Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 2.

05.03.2010 (16:45) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4176×

Edward:

Některé večery na ostrově byly vyloženě nudné. Vlastně celá moje existence byla znuděná. Dalo by se říct, že až k smrti, ale tahle přirovnání mě už nebavila. Všechna byla zbytečná a tolik pravdivá. Někdy jsme jezdili na pevninu do města. Hlavně Alice. Ráda tancovala a karnevaly byly přesně pro ni. Jasper to tiše trpěl, protože ji miluje. Esme s Carlislem dokázali jen tiše sedět doma v teple a byli spokojeni.

Obdivoval jsem tu jejich horoucí lásku, která všechno překoná.

Jindy jsme závodili v plavání nebo v hrabání písku. Taky jsme stavěli hrad. Jasper, přesto, že je to trochu zamlklý a klidný si našel ty nejhorší záliby. Hodně si rozuměl s Emmetem. Často spolu uzavírali sázky, které byly nesmyslné nebo spolu závodili ať už v čemkoliv.

Věděl jsem, že Jasperovi chybí jeho parťák, proto jsem se snažil se mu zavděčit a každou hloupost s čím přišel, jsem se snažil nezavrhnout. Alice nám dělala rozhodčí a je pravda, že to bylo malé zpestření nudného života. Bohužel to s naší rychlostí nebyla zábava na dlouho.

Emmet nám to záviděl. Aspoň podle toho co říkal. S Rose si asi moc zábavy neužije.

Rosalie volala Esme každý večer a popisovala, jak se projížděli v Benátkách na gondole při měsíčku, nebo procházky u Sieny v Paříži u Eifelovi věže. Galerie v Louvre anebo opera v Římě. Nic nového. Všechno už zažila tolikrát, že ani na prstech svých rukou by to nespočítala. Možná proto, to Emmeta tolik nebavilo.

Takový výlet na Mars, no to by asi Emm nenechal dlouho pobízet. A já asi taky ne. Když pro mě není žádná žena na Zemi tak snad ve vesmíru.

Tento večer byla pravá oceánská bouře a my jsme byli v ní. Takže stavět hrady z písku by nemělo cenu ani pro nás.

Carlisle studoval další lékařskou specializaci z knih. Esme vyšívala nějaké dečky a Jasper hrál akční hru na počítači a protože často přeskakovala elektřina, neustále nadával, a ani já jsem nevěděl, jestli se zapojuje do hry, anebo nadává na počasí.

Já jsem seděl s Alice u prosklených dveří a sledovali jsme rozbouřené moře, tančící v záblescích blesku a do rytmu hromů. Byl to hezký pohled, všechna ta světla a odlesky jednotlivých blesků a roztančených vln, ale trvalo to příliš dlouho. Škoda, že jsem to nemohl zaspat.

„Měli jsme jed do města,“ hudrovala moje malá sestřička.

„Hmm,“ přisvědčil jsem jí s nezájmem. Nevím, o co by to bylo lepší být ve městě, když je tam takové počasí, ale nechtěl jsem se s ní dohadovat. Rozhodně se to málo kdy vyplatilo. Znuděně jsem se opřel zády o dveře a sledoval klidnou atmosféru v domě.

Měl jsem pocit, že mě to uspává, ač to bylo nemožné. Zabrousil jsem do jednotlivých myslí a doufal, že mě to aspoň trochu zabaví.

„Křížkový steh v pravém rohu a pět polo křížkových pod ním,“ myslela si moje milovaná matka. To mě opravdu nezajímalo. Možná, že nastane doba, kdy budu tak unuděný, že se budu zajímat o vyšívání, ale dneska tak zoufalí ještě nejsem.

Otráveně jsem přemístil pohled svého zájmu na Jaspera. Seděl u psacího stolu s počítačem a zuřivě mlátil do klávesnice.

„No pojď si pro olovo zombíku,“ pomyslel si bratr. Málem to vypadalo, že svoji myšlenou větu i vysloví, ale zabránilo mu v tom křivení tváře, při vzrušení střílení do neživých nestvůr. Jeho mysl mě taky nijak nezaujala. U Carlisla to nemá cenu ani zkoušet. Nechci poslouchat poučné latinské názvy a Alice se nedala poslouchat už vůbec.

Povzdechl jsem si. Byl jsem nešťastný. Co bych dělal, kdybychom byli na pevnině? Asi bych si našel nějaký les a zašel si na lov.

Znovu jsem se podíval ven. Palmy se ve větru ohýbali a vířili písek.

„Nebudu tvrdnout tady,“ pomyslel jsem si. Skočil jsem na nohy a mířil si to ke dveřím.

„Kam zase jdeš?“ ptala se Esme aniž by zvedla hlavu od vyšívání.

„Jdu si zaplavat,“ řekl jsem s nadějí v hlase, že se aspoň malinko zabavím. Otevřel jsem energeticky dveře a upíří rychlostí jsem zmizel.

Utíkal jsem deštěm. Bylo to tak uvolňující. Utíkat do neznáma. Mokrý písek se mi lepil na bosá chodidla a já se cítil jako někdo jiný. Užíval jsem si čerstvý vzduch ochlazený bouří. Z vlasů mi stékali kapičky dešťové vody. Dýchal jsem a měl jsem pocit jako bych vzduch ve svých plicích potřeboval.

Svůj běh jsem vnímal jako závod. Pospíchal jsem a nevěděl jsem kam. Neviditelná síla osudu mě hnala kupředu. Zvláštní kouzelná síla, která slibovala neodolatelné poznání. Obrovský hrom udeřil za mými splašenými kroky. Cítil jsem spálené dřevo a palmové listí. Šťavnatá vůně šťovíku se linula mokrým vzduchem. Pořádně jsem přidal a utíkal jsem s větrem o závod a já vyhrával.  Už jsem viděl blížící se skálu.

Obloha nad ní byla bez jediného mráčku. To zjištění mě zarazilo. Zastavil jsem se a ohlédl se zpátky, odkud jsem se přiřítil. A opravdu byla bouře všude okolo jen ne na mém místě. Ještě jsem kousek popoběhl ke vchodu. Odsunul jsem balvan a protáhl se dovnitř. Už tam jsem zacítil ve vzduchu změnu. Cítil jsem další osobu. Pomalu jsem se proplížil jeskyní a opatrně jsem vykukoval z keře.

Odhrnul jsem jednu větev a sledoval tu krásu, tiše a nerušeně. Na mojí pláži byla krásná dívka. Byla oblečena v bílých krátkých šatech. Tančila. V pozadí té nádhery se proplétaly fialové blesky a osvětlovali celou pláž. Byla nádherná. Bohužel jsem jí neviděl do obličeje, ale to co se mnou dělalo její tělo, bylo nepopsatelné. Nikdy jsem nic takového nezažil.

Měla krásné dlouhé vlnité vlasy v barvě zralého kaštanu až po pas. Její štíhlé tělo plných oblých křivek se vlnilo v rytmu rozbouřených vln. Hlasitě se smála a dívala se na měsíc, který krásně stříbrně svítil. Svoje dlouhé štíhlé paže vzpínala k nebi plnému zářivých hvězd.

Toužil jsem ji vzít za ty krásné jemné dlaně. Chtěl jsem ji poznat. Vědět její jméno a milovat ji. To se mi ještě nikdy nestalo. Nikdy jsem necítil to, co jsem cítil v té chvíli. Bezmoc a touhu zároveň. Aniž bych věděl, co dělám, posunul jsem svoji nohu blíž k tomu krásnému andělu. Moje smysly byly vyvedené z míry. Divný to pocit být zase jako člověk, aspoň v něčem.

Posunul jsem se ještě blíž. Moje touha byla čím dál nesnesitelnější. V tom jsem si uvědomil, že bych měl spíš utíkat, abych jí neublížil. Co když to není anděl, ale člověk. Mohl bych jí i zabít. Nemůžu zabít něco tak dokonalého jako je ona. Napjal jsem svoje tělo a radši jsem zadržel dech.

Když mi došlo, že touha po krvi je úplně jiná. Spalující ale nikdy jsem necítil tolik vášně. Znovu jsem našel odvahu se nadechnout. Necítil jsem jed ve svých ústech, tak jsem udělal další krok vpřed. Pomalu jsem se plížil k ní. V tom se otočila. Pohlédl jsem do její tváře. Měla krásnou hebkou pleť. Hluboké tmavě hnědé oči na mě hleděly. Byly vystrašené, plné údivu.

Natáhl jsem jednu paži k její, na důkaz smíru. Nechtěl jsem jí ublížit. Když v tom se pyšně napřímila a pohodila krásnými vlasy.

„Kdo jsi?“ zeptala se. Měla tak krásný zvonivý hlas až mi naskočila husí kůže. Zaváhal jsem, ale jen na okamžik.

„Jmenuji se Edward a ty?“ zeptal jsem se. Umíral jsem zvědavostí zjistit její jméno. Zkoumavě si mě prohlédla a pak se otočila. Chtěla odejít, ale já jí to nedovolil.

„Počkej,“ chytil jsem ji za paži. Otočila se na mě a pohlédla na naše spojené ruce. Nepatrně se na mě usmála a její tváře lehce zčervenaly. Byla roztomilá. Uvědomil jsem si, že jí můj ledový dotyk může být nepříjemný.

„Omlouvám se,“ řekl jsem tiše a pustil její paži. Moje prázdné ruce nepříjemně pálili.

„Odkud jsi?“ zeptala se.

„Na druhé straně ostrova máme dům,“ odpověděl jsem s nadějí, že i já se dozvím, kdo je a odkud pochází. Pohlédla vylekaně na oblohu. Následoval jsem její pohled. Přímo k nám se řítil obrovský mrak. Déšť se blížil i na mé, už ne tak opuštěné místo. Když jsem se chtěl znovu věnovat té dívce, už tam nesála. Mířila si to do moře.

„Počkej, neodcházej!“ zavolal jsem na ni. Otočila se na mě.

„Já musím, ale vrátím se. Slibuji,“ zavolala na mě nazpátek. Chtěl jsem utíkat za ní, ale zůstal jsem stát. Utíkala tak ladně. Vlasy za ní vlály a já jen toužebně slintal.

„Jak se jmenuješ?“ zavolal jsem za ní znovu. Zastavila se na břehu a zbýval jí už jen jeden krok do moře.

„Isabella,“ řekla tiše, ale já ji slyšel. Otočila se na mě a rozloučila se se mnou tím nejzářivějším úsměvem jaký jsem kdy viděl. Zhluboka se nadechla a neodolatelně skočila do rozbouřených vln.

Stál jsem tam jak přikovaný. Připadal jsem si jako ve snu. Tak krásná, dokonalá dívka. Byla tady na zapomenutém místě a já ji viděl. Ten zpěvný hlas a to jméno. Isabella. Bella. Tak krásné. Toužil jsem jí znovu vidět. Snad splní svůj slib.

Těšim se na komentáře a Vaše připomínky... :)

Shrnutí