Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Voda je můj život, ale ty jsi pro mě vším! - Kapitola 5.

17.03.2010 (11:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4036×

Edward:

Přesto, že jsem po ní tolik toužil a její krásné hluboké oči se do mě vpalovaly, neodhodlal jsem se k ničemu dalšímu. Nechtěl jsem, abychom na to šli rychle. Znal jsem ji jen krátce, ale i tak jsem věděl, že ji budu milovat už navěky. Nic to nezmění a snad budeme mít oba štěstí.

Seděli jsme vedle sebe po celý den. Nemluvili jsme. Jen jsme se drželi za ruce a dívali se sobě do tváře. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Byla tak neuvěřitelně krásná. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že moje srdce se probralo z komatu a tluče jen pro ni. Nebyla to tak úplně pravda, ale i tak mi to tak přišlo.

Sledovala moji diamantovou pokožku a usmívala se nad jejím třpytem. Líbilo se jí to. Natahovala moje dlaně ke slunci a se zájmem si je prohlížela. Porovnávala svoje něžné ručky s mými silnými a podstatně většími. Byla tak sladká, když zkoumala každou čáru na mé dlani. Občas jsem jí propletl prsty v jejích nádherných vlasech.  Jejich opojná vůně se rozplynula v čistém mořském vzduchu.

Pozorovali jsme spolu západ slunce. Slunce se pomalu schovávalo za poklidnou mořskou hladinu a já byl tak šťastný. Moje krásná víla se opírala o moje paže v mém náručí a šťastně se usmívala. Všechno bylo tak dokonalé a já doufal, že se nic nepokazí. Ale nic není tak jak si mi přejeme.

Noční obloha se hemžila hvězdami a jemný vánek nám čechral vlasy. Stále bylo vše dokonalé, dokud se Bella neroztřásla a vystrašený pohled zabořila do dálky oceánu. Všiml jsem si změny její nálady. Pozoroval jsem její pohled. Vypadala, jako kdyby někoho poslouchala. Zajímalo by mě, jestli má nějakou zvláštní komunikaci se svým světem.

„Musím jít,“ probral mě její hlas z přemýšlení. Vylekal jsem se. Nechtěl jsem být bez ní ani vteřinku.

„Kam?“ zachytil jsem její paži a nechtěl jsem ji nikam pustit.

„Domů. Volají mě!“ řekla smutně. Pohlédla do písku a všiml jsem si jiskřivé slzičky v jejím oku.

Chtěl jsem ji utěšit. Nemohla být smutná. Až moc jsem si navykal na její krásný šťastný úsměv a nemohl jsem se jí teď dívat do umučené tváře. Sevřel jsem ji ve svém náručí a přitiskl si ji k sobě. Nebránila se. Naopak se ke mně přitulila a slastně vdechovala moji vůni.

Znovu ale zpozorněla a zadívala se do dálky.

„Opravdu musím jít,“ řekla a snažila se dostat z mého náručí.

„Prosím, nechoď nikam,“ prosil jsem ji. Zahleděla se do mých očí a něžně mě pohladila po tváři. Položil jsem svoji tvář do jejích dlaní a užíval si jemného voňavého doteku mojí lásky.

„Vrátím se. Zítra. Slibuji. Jen teď musím ale jít,“ řekla s příslibem. Povolovala sevření mé tváře a já v tom viděl svoji samotu. Urychleně jsem ji uvěznil ve svém náručí a všechnu svoji touhu jsem jí dokázal polibkem.

Její sladký dech se mi vrýval do paměti a zatemnil moji mysl. Přestával jsem vnímat to, že mě brzo opustí a dotýkal jsem se jí. To bylo to nejdůležitější. Nemyslel jsem na nic podstatného. Nikdy jsem nevěřil, že budu moct zapomenout, že jsem neustále žíznivý. Je pravda, že žízeň jsem cítil, ale ne po krvi. Toužil jsem se opojit jejím tělem a dalšími vroucnými polibky. Chtěl jsem jí umožnit nadechnout se, ale moje vášeň byla neuhasitelná a nedokázal jsem ji ovládnout ani já.

Její jemné prsty se proplétaly v mých vlasech. Přitahovala si mě k sobě blíž a já ji pomocí svých paží tiskl na svoje tělo. Zasténala mi do úst a mě to náhle probudilo. Zalekl jsem se, že jsem jí nějak ublížil. Opustil jsem její rty a zahleděl jsem se jí do očí.

Snažila se rozkoukat a vydýchat vzrušení. Nejevila žádné známky bolesti. Ulevilo se mi. Možná to bylo tím, že po mě toužila. Usmála se na mě a vtiskla mi rychlý polibek. Znovu mě pohladila ve vlasech a rozeběhla se do náruče vln.

Natahoval jsem k ní svoje ruce, ale věděl jsem, že je to zbytečné. Ještě chvilku jsem se díval do prázdna, ale bylo zbytečné tam stát a hledět za ní. Slíbila, že se vrátí, ale dnes už určitě ne.

Nechtěl jsem se vracet domů, ale věděl jsem, že i tak budou mít členové rodiny řeči. Naštvaně jsem kopl do písku a pomalu se plahočil k průchodu ve skále. Ještě naposledy jsem se ohlédl, ale byl jsem stále sám. Zase.

Když jsem se doplahočil do domu, bylo všechno při starém. Nuda. Esme se mě zase akčně vyptávala, co jsem dělal, ale přesto, že to bylo nevychované, jsem neodpověděl. Zavřel jsem se v pokoji a plácnul sebou do postele.

Jak jsem čekal, tak se za několik minut ozvalo zaklepání. Přesto, že jsem toho malého skřítka nevyzval, ze dveří vykoukla roztřepená hlava s kouzelným úsměvem. Ironicky jsem se zašklebil a dál si jí nevšímal.

No, ale to by nebyla Alice. Nedala se ničím odbýt, ani mým nezájmem. Přiskákala do mého pokoje, zavřela za sebou dveře a přiskočila ke mně na postel. Sedla si do tureckého sedu a ohnutá v pase si podepřela bradu. Sledovala mě s vykulenýma očkama a čekala na moji zpověď.

Nevšímal jsem si jí. Chtěl jsem být sám. Moje pocity byli tak rozpolcené. Byl jsem neuvěřitelně šťastný, ale zároveň zarmoucen tím, že nemohu být s ženou mého života.

„Edwarde, já čekám,“ usmála se na mě jako sluníčko a mě to najednou vlilo do žil trochu života. Věděl jsem, že za to mohl můj bratr. Rozlil do mého pokoje trochu sdílné nálady a já se chytil do jeho sítí. Tím, že na mě pustil moji sestřičku, věděl, že má vyhráno. Přesto, že měla často šílené nápady. Nikdy jsem jí nic neodepřel. Neuměl jsem to.

Přetočil jsem se na bok a snažil se trochu uklidnit, abych všechno nepopisoval jako šílená drbna. Udělala to, co jsem čekal. Přehodila přese mě svoje paže a celá natěšená na mě koulela svýma velkýma kukadlama.

„Alice, co chceš?“ ptal jsem se a dělal jsem jako, že nevím, o co jí jde.

„Bratříčku, nedělej se. Přišla?“ zajímala se. Uvažoval jsem co říct, ale všechno na mě až moc doléhalo.

„No přišla. Bylo to všechno tak dokonalé, ale musela odejít,“ řekl jsem smutně. Otočil jsem se k ní, abych jí viděl do obličeje.

„Už víš co je zač?“ vyptávala se dál. Byla opravdu neuvěřitelně zvědavá.

„Ano. Říkala, že pochází z mořského světa. Je něco jako mořská panna, ale tohle oslovení se jí moc nelíbilo,“ řekl jsem a musel jsem se smát při vzpomínce, jak se zlobila.

„Fakt? Hustý,“ koulela na mě sestra překvapeně. Čekala, co ze mě ještě vypadne.

„Zajímalo by mě, jak to všechno funguje. Říkala, že má normálně nohy a ne ocas. Hodně jí to pobouřilo. Byla tak sladká. Má ten nejkrásnější úsměv,“ zasnil jsem se.

„Tak a teď jsem se urazila,“ zasmála se hrdelně.

„Dobře tak až po tobě,“ hrál jsem její hru a smál se s ní. Bylo mi s Alice krásně. Opravdu mi rozuměla a to bylo důležité. Byla jako moje dvojče. Rozuměli jsme si i beze slov. Dopomáhali nám naše dary, ale i tak bylo lepší si povídat jako lidé.

„A co dál? Řekl si jí, kdo jsi?“ ptala se trochu vážněji. Věděl jsem, na co naráží. Trochu se mi sevřel žaludek po tom, co jsem si vzpomněl, jak se mě bála.

„Ano, řekl. Byla vylekaná. Utekla, ale po chvilce se vrátila. Řekla mi moc krásná slova. A já ji políbil. Bylo to tak krásné,“ zasnil jsem se jako malá holka. Alice se usmívala a mě s ní bylo krásně, ale s Bellou mi bylo líp. Bylo to tak potřebné se jí dotýkat. Připomínalo mi to moje lidské časy, kdy jsem potřeboval k životu vzduch. Jen mi to přišlo ještě stále málo. Potřeboval jsem jí víc než cokoliv na světě.