Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlak a já 1. kapitola

27.09.2011 (16:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 6940×

Minulost

Charlie a Renée Swanovi byli oblíbení a milí lidé. Když se jim narodila dcera Isabella, mysleli si, že budou už navěky šťastní. To se ale mýlili. Když bylo malé Isabelle půl roku, toulal se kolem jejich domu upír. Krev malého novorozeněte mu hrozně voněla a on toužil jen po tom, aby směl tu krev ochutnat. To ale nevěděl, že její rodiče nejsou tak úplně obyčejní lidé. Byli to napůl lidé a napůl čarodějové. Jejich rodiny se znaly již několik století, a když se narodila Renée a za pár dní Charlie, bylo jasné, že tyto dvě osoby jsou si předurčené. Chtěli ale normální život a žádná kouzla, proto se jich rodiny zřekly a vzaly jim jejich moc. Byli to ale velmi hodní lidé, a tak jim pár schopností zůstalo. Když k nim do domu vpadl upír a chtěl jim vzít malou dcerku, jejich jediné štěstí, spojili své moci a chtěli upíra zabít. Upír měl ale dar, o kterém manželé Swanovi nevěděli. Uměl zneškodnit všechny jiné moci a dary, a tak Renée a Charlie padli mrtví k zemi a upír, i s malou Isabellou, zmizel. Když zastavil na malé louce a chtěl novorozeně zabít, okolo zrovna běžel vlkodlak a uslyšel dětský pláč. Přiběhl k upírovi a zabil ho. Přeměnil se a i s malým uzlíčkem se vrátil do rezervace. Když jim vyprávěl příběh, jak k malé přišel, Emily a Sam se rozhodli, že si malou vezmou a vychovají z ní slušnou a hodnou dívku. Bella rostla jako z vody a než se všichni nadáli, byla z ní skoro dospělá žena. V rezervaci La Push nebyla střední škola, a tak Bella dojížděla do nedalekého městečkě Forks. Nevěděla, že v domě, kolem kterého každý den projížděla, zemřeli její rodiče. Nevěděla, že ona je Isabella Swanová. Již od půl roku jejího věku pro všechny byla Isabella Uleyová. Dcera Emily a Sama a sestra malého Harryho.

Součastnost

„Mami, já jedu do školy. Dneska přijedu později, jdu s Angelou na nákupy. Čau!" volala jsem ode dveří, když jsem se obouvala a pospíchala ke svému autu. Dneska jsem zaspala, což se mi moc často nestávalo. Vlastně to bylo poprvé. Můj malý bráška Harry přišel na to, že když z budíku vyndá pérko, nezvoní. Mám ho moc ráda, ale někdy mi leze na nervy.

Zrovna jsem parkovala na školním parkovišti, když mi někdo zaťukal na okénko. Podívala jsem se, kdo to je, a potichu zaklela. Jacob. Ten kluk mě vážně začíná štvát. Už od dětství si myslí, že on a já se jednou vezmeme. Byl sice docela pěkný, ale byl strašně namyšlený.

„Ahoj, Bello! Páni, tobě to dneska sluší. Jak si se vyspala? Určitě se ti o mě zdálo něco pěknýho, co?" Nesnášela jsem ten jeho pisklavý smích a hloupé vtípky.

„Nazdar. Promiň, ale já narozdíl od tebe chci mít dobré známky a nechodit pozdě na hodiny, takže uhni," řekla jsem mu a on mi s úsměvem ustoupil z cesty. Měla jsem sto chutí ho kopnout do obličeje, aby mu zmizel ten jeho arogantní úsměv, ale byla jsem slušně vychovaná, tak jsem mu jen šlápla na nohu. Zrovna, když jsem si ze své skříňky brala věci na hodinu, zazvonilo. Rychle jsem zavřela skříňku, sebrala všechny učebnice a běžela do třídy. Když jsem k ní dorazila, trošku jsem se vydýchala a nesměle zaklepala. Po pár vteřinách jsem vstoupila a všechny tváře v lavicích se stočily na mě.

„Pane profesore, moc se omlouvám, že jdu pozdě, ale zaspala jsem."

„V pořádku, slečno Uleyová. Posaďte se, a pokuste se navázat na látku dnešní hodiny." Usmála jsem se na něj a šla ke své lavici. Když jsem prošla kolem Angely, usmála se na mě a mrkla. Proč na mě mrkla? Celá třída se dívala na mě a já nevěděla, co si o tom myslet. Mám snad na sobě nějaký flek? Nevzala jsem si kalhoty? Podívala jsem se na sebe a vše bylo v pořádku. Můj pohled padl na mou lavici a najednou jsem nevěděla, kam s očima. Židle, na kterou jsem si dávala svou tašku, byla obsazená. Nikdy vedle mě nikdo neseděl, protože všichni věděli, že nedávám opisovat písemky. Kluk, který seděl na mé odkládací židli, se na mě upřeně díval a mně se málem podlomila kolena. Měl bronzové vlasy v moderním rozcuchu, plné červené rty, rovný nos a překrásné oči. Ta barva mě ale zarazila. Měl je zlaté, s nádechem karamelu. Takové oči jsem vídávala ve svých nočních můrách. Netvor se zlatýma očima. Nevěděla jsem, jak se ten neznámý chlapec jmenuje, ale věděla jsem, že by mi nikdy neublížil. Měl na sobě modrou košili, tmavé džíny a černé sako. Když jsem se opět podívala do jeho dokonalého obličeje, usmál se na mě a v jeho očích se objevilo pochopení. Pochopení čeho? Nerozuměla jsem tomu výrazu, ale už jsem neměla čas nad tím přemýšlet. Došla jsem ke své židli, z tašky jsem vyndala učebnici a sešit a posadila se.

„Ahoj, já jsem Edward. Promiň, že sedím zrovna tady, ale nikde jinde není volné místo." Podívala jsem se na něj a musela se usmát. V jeho očích opravdu byla vepsaná omluva. Nadechla jsem se, že mu odpovím, ale do nosu mě uhodila jeho vůně. Sladká a nesmírně přitažlivá. Nasála jsem ji a otevřela oči. Díval se na mě s úsměvem na tváři a čekal, jestli odpovím.

„Já jsem Bella. Nevadí mi, že tu sedíš. Ale jedno bys měl vědět. Nedávám opisovat písemky, a proto sedím sama," řekla jsem mu a zasmála se.

„Nedovolil bych si opisovat. Přišel jsem ze školy, kde za opisování dávali ředitelské důtky." Dívala jsem se něj, neschopna slova. Zaprvé proto, co právě řekl, a zadruhé proto, že v úsměvu ukázal své dokonale bílé zuby. Ještě něco dodal svým dokonalým, hlubokým hlasem a díval se na mě, protože očekával odpověď.

„Co si to říkal? Nějak jsem se zamyslela."

„Říkal jsem, že jsem tu nový a potřeboval bych s něčím poradit. Hrozně rád čtu a nevím, jestli je tu nějaké knihkupectví. Chtěl jsem se zeptat, jestli by si dneska odpoledne nešla se mnou a neukázala mi nějaké." Vykulila jsem oči a nasucho polkla. On chce, abych s ním šla do knihkupectví? Tady ve Forks?

„No, já nevím, dneska mám jít s Angelou na nákupy. O přestávce se jí zeptám, a pak ti řeknu."

Podívala jsem na Angelu, ale ta s láskou sledovala Bena, který seděl vedle ní. Ach, jak já jsem jim záviděla. Taky jsem se chtěla zamilovat a být šťastná. Pan profesor řekl, aby jsme si otevřeli učebnice, takže jsem místo nad láskou začal přemýšlet nad biologií. Dřív, než jsem pochopila, o čem vlastně mluví, zazvonilo.

„Ahoj, Bello. Harry ti zase něco provedl, proto si přišla pozdě, co? Ten malej špunt je vážně po Samovi. Hele ohledně toho dneška... Ben mě pozval do kina, tak jsem si říkala, jestli by to nakupování nemohlo počkat do pátku?"

„Jasně. Tak ty jdeš s Benem do kina, jo? Tak si to užij, já musím letět na španělštinu." Dala jsem jí pusu na tvář a s taškou na zádech pospíchala do učebny španělštiny.

„Bello, počkej! Když tvoje kamarádka nemůže, pojedeš teda se mnou do toho knihkupectví?" Podívala jsem se na něj a kývla na souhlas. Ještě dodal, že se sejdeme ve čtyři u školy a utíkal na hodinu angličtiny.

Zbytek dne jsem byla duchem mimo. Myslela jsem na to, že dneska budu s Edwardem, a navíc ještě stihnu dojet domů, abych se převlékla. Když zvonek ohlásil konec poslední hodiny, utíkala jsem na parkoviště, abych cestou nepotkala Jacoba. Dneska jsem na něj vážně neměla náladu. Nasedla jsem do svého náklaďáčku a vyjela směr La Push. Jako každý den jsem jela kolem domu, ve kterém prý zemřela nějaká rodina. Swanovi. Nevěděla jsem, co to bylo za lidi, ale bylo mi jich hrozně líto.

Když jsem dojela domů, pozdravila jsem se s mamkou, vysvětlila jí, že dneska žádné nákupy nebudou, ale že stejně jedu pryč a běžela nahoru do pokoje, abych si připravila věci do školy a převlékla se. Když jsem, už připravená, seběhla dolů do předsíně, narazila jsem na taťku.

„Ahoj ,Bello. Tak jak bylo ve škole? Kam běžíš takhle vymóděná?"

„Jedu s jedním spolužákem do knihkupectví. Vrátím se do sedmi."

„S jakým spolužákem?" Díval se na mě ostražitě a v jeho pohledu bylo i trochu strachu.

„Jmenuje se Edward Cullen a je tu nový."

Po zaznění jeho jména se stalo hned několik věcí najednou. Harry začal plakat, mamka vyběhla z kuchyně a dívala se na mě se strachem v očích. Nejvíc mě ale vyděsil pohled mého táty. Začal se celý třást a hrozně vrčel. O pár kroků jsem ustoupila, vážně jsem se ho v tu chvíli bála.

„Same, oni se vrátili," řekla mamka a místo mého, věčně klidného a usměvavého táty, přede mnou stál obrovský vlkodlak a vrčel na mě.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlak a já 1. kapitola: