Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 20.

22.01.2011 (13:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3191×

Bella:

Procházela jsem se sama po pláži a čekala, až se ke mně Edward přidá. Zrovna pomáhal Alice při stěhování jeho pokoje. Nechtěla jsem, aby se něco změnilo, ale celá rodina trvala na tom, že se musí Edwardův pokoj přizpůsobit nám oběma. Samozřejmě jsem byla vyhnána na vzduch a nesměla jsem se ničeho dotknout. Esme s Carlislem byli na pevnině a sháněli nový nábytek.

Už několik dní jsem se necítila nejlépe, ale snažila jsem se to ukrývat. Nechtěla jsem nikomu přidělávat starosti. Věděla jsem, že kdyby se moje snažení nepovedlo, Edward by šílel strachy. Posadila jsem se do písku a sledovala neklidnou hladinu moře. Nebe bylo skoro černé a vzduch byl krásně čistý, ale těžký. Blížila se bouře. V dálce se třpytily blesky a podkreslovaly nebe do fialova.

Stýskalo se mi po domově. Už to byly dva týdny, co jsem naposledy ucítila slanou vodu na svém těle. Nikdy by mě nenapadlo, že mě tolik bude ta ztráta bolet. Při každém nádechu jsem cítila balvan na duši. Ať se dělo cokoliv, nemohla jsem se toho zbavit. Jediné co moji bolest tupilo, byly chvilky strávené s Edwardem. To jsem byla jako ve snu.

Vzpomněla jsem si na svoje předky. Spousta žen opustila náš podmořský svět. Už nikdy jsem je neviděla a nebyla jsem jediná. Žádná z nich se nikdy nevrátila. Spekulovalo se o tom, zda vůbec přežily na pevnině. Měla jsem pocit, že na těch povídačkách asi něco bude. Často se mi motala hlava a pletly nohy. O bolestech v různých částech těla jsem snad už ani neuvažovala. Celková úzkost obstarala zbytek. Umírala jsem. Cítila jsem to. Věděla jsem to.

Budu to muset nějak vymyslet. Edward nesmí vědět, že moje volba být s ním mi tolik ublížila. Až nastane můj čas, odejdu. Nevím kam a hlavně jak, ale nesmím zůstat.

„Tak už je to hotovo,“ zavolal za mnou Edward. Usmíval se jako malý chlapec a zvedající se vítr mu čechral vlasy. Byl dokonalý a roztomilý. Nepatrně mě píchlo u srdce a to mě ujistilo o mých plánech.

„To je dobře,“ řekla jsem s radostí. Doufala jsem, že nepozná moje rozpoložení. Posadil se vedle mě a paží mě objal kolem ramen. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a stále koukala do dálky na tančící blesky.

„Měli bychom jít dovnitř,“ zašeptal mi u ucha. Podívala jsem se mu do tváře.

„Začíná pršet,“ vysvětlil svoje naléhání a na důkaz svého tvrzení mi setřel kapičku ze špičky nosu. Ztěžka jsem polkla a tiše přikývla. Zkoumavě si mě prohlédl a já se okamžitě nacvičeně usmála. Vyskočila jsem na nohy a podala svojí lásce ruku. Uchopil mě za ní a následoval mě. Zrovna ve chvíli, kdy jsme vystoupili pár schůdků, se za námi ozval hrom a já v něm slyšela varování, že už mi moc dní nezbývá.

Dveře se otevřely a stála v nich usmívající se Alice.

„No, už jsem vás chtěla zavolat. Taková bouřka tu ještě nebyla. Budeme rádi, když nám zůstane střecha nad hlavou,“ zachichotala se jako by to nebyla vážná věc a odtančila do obýváku. Edward se otočil za dalším hromem a chvilku tiše vyhlížel blesky. Já se neotočila. Neodvážila jsem se ohlížet pravdě do očí. Přisedla jsem si vedle Alice a poslouchala její štěbetání. Tolik mi bude chybět. Měla jsem ji moc ráda.

Edward:

Ať se Bella snažila sebevíc, věděl jsem, že se něco děje. Určitě jí chyběl domov a já se z toho obviňoval. Kdyby nebylo mě, byla by sice vdaná za někoho, koho nemiluje, ale nemusela by se stydět být ve svém přirozeném prostředí. Často jsem ji přemlouval, že se určitě nic nestane, když se půjdeme vykoupat ke břehu, ale zarytě stála za svým. Často jsem ji vídal, jak hledí do vln oceánu, a vždy jsem viděl bolest. Trpěl jsem s ní. Začínal jsem uvažovat, jestli by jí nebylo líp ve městě. Ale okamžitě jsem svůj nápad zavrhl. Bella milovala přírodu. Procházka v pralese patřila k denním rituálům. Na rozdíl ode mě, jí se zvířata nebála. Povídala si s papoušky a občas jí nějaká opička skočila na ramena a tahala ji za vlasy.

Samozřejmě vždy, když jsem byl dostatečně daleko. Ale i tak mi to přišlo dokonalé. Ona byla bohyně a já zrůda. Aniž bych si to chtěl znovu připomínat, musel jsem si připustit pravdu.

Bella:

Přestože nikdo z rodiny nepotřeboval spánek, každý odcházel do svého pokoje v danou hodinu. Edward se rozvaloval v naší posteli a čekal na mě. Bylo zvláštní si připustit, že všechno co jsem měla, bylo naše a že čekal na mě. Nikdy nepochopí, jak jsem ho vnímala. Byl dokonalý. Vždy, když jsem ho viděla, tajil se mi dech. Jeho bronzové vlasy, které čechral vlažný vánek na pláži a chlapecký rozpustilý úsměv, který se mu zrcadlil ve zlatých očích.

„Mohli bychom si někdy vyrazit do města. Co ty na to?“ zeptal se můj anděl a vyrušil mě tak z rozjímání. Byla jsem v koupelně a snažila se rozdýchat další slabost. Pořádně jsem se nadechla a zaťala všechny svaly v těle. Vykoukla jsem z koupelny a nadšeně se na něho zazubila. Počkala jsem, až mi úsměv oplatí a pak jsem se vrátila k umyvadlu. Držela jsem se pevně umyvadlové skříňky a snažila dýchat uvolněně. Pustila jsem si studenou vodu, nabrala trochu do dlaní a opláchla si obličej. Okamžitě se mi zbarvila pokožka do mojí přirozené barvy, na kterou jsem byla zvyklá celý život. Zahleděla jsem se na sebe do zrcadla a tupě zírala na svůj odraz.

Nedokázala jsem pochopit, jak jsem mohla někoho oklamat, že jsem v pořádku. V mojí lidské tváři jsem měla krví podlité oči a strhané rysy. Měla jsem pocit, že se mi objevují i vrásky. Zestárla jsem. I když to bylo nemožné. A tvář mojí mořské podstaty byla světlejší. Bledla. Ztrácela jsem sama sebe. Najednou se mi hlasitě roztlouklo srdce a moje ruce klesly. Zamotala se mi hlava a podlomily kolena. Rychle jsem se zachytila skříňky a soustředila se na dech, který mi unikal přes vyprahlé rty.

„Bells?“ volal za mnou Edward. Neměla jsem sílu odpovědět, když jsem věděla, že tím se prozradím. Zhluboka jsem se nadechla.

„Ano?“

„Jsi v pořádku?“ zavolal starostlivě z vedlejšího pokoje. Určitě slyšel můj zrychlený tep. Chtěla jsem zopakovat hluboký nádech a znovu předstírat klidnou odpověď, ale tentokrát to nešlo. Nohy mě přestaly poslouchat a já upadla. Snažila jsem se rychle zvednout, ale hlava se mi zatočila jako na kolotoči a zvedl se mi žaludek.

„Bello?!“ vykřikl Edward vyděšeně. Ztěžka jsem polkla a vzhlédla k němu. Stál nade mnou a v očích jsem viděla hrozný strach. Pokusila jsem se povzbudivě usmát, ale určitě to byl spíš škleb. Než jsem se nadála, byla jsem v jeho silném náručí. Na okamžik, když jsem se dotkla jeho nahého ramene, pocítila jsem touhu. Byl tak krásný a já ho tolik milovala. Ale mnou otřásla další bolest a projevila se na mém těle zimnicí. Edward mě položil do postele, ale nepouštěl mě z náručí. Když si všiml, jak se třesu, přehodil přese mě deku.

„Nic to není. To bude dobrý,“ opakovala jsem a snažila se ho uklidnit. Možná i sebe, ale moje lež ho neobalamutila.

„Alice,“ zavolal tiše s bolestí v hlase. Moje nově nalezená setra byla rychle u nás. Vyděšeně si mě prohlédla.

„Co se stalo?“ vypískla a mě při tom zvuku rozbolela hlava.

„Kdy tady bude Carlisle?“ zeptal se spěšně. Nepřestával mě ale objímat. Rychle přejížděl po mých pažích a snažil se mě zahřát, i když to bylo nemožné. Byla jsem mu tolik vděčná. Byla jsem ráda, že je se mnou.

„Vrátí se asi za hodinu,“ řekla tiše.

„Není čas. Pomož mi s ní. Musíme ji dostat do moře,“ řekl rozhodně.

„Ne prosím,“ zasténala jsem.

„Bells, nebuď hloupá, víš, že to potřebuješ,“ snažil se mi domluvit. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Třeba ví, o čem mluví,“ podotkla Alice.

„Napusť vanu!“ než to Edward dořekl, Alice už byla v koupelně. Edward mě vybalil z deky a začal vysvlékat krátké šaty, které jsem měla půjčené od Alice. Prádlo mi nechal. Měla jsem na sobě jen bílou podprsenku a kalhotky a zima mě pohltila ještě víc. Vzal mě do náručí a vešel se mnou do koupelny. Alice odstoupila a nechala nám soukromí. Edward mě položil do vany plné vody.

Bylo to pro moje tělo jako šok. Vyrazilo mi to dech a pak jsem se rychle nadechla, jako kdybych se vynořila z vody po dlouhém topení. Bolest v mých údech nepolevovala, ale zimnice ustala. Zavřela jsem oči. Odpočívala jsem.

Upozorňuji Vás, že nechci slyšet, proč to Bellu s tou vanou nenapadlo dřív! :D Ne, kecám. Těším se na Vaše komentáře. Děláte mi tím radost a nakopává mě to k dalším dílkům. Nezapomínejte, že pomalu končíme. Docela se těším. To bude moje první dokončená povídka. Tak mě pořádně prosím nakopněte. :)

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 20.: