Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlkodlak a já 5. kapitola

12.10.2011 (11:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 4160×

Plakala jsem několik hodin. Kvůli tomu, že jsem přišla o rodinu, ale také kvůli tomu, že už nikdy nebudu moc mít děti. Rodina Cullenových mi dokonale zničila život. Zabila mé rodiče, připravila mě o adoptivní, a aby toho nebylo málo, tak mi vzali možnost mít děti. Nikoho jsem k sobě nepouštěla. Jen doktora a sestřičku. Můj stav se zlepšoval, a proto se rozhodli, že mě za dva dny pustí. Jenže já se neměla kam vrátit. Rodiče se mě vzdali a mí biologičtí prarodiče mě neznají. Chtěla jsem odjet do Seattlu a najít si nějakou práci, vydělat si peníze a odjet. Odjet hodně daleko. Sice by se mi stýskalo po členech La Pushské smečky a rodičích, ale už jsem nadělala dost problémů. Bude lepší, když na pár měsíců zmizím.

Po dvou nekonečných dnech mě konečně propustili z toho vězení zvaného nemocnice. Dali mi několik druhů prášků a kladli mi na srdce, abych za pár týdnů přišla na kontrolu. Poděkovala jsem jim a slíbila, že přijdu. Taštičku s prášky jsem za rohem vyhodila do koše a spolu s nimi jsem se zbavila i ortézy na ruce. Už mě nebolela, tak proč ji nosit. Jenže sádry na noze jsem se zbavit nemohla. I bez ní jsem byla nešikovná, ale spolu se sádrou se moje nešikovnost spojila ve smrtelnou kombinaci.

Zrovna, když jsem jela kolem domu mých mrtvých rodičů, všimla jsem si velké cedule pověšené na balkóně. Na prodej. Dům, ve kterém jsem se narodila, a ve kterém zemřela má maminka a tatínek, byl na prodej. Zastavila jsem a vystoupila z auta, které mi darovali Cullenovi. Nechtěla jsem od nich nic, ale nakonec jsem si ho vzala. Páčka na poštovní schránce byla zvednutá, což znamenalo, že v ní něco je. Rychle jsem se podívala dovnitř a objevila tlustou bílou obálku. Tučným písmem na ní bylo napsáno Pro Bellu. Zvědavost byla silnější než rozum, a tak jsem obálku rozbalila. Byl v ní na dvakrát přeložená papír a šek. Když jsem se podívala na sumu napsanou na šeku, zamotala se mi hlava a málem jsem upadla. Byla to částka, která by stačila na koupi domu, a ještě by několik tisíc zbylo. Rozložila jsem papír a dala se do čtení.

Milovaná Bello,

uvědomuji si, že už od nás nic nechceš a ani se ti nedivím, ale tento dům ti patří. Narodila jsi se v něm, a máš právo na to, abys v něm žila. Chtěl jsem se s tebou rozloučit v nemocnici, ale nepustili mě k tobě. Vím, že jsme ti hrozně ublížili, ale i ty neseš vinu na svém osudu. Kdyby si neutekla v ten večer, kdy jsme ti řekli pravdu, tak by se nic z toho, co se stalo, nemuselo odehrát. Velkou část viny budu nosit na bedrech celou svou existenci, ale mysli na to, že tě miluji.

Až budeš číst tento dopis, už budeme na cestě na Aljašku. Jedeme za příbuznými, u kterých zůstaneme, dokud se vše nevyřeší. Mluvil jsem s Emily a pověděl jí všechno, co jsem ti nestihl říct. Zlobila se na mě, ale víc se zlobila na Sama. To on rozhodl, že se s tebou už nebudou stýkat. Dal příkaz alfy všem členům kmene. Jen jediná osoba dokázala zvrátit jeho příkaz.

Jacob. Setkej se s ním a vše pochopíš. Už nikdy se spolu neuvidíme. Ublížil jsem ti dost na to, abych odjel na smrt. Rodina o ničem neví, ale pojedu do Volterry. Miluji tě tak moc, že život bez tebe nemá cenu. Vím, že mě nikdy nebudeš milovat, a proto si nezasloužím žít. Jen mi prosím slib jednu věc. Buď šťastná.

Miluji tě.

Navždy tvůj Edward.

Několikrát jsem zamrkala, abych byla schopná přečíst posledních pár řádků. Slzy mi po proudech tekly po tvářích a já neměla sílu je setřít. Můj vlastní otec dal alfa příkaz všem členům mé rodiny i přátelům. Jen Jacob ho dokázal zvrátit. Jak? Musím se s ním co nejdřív setkat.

Když jsem si dopis přečetla znovu, uvědomila jsem si, co vlastně napsal. Pojedu do Volterry. Na smrt. Miluji tě. Sohem.

Upustila jsem obálku na zem, a znovu se rozplakala. Vzlykala jsem a hlavu měla sklopenou k zemi. Teprve teď jsem uviděla fotku, která vypadla z obálky. Byla na ní celá rodina Cullenových. Esmé, objímající Carlislea, Rosalie, usmívající se na Emmetta, Alice, líbající se s Jasperem, a nakonec Edward.

Usmíval se a jeho oči byly šťastné. Zářily zlatou barvou a kontrastovaly s bledou pokožkou. Byl šťastný a spokojený. Obrátila jsem fotografii a přečetla pár slov napsaných v pravém dolním rohu.

Navždy tu pro tebe budeme. Navždy tě budeme chránit. Fotografie je z doby, kdy ještě všechno bylo v pořádku. Nebyla žádná Emma ani James. Byli jsme šťastná velká rodina. Nikdo o tom neví, ale na zadní straně šeku je telefonní číslo. Kdyby se něco stalo, tak zavolej. Máme tě všichni rádi, zatím nashledanou, Alice.

Měla pravdu, vypadali spokojeně. Telefonní číslo jsem si vložila do kapsy a otřela slzy. Ještě v ten den jsem použila šek a dům byl oficiálně můj. Bylo mi sice teprve osmnáct let, ale nebyli by to Cullenovi, kdyby i tohle nezařídili.

Když jsem procházela domem, vzpomínala jsem si na různé chvíle svého života. Byla jsem malinká, když jsem přišla o rodiče, ale pamatovala jsem si na ně. Fousatý černovlasý táta a malá hnědovlasá mamka. Chovala mě a přitom mluvila na tátu. Byli šťastní a spokojení. Milovali mě a já milovala je. Táta mě uspával, když jsem se v noci probudila a mamka se o mě ráno starala, když taťka ještě spal. Říkala mi Isabellko, ty moje sluníčko milované. Kojila mě a zpívala mi ukolébavku. Hladila mě po vláskách a dívala se na mě s takovou láskou, až se mi z toho stáhlo hrdlo. Odešli dřív, než jsem začala mluvit. Odešli dřív, než jsem jim poprvé řekla, že je taky miluju. Odešli dřív, než jsem udělala první krůček.

Zrovna, když jsem procházela kolem jejich postele, zahlédla jsem něco u okna. Stál tam. Stál tam ten, kvůli kterému se to všechno stalo. Edward.

Díval se na mě s láskou, ale jeho vždy zářící oči byly černé a plné smutku. Udělal krok ke mně a já couvla. Nevěděla jsem, proč jsem to udělala, ale ranilo ho to. Co čekal? Že mu padnu kolem krku a ruku v ruce odejdeme v záři zapadajícího slunce?

„Bello, neboj se mě. Přišel jsem se rozloučit.“ Jeho hlas zněl chladně. Nebyl v něm žádný cit, žádná emoce. Pod tíhou slov, která vypustil z úst, jsem zavrávorala a opět padal k zemi. Jeho silné bledé paže mě zachytily a posadily na židli vedle postýlky. Klekl si přede mě a vzal mou ruku do své dlaně. Několikrát mě pohladil na hřbetu ruky a poté prsty pokračoval dál. Něžně se dotýkal mé dlaně a nakonec mě políbil na každý prst. Jeho ledový dech mě šimral, ale byla jsem tak překvapená a omámená, že jsem vnímala jen jeho rty a nic jiného.

„Miláčku, strašně mě to mrzí. Ani netušíš, jak se za to všechno, co se ti stalo, nenávidím. Měsíc budu s rodinou u přátel a pak odjedu na smrt. V nemocnici mě k tobě nepustili, tak jsem se přišel rozloučit sem. Doufám, že budeš šťastná, nic víc mě nezajímá. Chci jen, aby si vedla spokojený a plnohodnotný život. Vím, že kvůli nám ten život bude bez dětí, ale i tak máš šanci na krásnou budoucnost. Až jednoho dne odejdeš, budu na tebe tam nahoře čekat. Tam už spolu budeme navždy,“ šeptal zlomeným hlasem a já na tvářích cítila slzy. Nemůže umřít. Nenáviděla jsem ho za to, co se mi stalo, ale nemohl odjet na smrt. Nenáviděla jsem celou jeho rodinu. Nenáviděla jsem sebe. Nenáviděla jsem všechny. Nejhorší a nejsmutnější na této situaci bylo, že jsem nebyla schopná je nenávidět. Nebyla jsem schopná nenávidět jeho. Byla jsem nešťastná a zlomená, ale jeho rodina byla tak hodná a opravdu litovala toho, co stalo.

„Edwarde, nejezdi pryč. Jsem smutná a nešťastná, ale víc než na tebe se zlobím na sebe. Byla jsem tak hloupá, že jsem ten večer od vás utekla. Kvůli mojí pitomosti jsem přišla o rodinu i šanci na nový začátek. Ty nesmíš zemřít, to já jsem ta, která si zaslouží smrt.“ Výraz v jeho tváři se ze smutku změnil ve zlobu a nepochopení. Jeho oči nabraly nejděsivější odstín černé, jakou jsem kdy viděla. Nadechoval se, že mi něco řekne, ale já jsem ho umlčela. Své rty jsem přitiskla k těm jeho. Nejdřív byl překvapený, ale za chvilku se zapojil a polibky mi oplácel.

Než jsem se nadála, bylo všechno mé oblečení poházené po pokoji a já ležela nahá na podlaze. Nade mnou se skláněl Edward a díval se mi do očí. Kývla jsem na znamení, že jsem připravená a on mě políbil. Hrál si svým jazykem s tím mým a během jejich milostné hry do mě pronikl. Necítila jsem žádnou bolest, žádné napětí, jen lásku a spokojenost. Jeho pohyby byly něžné, ale vášnivé. Jeho polibky byly plné chtíče, ale pořád jsem měla pocit, že se mých rtů dotýká jako motýlí křídla okvětních lístků. Byl to nepopsatelný pocit, který bohužel moc rychle skončil. Naposledy jsem nahlas zasténala a o pár vteřin později se Edward zhroutil vedle mě. Pociťovala jsem poslední známky uspokojení. Podívala jsem se na rychle oddychujícího upíra vedle mě a věděla jsem, že už nikdy nebudu chtít nikoho jiného. Usmála jsem se na něj a během pár minut jsem usnula.

Ráno mě probudilo ostré světlo. Otevřeným oknem do pokoje proudil příjemně teplý vzduch a místnost ozařovalo polední slunce. Protáhla jsem se a s úsměvem jsem rukou nahmatala druhou stranu postele. Teprve teď jsem si uvědomila, že nejsem v dětském pokoji, ale v ložnici rodičů. Pořád to tu vonělo stejně. Med, skořice a zatuchlina. Osoba, která měla ležet vedle mě, se nenacházela v ložnici, ani jinde v domě. Vyděšeně jsem sáhla do kapsy bundy, která byla pohozená v dětském pokoji a vyndala lístek s číslem. Hledala jsem mobil, když můj zrak padl k otevřenému oknu. Stál tam. Netvor se zlatýma očima. Ten, jenž zabil mé rodiče a vrátil se, aby zabil i mě. Na jeho tváři se objevil spokojený úsměv.

„Konečně,“ řekl a seskočil z parapetu, na kterém seděl. Napřáhl ruku tak, že kdyby mě uhodil, byla bych během pár vteřin mrtvá. Zavřela jsem oči a čekala na svůj konec. Moje poslední myšlenka patřila Edwardovi. Mé lásce. Miluju tě, navždy.

Poté jsem ucítila ránu do hlavy a neskutečnou bolest. Tiše jsem vzlykla a padala k zemi. Když jsem dopadla na podlahu, vše kolem mě se ztratilo. Zbyla jen tma a prázdnota.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlkodlak a já 5. kapitola: