Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlak a já 2. kapitola

01.10.2011 (08:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4011×

„Tati?" Dívala jsem se do divokých očí zvířete a marně hledala stopy po mém otci. Zvíře přede mnou přestalo vrčet a dívalo se na mě vyděšeně. Zloba v jeho očích postupně ustávala a já uviděla, jak mu z velkého černého oka ukápla slza. S tichým žbluňknutím dopadla na podlahu.

„Same, jdi pryč. Myslím, že bych měla Belle říct, co se tu děje. Už nemůžeme dál čekat." Hlas mé matky byl chraplavý a vyděšený. Vlk přede mnou se otočil a šel ke dveřím do garáže. Když se chtěl protáhnout a utéct, naposledy se na mě otočil. Viděla jsem v jeho očích strach a lásku. S hlasitým zavrčením se otočil a běžel pryč.

„Bello, musíme si promluvit. Jdi si sednout do obýváku a počkej na mě. Půjdu uložit Harryho, a pak ti vše řeknu."

Jen co to dořekla, vzala mého malého brášku do náruče a odešla s ním po schodech do jeho pokoje. Chtěla jsem jít do obýváku, ale jen co jsem se pohla, padala jsem k zemi. Až teď jsem si uvědomila, jak moc se třesu. Byla jsem tak vyděšená, že jsem si ani neuvědomila, že sotva stojím na nohou. Rukama jsem se chytla zábradlí od schodiště a opět našla ztracenou sílu. Udělala jsem pár kroků a zhroutila se na sedačku. Co se to tu stalo? Jedno jsem věděla určitě. Můj táta se před mýma očima změnil v obrovského vlka. Dělá to často? Jakto, že jsem si toho nevšimla dřív? Je má maminka také vlkodlak? A co můj bratr? Bude jednou také to, co oni? Na tvářích jsem cítila slzy, ale neměla jsem sílu je setřít. Všichni z našeho kmene jsou snědí, silní, mají černé vlasy a většina z nich chodí i v největších mrazech jen v mikinách. Jsou všichni takoví jako moji rodiče?

„Bello, prosím tě, neplakej. Vím, že z toho, co se před chvilkou stalo, musíš být pořádně vystrašená, ale pořád je to tvůj táta. Víš, celý náš kmen se mění v tato divoká zvířata. Je tomu tak už několik stovek let. Jednou, když náčelník kmene lovil zvěř pro svou smečku, narazil na studené. Studení jsou upíři, kteří jsou pro nás nebezpeční. Je to náš jediný úhlavní nepřítel. Náčelník s nimi po krátkém boji uzavřel dohodu, že na našem území nebudou lovit, a ani se zde nebudou zdržovat. Nejstarší z pětičlenné skupinky studených dohodu přijal a po krátkém rozhovoru odešel i se svou rodinou.

Po pár desítkách let se tato rodina vrátila a přinesla s sebou nebezpečí pro náš kmen. Přivedli mladého upíra krátce po přeměně. Byla to moc krásná dívka, ale byla stokrát silnější než vlci. Jednoho dne se pohádala se svým přítelem, který byl členem rodiny studených, a chtěla se mu pomstít. Přišla na naše území a zabila pět členů našeho kmene. Náčelník neboli alfa nahlas zavyl a tím přivolal studené. Ženu odvedli a my o nich zase pár desítek let nevěděli.

Víš, přítel té upírky v nedalekém městečku zabil dva lidi a unesl jejich malé dítě. Chtěl miminko zabít, ale jeden z našich ho zachránil a přivedl k nám. Začali jsme ty upíry nenávidět ještě víc, a když se teď vrátili, máme důvod ke strachu. Co když na nás zase zaútočí a někdo z nás zemře? Co když zemře Sam? Proto se tatínek tak rozlobil. Nechce, aby se jeho jediná dcera scházela s jedním ze studených."

„Edward je studený," řekla jsem tiše a lekla se svého hlasu. Byl tak hrubý a chraplavý.

„Ano, ale není to ten, který zabil ty lidi z Forks. To ale neznamená, že není nebezpečný."

Podívala jsem se na ni a můj zrak padl na její levou tvář. Měla od oka až ke rtu malou jizvu. Vždycky, když jsem se jí ptala, co se jí stalo, mě taťka něčím zabavil a já na to zapomněla. Teď jsem ale přesně věděla, od čeho tu jizvu má. Tedy spíš od koho. Studení. Vzedmula se ve mně vlna vzteku a strašného strachu. Jak může být někdo tak zlý? Jak může někdo zabíjet nevinné lidi? Vstala jsem, došla ke své mamince a objala ji. Slyšela jsem, jak tiše vzlyká a přidala se k ní. Cítila jsem tu rodinnou lásku a najednou mi bylo jedno, že mí rodiče jsou vlci. Pořád to byla moje rodina. Rodina, kterou budu milovat až do konce svých dnů.

Slyšela jsem, jak vrzly dveře a někdo vstoupil dovnitř. Bylo mi jasné, že je to táta. Ještě jsem ale neměla odvahu s ním mluvit. Pořád jsem měla před očima vrčícího vlka. Věděla jsem, že by mi nikdy neublížil, ale v tu chvíli jsem měla takový strach, že jsem nedokázala rozumě myslet. Pustila jsem mamku a postavila se. Když jsem na něj promluvila, stála jsem k němu zády a měla zavřené oči.

„Jedu za Angelou, potřebuju s ní mluvit. Neboj, nic jí neřeknu. Jen potřebuju vědět, že nejsem jediný člověk v okruhu pěti kilometrů. Budu doma do sedmi." Vyšla jsem zadními dveřmi, abych se nemusla podívat do tváře mého otce. Když jsem vyšla ven, ovál mě příjemně chladný vánek. Zavřela jsem oči, nasála vzduch do plic a šla ke svému autu.

Byla jsem na půli cesty k Angelině domu, když jsem míjela dům, o kterém mi dneska maminka říkala. Zaparkovala jsem u krajnice a podívala se na něj zblízka. Byl to menší domek bílé barvy s modrými okenicemi. Měl jedno patro a velkou zahradu. Nikdy jsem přesně nevěděla, co se tu stalo, ale vždy, když jsem projížděla kolem, jsem měla takový divný pocit. Připadalo mi, jako bych tento dům znala, ale nevěděla jsem odkud. Rozepnula jsem si pás a vystoupila ze svého náklaďáčku. Když jsem stála před vchodovými dveřmi, znejistěla jsem. Mám jít dovnitř? Co když tam někdo bude? Rozhodla jsem se, že dům prozkoumám, a když mě někdo uvidí, tak uteču.

Stála jsem uprostřed dětského pokoje a plakala jsem. Ti lidé umřeli dříve, než jejich malá dcerka řekla první slovo. Umřeli dříve, než udělala svůj první krůček. Umřeli dříve, než jim poprvé řekla, že je má ráda. Došla jsem k malé postýlce a pohladila růžovou dečku. Sice byla zaprášená a roztrhaná, ale kačenky na ní byly pořád vidět. Jela jsem prstem po postýlce, poličce s fotkami až k přebalovacímu pultu. Když jsem se ho dotkla, objevil se přede mnou obraz. Mladý pár držící miminko. Maminka kojící malou holčičku. Tatínek šišlající nad postýlkou dítěte. Muž se zlatýma očima. Strach. Dva mrtví lidé na podlaze. Les. Vlk. Domov.

Když obraz zmizel, cítila jsem, jak padám k zemi. Co to bylo? Proč mi ti lidé přišli tak povědomí? Proč mám pocit, že jsem doma? Slyšela jsem, jak se rozrazily dveře a dřív, než jsem stihla dopadnout na zem, mě chytly dvě studené ruce. Šeptal moje jméno, ale já už byla pryč. Spadla jsem do temnoty.

Edward

Seděl jsem ve svém stříbrném Volvu na školním parkovišti a čekal na Bellu. Měli jsme se sejít ve čtyři. Bylo už tři čtvrtě na pět a ona pořád nikde. Začínal jsem mít strach, že si to rozmyslela a nechce se mou mít nic společného. Bella byla nesmírně krásná a chytrá. Dívky jejího věku měly v hlavě jen šminky, kluky, módu a sex. Jí sem do hlavy neviděl, ale věděl jsem, že má na starosti jiné věci než nejnovější trendy. Podle myšlenek mých nových spolužáků to byla slušná dívka se smyslem pro humor. Jeden kluk byl do ní už dva roky zamilovaný, ale bál se, že ho odmítne, a tak raději nic nezkoušel. Musel jsem se tomu pousmát. Ta malá sladká Bella by nikdy nechodila s takovým chlapcem, jako je Mike Newton. Kluk, který nesportuje, nevěnuje se učení, kouří, a holky má jen do postele. Do Belly byl opravdu zamilovaný, ale ona o něj nejevila zájem. Nevím proč, ale měl jsem z toho radost.

Když jsme se přestěhovali zpátky do Forks, tak jsem si myslel, že to bude jen další nudná střední škola. Alice, moje setra, se rozhodla, že ze mě udělala fešáka, prý aby měly holky na co koukat. Zasmál jsem se tomu. Jako by na nás všichni nekoukali i bez hezkého oblečení. Byli jsme upíři a byli jsme krásní. Tuhle vlastnost jsme potřebovali k tomu, abychom nalákali potravu. Lidé nás měli za bohy, a proto by s námi šli kamkoliv, jen aby mohli být s námi. Naše rodina ale nelovila lidi. Pili jsme krev zvířat.

Když mi Alice položila na postel modrou košili, tmavé kalhoty a černé sako, musel jsem ji pochválit. Miloval jsem pohodlné a tmavé oblečení. Zrovna, když jsem si dopínal poslední knoflík na košili, vtrhla do mého pokoje a přihlouple se na mě usmívala. Nevěděl jsem, co chystá, ale to, že si v hlavě zpívala americkou hymnu v japonštině, nevěstilo nic dobrého. Seděl jsem zrovna ve tříde biologie a čekal, až nám učitel řekne, co máme dělat, když s nesmělým úsměvem na tváři vstoupila do třídy ona.

Měla dlouhé hnědé vlasy, čokoládové oči, růžové tváře a krásný úsměv. Omluvila se, že přišla pozdě a šla ke své lavici. Přišlo jí divné, že na ni všichni koukají, a tak si zkontrolovala oblečení. Musel jsem se tomu zasmát. Zrovna ve chvíli, kdy míjela svou kamarádku, se podívala ke své lavici. Uviděla mě a její reakce mě překvapila. Zrudla a dlouho si mě prohlížela. Cítil jsem, jak se mi na tváři usadil výraz pochopení. Proto si Alice chránila myšlenky.

Chvíli jsem si s ní povídal a pozval ji, aby šla se mnou do knihkupectví. Souhlasila a já byl štěstím bez sebe. Zbytek dne jsem byl mimo a nemohl se dočkat čtvrté hodiny odpolední.

Jenže teď už bylo pět, a Bella pořád nikde. Nastartoval jsem auto a jel k hranicím Forks. Když jsem jel kolem jednoho chátrajícího domu, ucítil jsem její vůni a rychle bijící srdce. Vyběhl jsem z auta a pospíchal do patra. Chytil jsem ji dřív, než upadla na zem.

„Bello, co je ti?" Ona se na mě podívala a ztratila vědomí.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlak a já 2. kapitola: