Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlačí máma - 8. Operace

25.03.2010 (15:45) • DeSs • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6511×

OPERACE
(Bella)

Mířila jsem na druhou stranu chodby, na lékařský pokoj. Za zady jsem ještě zaslechla kousek jejich rozhovoru, jak se diví, že jsem lékařka. Copak si myslí, že jsem tak hloupá a k ničemu? Ale musím přiznat, že jako člověk bych to asi vážně nezvládla. Při sebemenším krvácení se mi zatočila hlava a teď operuju o sto šest. I když bůh ví, za jak dlouho mě tu pustí na sál.

Konečně jsem našla to, co jsem hledala. Z kapsy jsem vytáhla svazek klíčů. Který mi dala Melissa včera i s pláštěm. Zkusila jsem první klíč, nic. Zkusila jsem druhý, nic. Zrovna jsem chtěla zasunout třetí klíč do zámku, když se dveře otevřely. Z nich se na mě usmíval muž, ve stejném věku jako mé člověčí já.
„Ahoj,“ zazubil se na mě ten vysoký doktor s hustými černými kadeřemi, splývajícímu zhruba po uši. Na svůj věk byl docela hezký. Ale oproti Edwardovi vypadal spíš směšně. Ale věnoval mi tak vřelý úsměv, že jsem mu ho musela oplatit.
„Ahoj, já jsem Isabella Black, ale říkej mi Bello, nová lékařka,“ usmála jsem se na něj.
„Já jsem Bryce O´Conel, tvůj nový kolega,“ usmál se na mě a podal mi ruku, kterou jsem s úsměvem přijala.
„Takže, ta první skříň je Vaše, včera jsme ti ji vyklidili,“ ukázal dovnitř. „A teď už jdu, končí mi směna,“ dodal a vyběhl ze dveří.
„Děkuju,“ zavolala jsem za ním.
„Nemáte zač, rád jsem Vás poznal,“ zahoukal za mnou a následně zmizel za rohem chodby. Zakroutila jsem nad jeho aktivitou a dobrou náladou hlavou a vpadla do pokoje.

Přesně jak Bryce řekl, první skříň byla úplně vyklizená. Dala jsem si do ní svoje normální oblečení i náhradní uniformu a osobní věci. Pak jsem skříň zamkla klíčkem, který v ní už byl, a připnula si ho na klíče.

Pokoj byl malý, jen s pár skříněmi, počítačem a pohodlnou pohovkou. K tomu tu byl jeden konferenční stolek a pár pracovních větších stolů. Kávovar a malá lednička. Prostě obyčejný lékařský pokoj.

Rozhodně jsem svůj čas nechtěla trávit tady, takže jsem si hodila do kapsy všechny klíče a vyšla na chodbu. Z druhé strany dveří byla koule, takže jsem zamykat nemusela. Jelikož mě tu má na starost Carlisle, tak jsem zamířila do jeho primářovny.  Na chodbě jsem potkala jen jednu sestřičku, která doslova běžela na sesternu a zároveň něco vyřizovala v telefonu.

Nestihla jsem ani dojít k jeho dveřím, když z nich vyletěl Carlisle a na paty mu šlapal Edward.
„A Bello, dobře, že tu jsi,“ pokýval Carlisle hlavou, ale když procházel vedle mě, ani se nezastavil a nakonec zmizel na druhé straně chodby. S nechápavým výrazem jsem se otočila na Edwarda, který tu bohužel zůstal.

„Eh, za chvíli mají přivést těžkou autonehodu. Carlisle si bere řidiče s vnitřním krvácením a poraněním hlavy. Nikdo další tu není, takže my dva se máme postarat o tu ženu. Podle všeho má rozdrcené dolní končetiny a my jí je máme jen amputovat,“ sdělil mi. Cože? To budu operovat s ním? Kdybych svůj tep sama neovládala, tak by mi teď bilo srdce závratnou rychlostí. Tak jako vždycky, když jsem ho jen spatřila. Naštěstí tohle už je minulost a já mu nebudu nijak stát ve štěstí.

Vlastně bych mu přála, aby byl šťastný. Bylo by pro mě asi těžké ho vídat v náručí s jinou ženou, určitě o mnoho krásnější, než jsem já. Ale zároveň bych byla šťastná s ním.
„Dobře, za jak dlouho tu budou?“ vzpamatovala jsem se.
„Do deseti minut,“ odpověděl. Jen jsem přikývla a vyšla s ním po boku do ambulance, na příjem. Celou cestu si mě prohlížel, jako člověk bych to neviděla, ale jako upír ano. Rentgenoval každou část mého těla i obličeje. Kdybych byla člověk, byla bych rudá až na zadku. Asi ještě neměl tu čest prohlédnout si čtyřicetiletou ženu pořádně zblízka. Jestli jsem mu byla tak protivná předtím, jak asi teď? Ale jeho obličej neprozrazoval žádné emoce…

Ze sálu jsem vycházela s dobrým pocitem a úsměvem na tváři. Bylo to riskantní, ale vyplatilo se. Zachránila jsem té ženě nohy, a pokud bude dost silná, možná bude i chodit. To už bude záležet jen na ní. Operování mě zase dokázalo úplně uklidnit, už chápu, co na tom Carlisla tak baví. Jen doufám, že od něj nedostanu vynadáno, že jsem se pustila do tak složitého zákroku sama. No, nejspíš ano, ale až moje dílo uvidí, tak mi určitě odpustí.

K mé dobré náladě přispělo i to, že jsem teď strávila s Edwardem tři hodiny na sále a teď právě jde vedle mě. Nejraději bych se mu sice vrhla do náruče, ale i jeho blízkost mi dělá radost. Jen doufám, že ta moje mu nevadí. Ale usmívá se, ale to bude nejspíš po té operaci. Zachránili jsme té ženě nohy, teda já zachránila a on pomáhal.

„Tak jak jste dopadli?“ Zastavil nás Carlisle na nemocniční chodbě.
„Ehm,“ skousla jsem si ret. „Ty nohy jsme jí zachránili,“ dořekla jsem a nervózně na něj koukla.
„Cože? Vždyť je měla už skoro amputované?“ divil se Caslisle.
„Taky jsem to Belle rozmlouval, ale ona jí ty nohy chtěla zachránit. Víš, jak je tvrdohlavá, takže se mi to samozřejmě nepovedlo. Ale zvládla to dokonale, pokud se bude snažit, možná to i rozchodí,“ pochválil mě Edward. Jestli si mě bude vážit, alespoň jako lékařky, budu šťastná.
„Nevím, jestli bude mít důvod ke snažení,“ povzdechl si. „Její manžel to nepřežil.“ Bylo mi jich líto, ale za těch sedm let praxe jsem si zvykla nebrat si takové věci osobně.
„To je mi líto,“ řekla jsem upřímně. Oba jen přikývli a každý jsme se rozešli jiným směrem.

Carlisle pokračoval tam, kam měl původně namířeno, než nás tu potkal. Edward do primářovny a já na lékařský pokoj. Tam jsem se svalila na pohovku a stulila se do klubíčka. Dobrá pocit, že jsem jí zachránila nohy, odezněl stejně rychle, jako přišel. Pokud svého muže opravdu milovala, nebude bez něj mít sílu žít. Já to znám, také jsem to zažila, i když jinak. Její láska zemřela, ale ona ví, že ji miloval. Moje pouze odešla, ale já zase vím, že mě nemiluje. Vím, jsem na tom líp, přesto jsou naše příběhy podobné. Mě navrátilo vůli žít pouze Filipovo narození.

Seděla jsem takhle schoulená asi hodinu, v nemocnici už byl klid. Na pokoj nikdo nepřišel, asi budeme mívat směnu jen já a Carlisle, jako doktoři. Z přemítání mě vytrhly až tiché kroky ozývající se za dveřmi. Takhle tiše by člověk jít nemohl, ani kdyby se sebevíc snažil. Buď je to Carlisle, nebo Edward.

Za chvilku se ozvalo i tiché zaklepání na dveře. Následně se otevřely a dovnitř nakoukl Edward. Nechápala jsem, co tu může chtít, protože jestli jsem to dobře pochopila, tak sdílí pokoj s Carlislem.
„Bello?“ zašeptal. „Nespíš?“ Aha, takhle schoulená a potmě určitě vypadám, že spím. Kdybych jen mohla…
„Ne,“ odpověděla jsem mu. Nato se natáhl k vypínači a rožnul světlo. Asi bych měla dělat, že mě to oslepilo. Raději jsem zamžourala očima a zmateně na něj pohlédla. On přešel k pohovce naproti mně a sedl si.

„Mohli bychom si promluvit?“ zeptal se s nadějí v očích. Vypadal vážně a já se bála, co mi řekne. Co když bude chtít, abych se odstěhovala? Nebo skončila v nemocnici? Nebo se s jeho rodinou nevýdala? V hlavě se mi rojily různé scénáře a já byla vážně vystrašená. Teď, když jsem znovu našla kamarádku a můžu být v jeho blízkosti, i když jen jako kolegyně, mě přece nemůže vyhnat.
„Potřebuju ti něco říct a omluvit se,“dodal, když si všiml mého vystrašeného výrazu.

„Ne, nechci nic slyšet,“ odvětila jsem popravdě.
„Bello, já…“ Nenechala jsem ho to dokončit.
„Promiň, ale vážně nechci nic slyšet, ne teď,“ zakroutila jsem hlavou.
„Prosím, vyslechni mě,“ žádal.
„Někdy jindy,“ snažila jsem se to oddálit. Nevěděla jsem, co mi chce, ale bála jsem se toho.
„Dobře, ale slib mi to.“ Upřel na mě pohled a já se začala utápět v jeho očích. Zatajil se mi dech a já se prala s touhou ho políbit. Pak jsem si ale uvědomila, že je mi čtyřicet a mu sedmnáct. On je krásný a já obyčejná a vrásčitá. Jsem mu určitě ještě odpornější než dřív.
„Dobře,“ odkývala jsem mu to, stále uvězněná v jeho pohledu.
„Děkuju,“ usmál se a vstal. Až teď jsem si uvědomila, co jsem mu slíbila. Ale někdy to přijít muselo.
„Takže, můžu tě zítra, vlastně už dnes, pozvat na oběd?“ Cože, tak brzo? A oběd? Ne, já nechci jíst ty blafy.
„Ne,“ odpověděla jsem.
„Proč?“ zeptal se smutně.
„Protože přijede Alice,“ vypálila jsem, když jsem si vzpomněla, že budeme zdobit náš dům.
„To je pravda,“ zamračil se. „Tak večeři?“ To by možná šlo, užiju si odpoledně s Alice a pak zjistím, co mi chce. Ale jídlo jíst vážně nebudu.
„Dobře,“ přikývla jsem nejistě.
„Co kdybych tě vyzvedl a vzal do nemocnice? Po cestě bychom se někde stavili a pak sem přijeli společně?“ navrhl.
„To by šlo,“ přitakala jsem.
„Dobře, takže večer?“ usmál se a odešel. Smutně jsem se za ním dívala, tak bych si přála, aby bylo vše jako dřív. Abychom byli spolu šťastní. Ale on se mnou nejspíš nikdy nebyl opravdu šťastný.