Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 21.

16.08.2012 (21:15) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1670×

Bella:

Nejspíš jsem na chvilku usnula. Cítila jsem ruce, které se mě dotýkají a kontrolují můj dech i teplotu. Alice seděla na okraji vany a tiše diskutovala s Edwardem. Zimnice stále neustávala a já si začínala vyčítat, že jsem neodešla. Měla jsem se vypařit, jak jsem plánovala. Nechtěla jsem, aby to viděl. A já nechtěla vidět, jak trpí. Moje poslední vzpomínka na moji lásku měla být šťastná. Ne tak bolestná.

„Kde jsou?“ zašeptal Edward zoufale své sestře. Nevěděli, že je poslouchám, a já neměla sílu, abych jim o svém vědomí dala vědět.

„Nevím, moje vize se ztrácí. Nejspíš museli zůstat na pevnině a počkají, až přečká bouře. Nemůžou vědět, že je postrádáme a mobily nemají signál. Už jsem to zkoušela nesčetněkrát,“ odpověděla Alice stejně tichým hlasem.

Jejich hlasy se mi pomalu vytrácely. Měla jsem pocit, že moje podstata žití se chvěje a naráží do tělesné schránky.

„Ne, prosím ještě ne,“ zaprosila jsem v duchu. Nechtěla jsem ještě odejít. Už jsem byla smířená s tím, že to tak skončí. Příběh o jedné krásné lásce dvou nadpřirozených bytostí. Příběh o lásce dvou osamělých lidí, ale teď ještě ne. Chtěla jsem se rozloučit. Pořádně. Zažít poslední políbení a vyznání lásky. Ztěžka jsem polkla a stále si v mysli opakovala tu největší prosbu.

„Nech mě ještě chvilku žít, prosím!“

Snažila jsem se sdělit bohyni, co všechno pro mě ta horoucí láska znamená. Věděla jsem, že jsem ji zradila. Ona mě odměnila nesmrtelností, abych mohla sloužit svému poslání a lidu, ale já ji zavrhla. Nevážila jsem si jí. Odešla jsem a našla jsem si lásku. A to na pevnině.

Po dlouhé modlitbě mě vyslyšela. Zimnice vymizela a já konečně cítila teplo, které mě obklopilo. Vydechla jsem si s úlevou a poděkovala mojí stvořitelce za její milostivost. Slyšela jsem, že moji dva společníci zatajili dech, když si všimli změny mého stavu.

„Bells?“ zavolal Edward.

„Hmmm,“ zabručela jsem, aby věděl, že ho slyším. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a konečně otevřela oči. Užívala jsem si úlevy v celém těle. Žádná bolest. Necítila jsem nic.

„Je ti líp?“ zeptala se moje láska s nadějí v hlase. Tiše jsem přikývla.

„To mám radost! Víš, jak jsi nás vylekala?“ hubovala mi radostně Alice. Podívala jsem se jí do očí a snažila se jí pouhým pohledem vysvětlit, že bohužel můj bezbolestný stav není na dlouho. V očích se jí zrcadlilo pochopení, ale i bolest. Tiše přikývla a pohladila mě konejšivě po hřbetě ruky, kterou jsem měla opřenou o okraj vany. Usmála jsem se na ni a myslela na to, jak ji mám ráda. Věděla to. Věděla všechno. I tak jsem z ní cítila naději. Nikdy se nevzdávala. A pak odešla. Nechala nás o samotě a dala mi tak šanci se rozloučit.

„Pomož mi, prosím,“ požádala jsem Edwarda, aby mi pomohl z vany. Opatrně mě nadzvedl a zabalil do ručníku. Usmála jsem se na něho s veškerou vděčností, kterou jsem k němu cítila. Když si všiml mého výrazu, okamžitě mi ho oplatil. A moje srdce se zatetelilo blahem. Přestože se usmíval krásně jako vždy, něco mi scházelo. Jeho oči byly smutné a netřpytil se v nich ani náznak toho krásného vřelého úsměvu.

Stále se mi díval do očí a přitom se mě snažil co nejrychleji osušit do velké bílé osušky. Opatrně mě postavil na nohy a já cítila, že můj postoj je o něco silnější než před celou tou slabostí. Pokukoval po mém těle a hledal sebe menší slabůstku. Zkoumal, jak stojím, a kontroloval můj dech i tlukot srdce. Všechno bylo v normálu. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, ale bylo to tak.

Znovu jsem cítila sílu v rukách. Na zkoušku jsem zatnula pěsti a cítila se jako dřív. Ale nebyla jsem tak naivní, abych si myslela, že tím to všechno skončilo. Dostala jsem čas na rozloučenou a já ho hodlala využít.

„Už je mi dobře. Nemusíš se už trápit.“ Pohladila jsem svoji lásku po tváři a odhodlaně se na něho usmála. Chvilku si mě zkoumavě prohlížel, ale podle jeho úlevného oddechnutí jsem ho nejspíš přesvědčila.

„Řekneš mi, až ti bude zase špatně? Víš, proč tomu tak bylo?“ zajímal se. Nevěděla jsem, jestli mu mám říct pravdu, a byla jsem si vědoma, že je to vůči němu nefér. Ale radši jsem tiše zavrtěla hlavou. Zašla jsem ke skříni a převlékla se do suchého. Ručníkem jsem dosušila pár tmavých šupinek. Edward seděl na posteli a sledoval každý můj krok. Klekla jsem si na postel vedle něho a objala ho kolem krku. Byl nemluvný a vůbec se nehýbal skoro ani nedýchal.

„Tolik jsem se bál,“ zamumlal tiše a pohladil mě po spojených pažích kolem jeho krku. Bolest, která z něho sálala, mě tvrdě zasáhla. Musím se rozloučit a odejít. Možná bude lepší, když si bude myslet, že někde jsem ale bez něho, než aby si vyčítal, že to, že jsem s ním zůstala, byla moje zkáza. Zatahala jsem ho blíž k sobě a donutila ho, aby se vedle mě položil. Chvilku jsme leželi jen tiše a užívali si jeden druhého, ale nechtěla jsem marnit zbývající čas tichem a nečinností. Vrhla jsem se mu na sladká ústa a tiše ho povzbuzovala. Chvilku sice nesouhlasil, ale nakonec se mi ho povedlo přesvědčit.

Milovali jsme se celou noc. Nedokázala jsem se nabažit, když jsem věděla, že je to možná naposled. Dožadovala jsem se pozornosti, dokud mi síly stačili. Nakonec jsem úplně vyčerpaná usnula.

Když jsem se probrala, bylo slunce už vysoko a vypadalo na to krásný slunečný den. Vyklubala jsem se z přikrývek, oblékla si jednoduché šaty a šla za hlasy, které se ozývaly z kuchyně. Esme připravovala snídani, Edward stál opřený o pult a Alice seděla na stoličce za stolem. Tiše o něčem debatovali, a když si mě všimli, okamžitě skončili.

„Zlatíčko, už je ti líp? Doufám, že se nasnídáš. Děláš mi pořád starosti,“ kárala mě Esme mateřsky. Povzbudivě jsem se na ni usmála.

„Opravdu už jsem v pořádku. Dělejte, jako by se to nestalo,“ mávla jsem lajdácky rukou a všimla si Edwardovi nesouhlasné reakce.

„Dělat, jako že se nic nestalo. No to je opravdu skvělý,“ řekl nabroušeně, zkřivil svoji krásnou tvář do nazlobené grimasy a bez políbení na dobré ráno zmizel ven. Trochu jsem si povzdechla a chtěla hned jít za ním, ale Alice mě zastavila.

„Nech ho chvilku o samotě. Promyslí si to, ty se najíš a pak ho můžeš jít uklidnit,“ usmála se vědoucně. Rezignovala jsem a posadila se vedle ní.

Počkala na snídani, a když ji Esme přede mě postavila, tak jsem ji celou spořádala. Obě jsem potěšila. Ještě chvilku jsem zůstala a poslouchala jejich vyprávění o Edwardově občasném výbuchu vzteku. Obě mě ujistily, že od té doby, co jsme se poznali, tohle byl jediný náznak jeho vznětlivé povahy, a trochu se mi pošklebovaly, že si ještě náš vztah rozmyslím, až kolem mě budou lítat rozmělněné kameny, které po mně ve vzteku hodí. Nedokázala jsem si to představit, a tak se té zvláštní představě zasmála.  Vždy byl tak milý a láskyplný, ale je pravda, že ta bolestná grimasa mě trochu zasáhla.

Myslela jsem, že bude lehké ho najít, ale nebylo. Původně jsem myslela, že bude před domem na pláži, ale nebyl. Nenašla jsem ho ani u vodopádu, ale nezklamalo mě naše místečko prvního setkání. Seděl v písku a rozzlobeně koukal před sebe. Opatrně jsem si k němu přisedla a čekala, jestli dá nějak najevo, že ví, že jsem s ním.

„Už nikdy neříkej, že to nic nebylo. Já jsem se bál. Bál jsem se, že tě ztratím,“ řekl tiše, ale v jeho hlase nebyla zloba. To se mi ulevilo.

„ Omlouvám se, už to nebudu zlehčovat. Taky jsem se bála, ale myslím, že je hloupé být na sebe nazlobený, když teď je mi dobře a můžeme být spolu.“ Chvilku přemýšlel a vypadal, že se jen tak bez boje nevzdá. To se mi na něm líbilo. Nechtěla jsem se hádat, ale chápala jsem, že ho to ranilo. Jak by bylo asi mně? Ale on je neporazitelný. Naštěstí.

„Máš pravdu, omlouvám se,“ kál se smutně. Při jeho omluvě mi spadl kámen ze srdce. A zároveň jsem se cítila provinile. On se neměl za co omlouvat. To já. Protože ho budu muset brzo opustit. A to se mi z celého srdce chtělo nejméně. Tolik jsem ho milovala. Otočil se ke mně a okamžitě mě pevně objal. Položila jsem si hlavu na jeho pevné rameno a bolestně sevřela víčka, přes která se prodrala hořká slza.

Tak jsem zvědavá, co mi to řeknete... Bojím, bojím... Ale dílek bych ráda věnovala Lilibo, protože se se mnou natrápila, až to není hezký. :)

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 21.: