdy ses vlastně naučil tak skvěle ovládat, že pracuješ v nemocnici?“ nadhodila jsem jiné téma.
„Potom, co jsem od tebe odešel, jsem už krev ani cokoliv jiného příliš nevnímal,“ pokrčil rameny.
„Aha,“ kývla jsem hlavou. Nic rozumnějšího mě nenapadlo.

Neměla jsem co dělat, pacienty jsem neznala a nic se nedělo. Nemocniční chodby osvětlovaly jen bledé zářivky a z oken dovnitř dopadal měsíční svit. Byl zrovna úplněk. Zastavila jsem u jednoho okna a okouzleně pozorovala noční oblohu. Měsíc i hvězdy byly krásně vidět, po mracích ani stopy. Jasnou noc jsem viděla naposledy asi v Phoenixu. Edward se zastavil vedle mě a podíval se tím směrem, jako já.

Po chvíli ho to přestalo bavit a on začal pozorovat mě. Nebylo mi to nepříjemné, ba naopak. Bylo tu všude ticho narušované jen naším dechem a bitím mého srdce. Užívala jsme si jeho blízkost a to jiskření mezi námi. Najednou se z jasného nebe začaly pomalinku vznášet malé sněhové vločky. Dopadaly na zem i na okno, ale při dopadu se vždy roztály. Byl to kouzelný okamžik a já si přála stát tu takhle nejméně do rána. Jako by někdy někdo dbal na moje přání…

„Bello, Edwarde,“ ozvalo se nám za zády.
„To snad né,“ zasténal Edward.
„Co se děje?“ otočila jsme se na Carlisla.
„Zatrhli nám dovolenou, takže budeme sloužit na Štědrý den přes noc,“ povzdychl si.
„Aha,“ přikývla jsem chápavě.
„Tobě to nevadí?“ ptal se Edward.
„Ne,“ zakroutila jsme hlavou. „Pokaždé si beru službu na Vánoce,“ dodala jsem.
„Proč?“ zeptal se nechápavě Edward.
„A proč ne? My si s Filipem vždy děláme Vánoce den dopředu. Takže zítra,“ vysvětlila jsem jim.
„Eh, volala Alice,“ začal opatrně Carlisle. „Ptá se, jestli byste s námi zítra neoslavili Vánoce.“
Slavit společně Vánoce? Všichni pohromadě? Nejraději bych hned vykřikla ano, ale to nezáleží na mě.
„Zeptám se Filipa,“ odpověděla jsem nakonec popravdě. I když nevím, jestli bude chtít trávit Vánoce v domě plném upírů…
„No tak, Alice vše připravuje, Esme vaří a moc by si tě chtěla zase vidět. Emmett vám už nakoupil spoustu dárků a moc se na tebe těší. Chce se ti omluvit. A ostatní taky,“ přesvědčoval mě Carlisle. Ale pak mi něco došlo.
„Ale my pro vás nemáme dárky,“ vyhrkla jsem.
„To nevadí, už všechno máme a ty pro nás budeš ten nejlepší vánoční dárek,“ usmál se na mě Edward.
„Eh, tak když bude Filip souhlasit, přijedeme,“ povzdychla jsem si rezignovaně. Stejně nevím, co bych jim sháněla. Oba se na mě usmáli a já vyrazila na ambulanci. Přece tu nebudu celou směnu jen nečině stát, ne?

Celou směnu jsme s nimi už nemluvila a jen seděla v prázdné ambulanci a přemýšlela. Ráno mě Carlisle odvezl domů, Edward si prý potřeboval něco zařídit. Pořád sněžilo, alel sníh se při kontaktu se zemí vždy hned roztál. Před naším domem jsem mu poděkovala a hrála unavenou. Jen co jsem za sebou zaklapla dveře, něco mi došlo! Já budu muset jíst! To neee… Možná bych jim mohla jako vánoční dárek dát pravdu, ne? Zase jsem se samolibě usmála. Pokud tam půjdeme, dozví se pravdu…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 11. První sníh: