Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 4. Návštěva

21.03.2010 (07:15) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5881×

NÁVŠTĚVA
(Filip)

„Ahoj mami, tak jak to dopadlo?“ zeptal jsem se jí ve dveřích a pověsil její kabát, zatímco si zouvala boty.
„Nechali si poslat moji složku z Vancouveru, takže mě ihned vzali,“ zavýskla a objala mě.
„Tebe ta práce asi baví, že?“ povzdychl jsem si.
„Strašně,“ usmála se na mě.
„Mohla bys být zase máma?“ zeptal jsem se jí. „Ty vrásky ti nesluší,“ uchechtl jsem se. Dala mi malý pohlavek a změnila se zase na tu krásnou upírku. Teď jsem sice musel čichat ten jejich pach, ale musím uznat, že docela i voní. Ta sladká vůně není zas tak špatná.

„A kdy nastupuješ?“ ptal jsem se jí dál, zatímco uklízela kuchyň a chystala mi večeři.
„Zítra jdu na noční. A představ si to, bude na mě nějaký doktor dohlížet,“ zasmála se.
„Však se to brzy otočí a ty budeš kontrolovat je,“ konstatoval jsem.
„Jo, možná,“ usmála se. „Ale dost o mě, jak ses měl ty?“ zeptala se.
„Docela dobře, po levé straně Erijského jezera jsem nezachytil ani jeden upíří pach, takže tam máme volno,“ oznámil jsem jí výsledek dnešní mise.
„To je dobře, nerada bych je potkala při lovu,“ povzdychla si.

Po výtečné večeři jsem mámu poslal na lov, vždyť už měla oči úplně černé. Sám jsem umyl nádobí, naházel učení do batohu a šel spát. Usnul jsem dřív, než jsem položil hlavu na polštář.

„Broučku, vstávat,“ uslyšel jsem u svého ucha. Neochotně jsem rozlepil víčka a zamrkal do oslepujícího světla.
„Já nechci,“ zabručel jsem a přetáhl si peřinu přes hlavu.
„Ale musíš do školy,“ ozval se vedle mě pobavený smích.
„Já chci být taky upír,“ zamručel jsem.
„Třeba v příštím životě,“ zasmála se a strhla ze mě peřinu. Rezignovaně jsem vylezl z postele a odebral se do vlastní koupelny. Provedl jsem ranní hygienu, oblékl se, vzal batoh a sešel do kuchyně na snídani.

Máma měla okolo pasu květinovou zástěru a dělala mi smažená vajíčka. Když mě uviděla, krásně se usmála a hodila vajíčka na talíř. Ty mi pak naservírovala přímo před nos.
„Pozvi ty upíry co nejdřív, abychom to měli z krku. Pak si můžeme jít společně zaběhat,“ navrhla máma, kdy jsem snídal a ona mě jako vždy pozorovala.
„Bobře,“ řekl jsem jí s plnou pusou. Mělo to být dobře, ale ona to určitě chápe. Jen se tiše zasmála.
„Hele a co kdybychom hráli, že o upírech nemáš páru a pak jim postavila na kávu? A vnutila oběd? Byla by sranda,“ navrhl jsem.
„Tak to bychom se asi nedomluvili, tak škodolibá nejsem a navíc bych to musela jíst taky,“ zatrhla můj nápad.
„Máš pravdu,“ musel jsem přiznat. „A co když jich bude třeba víc? Co když si hrají na rodinu a budou chtít přijet všichni?“ napadlo mě náhle.
„Tak ať přijedou, určitě nám nebudou chtít ublížit a já když, tak natáhnu štít,“ rozhodla.
„Dobře,“ přikývl jsem, odnesl talíř ke dřezu a vydal se do garáže. Ještě jsem se rozloučil s mámou a nasedl do svého nového autíčka.

Cesta do školy uběhla rychle, měl jsem nohu i s pedálem skoro až na podlaze a navíc jsem přemýšlel o tom transylvánském spolku. Snad to bude dobré, nesnesl bych, kdyby se mámě něco stalo. Sakra, asi jsem na matku moc fixovaný. Brali jsme to v psychologii. No to je jedno.

První čtyři hodiny uběhly klidně, měl jsem akorát španělštinu s tím velkým Drákulou, jinak jsem je neviděl. Holky se zase snažili dostat mě na rande a já se snažil dostat se od nich. Ani jednomu z nás se to nedařilo.

Na obědě jsem zase spořádal trošku větší porci, přece jen mi od snídaně vyhládlo. Ale když jsem vycházel z jídelny, Transylvánii mě odchytli.

„Hej, štěně!“ zavolala ta bloncka.
„Copak barbie?“ zeptal jsem se stejně pohrdavým tónem. Jen ať zkusí svou medecínu. Jen si odfrkla a dívala se všude, jen ne na mě.
„Tak v kolik máme přijet?“ zeptal se ten blonďák.
„Hned po škole, pokud by to šlo,“ odpověděl jsem a všiml si, jak krčí nosy.
„Dobře, pojedeme autem za tebou,“ přitakal ten hromotluk.
„Jen vy čtyři?“ zeptal jsem se pro jistotu.
„Ne, bude nás sedm,“ řekla ta malá. Vytřeštil jsem oči. Ale máma říkala, ať je pozvu všechny. Jen jsem pokrčil rameny, obloukem je obešel a zamířil na další hodinu.

Zbytek odpoledne uběhl podobně jako ráno, na hodinách jsem dálav celkem pozor, ale nikoho jiného kromě učitelů jsem si nevšímal. Měl jsem trochu vítr z odpoledního setkání, přece jenom sedm upírů je trochu moc. Ale jsou to vegetariáni a budou si myslet, že máma je člověk. A mě snad nechají. A když ne, tak je máma zastaví štítem. No a pak by na nás nemohli tak týden, dokud by se máma nevyčerpala. A klidně bychom mohli i odjet, nebo něco. Takže se musím hlavně uklidnit!

Když jsem došel na parkoviště, všichni upíři byli v jejich jeepu a vedle nic parkoval nějaký černý mercedes. Tam budou nejspíš ti další tři. Nasedl jsem do auta a vyjel domů. Jak jsem zjistil, nemusím nějak svoji normální rychlost omezovat, oni taky zrovna nedodržují dopravní předpisy.

Pře dům jsme tedy dojeli celkem brzy. Věděl jsem, že o nás máma už ví, nejspíš nás slyší už pár kilometrů, ale hraje si na člověka, tak se tak musím chovat. Zaparkoval jsem pře domem a vystoupil. Upíři udělali to samé. Ti čtyři se vyškrábali z jeepu a další tři vylezli z mercedesu. Byl tam ještě jeden blonďák, žena s dlouhými medovými vlasy a nějaký mladý kluk s bronzovými vlasy. Všech sedm vypadalo nějak smutně, ale raději jsem to neřešil a vyšel ke vchodovým dveřím.

Z kapsy jsem vytáhl klíče a odemkl, přece jen bych nenechal matku nezamčenou, že? Vešel jsem dovnitř a upíry pozval dál.
„Mami, návštěva!“ zavolal jsem do domu, snad jí nepraskly ušní bubínky. Upíry jsem mezitím dovedl až do obýváku, kde se posadili.  Za chvíli se vynořila z kuchyně máma a jako první viděla mě. Krásně se usmála a pak prozkoumala osoby za mnou. Když je viděla, ztuhla.

Nevěděl jsem, co se děje. Oni tam jen seděli a zírali na ni. NE! JÁ JSEM BLBEC! To budou ti Cullenovi, kteří jí tolik ublížili! Proč jsem si nezjistil jména? A který z nich je ten Edward, co ji tak ublížil? Zabiju ho…

◄ ▲ ►

Autor: DeSs (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlačí máma - 4. Návštěva: