Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 22.

24.08.2012 (20:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1820×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Edward:

Od té děsivé noci, kdy jsem si myslel, že jsem ji už nadobro ztratil, utekly tři dny. Isabella mi dělala starosti. Pořád jsem měl v živé paměti, jak moc nedávno trpěla. Pořád jsem viděl, jak se třese. Tu noc jsem se bál jako nikdy. Nevím, jak bych mohl být bez ní. Celou svoji existenci jsem byl sám a bez lásky, po které jsem tak moc toužil. Pak jsem potkal ji a okusil neskutečné štěstí. Ona sama byla moje záchrana. Každý její dotyk ve mně vyvolával nepopsatelné pocity. Ani ta nejkrásnější kniha sonetů nedokázala zachytit, jak jsem se při ní cítil. Věděl jsem, že já nejsem pro ni ten pravý. Ale ona byla můj jediný důvod existence. Konečně jsem dokázal myslet i na něco jiného než na lahodnou chuť krve. Měl jsem pocit, že už ji ani nepotřebuji. Moje tělo bylo jiného názoru a já se ho snažil ignorovat.

Jediný kdo mě dokázal přinutit k lovu, byla Bella. Tak dlouho naléhala, až jsem musel jejím nazlobeným očím vyhovět. Alice slíbila, že ji pohlídá a já se cítil trochu klidněji.

Moje rodina ji také milovala a poprvé jsem viděl v Aliciných očích strach. Esme byla šťastná, že se může o někoho starat bez připomínek pečovaného. A na Belle bylo vidět, že si to užívá. Už je to dlouho co pocítila mateřskou péči. Moc o svých rodičích nemluvila a já ji k tomu ani nenutil. Sám jsem stále cítil bolest nad ztrátou vlastních rodičů, i když to bylo už tak dávno. Moc dobře jsem věděl, že matce by se Bella moc líbila a bylo mi líto, že jí nemůžu říct, jak moc jsem po jejím boku šťastný. 

Každému by se zdálo, že jsme žili v rutině, ale já byl takto spokojený. Každé ráno jsem udělal Isabelle snídani, která se skládala hlavně z ovoce. Esme ho vozila každý den plný koš z časných trhů na pevnině. Pak jsme se procházeli v přírodě a já si užíval, jak se Bella usmívá na všechno živé, co neposlouchalo svůj instinkt, držet se ode mě co nejdál. Tak jako já jsem svojí přirozeností všechno živé odpuzoval, ona živé zase lákala k sobě. Na tomhle bylo vidět, jak moc jsme byli odlišní. Časem si její kamarádi přivykli na moji společnost.

Když jí začalo kručet v žaludku, vydali jsme se na oběd, který většinou připravila Esme, ale někdy jí pomáhal i zbytek rodiny. Jasper se ukázal, jako vynikající pomocník. To překvapilo všechny z nás, ale jeho to bavilo, což bylo ještě překvapující. Alice to přišlo neskutečně sexy a tak jsem musel celé noci krotit svůj dar.

Odpoledne Carlisle nevzdával svůj boj naučit Bellu šachy. Většinou se jí ale povedlo hru zastínit touhou po vědomostech. Což dokázalo mého otce zabavit na několik hodin. Osobně mě to unavovalo, ale pohled na Bellu, která byla opravdu zvídavá po informacích, mi to vynahradil. Každé jeho slovo hltala těma nádhernýma velkýma očima a při některých historických událostech si kousala roztomile rty. Dokázal bych ji pozorovat věčnost.

Alice tahala Jaspera v noci po zábavě, pokud zrovna nedováděli ve svém pokoji. Chudák už z toho byl unavený, protože všude kam ho Alice zatáhla, byla spousta lidí a trochu mu to narušovalo sebeovládání.

 A pak Belle vnukla myšlenku, že si taky musí užít noční život v Riu. Nebyl jsem z toho zrovna nadšený. Nechtěl jsem se o tu její krásu a čistotu dělit s nikým. Natož s obyčejnými lidmi. Ale když to chtěla, měla to mít. Přece bych jí něco neodepřel. To bych nedokázal.

Večer, když usnula, jsem si musel zajít na lov. Sice jsem necítil pálivou žízeň, ale podle toho jak vypadal Jasper při každém návratu hladově, jsem nechtěl ponechat nic náhodě. A co si budeme povídat. Lovy v mořských oblastech nebyly tak výživné a jednoduché jako v lesích Kanady.

Když jsem se vrátil a sestupoval z mola, zaslechl jsem, jak se Bella baví s Alice. Trochu mě překvapilo, že už je vzhůru, protože jsem se snažil lov odbít co nejrychleji. Hned jak mě Alice zaregistrovala, změnila téma. Vlastně jsem ani nestačil zachytit, o čem se bavily. Při cestě do mého pokoje jsem se snažil Alice dostat do hlavy, ale nepovedlo se mi to. Pořád si opakovala módní akce, které nesmí zmeškat v příštím roce.

U dveří pokoje jsem zaklepal. Chtěl jsem o sobě dát vědět lidským způsobem, aby se Isabella nepolekala. Otevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř.
„Můžu dál?“ Bella se prudce otočila ke mně a viděl jsem, že plakala.

„Jsem ráda, že už jsi doma,“ usmála se na mě a poplácala místo vedle sebe v čele postele. Poslechl jsem a přisedl si vedle ní. Okamžitě jsem ji objal a přitiskl k sobě co nejpevněji, ale zároveň opatrně abych jí neublížil. Přes Bellino rameno jsem se podíval na Alice a snažil se zjistit, co se stalo a proč moje víla plakala.

„No, nechám vás o samotě. Ten můj kuchtík na mě už určitě čeká,“ zašvitořila Alice. Z vedlejšího pokoje se ozvalo rozzlobené zavrčení. Jasperovi se nelíbilo, když jsme si kvůli jeho novému koníčku z něho utahovali. Alice se zazubila a než jsem stačil Bellu pustit z objetí, byla pryč.

„Stalo se něco? Něco tě bolí?“ vyzvídal jsem rychle. Potřeboval jsem vědět všechno, co se týkalo mojí lásky.

„Ne. Jen mi bylo smutno,“ řekla a já věděl, že lže. Neuměla to. Nikdy to nepotřebovala. Až semnou se musela pokoušet o lži. Ničil jsem její čistotu.

„Jsem ráda, že jsi zpátky,“ zašeptala klidněji a přitiskla se k mému tělu. Všechny myšlenky byly pryč. Cítil jsem se tak jako nikdy ve své pokřivené existenci. Byl jsem doma. Vždy jsem myslel, že domov je pouze místo. Ale s ní jsem mohl být doma všude. Potřeboval jsem jí.
„Je brzo, měla by sis ještě lehnout.“
„A budeš tu semnou?“ zeptala se vyděšeně. Zaskočilo mě to.
„Kam bych jinam šel? Pojď, lehni si.“ Vypáčil jsem se z jejího objetí a položil se na postel. Přichystal jsem jí svoji náruč a počkal, až se v ní uvelebí. Hlavu si položila na moje rameno a já jí objal kolem pasu. Doufal jsem, že jí to není moc nepohodlné. Políbil jsem ji do vlasů. Voněly tak krásně.

„Miluji tě,“ zašeptal jsem do těch hustých kadeří.

„Já tebe taky.“ Zatetelil jsem se blahem. Po chvilce usnula a já si užíval její blízkost.
Ticho noci bylo přerušováno šuměním vln, otáčením stránek lékařského magazínu, rychlými pohyby tužky o papír a Belliným dechem. To co se dělo v pokoji Alice a Jaspera jsem úspěšně vypouštěl z hlavy, až do té doby než přistála Jasperova těžká bota na zdi a hlasitě zaduněla.

„Nechcete se krotit?“ zavrčel jsem rozhořčeně, tak aby mě slyšeli jen oni. Odvedle se ozvalo zachichotání a pak už byl více méně klid.

Bella spinkala jako andílek. Zavřel jsem oči a představoval si spánek.

Bella:

Myslela jsem, že mi bohyně dá pouhý den, ale já se cítila den ode dne líp. Všichni byli hrozně milý a já si to užívala. Znova jsem měla rodinu. V mořském světě bylo všechno jen o povinnostech a zdvořilosti. Musela jsem poslouchat na slovo našeho krále a vlastně všechny muže.
Tady to bylo jiné. Ženy byly rozmazlovány a každý jejich názor byl brán v potaz. Byla to příjemná změna. Esme byla dokonalost sama. Byla mi matkou a to jsem ji neznala zrovna dlouho. Alice byla ta nejbláznivější sestra, jakou jsem mohla mít. Podle vyprávění jsem se těšila i na Rose a Emmetta, ale věděla jsem, že ty dva asi nikdy nepoznám. Bylo mi to líto.

Carlisle byl skvělý učitel a naučil mě spoustu nového. Šachy jsem nenáviděla, ale nechtěla jsem mu to říct narovinu. Tak moc se snažil. Občas jsem byla z přívalu novinek unavená, ale byla jsem lačná po dalších informacích. Naše historie nebyla tak zajímavá. Naše jednotlivá území spolu žila v míru. Až na pár maličkostí. Za každou rozepří byla žena. Tak jak to bylo i u vyprávění Carlisla. Ale většina našich sporů se vyřešila sňatky. Žádné krveprolití se nekonalo.

Alice mě poučovala zase v jiných oblastech. Třeba taková kabelka pro mě byla opravdu záhada. Co asi tak potřebuje žena sebou nosit stále u sebe. No podle názorné ukázky toho bylo dost. Ale u většiny věcí jsem ani nevěděla, na co jsou. Alice mi vše vysvětlila a byla ze mě v šoku. No, v moři toho moc nepotřebujeme a vlastně ani nechodíme na nákupy, ani na rande nebo do práce. Teda ne tak jak mi to vysvětlovala moje nová sestra a kamarádka v jednom.

Tam vlastně vznikl můj nápad. Chtěla jsem zažít normální schůzku jako lidé. Vlastně jsem nikdy nebyla na rande ani s mužem mé rasy, natož večeře v restauraci a kino. Aspoň tak jsem to viděla v romantických filmech, které Alice označila jako perly její existence a donutila mě se na ně podívat. Líbilo se mi to. Jen jsem nemohla pochopit, že to není opravdové, ale hrané.
A tak jsem Edwarda přemluvila, aby mě vzal na pevninu. Nejdřív se mu to moc nelíbilo, ale zatím mi nikdy nic neodepřel. A když jsem projevila svoje přání, okamžitě mi ho splnil.

Noc před očekávaným dnem, mě Edward uložil do postele a vyrazil na lov. Tohle byla další věc, kterou jsem moc nechápala, ale patřilo to k mé nové rodině a já to tak brala. Nikdy jsem se moc nevyptávala. Ještě chvilku jsem si představovala, jak takový lov může probíhat a pak jsem usnula.

Plava jsem v moři a bylo to jako kdysi. Měla jsem modrou pokožku a paprsky slunce, které se propálily až do hlubin oceánu, mi dělaly barevné odlesky v šupinkách. Byla to krása. Všude kolem mě byly barevné korály různých tvarů a malé rybičky mě pusinkovaly po celém těle. Prozkoumávala jsem každý kout a hrála si s murénou na schovávanou. Užívala jsem si vzpomínky na svůj dosavadní život. Ale pak se něco změnilo. Moje kůže byla obyčejná. Lidská. A já se začala topit. Nedokázala jsem udělat ani jeden jediný pohyb. Všechno kolem mě zčernalo a nemohla jsem popadnout dech. Lapala jsem po vzduchu a voda se mi dostávala do plic. Zbytečně jsem mávala rukama. Stále jsem se potápěla hlouběji a hlouběji. Nikdo mi nepomohl.

V tom jsem se probudila. Zalapala jsem po kyslíku, stejně jako ve snu a trhaně se nadechla. Plakala jsem. Rozhlížela jsem se vyděšeně kolem sebe a byla jsem sama. Chtěla jsem svého prince, aby mě zachránil, ale nebyl tu. Přitáhla jsem si nohy k tělu a pevně je objala. Zmáčela jsem si kolena a všimla jsem si, že se moje pokožka jen trochu zbarvila do bledě modré, ale nic víc. Rozbrečela jsem se ještě víc.
„Bells?“ Zvedla jsem uplakané oči za hlasem. Byla to Alice, seděla vedle mě a hladila mě konejšivě po rameni.
„Měla jsi zlý sen?“ zeptala se tiše. Jen jsem přikývla.

„To nic, byl to jen sen,“ utěšovala mě.
„Nebyl. Byla to skutečnost. Bylo to něco jako vize,“ svěřila jsem se. Při tom posledním slově Alice zpozorněla. Věděla, co to obnáší.
„Řekneš mi, co jsi viděla?“ Přikývla jsem, utřela si slzy a všechno jsem jí povyprávěla. Netvářila se vesele jako vždy. Věděla, co to znamená.

„Měníš se v člověka. Ztrácíš svoji podstatu,“ vyřkla moje obavy nahlas a mě píchlo u srdce. Co semnou bude, jestli budu člověk?
„Měla bys to říct Edwardovi. Třeba se to dá ještě zvrátit.“
„Ne, to se nesmí dozvědět. Bude si to dávat za vinu. A to nechci. Bylo to moje rozhodnutí. To já se toho všeho vzdala. Jsem s ním šťastná. Měla jsem to tušit. Ale nikdo mě nevaroval přímo,“ rozčilovala jsem se na svůj lid. Byl tak nevědomí. Někdo by jim měl říct, že se tohle může stát.

„Myslíš, že si toho nevšimne? Už se neměníš.“ Ukázala na moje mokrá kolena, která vypadala skoro normálně.
„Já vím, snažím se to skrývat,“ povzdychla jsem si.
„Slibuji, že mu to neřeknu, ale měla bys to udělat sama. Ublíží mu to, ale když mu budeš lhát, bude to horší.“ Měla pravdu. Alice mi podala kapesník. Osušila jsem si mokrá místa, ale oči mě pálily.

Ještě chvilku mě přemlouvala, abych řekla pravdu. Ale já se k tomu nedokázala odhodlat.
Pak se vrátil Edward. Zvědavě si nás prohlížel. Snažil se ze mě dostat, co se stalo, ale neřekla jsem mu to. Znovu mě uložil, ale tentokrát byl semnou. A já se cítila v bezpečí.

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 22.: