Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 3.

07.03.2010 (22:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4364×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Edward:

Vrátil jsem se domů až k ránu. Celou noc, jsem tam stál a koukal do míst, odkud odešla. Nemohl jsem na ní zapomenout. Cítil jsem, že jeden jediný pohled do jejích očí mi změnil celý život. Jen jsem nevěděl, jestli k lepšímu, ale takový anděl nemůže přinášet zkázu.

Jen co jsem vešel, vnímal jsem pohledy všech, jako pálivé paprsky laseru. Nevěděl jsem, že je na mě tolik vidět to co se stalo. Prošel jsem kolem zrcadla a hned jsem věděl, co připoutalo jejich pohledy. Usmíval jsem se. Koutky úst jsem měl od ucha, k uchu, v přiblblém úšklebku a oči mi jiskřily jako plápolající ohýnky.

Esme ze mě nechtěla spustit oči. Pořád se na mě uculovala a podle jejích myšlenek se hodně přemlouvala, aby se vtíravě nevyptávala. Jasper s Carlislem si mě po půl hodině už nevšímali a hráli šachy. Ale Alice se prosoukala ke mně do pokoje a hned na mě zpustila.

„No poslouchám,“ oznámila s úsměvem a přistála na mojí posteli. Zakoulel jsem na ni očima a naznačil jsem jí, že chci být sám. Byl jsem se osprchovat a hlavně převléct. Přidržoval jsem si ručník, který jsem měl kolem pasu a vybíral triko, které si vezmu na další čekání na pláži.

„Edwarde, nebuď labuť. Stejně vím, co se stalo,“ řekla s roztomilým úsměvem.

„Když to víš, tak proč se mě ptáš?“ zeptal jsem se s pošklebkem.

„No já jsem viděla jenom něco,“ přiznala smutně a mně jí začínalo být líto. Moje milovaná sestřička. A je pravda, že to v sobě nemůžu dusit dlouho. Otočil jsem se na ni, a jestli jsem měl pochyby tak její velké zlaté oči vykulené v psím pohledu mě přesvědčili.

„No dobře,“ řekl jsem. Alice radostí poskočila a celá se zvědavostí napnula. Posadil jsem se vedle ní a spustil jsem.

„Nevím, kde se ta dívka vzala zrovna tady na bohem zapomenutém místě, ale byla tam. Tak krásná. Isabella se jmenuje. Krásná Bella. Slíbila, že se vrátí, ale nevím kdy,“ vysvětlil jsem posmutněle.

„Ach ta láska. Neboj, ona se vrátí. Jen by mě zajímalo, kdo to je,“ přemýšlela nahlas Alice.

„Jak to myslíš, kdo to je?“ zajímal jsem se.

„No přece si nemyslíš, že je to člověk? Upír také není,“ objasnila mi svoje myšlenky. Měla pravdu. Lidská dívka to nebyla a jako upír také nevoněla. Musím se jí na to zeptat. Tedy pokud jí ještě uvidím.

„Nikomu nic neřekneš. Jasný?“ ujišťoval jsem svoji sestřičku výhružně.

„Jo neboj,“ zakoulela očkama a zvedala se k odchodu.

„Tak já tě nechám. A vezmi si to bílé, na to babi letí,“ poradila mi sladce a zmizela. Zvedl jsem k šatníku a vyndal bílé obyčejné tričko. Nechápal jsem co je na něm tak extra, ale dal jsem na ni.

Převlékl jsem se a chystal jsem se odejít. Mohl jsem se vypařit oknem, ale to by bylo hodně nápadné. Radši jsem se chystal odejít předními dveřmi. Esme uklízela a Carlisle a Jasper rozehrávali už třetí partii.

Bral jsem za kliku a už jsem se začínal divit, že si mě nikdo nevšímá, když v tom se mě zase zeptala Esme kam jdu. Už mě to její hlídání opravdu nebavilo. Jen jsem jí znuděně odfrkl, že tam jako vždy a radši jsem rychle zmizel.

Před domem jsem šel pomalu, kdyby mě náhodou někdo z těch šmíráků sledoval. Ale hned za prvním jsem se rozběhl, jak nejrychleji jsem uměl. Všechno kolem mě se míhalo a já nevnímal nic jen tu touhu, která mě hnala. Cítil jsem vzrušení a nervozitu. Všechny ty nepotřebné orgány v mém těle svírali křeče. Nikdy mi nedělalo problém běhat tak rychle, ale všechno to co se dělalo s mým tělem, mě právě nutilo k dechu. Vyděsilo mě to.

Zastavil jsem se a opřel se o kmen vysoké kokosové palmy. Přemýšlela jsem o to, že se mi něco stalo, že jsem asi onemocněl nebo co, když jsem jako nemrtvý potřeboval vzduch. Chtěl jsem se otočit a vysvětlit vše Carlislovi. Třeba by věděl co se semnou děje. Ale když už jsem byl tak blízko, nechtěl jsem se vracet. Cítil jsem, že mám tu krasavici na dosah. Znovu jsem pospíchal k místu, které už nebylo jen moje, ale naše. Místo kde jsme se potkali.

Už jsem se blížil k obrovské skále. Vše jsem udělal jako vždy jen s větší zbrklostí. Byl jsem nedočkavý. Vpadl jsem na pláž plný očekávání. Rozhlížel jsem se všude kolem, ale nebyla tam. Všechno ve mně znovu pohnulo ve křeči a já jen koukal na místo, které jsem měl za lázeň klidu, a vždy mi tady bylo tak krásně.

Dnes ne. Dnes jsem neviděl žádné kouzlo ani výjimečnost v moři či písku. Všechno bylo tak obyčejné bez její krásy. Posadil jsem se do stínu jedné palmy a neustále očima těkal z jedné strany na druhou. Vyhlížel jsem ji.

Byl jsem tam tak dlouho. Nevydržel jsem nečinně sedět, a proto jsem začal přecházet jako lev v kleci. Přemýšlel jsem. Vrátí se? Nebo mi lhala? Byla tak krásná. Tolik jiná než ostatní ženy. Co to bylo, že mi přijde tak jiná. Kdo je? Byl jsem zmatený z tolika otázek. I na upíra toho bylo příliš. Přesto, že to bylo nemožné, cítil jsem únavu. To se mi ještě nikdy nestalo. Ani ten nudný večer, který jsem prožíval, nebo spíš přežíval včera večer, nebyl tak únavný.

Když uběhla další hodinka a stále se tu Bella neukázala, lehl jsem si do písku a nechal se unášet svojí myslí. Vzpomínal jsem na její krásné nohy a ty neuvěřitelně nádherné vlasy. Jak asi musí vonět. A určitě jsou hebké. Jak moc bych ji chtěl v těch silných pramenech pohladit. Snil jsem o ní a nechal se ohřívat na zářivém slunci.

Po delší době jsem na svém obličeji začal pociťovat stín. Otevřel jsem oči a hrozně jsem se lekl. Myslela jsem, že není možné upíra polekat k smrti, ale očividně to asi šlo. Byla to ona. Nakláněla se nad moji tvář a pečlivě si mě prohlížela. Když jsem otevřel oči, hleděl jsem do těch jejích. Byli nádherné. Ještě krásnější než jsem si je pamatoval.

Koukal jsem na ni s otevřenou pusou a nejspíš jí to bylo nepříjemné, protože se odtáhla. Seděla vedle mě a líně si prsty zasypávala prsty u nohou pískem. Trochu jsem se vzpamatoval a také jsem se posadil. Chtěl jsem se jí zeptat na tolik věcí, ale nevěděl čím začít. Vždy jsem se nadechl, i když to nebylo potřeba a chystal se na něco zeptat, ale z mích úst nevyšlo ani slovíčko. Nesměle po mě pokukovala a nejistě se usmála. Byla tak přirozená.

„Hmmm… Ahoj,“ zkusil jsem pro začátek. Vykuleně mi nakoukla do tváře a pak se začala hlasitě smát. Vlastně to nebyl smích, ale spíš zvonivý zpěv.

„Ahoj,“ pozdravila mě a její hlas mě pohladil po kamenném srdci.

Stále jsem nevěděl na co se zeptat. Byl jsem tak nervózní. Pak se na mě otočila a zeptala se první.

„To všichni lidé vypadají na slunci jako ty?“ zeptala se a já byl omámený jejím dechem. Chtěl jsem odpovědět, ale byl jsem tak mimo, že jsem nevěděl, ani na co se ptala.

„Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotkla,“ omluvila se pohotově a já jen doufal, aby se mě dotýkala. Na co to myslím? Na co se ptala? Moje mysl pracovala na všechny obrátky. Většinou to nebyl problém, ale dnes, ano.

„No víš, já nejsem člověk,“ řekl jsem váhavě. Normálně bych to nikomu neřekl, ale tím, že z ní jsem cítil stejné tajemno, které zahalovalo mě. Nebál jsem se o sobě mluvit narovinu.

„Aha a co jsi?“ zajímala se. Nechtěl jsem to na ni hned vybafnout, a já o ní nevěděl nic až na jméno.

„Omlouvám se, že jsem tak neomalený, ale umírám touhou, zjistit kdo jsi. Povíš mi to?“ zeptal jsem se a vkládal jsem do těch slov všechny své naděje.

Trochu se začervenala. Netušil jsem, jestli je to možné ale ano. Podívala se do písku a pak se na mě odhodlaně podívala.

„Já žiju v moři. Jsem jednou z mořských lidí,“ řekla pyšně a já přesně nechápal co se to děje.

„Mořská panna?“ ptal jsem se udiveně. Očividně se jí moje přirovnání nelíbilo.

„Co je to mořská panna?“ ptala se trochu rozčíleně.

„To je krásná dívka, žijící v moři. Ve vodě se změní a má ocas jako mají ryby,“ vysvětlil jsem.

„Co je to za nesmysl,“ rozčilovala se dál.

„Nikdy jsem žádnou takovou nepotkala,“ prskala na mě uraženě. Byla tak roztomilá.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit. Mořské panny bývají jen v pohádkách. Nikdy jsem žádnou neviděl. A o tvém druhu jsem nikdy neslyšel. Ty se neproměňuješ?“ zajímalo mě. Všechno to bylo tak divné.

Zahleděla se do oceánu a malinko se usmála.

„No vlastně ano. Ale ocas nemám,“ řekla jako by to bylo něco ohavného.

„Dobře,“ usmál jsem se. Její chování bylo tak něžné. Byla tak jemná. Fascinovaně se zahleděla na moji tvář a natáhla ke mně paži. Ztuhl jsem. Nevěděl jsem, co chce dělat. Její hebká ručka mě pohladila po tváři. Celá moje pokožka se rozechvěla a já myslel, že brzo vyletím z kůže. Nedělal jsem unáhlené pohyby.

„To co děláš s tváří, ti moc sluší,“ řekla tiše a usmála se na mě.

„Tomu se říká, úsměv. A ty máš ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl,“ řekl jsem. Neodolal jsem a musel jsem jí to říct. Trochu se ulekla a stáhla svoji ručku. Zamračil jsem se. Vůbec se mi to nelíbilo. Proč se přestala dotýkat mojí pokožky? Znovu se lehce začervenala a nepatrně se na mě usmála s takovým stydlivým nádechem.

„Co jsi tady včera večer dělala?“ zeptal jsem se.

„Utekla jsem. Nikdy jsem nebyla na souši. A včera jsem měla narozeniny. Chtěla jsem se podívat do světa lidí,“ řekla s rozpaky na tvářích i v hlase.

„Narozeniny?“ podivil jsem se. Neměl jsem pro ni žádný dárek. Kdybych to věděl, něco bych jí přinesl.

„Ano. Dvousté. My totiž nestárneme,“ řekla smutně.

„Já také ne,“ pošeptal jsem a ona se na mě překvapeně otočila.

„Opravdu? To je hezké. Aspoň mi rozumíš. A kolik ti je?“ zajímala se celá natěšená.

„Jsem podstatně mladší než ty. Na tomto světě jsem už přes sto let. Ale jinak mi je navěky sedmnáct,“ vysvětlil jsem a byl jsem rád, že mě snad pochopí. Na moment ztichla, ale pak se ptala dál.

„Už mi prozradíš, kdo jsi?“ naléhala a já se bál. Ona byla krásná pana z pohádek. Milá a nevinná a já byl hororová postava. Krvežíznivá zrůda. Bál jsem se, jak moji pravdu přijme. Nechtěl jsem jí na to odpovídat, ale věděl jsem, že jednou jí to budu muset po pravdě zodpovědět.

„Víš, já jsem upír,“ vykoktal jsem ze sebe a celý nejistý sledoval její reakci.