Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 4. kapitola

07.02.2010 (12:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6003×

4. kapitola

„Jste v pořádku, slečno?“ oslovil mě nádherný sametový hlas a já nadskočila, protože jsem nikoho neslyšela přicházet.

Zvedla jsem tvář mokrou od slz a podívala se na osobu, která na mě mluvila. V tu chvíli mnou projel další šok.

Byl to ten muž, anděl, kterého jsem viděla stát před kostelem a jehož jsem potom zahlédla i v kostele. Starostlivě se ke mně skláněl a na čele měl jemné vrásky, jakoby přemýšlel. Chvíli jsem na něj fascinovaně hleděla. Jeho vlasy měly přesně tu bronzově hnědou barvu, jak jsem si pamatovala, ale oči, oči měl ještě hezčí. Byly světle hnědé, takové karamelové se zlatými tečkami. Z očí jsem přesunula pohled na jeho krásně tvarovaná plná ústa.

Uvědomila jsem si, že je nezdvořilé na někoho takhle civět, a že jsem ani neodpověděla na jeho otázku.
„Nic mi není,“ řekla jsem a rukou se nenápadně snažila setřít slzy. Neznámý mi podal kapesník. S díky jsem přijala a otřela si oči.
„Dovolte, abych se vám představil, jmenuji se Edward Cullen a pokud se nemýlím, viděli jsme se dnes ráno v kostele.“ Nechápala jsem, jak je možné, že si mě všimnul někdo takový jako on. Někdo tak nádherný. Jak si někdo takový může všimnout obyčejné holky, jako jsem já? Díval se na mě zkoumavým pohledem. Vždyť jsem se mu ještě nepředstavila.
„Já jsem Isabella Swanová.“ Napravila jsem to hned a pokusila se usmát, ale příliš se mi to nepodařilo.
„Není bezpečné, aby tu mladá dívka chodila sama, zdejší lesy jsou plné zvířat. Nikdy nevíte, co se může stát,“ pravil starostlivě. Hmm, tak zrovna les je v tento moment můj nejmenší problém. Hlavou mi opět prolétla Johnova slova o rodinném prokletí.
„Děkuji za upozornění, příště nebudu chodit tak daleko. Raději už půjdu zpátky do penzionu.“ Začala jsem se zvedat ze země. Jako správný gentleman mi pomohl a potom nabídl rámě.
„Doprovodím vás, pokud vám to nevadí.“ Kouzelně se na mě usmál a já nemohla nesouhlasit.
„Bude mi ctí,“ řekla jsem a úsměv mu vrátila.

Připadala jsem si jako v pohádce, byla jsem princeznou a vedl mě princ. Bylo to neuvěřitelné. Netušila jsem, co mu mám povídat. Nejsem ničím zajímavá, ale Edwardovi se to asi nezdálo, protože se mě neustále na něco vyptával. Hodně ho zajímalo, odkud jsem a proč jsem přijela do tohoto městečka. S první částí otázky jsem neměla problém, vyprávěla jsem mu o New Yorku, měla jsem to tam ráda. Ale důvod mé návštěvy jsem mu nechtěla sdělovat na potkání, tak jsem to nazvala rodinnou návštěvou, čímž jsem odstartovala další vodopád otázek. Mimo jinými i kdo jsou moji příbuzní. Když jsem vyslovila jméno Crampton, trochu podezřívavě se na mě podíval, ale nakonec to nijak nekomentoval.

Ocitli jsme se před penzionem, ani jsem nevěděla jak. Edward mě doprovodil ke dveřím, tam mi políbil ruku a s tím, že by mě zase někdy rád viděl, odešel. Ještě jsem chvíli pozorovala jeho mizející záda, ale pak mě rozklepala zima. Nebe bylo stále zatažené a začal foukat nepříjemný vtíravý vítr.

Na recepci jsem pozdravila paní Fischerovou. Ta mi radostně zamávala a hned běžela ke mně.
„Vy znáte pana Cullena?“ ptala se zvědavě.
„Ani ne, dnes jsem se s ním viděla poprvé. Náhodou jsem ho potkala u lesa a on se nabídl, že mě doprovodí. Je to moc milý muž a navíc opravdový gentleman.“
„Ano, to on je. Mladý pan Edward, je místní lamač dívčích srdcí, každá by ho chtěla, ale zatím ani jedna neměla úspěch. On o žádnou neprojevil ani sebemenší zájem. Zvláštní, je tak mladý a navíc neuvěřitelně krásný.“ Při posledních slovech se lehce začervenala. Poznala jsem, že i ona by si dala říct, i když byla o pár let starší než on. Samantha se na mě vykuleně podívala.
„Ale drahoušku, vy jste promeškala oběd.“ Dívala se tak zděšeně, jakoby to byl oběd se samotnou anglickou královnou.
„To ale nevadí. Pojďte se mnou, podíváme se, jestli něco nezbylo.“ A už mě táhla směrem k jídelně.
„Nedělejte si se mnou starosti, já nemám hlad. Počkám do večeře,“ protestovala jsem, ale ona, jakoby mě neslyšela a vlekla mě dál.

Došly jsme do kuchyně. Od oběda nic nezbylo, tak se Samantha rozhodla, že mi připraví sendvič. Mé námitky, že si ho můžu udělat sama, odbyla slovy, že jsem host a ať si hezky sednu.

Práce jí šla od ruky a já měla za chvilku před sebou na talíři obrovský sendvič s krůtím masem a salátem.
„Je to výborné, paní Fischerová, opravdu se vám to moc povedlo,“ mlaskala jsem si.
„Jsem Samantha, ale říkejte mi prosím Sam, nejsem zase tak stará. A mohli bychom si tykat, co myslíte,“ navrhla mi.
„Bude mi potěšením, já jsem Bella.“ Podala jsem jí ruku a usmála jsem se.
„Taky mě těší, Bello.“
„Tak Bello, co tě přivádí do našeho malého města? Teda jestli se můžu zeptat,“ vyptávala se.
„Jde o takovou rodinnou záležitost, ale nevím, jak dál.“ Povzdychla jsem si.
„Jedná se o Cramptonovi? O nich jsi dneska mluvila s Johnem?“
„Ano, sice jsem něco zjistila, ale rozhodně mi to nijak nepomůže.“ V očích se mi opět objevili slzy. Samantha si jich všimla a uchopila mě za ruku.
„Bello, kdybys cokoliv potřebovala, poradit, nebo tak, jsem ti k dispozici. Třeba něco vymyslíme.“
„Děkuji ti.“ To už mi slzy zase tekly po tváři. Nevím, proč kvůli tomu pořád brečím. Jsou to cizí lidé, vůbec je neznám a ani oni mě a zdá se, že nemám tu nejmenší naději, jak se k nim dostat.
„Pověz mi, co tě trápí, uleví se ti.“ A já v tu chvíli potřebovala, aby mě někdo vyslechl, poradil, co mám dělat a hlavně mě pochopil, že jsem jí na jedno nadechnutí vyklopila celý svůj příběh, od začátku do konce. Slzy mi při vyprávění tekly z očí a můj hlas občas přeskakoval.

Trpělivě mě poslouchala, nepřerušila mě jediným slovem, jen tu a tam přikývla. Když jsem skončila, zvedla se Sam rázně od stolu.
„S tím se musí něco udělat,“ vykřikla a vyběhla ven z kuchyně. Takovou reakci jsem nečekala. Jen jsem za ní nechápavě hleděla. Za chvíli byla zpátky a v ruce nesla tlustou knihu.

„Tady. To nám určitě pomůže. A to hned ve dvou věcech. Na prokletí nevěřím, v tom bude něco jiného. S tím by nám mohl poradit doktor Spencer. Sice už nevykonává své povolání, nahradil ho doktor Cullen, ale dříve léčil všechny ve městě. A s tvým druhým problémem, tím, že ti nikdo nevěří, že ty jsi dcera Charlieho, nám pomůže advokát. Potřebujeme sehnat tvůj rodný list a to hezky rychle.“ Celou dobu, co mluvila, listovala knihou a něco z ní vypisovala.

Já na ní jen zírala. Když jsem jí vyprávěla o svém životě, čekala jsem, že řekne to co ostatní, že si vymýšlím a nechá to být. Z její pomoci jsem měla obrovskou radost, samotnou by mě něco takového nenapadlo.

„Na tomhle papírku je adresa doktora Spencera a na tuhle adresu pošleme telegram, aby nám co nejdříve zaslali tvůj rodný list.“ Vděčně jsem se na ní usmála.
„To nic není Bello, ráda pomůžu, když můžu. A teď pojď, máme hodně zařizování.“

Zbytek odpoledne jsme běhaly po městečku. Nejdříve jsme byly poslat telegram a poté navštívili doktora Spencera. Ten bohužel nebyl doma, tak jsme šly zpátky s nepořízenou.

Přišli jsme akorát na večeři. Jedla jsem se Sam, byla jsem jí za všechno strašně vděčná, a tak jsem jí neustále děkovala. Ona mě zase pořád ujišťovala, že nemám za co. Když proběhlo další kolo děkování, obě jsme se tomu zasmály. Bylo teprve osm, ale já byla k smrti unavená. Omluvila jsem se a šla si lehnout.

V posteli jsem si vzpomněla na Edwarda, vybavovala jsem si celou jeho dokonalost. A zjistila jsem, že bych se s ním strašně ráda opět viděla. Do ruky jsem si vzala kapesník, který mi půjčil. Nevím proč, ale čichla jsem si k němu a v tu chvíli se mi zatočila hlava, voněl nádherně sladce, ta vůně mě bůhví proč uklidňovala a já jsem mohla zavřít oči a spát. Netrvalo to dlouho a propadla jsem se do říše snů.

Ocitla jsem se v zahradě u toho krásného domu, kde žila moje rodina. Byla jsem malá holčička a běhala za barevnými motýli. Kolem mě byla jen neproniknutelná zeleň. Cítila jsem se šťastná.
„Phillipe,“ zavolala jsem a z po za velkého keře obrostlého růžovými květy vyšel chlapec s tmavými vlasy, jako jsem měla já, ale byl starší, mohlo mu být kolem deseti.
„Bello,“ oslovil mě, „co tu zase vyvádíš? Víš, že tě mám hlídat, tak buď hodná a neběhej tu tak, jinak se ztratíš,“ káral mě.
„Ale já musím, jinak mi utečou,“ vysvětlovala jsem a ukazovala na motýly, kteří kolem mě létaly. Jen zakroutil hlavou, sedl si do trávy a otevřel knihu, kterou držel pod paží.

Scéna se změnila, najednou jsem byla v lese, kolem mě byly jen černé kmeny stromů a tma. Bála jsem se. Potřebovala jsem najít světlo, nějakou známku života. Běžela jsem, ani nevím kam. Chtělo se mi křičet, nikde nikdo nebyl, jen ta zlověstná tma. Nešlo to vydržet, tak jsem z plných plic zakřičela. Měla jsem dojem, že jsem koutkem oka zahlédla nějaký pohyb. Chvatně jsem se otočila, ale nic, jen další a další stromy. Znovu se tam něco pohnulo. Ač jsem věděla, že bych to neměla dělat, vydala jsem se k tomu. Zpoza stromu vystoupil tmavý stín a mířil ke mně. Přes závoj noci jsem neviděla, kdo to je, zda muž či žena, někdo známý, či nikoliv. Strach mě celou ochromoval, ale já stejně pokračovala. Už jsem byla tomu stínu nadosah, když mě chytily něčí ruce a táhly neuvěřitelnou rychlostí pryč. Celý les se v té chvíli proměnil v rozmazanou šmouhu, vítr mě bičoval tvář a mě se začínala motat hlava. Z ničeho nic pohyb ustal a já otevřela oči.

Posadila jsem se na posteli, venku byla ještě tma. Jak jsem si rychle sedla, stejně jako ve snu se mi zamotala hlava, okamžitě jsem se znovu položila do postele. Ten sen byl tak živý, ještě teď jsem cítila, jak mi do obličeje naráží vítr. Ten sen byl zvláštní, ta první část mi přišla tak povědomá. Ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Začala mě bolet hlava, tak jsem se otočil na bok a snažila se znovu usnout. Nakonec se mi to podařilo a tentokrát, jsem žádné sny neměla.

_________________________________________________________________________

3. kapitola     SHRNUTÍ     5. kapitola

_________________________________________________________________________

Snad se Vám to líbilo a i kdyby ne, prosím, alespoň o krátký komentík. Stačí smajlík. Kritikou nešetřete. Díky                    (další dílek bude, až tu bude dost komentářů ;))

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 4. kapitola: